22 Cdo 538/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně P. K., zastoupené Mgr. Renatou Václavíkovou Tunklovou,
advokátkou se sídlem v Plzni, Františkánská 120/7, proti žalovanému J. K., o
vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň - město
pod sp. zn. 21 C 93/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 30. září 2014, č. j. 56 Co 553/2013-573, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2014, č. j. 56 Co
553/2013-573, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 10. dubna 2013,
č. j. 21 C 93/2011-474, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - město k
dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň - město („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. dubna
2013, č. j. 21 C 93/2011 - 474, vypořádal zaniklé společné jmění manželů (SJM)
účastníků; ve výroku pod bodem I. mimo jiné rozhodl, že do výlučného
vlastnictví žalobce připadají též nemovitosti v k. ú. H. u P., obec P., a to
dům postavený na pozemku parc. č. 374, pozemek parc. č. 374, a pozemek parc. č.
375/5 v hodnotě 5 000 000,- Kč. Výrokem pod bodem II. soud uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu částku 1 266 137,- Kč do
jednoho roku od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o
vrácení částky ze zaplacených záloh na znalecký posudek.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
30. září 2014, č. j. 56 Co 553/2013-573, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. v odstavci 1) změnil tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného
přikázal pozemek parc. č. 374, jehož součástí je dům, a pozemek parc. č. 375/5
v hodnotě 3 800 000,- Kč, a stanovil, že žalovaný nabyl hodnotu ve výši 1 667
037,90 Kč. Ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 666 137,-
Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi
účastníky navzájem a ve vztahu ke státu.
Odvolací soud se zabýval námitkou žalovaného a jedinou spornou otázkou mezi
účastníky, a to správností určení výše obvyklé hodnoty nemovitostí, které byly
předmětem vypořádání společného jmění manželů. Doplnil dokazování znaleckým
posudkem k současné obvyklé ceně nemovitostí ve stavu ke dni zániku SJM a
rozvodu manželství, tj. k 29. 4. 2010. Znalec stanovil obvyklou cenu
nemovitostí ve výši 3 800 000,- Kč; přitom vycházel ze stavu nemovitostí v době
ocenění; jsou neobývané a neudržované, v současné době není o srovnatelné
objekty zájem, ačkoliv je účastníci nabízeli k prodeji i prostřednictvím
realitní kanceláře. Při stanovení obvyklé ceny odvolací soud přihlížel i k
tomu, že společný majetek mají oba manželé užívat a udržovat společně a v daném
případě se žalobkyně z domu odstěhovala, nemovitosti užíval žalovaný, nicméně
jen jemu nelze klást za vinu jejich současný zanedbaný stav, neboť není zřejmé,
že by žalobkyně vykonávala obvyklou správu předmětných nemovitostí a dbala o
jejich údržbu a o zlepšení jejich stavu; přitom uvedené povinnosti tíží oba
spoluvlastníky. Soud zohlednil i skutečnost, že nemovitosti jsou obtížně
prodejné a stanovil jejich cenu částkou 3 800 000,- Kč, čímž snížil původní
cenu 5 000 000,- Kč, ze které vycházel soud prvního stupně. Vzhledem k výše
uvedenému se snížila i hodnota majetku nabytého žalovaným a v důsledku toho i
výše vypořádacího podílu na částku 666 137,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť při stanovení hodnoty vypořádávaných
nemovitostí vycházel z jejich současného stavu a nikoliv ze stavu ke dni zániku
společného jmění manželů, ze kterého vycházel soud prvního stupně. Rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda při vypořádání společného jmění
manželů je při oceňování rozhodný stav nemovitostí ke dni zániku společného
jmění manželů nebo je rozhodný jejich současný stav.
Žalobkyně poukazuje na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v
rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které je nutné při stanovení
ceny věci pro účely vypořádání společného jmění manželů vycházet z ceny věci v
době vypořádání, avšak z jejího stavu ke dni zániku společného jmění. V tomto
směru konkrétně odkazuje na rozsudek ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon
2060/97. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný výlučně sám nemovitosti užíval
ještě před rozvodem manželství, ale i po něm, a to tak, že v nemovitostech
nejenom bydlel, ale i podnikal, s čímž žalobkyně souhlasila. Proto také byly
nemovitosti přikázány do jeho výlučného vlastnictví. Odvolací soud při
rozhodování o ceně předmětných nemovitostí neuvedl konkrétně k jakému okamžiku
je oceňován stav nemovitostí. Uvedl pouze, že je oceňován „současný stav“.
Důvod pro přezkoumání ceny nemovitostí spatřoval v delší době od vydání
rozhodnutí soudem prvního stupně, přitom od rozhodnutí soudu prvního stupně do
prvního jednání nařízeného odvolacím soudem uplynulo pouze osm měsíců. Pokud
poukazoval na to, že se žalobkyně měla podílet na údržbě nemovitostí, měl též
přihlédnout k tomu, že žalobkyně nemovitosti neužívala a užíval je žalovaný bez
jakéhokoliv protiplnění. Skutečnost, že se dosud nepodařilo najít zájemce o
koupi nemovitostí, nemůže mít vliv na rozhodnutí soudu. Odvolací soud měl v
tomto směru zohlednit i to, že nemovitost byla po rozvodu manželství účastníků
zatížena několika exekucemi vedenými pro výlučné závazky žalovaného vzniklé po
rozvodu manželství, což mohlo vést k její horší prodejnosti.
Žalobkyně má též za to, že odvolací soud při svém rozhodování porušil zásadu
předvídatelnosti rozhodnutí (§ 118a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Odvolací soud
ustanovil znalce Ing. Čiperu a uložil mu, aby určil obecnou cenu nemovitostí
podle jejich stavu ke dni zániku společného jmění manželů, ale v současném
stavu cen nemovitostí. Následně však vynesl rozsudek, ve kterém vyšel z ceny
nemovitostí podle jejich současného stavu. Rozhodl tak, aniž by předem
účastníky seznámil se změnou svého náhledu a případně je vyzval k doplnění
skutkových tvrzení a důkazů. Takové rozhodnutí lze považovat za překvapivé.
Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že skutečnosti uvedené v dovolání
nejsou pravdivé, neboť soudem ustanovený znalec stanovil cenu nemovitostí podle
jejich stavu ke dni zániku společného jmění manželů, nevycházel ze současného
stavu, ale ceny korigoval s ohledem na situaci na současném realitním trhu. Dům
nebyl v době zániku společného jmění manželů dokončený a není plně dokončený
dodnes, neboť na to žalovaný nemá dostatek finančních prostředků. Se žalobkyní
se na vypořádání marně snažil dohodnout. Špatnou prodejnost domu zavinilo, že
dům nebyl nikdy dokončen, a nikoliv exekuce, které na něj podávala i žalobkyně.
Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, pouze by potřeboval, aby
výplata vypořádacího podílu byla rozložena do delšího časového období z důvodu
jeho tíživé finanční situace.
Žalovaný poukazuje na to, že v řízení nebyl z finančních důvodů zastoupen
advokátem a sám nemá právnické vzdělání, proto nebránil svá práva vždy
odpovídajícím způsobem a nebyly mu započteny všechny vnosy. Žalobkyně do
manželství ani do jejich podnikání nepřinesla žádné finanční prostředky.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu není zcela v souladu s judikaturou
dovolacího soudu.
Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů, zaniklého před
nabytím účinnosti účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen
„o. z.“), postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). Zánik společného
jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti,
působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š., a kol.:
Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k
vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku SJM. Proto se vypořádání SJM
řídí stejným právním režimem, jako jeho zánik, nestanoví-li zákon výslovně něco
jiného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo
3779/2014, a ze dne 3. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 4726/2014).
V dané věci při ocenění vypořádávané nemovitosti soud vyšel ze závěrů znalce
Ing. Ivana Čipery; ten při jednání u odvolacího soudu uvedl, že „vzhledem k
současnému stavu nemovitostí a vzhledem k současným cenám činí obvyklá cena
nemovitostí 3.800.000,- Kč“ (č. l. 568).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97,
publikovaném pod č. 11/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se s
odkazem na starší judikaturu uvádí: „Při stanovení ceny věci pro účely
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se vychází z ceny věci v době
vypořádání, avšak z jejího stavu v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví
manželů“. Nicméně Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí poznamenal: „Nejde-li o
přírůstky věci, lze z uvedené zásady, s ohledem na právní režim věcí, jež jsou
v zaniklém, avšak dosud nevypořádaném BSM, připustit v podstatě dvě výjimky.
První z nich je pokles ceny věci v důsledku jejího neudržování a neužívání
oběma účastníky (pokud ovšem tento stav nezavinil výlučně jeden z nich) - srov.
rozhodnutí publikované pod č. 23 v Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu z roku
1989. Druhou pak je případ, kdy by cena věci vzrostla jejím zhodnocením ze
zdrojů BSM, např. v důsledku investic ze společných úspor účastníků“. Nadměrné
poškození představuje výrazný kvantitativní či kvalitativní zásah do podstaty
věci, v jehož důsledku dojde k podstatnému snížení její hodnoty; o to zpravidla
nepůjde, jestliže snížení ceny je nižší než 10 % (ve srovnání s cenou, která by
byla dosažena nebýt poškození či opotřebení); vždy je nutno přihlédnout k
okolnostem konkrétního případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 3711/2011).
Vyjít při ocenění ze stavu v době zániku SJM tak není možné ani v případě, že
věc byla poškozena či zničena živelní pohromou, bez zavinění některého z
účastníků.
Uvedený právní názor pak Nejvyšší soud upřesnil v rozsudku ze dne 14. února
2008, sp. zn. 22 Cdo 3285/2007, publikovaném v Právních rozhledech č. 11/2008,
takto: „Zásada, že při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného
bezpodílového spoluvlastnictví, se vychází ze stavu věci ke dni zániku
bezpodílového spoluvlastnictví, ale z její ceny v době, kdy se provádí
vypořádání, platí v případě, že jde o věc, kterou užíval na základě dohody ten
účastník, kterému je přikazována, nebo ji užívali oba a nedošlo k jejímu
nadměrnému, mimořádnému opotřebení či poškození“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 1068/2008).
