22 Cdo 4667/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
ve věci žalobkyně A. Ř., bytem v Konicích, Smetanova 105, zastoupené Mgr.
Milanem Popelkou, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 11,
proti žalovanému L. Š., zastoupenému JUDr. Markétou Malaskovou, advokátkou se
sídlem v Olomouci, Krapkova 38, o odstranění stavby a o určení vlastnictví,
vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 97/2001, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2010, č. j.
17 Co 78/2009–296, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši
3 060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně
JUDr. Markéty Malaskové.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24.
září 2008, č. j. 6 C 97/2001–254, určil, že „žalobkyně je výlučným vlastníkem
části parcely 473 zapsané v katastru nemovitostí vedené Katastrálním úřadem pro
Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov na LV č. 1293 pro k. ú. K.,
označené jako p. č. 473/2 zast. plocha o výměře 6 m? v k. ú. Konice, v
geometrickém plánu Ing. M. D. ze dne 10. 7. 2008 č. plánu 739-5/2008,
odsouhlaseného Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště
Prostějov dne 24. 7. 2008 pod č. 752/2008“ (výrok I.), dále zřídil „věcné
břemeno omezující vlastníka pozemku p. č. 473/2 zast. plocha o výměře 6 m? v k.
ú. K., vyznačeného v geometrickém plánu Ing. M. D. ze dne 10. 7. 2008 č. plánu
739-5/2008, odsouhlaseného Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální
pracoviště Prostějov dne 24. 7. 2008 pod č. 752/2008 ve prospěch vlastníka
nemovité věci objektu bydlení č. p. 106, zapsaného v katastru nemovitostí
vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště
Prostějov na LV č. 1293 pro k. ú. Konice, a to tak, že vlastník pozemku p. č.
473/2 zast. plocha v k. ú. K., vyznačeného v geometrickém plánu Ing. M. D. ze
dne 10. 7. 2008 č. plánu 739 - 5/2008 je povinen strpět stavbu objektu bydlení
č. p. 106 zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro
Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov na LV č. 4293 pro k. ú. K.
Věcné břemeno se zřizuje na dobu neurčitou a žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni jako náhradu za zřízené věcné břemeno částku 30.000,- Kč do tří dnů
od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok II.), zamítl žalobu na určení, že
„žalobkyně je výlučným vlastníkem části parcely p. č. 468/1 v k. ú.
Konice“ (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. – VII.).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků
rozsudkem ze dne 10. března 2010, č. j. 17 Co 78/2009–296, rozsudek soudu
prvního stupně změnil ve výrocích I. a II. „jen tak, že geometrický plán Ing.
M. D. ze dne 10. 7. 2008, č. plánu 739-5/2008, odsouhlasený Katastrálním úřadem
pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov dne 24. 7. 2008 pod č.
752/2008, je nedílnou součástí rozsudku“, ve zbývající části rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
spatřuje v § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a podává je z důvodů uvedených
v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Navrhla zrušení rozsudku
odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby
bylo dovolání odmítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám,
spolu s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud
proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Oproti přesvědčení dovolatelky není založena přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože odvolací soud oproti soudu prvního stupně
nekonstituoval práva a povinnosti účastníků řízení odlišně. Změna rozsudku
odvolacího soudu oproti soudu prvního stupně spočívala toliko v tom, že ve
vztahu k parcele, k níž určil soud prvního stupně vlastnické právo žalobkyně s
tím, že tato parcela je vymezena v geometrickém plánu (specifikovaném ve výroku
rozsudku soudu prvního stupně), učinil odvolací soud tento geometrický plán
výslovně součástí rozsudku. Uvedenými výroky nalézacích soudů tak bylo vyhověno
žalobě žalobkyně, nemůže jít tudíž o měnící rozsudek ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §
237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září
2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č.
12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým
č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou
srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací
přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými
limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince
2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné
tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu,
nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje
skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo
2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje relevantní hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl
přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v dovolání neshledal
nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu.
Spatřuje-li dovolatelka zásadní právní význam ve „střetu a prioritě možnosti
výkonu vlastnického práva a zásad možnosti hospodárného využití nemovitosti
před zájmem legalizování neoprávněné stavby na cizím pozemku a s tím
související vznik věcného břemena“ bez připojení jakékoliv odpovídající
argumentace, tato otázka již pro svoji obecnost nemůže přípustnost dovolání pro
otázku zásadního právního významu založit.
Podle ustálené judikatury při rozhodování o odstranění neoprávněné stavby soud
přihlíží zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním
stavby vznikla, k tomu, zda vlastník stavby a jeho rodina ve stavbě bydlí či
nikoliv, jaký je rozsah zastavěného pozemku, jakož i k tomu, zda vlastník
stavby věděl, že staví na cizím pozemku. Soud musí porovnat hospodářskou a
jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití
stavby. Je třeba přihlédnout i k důvodům, pro které vlastník pozemku řádně
nezakročil proti neoprávněné stavbě v době její realizace, a pokud vlastník
pozemku o neoprávněné stavbě věděl, též k době, která od zřízení uplynula (k
tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. dubna 2002,
sp. zn. 22 Cdo 432/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
2003, sešit 3, pod pořadovým č. 23; dále jen „R 23/2003“).
Podle názoru dovolacího soudu odvolací soud při úvaze o způsobu vypořádání
neoprávněné stavby tím, že se oproti návrhu žalobkyně požadující odstranění
stavby žalovaného ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který zřídil věcné
břemeno ukládající žalobkyni povinnost strpět za stanovenou náhradu na sporné
části jejího pozemku příslušnou část stavby žalovaného, vyšel ve shodě s
podrobným odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně z možností daných mu § 135c
odst. 1 až 3 obč. zák. Při této úvaze přitom respektoval kritéria rozhodná pro
volbu způsobu vypořádání neoprávněné stavby podávající se ze shora citovaného
rozsudku Nejvyššího soudu České republiky - R 23/2003.
Ustanovení § 135c obč. zák. představuje právní normu s relativně neurčitou
hypotézou, to jest právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně,
nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem,
které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací
soud by mohl úvahu odvolacího soudu o zvoleném způsobu vypořádání neoprávněné
stavby při respektování závěrů podávajících se z R 23/2003 přezkoumat pouze v
případě její zjevné nepřiměřenosti, o kterou se v daném případě nejedná
(srovnej obdobně odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne
25. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 2500/2008, uveřejněného na internetových
stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz).
Ve zbývající části dovolání představuje polemiku se skutkovými zjištěními soudů
na základě odlišného hodnocení důkazů. Žalobkyně zpochybňuje správnost
odborných závěrů učiněných ve znaleckých posudcích ohledně stanovení výměry
části pozemku žalobkyně zastavěného stavbou žalovaného a dále zpochybňuje
znalecký odhad případných nákladů spojených s odstraněním příslušné části
stavby z tohoto pozemku. Tím, že dovolatelka na základě odlišných skutkových
závěrů dospívá k jinému názoru na posouzení důvodnosti jí uplatněného nároku,
nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění,
která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje
tak ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem
však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak vyplývá
přímo z jeho znění, založit nelze. V naznačených souvislostech je
proto poukaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp.
zn. 22 Cdo 465/2003, bezvýznamný. Totéž platí i pro tvrzenou vadu řízení
spočívající v tom, že odvolací soud podle názoru žalobkyně nesprávně nepřihlédl
k jejím návrhům na doplnění dokazování.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proto podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za
zastoupení advokátkou v částce 2 250,- Kč [odměna z částky určené podle § 1
odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené
vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle § 8 (po snížení ve smyslu § 14 odst.
1, § 15 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle § 18
odst. 1 vyhlášky)], přičemž žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve
výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalovaného k dovolání
žalobkyně) podle § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2 550,- Kč. Žalovanému dále náleží
náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 510,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a
celkové náklady dovolacího řízení tak činí 3 060,- Kč. Dovolací soud proto
uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému uvedené náklady dovolacího
řízení do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalovaného (§ 149
odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, může se
žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 4. února 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu