22 Cdo 4509/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně R. B., zastoupené Mgr. Janem Knoblochem, advokátem se sídlem v
Plzni, Boettingerova 26, proti žalovanému J. P., zastoupenému Mgr. Martinem
Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 14, o vypořádání společného
jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 31/2010, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. srpna
2011, č. j. 15 Co 388/2011-332, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši
10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalovaného Mgr. Martina Zikmunda.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v
odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Okresní soud v Rokycanech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17.
května 2011, č. j. 5 C 31/2010-310, ve výroku I. vypořádal společné jmění
účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal dům č. p. 677,
nacházející se na pozemku parc. č. st. 1208 v katastrálním území a obci M. Do
výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci uvedené ve výroku II.
Movité věci uvedené ve výroku III. rozsudku pak soud prvního stupně přikázal do
výlučného vlastnictví žalovaného. Ve výroku IV. a V. soud prvního stupně
přikázal žalovanému pohledávky za Českomoravskou stavební spořitelnou a. s. Ve
výroku VI. soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
na vypořádacím podílu částku 1.139.311,60 Kč. Ve výrocích VII. – IX. rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 29. srpna 2011, č. j. 15 Co 388/2011-332, rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích I., II., III., IV., V., VII. a VIII. potvrdil (výrok I. rozsudku
odvolacího soudu) a ve výroku VI. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku ve
výši 1.161.151,60 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které
považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) c) o. s. ř., a uplatnila
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám,
společně s vyjádřením k dovolání je součástí procesního spisu, a dovolací soud
proto na ně odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. srpna 2011,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání není přípustné.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost
dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací
soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika
položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných
položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu
prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp.
zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz)
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná.
Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Rozhodnutí odvolacího soudu je měnícím pouze ohledně částky 21.840,- Kč, o
kterou odvolací soud zvýšil platební povinnosti žalovaného vůči žalobkyni
týkající se výše vypořádacího podílu ve vztahu k movitým věcem, které byly
přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného. Tuto měnící část rozsudku
odvolacího soudu ostatně dovolatelka žádným způsobem nenapadá, neboť obsah této
měnící části je rozhodnutím v její prospěch, neboť jím je zvýšena částka,
kterou má žalobkyně od žalovaného obdržet.
V této měnící části pak ostatně není dovolání subjektivně přípustné.
Dovolání může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím
odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla rozhodnutím odvolacího
soudu způsobena jiná újma na jeho právech odstranitelná zrušením napadeného
rozhodnutí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října
1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 1998,
pod pořadovým č. 28, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.
července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura,
2000, pod pořadovým č. 7 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince
2011, sp. zn. 22 Cdo 3890/2011, uveřejněné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Měnící část rozsudku odvolacího soudu však nepředstavuje pro žalobkyni újmu,
ale naopak vyšší rozsah platební povinnosti žalovaného vůči žalobkyni. Ve
vztahu k této měnící části proto není žalobkyně subjektivně legitimována k
podání dovolání.
Ve zbylé části odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Přípustnost dovolání tak může být v dané věci posuzování výhradně v režimu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet
ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže
zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy,
2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze
dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23).
Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou
srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací
přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými
limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28
Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22
Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku
zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího
soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena
(k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo
2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl
přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a z obsahu dovolání taková otázka
ani nevyplývá. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozhodnutí
odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí má podle předsvědčení dovolatelky
zakládat posouzení skutečnosti, zda „při vypořádání zaniklého SJM má jeden z
manželů nárok na plnou výši toho, co ze svého vynaložil na společný majetek
nebo zda takovým vnosem na společný majetek zhodnocuje i svůj podíl na
vypořádávaném SJM a z vnosu ze svých výlučných prostředků má nárok pouze na
jednu polovinu prokázaného vnosu“.
Dovolatelka touto výhradou vyjadřuje nesouhlas s tím, jakým způsobem nalézací
soudy promítly do vypořádání společného jmění manželů investici z jejího
výlučného majetku do majetku společného. V daném směru postupovaly soudy
nesprávně a jejich rozhodnutí nemá oporu v zákoně ani v ustálené judikatuře.
Tato námitka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá, neboť ve
svém výsledku, jenž určil částku, kterou je povinen žalovaný žalobkyni zaplatit
na vypořádání zaniklého společného jmění manželů, je rozhodnutí nalézacích
soudů ohledně vypořádání tzv. vnosu v souladu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu.
Podle § 149 odst. 2 občanského zákoníku zanikne-li společné jmění manželů,
provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na
majetku patřícím od jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je
oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný
majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na
jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů,
vzniklé za trvání manželství, jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Způsob výpočtu investice (vnosu) při vypořádání společného jmění manželů ze
zákonné úpravy nevyplývá. Soudní praxe nastavila mechanismy výpočtu, který se
postupuje při zohlednění investice (vnosu) při vypořádání společného jmění
manželů.
Základní pravidlo vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu
1969, sp. zn. 8 Cz 36/69, uveřejněnému pod č. 57/1970 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, a vyjadřuje, že to, co každý z manželů vynaložil na
společný majetek ze svého, mu má být uhrazeno ze společného majetku; druhým
manželem však jen ve výši odpovídající poměru velikosti podílu, kterého se
každému z nich dostává ze společného majetku.
Toto rozhodnutí a způsob zohlednění vnosu považuje za použitelné i současná
judikatura, která na R 57/70 navázala a vysvětlila, že pohledávka toho z
manželů, který ze svého výlučného majetku něco vynaložil na majetek ve
společném jmění manželů, nesměřuje vůči druhému z manželů, ale vůči celé mase
společného jmění, jehož hodnota je nižší o výši vnosu. Proto při stanovení výše
vyrovnávacích podílů nelze hodnotu vnosu odečítat od částky, kterou by měl
účastník druhému zaplatit (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
července 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2010, uveřejněný v časopise Právní rozhledy,
2012, č. 22, str. 804 – 805).
Dovolacímu soudu je známo, že metodika zohlednění vnosů při vypořádání
společného jmění manželů působí v praxi obtíže, považuje proto za vhodné
prezentovat v souzené věci správný způsob vypořádání vnosu. Vzhledem ke
skutečnosti, že dovolatelka v dovolání nenapadla skutková zjištění nalézacích
soudů, dovolací soud z nich v dalším vychází a omezuje se na prezentaci
metodiky zohlednění vnosu při vypořádání společného jmění manželů.
Východiska: Pro zohlednění vnosu je nutné určit výši celkového majetku (hodnot,
věcí a aktiv) tvořícího součást společného jmění manželů a výši vnosu, resp.
vnosů. V souzené věci je celková suma aktiv 3.357.286,60 Kč tvořená součtem
jednotlivých hodnot přikázaných každému z účastníků. U žalobkyně se jedná o
částku 850,- Kč, u žalovaného o částky 2.500.000,- Kč + 43.680,- Kč +
812.756,60 Kč). Investice žalobkyně činí 1.532.742,- Kč a investice žalovaného
50.000,- Kč.
Způsob určení výše podílu každého z manželů: Od celkové hodnoty společného
jmění manželů je nutné odečíst jednotlivé vnosy. V daném případě tak částka
3.357.286,60 Kč musí být snížena o vnos žalobkyně ve výši 1.532.742,- Kč a vnos
žalovaného 50.000,- Kč, a činí 1.774.544,60 Kč. Tato hodnota je určující pro
základní vyčíslení výše podílu pro každého z účastníků; při rovnosti podílů je
to polovina uvedené částky, tj. 887.272,30 Kč.
K podílu žalobkyně je nutno přičíst výši jí provedeného vnosu
1.532.742,- Kč a k podílu žalovaného je nutné taktéž přičíst výši jím
realizovaného vnosu 50.000,- Kč. Konečná výše podílu žalobkyně tak činí částku
2.420.014,30 Kč (887.272,30 + 1.532.742,- Kč) a konečná výše podílu žalovaného
činí částku 937.272,30 Kč (887.272,30 + 50.000,- Kč). Součet obou uvedených
částek musí dát ve svém souhrnu celkovou hodnotu aktiv společného jmění
manželů, tj. v daném případě 3.357.286,60 Kč.
Vyčíslení konkrétního vypořádacího podílu: Žalobkyně při vypořádání získala
věci v hodnotě 850,- Kč a žalovaný věci a hodnoty v částce 3.355.756,60 Kč.
Činí-li vypořádací podíl žalobkyně 2.420.014,30 Kč a získává věci v hodnotě
850,- Kč, musí v rámci vypořádání obdržet částku 2.419.164,30 Kč. Činí-li
vypořádací podíl žalovaného 937.272,30 Kč a získává věci a aktiva v hodnotě
3.356.436,60 Kč, musí v rámci vypořádání společného jmění žalobkyni zaplatit
částku 2.419.164, 30 Kč.
Tuto částku by představovala výše vypořádacího podílu žalobkyně za
předpokladu, že by předmětem vypořádání nebyla žádná pasiva.
V řízení však byl žalovanému přikázán k úhradě ještě dluh ve výši
2.516.025,40 Kč. Protože i na úhradě dluhu se účastníci podílejí stejný dílem,
je žalobkyně povinna nahradit žalovanému částku odpovídající polovině tohoto
dluhu, tj. částku 1.258.012,70 Kč. Odečtením této částky od vypořádacího podílu
žalobkyně vychází 1.161.151,60 Kč jakožto částka, kterou má žalobkyně obdržet
od žalovaného na vypořádání zaniklého společného jmění manželů.
Jestliže ke stejné částce dospěl i odvolací soud, byť na základě jiného
výpočtového mechanismu, je jeho rozhodnutí ve svém výsledku správné, neboť z
hlediska uplatněné dovolací námitky byla žalobkyni uhrazena celá částka jí
realizované investice a nikoliv její jedna polovina.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 1, 5 věty první a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaný má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady sestávají z odměny za
zastoupení advokátem určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele
provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., a ve znění před novelou provedenou
vyhláškou č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací
soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č.
64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního
řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této
vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů.
Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení,
které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 10.000,- Kč [odměna
určená podle § 1 odst. 1 bodu 5, ve spojení s ustanovením § 4 odst. 1, 3, § 10
odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 vyhlášky a snížená pro provedení
jednoho úkonu zástupcem žalobkyně v dovolacím řízení § 18 odst. 1 vyhlášky].
Žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon
právní služby (vyjádření žalovaného k dovolání žalobkyně) podle § 11 odst. 1
písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Celková výše nákladů dovolacího řízení na straně žalovaného tak činí 10.300,-
Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady
dovolacího řízení ve výši 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k
rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se
žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 6. května 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph. D., v. r.
předseda senátu