V projednávané věci užíval nemovitost po zániku společného jmění (a nebylo
zjištěno, že by šlo o užívání úplatné) jen žalovaný; žalobkyně se odstěhovala v
roce 2009 a soud prvního stupně v rozsudku z 10. 4. 2013 uvedl, že nemovitosti
„do současné doby byly užívány žalovaným“; odvolací soud již uvádí, že
nemovitosti jsou „neobývané a neudržované“. Za této situace mělo být postaveno
najisto, dokdy žalovaný nemovitosti užíval a zda a kdy k „nadměrnému,
mimořádnému“ zhoršení jejich stavu došlo; pokud snad v této souvislosti strany
nesplnily povinnost tvrzení a povinnost důkazní, mělo se jim dostat od soudu
poučení ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř.
Bylo-li tomu tak, že fyzický stav nemovitostí se podstatně zhoršil v době, kdy
je výlučně užíval žalovaný, měl by v zásadě nést důsledky tohoto stavu a
nemovitost by se pro účely vypořádání SJM měla ocenit podle stavu v době zániku
SJM. Ovšem ani v případě, že žalobkyně nemovitost již neužívala, není
vyloučeno, že i ona se mohla podílet na zhoršení jejího stavu. K takovému
závěru však nelze dojít jen na základě obecného konstatování, že i ona měla
společný majetek užívat a udržovat (§ 145 odst. 2 obč. zák.); jestliže
nemovitosti užíval bezúplatně (a prozatím nebyl zjištěn opak) žalovaný, byla
jejich běžná údržba na něm, ledaže by byly prokázány či vyšly najevo
skutečnosti, pro které by takovou péči bylo možno v konkrétním případě
požadovat i po žalobkyni. Jestliže snad později nemovitosti opustil i
žalovaný, bude třeba opět vážit, zda a jaká opatření, a to i vzhledem k
žalobkyni učinil, a podle toho zvážit míru odpovědnosti stran za výsledný stav.
Dojde-li soud k závěru, podloženému konkrétními skutečnostmi, že na tomto stavu
měla nezanedbatelný podíl i žalobkyně, resp. (hypoteticky) že jej nelze přičíst
žádnému z účastníků, ocení nemovitosti podle jejich stavu v době vypořádání;
pokud by šlo o stav přičitatelný jen žalovanému, nemovitosti by se ocenily
podle stavu v době zániku SJM.
Jestliže odvolací soud v dané věci pominul výše uvedenou judikaturu a aniž
zjistil podmínky pro uplatnění výjimky z judikaturního pravidla o oceňování pro
účely vypořádání SJM, ocenil nemovitosti podle stavu v době vypořádání SJM,
spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř.
K dovolacímu vyjádření žalovaného se uvádí, že dovolací soud je vázán
dovolacími námitkami, a protože dovolání podala jen žalobkyně, nemůže se
zabývat otázkou, zda v řízení nebyl porušen zákon v jeho neprospěch. Tyto
námitky však bude moci při splnění zákonných podmínek uplatnit v dalším řízení.
Neumožňuje-li mu, jak tvrdí, jeho majetková situace v řízení účinně hájit jeho
práva, pak za podmínek § 138 o. s. ř. může požádat o osvobození od soudních
poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení. Návrh na rozložení plnění do
splátek bude moci uplatnit v dalším řízení; v této souvislosti Nejvyšší soud
odkazuje na své rozhodnutí ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3781/2012 (viz
např. www.nsoud.cz) a další judikaturu tam uvedenou, která se zabývá i
problematikou prostředků na vyplacení vypořádacího podílu. Soud prvního stupně
při zvažování způsobu vypořádání přihlédne i k právnímu názoru, který Nejvyšší
soud vyslovil v rozsudku ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2846/2012.
Soud prvního stupně sice správně poukázal na skutečnost, že přikázání
nemovitostí do podílového spoluvlastnictví by v této věci jen vedlo k dalšímu
sporu o jeho zrušení a vypořádání, nicméně nevzal plně v úvahu skutečnost, že v
takovém sporu by již soud mohl nařídit prodej nemovitosti a rozdělení výtěžku
mezi spoluvlastníky (§ 142 odst. 1 obč. zák., poslední věta), což s
přihlédnutím ke konkrétním majetkovým poměrům účastníků může představovat
nejpřiměřenější řešení jejich situace. Je ovšem třeba účastníky upozornit, že
dohodou nebo soudním smírem by se vyhnuli dalšímu, potencionálně dlouhému a
nákladnému sporu se zatím nejistým výsledkem.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup
podle § 243d o. s. ř. (zejména je třeba provést dokazování k užívání
nemovitostí). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k
tomu, že ve věci bude třeba provádět další dokazování, zrušil dovolací soud i
rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst.
2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. července 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu