22 Cdo 3781/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně JUDr. H. Ch., zastoupené Zdeňkou Tolnayovou, advokátkou se
sídlem v Mladé Boleslavi, Republiky 946, proti žalovanému Ing. L. Ch.,
zastoupené JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř.
Václava Klementa 203, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u
Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 132/2007, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2012, č. j.
19 Co 413/2010-683, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku náklady dovolacího řízení ve výši 23 566,- Kč k rukám její zástupkyně
Zdeňky Tolnayové.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
16. června 2010, č. j. 15 Co 132/2007-535, vypořádal zaniklé společné jmění
účastníků tak, že ve výroku I. přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně dům
č. p. 418 na stavební parcele č. 1194, stavební parcelu č. 1194, pozemkovou
parcelu č. 682/17, spoluvlastnický podíl o velikosti ? k domu č. p. 674 na
stavební parcele č. 1839, ke stavební parcele č. 1839 a k pozemkové parcele č.
1037/42, vše v katastrálním území Mladá Boleslav, dále zůstatek na účtu č.
505227913/0300 vedeném na jméno žalobkyně u ČSOB, a. s. ve výši 42 731,- Kč a
ve výroku blíže specifikované movité věci. Ve výroku II. přikázal žalovanému
blíže specifikované movité věci a ve výroku III. přikázal žalovanému dluh na
účtu č. 706199533/0300 vedeném na jméno žalovaného u ČSOB, a. s. ve výši 96
749,98 Kč. Ve výroku IV. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na
vypořádání jeho podílu do třiceti dnů od právní moci rozsudku částku 2 337
032,- Kč, a ve výrocích V. až VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že do zaniklého společného jmění účastníků
patří nemovité a movité věci, prostředky na účtu a závazek vůči peněžnímu
ústavu, tak jak byly specifikovány ve výrokové části jeho rozhodnutí a dále
závazek ze smlouvy o úvěru ze dne 27. července 2004, na který žalobkyně po
zániku manželství rozvodem zaplatila ze svých výlučných prostředků 110 539,89
Kč. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že součástí společného jmění
nebyly další movité věci navržené k vypořádání a účastníci neprokázali, že by
společné jmění tvořily i finanční prostředky ve výši 200 000,- Kč vynaložené na
zaplacení akontace z leasingové smlouvy na osobní automobil Škoda Octavia, dluh
ze smlouvy o půjčce ze dne 7. května 2003 a finanční prostředky na dalších
bankovních účtech vedených na jméno žalobkyně. Nezohlednil ani žalovaným
tvrzený vnos jeho finančních prostředků do nemovitosti účastníků. Při
rozhodování o rozdělení masy majetku patřícího do společného jmění vyšel z
rovnosti podílů. Žalobkyni přikázal movité věci, které se nacházely v
nemovitosti, kterou obývá, žalovanému přikázal nářadí, ostatní movité věci
rozdělil mezi účastníky poměrně. Prostředky na účtech rozdělil podle toho, jak
se nacházely na účtu vedeném na jméno toho kterého účastníka. Spoluvlastnický
podíl na nemovitostech přikázal žalobkyni s tím, že druhá polovina nemovitostí
je ve vlastnictví jejích příbuzných. Žalobkyni přikázal i další nemovitosti,
které společně s dcerou účastníků využívá k zajištění svých bytových potřeb. Žalobkyně jinou nemovitost nevlastní, za trvání manželství zajišťovala péči o
přikazované nemovitosti a má příslib od banky na poskytnutí prostředků na
vypořádání vůči žalovanému. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
3. května 2012, č. j. 19 Co 413/2010-683, rozsudek soudu prvního stupně
částečně změnil tak, že žalobkyni vedle blíže specifikovaných movitých věcí a
zůstatku na účtu č. 505227913/0300 vedeném u ČSOB, a. s. ve výši 42 731,- Kč
přikázal z nemovitostí pouze dům č. p. 418 na stavební parcele č. 1194,
stavební parcelu č. 1194 a pozemkovou parcelu č. 682/17 (výrok I.), žalovanému
vedle specifikovaných movitých věcí přikázal spoluvlastnický podíl o velikosti
? k domu č. p. 674 na stavební parcele č. 1839, ke stavební parcele č. 1839 a k
pozemkové parcele č. 1037/42 (výrok II.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit
žalovanému na vypořádání společného jmění částku 945 737,50 Kč do třiceti dnů
od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů (výroky IV. až VI.). Odvolací soud vypořádal i další movité věci, které žalovaný učinil předmětem
vypořádání ve lhůtě tří let od zániku manželství a které soud prvního stupně
vypořádat opomenul. Při rozhodování přihlédl k tomu, že účastníci v průběhu
řízení z masy vypořádávaného jmění některé z dříve uplatněných movitých věcí
vyřadili. Po doplnění a zopakování dokazování dospěl k závěru, že nejsou dány
důvody k přikázání všech nemovitých věcí do výlučného vlastnictví žalobkyně.
Po
přihlédnutí k tomu, že dům č. p. 418, stavební parcelu č. 1184 a pozemkovou
parcelu č. 682/17 užívá po rozvodu manželství žalobkyně, která nemovitosti i
udržuje a je schopna vyplatit žalovanému částku na vypořádání, přikázal tyto
nemovitosti žalobkyni. Při respektování zásady „co nejnižší výše výplaty
finančních prostředků na vypořádání společného jmění“ přikázal žalovanému
spoluvlastnický podíl na domu č. p. 674, stavební parcele č. 1839 a pozemkové
parcele č. 1037/42. Movité věci přikázal účastníkům podle zjištění, jak který z
účastníků jednotlivé věci naposledy užíval a měl je v držení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a v němž uplatňuje dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dovolání namítá především vady řízení. Vytýká odvolacímu soudu, že provedl
jeho účastnický výslech, aniž by zjistil, zda s výslechem souhlasí a aniž by ho
poučil o „podmínce vyslovit souhlas s výslechem“. Odvolací soud v protokolu o
jednání zaměnil jméno svědkyně P. na P. a odůvodnění napadeného rozsudku se
proto stalo „nesrozumitelným“, protože odkazuje na výpověď osoby, která podle
protokolace vyslechnuta nebyla. Vytýká odvolacímu soudu i „nestandardní postup“
vůči svědkyni, která se „soustavně a opakovaně opravovala ohledně označení
malířů Š. a Š.“ a výpověď k předloženým obrazům neučinila „objektivně z místa
určeného v jednací síni pro výslechy osob“. K výpovědi svědkyně proto soud
neměl vůbec přihlížet. Tím, že odvolací soud pátral po důkazech, nedodržel
zásadu projednací a zásadu nestrannosti. Poté co došlo ke změně v obsazení
senátu odvolacího soudu, nebyl sdělen obsah přednesů a provedených důkazů. Soud
před provedeným dokazováním účastníkům nesdělil, která tvrzení účastníků jsou
shodná a která zůstala sporná. Vadou řízení bylo i to, že rozsudek odvolacího
soudu doručoval účastníkům sám odvolací soud.
Nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že odvolací soud mezi účastníky
rozdělil nemovitosti tvořící společné jmění „nerozumně a neadekvátně“.
Žalovanému přikázal spoluvlastnický podíl k nemovitosti, ve které jeden byt
doživotně a bezplatně užívá matka žalobkyně a druhý je obsazen spoluvlastníky.
Hodnota nemovitosti je proto výrazně nižší, než jak ji dovodil odvolací soud.
Žalovaný sám v nemovitosti bydlet nemůže, nemůže z ní „generovat nájemné“ a
reálné není ani jiné nakládání s přikázaným spoluvlastnickým podílem. Napadené
rozhodnutí tím založilo disparitu podílů ve prospěch žalobkyně, ač k tomu nebyl
dán žádný důvod. Tím, že soud přikázal dům č. p. 418, kde měl žalovaný zřízenu
truhlářskou dílnu, žalobkyni, bylo mu znemožněno podnikání. Rozhodnutí je z
těchto důvodů nespravedlivé a zcela překvapivé.
Žalobkyně navrhuje zamítnutí dovolání. Neshledává tvrzené vady řízení ani
nesprávné právní posouzení věci. Hodnota spoluvlastnického podílu na
nemovitosti přikázaného žalovanému není nijak snížena. Matka žalobkyně byt v
této nemovitosti neužívá, po prodělaném úrazu je odkázána na péči a pobyt u
žalobkyně a byt je k dispozici žalovanému. Žalovaný nikdy v domě č. p. 418,
který byl přikázán žalobkyni, nepodnikal, dům od rozvodu manželství více jak
šest let neužíval, soudní rozhodnutí ho tedy nijak neomezilo v jeho
podnikatelské činnosti.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože k zániku společného jmění manželů a k pravomocnému rozhodnutí o jeho
vypořádání došlo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a
rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s.
ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., a Čl.
II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2
písm. a), b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. dovolání lze podat jen z těchto důvodů:
a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci,
b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z citovaného ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyplývá, že
vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen tehdy,
jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že provedl jeho účastnický výslech,
aniž by zjistil souhlas odvolatele s výslechem. Podle protokolu o jednání před
odvolacím soudem ze dne 16. prosince 2010, provedl soud účastnický výslech
žalovaného poté, co ho poučil podle § 131 o. s. ř. Žalovaný tedy byl poučen o
možnosti provést účastnický výslech pouze se souhlasem účastníka; v postupu
soudu proto nelze shledat žádnou vadu, která by zakládala nesprávné rozhodnutí
ve věci.
Dovolatel označuje napadené rozhodnutí za nesrozumitelné, protože v něm soud
hodnotí svědeckou výpověď jiné osoby (H. P.), než která byla před soudem
vyslechnuta (H. P.). Sám dovolatel přitom uvádí, že nešlo o záměnu osob, ale
pouze o písařskou chybu v protokolu o jednání, kde v zápisu příjmení svědkyně
došlo k záměně dvou písmen. Taková chyba v psaní proto nemohla vyvolat
nesrozumitelnost rozhodnutí a nejde ani o vadu řízení, která by mohla mít za
následek nesprávnost rozhodnutí. Podrobuje-li dovolatel kritice způsob
provedení svědecké výpovědi, nelze z protokolu o jednání před odvolacím soudem
ze dne 21. února 2011 zjistit jakýkoliv nestandardní postup soudu. Svědkyně
označená jako H. P. (následně v protokole opraveno na P.) byla vyslechnuta po
poučení dle § 126 o. s. ř., odpovídala na otázky položené soudem i účastníky
řízení. Sám žalovaný se k výslechu vyjadřoval, aniž by napadl věrohodnost
svědkyně či „nevyváženost práv účastníků“ při provádění tohoto důkazu.
Nepřípadná je i námitka, že v souvislosti s výslechem svědkyně odvolací soud
„pátral po důkazech, čímž nedodržel zásadu projednací a odklonil se od zásady
nestrannosti“. Odvolací soud totiž pouze zopakoval svědecký výslech provedený
již soudem prvního stupně, tak jak mu to umožňuje § 213 odst. 2 o. s. ř.
Vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
nemůže být bez dalšího ani to, že předseda senátu po změně v obsazení soudu
nesdělí obsah přednesů a provedených důkazů. Z protokolu o jednání před
odvolacím soudem ze dne 26. dubna 2012 navíc vyplývá, že na začátku jednání
konaného po změně v obsazení předseda senátu sdělil dosavadní průběh řízení.
Jestliže v dosavadním řízení došlo toliko k účastnickým přednesům a k provedení
důkazů na dvou předcházejících jednáních, lze uzavřít, že zákonný požadavek na
sdělení obsahu přednesů a provedených důkazů byl splněn.
Vadu řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nezaložil ani
postup odvolacího soudu, při kterém předseda senátu výslovně podle § 118 odst.
2 o. s. ř. neuvedl, která právně významná tvrzení účastníků lze považovat za
shodná, a která za sporná. Spornost relevantních tvrzení účastníků se
dostatečně projevila již v řízení před soudem prvního stupně a především v
obsahu odvolání žalovaného a vyjádření k němu. Protože v odvolacím řízení
účastníci nemohou zásadně tvrdit nové skutečnosti (§ 205a odst. 1 o. s. ř.),
lze mít zásadně okruh sporných tvrzení za uzavřený, a ustanovení § 118 odst. 2
o. s. ř. je proto možné v odvolacím řízení užít jen přiměřeně (§ 211 a 215
odst. 2 o. s. ř.).
Vadou řízení není ani to, jestliže odvolací rozhodnutí doručil přímo soud
odvolací. Naopak z § 225 o. s. ř. možnost takového postup výslovně vyplývá.
Dovolatel dále napadá právní hodnocení, které odvolací soud vedlo k
rozdělení nemovitostí tvořících součást společného jmění mezi účastníky.
Právní úprava společného jmění manželů v rámci úpravy vypořádání
obsažená v § 149 odst. 3 obč. zák. nestanoví přesná kritéria pro určení toho,
které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány.
Jestliže v řízení o vypořádání společného jmění manželů vyjdou najevo různé
skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudu
rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací
soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011,
uveřejněné na www.nsoud.cz), resp. kdyby nezahrnula právně významné
skutečnosti. Tak tomu v dané věci nebylo.
Jedním z hledisek rozhodných pro přikázání věci je také účelné využití věci (k
tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. února
2001, sp. zn. 22 Cdo 2289/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“) pod pořadovým
č. C 259). V rozsudku ze dne 11. prosince 2003, sp. zn. 22 Cdo 811/2003,
uveřejněném na www.nsoud.cz, dovolací soud vyslovil názor, podle kterého se za
jedno z hledisek pro přikázání věci manželovi považuje zpravidla dlouhodobé
užívání věci tímto manželem po rozvodu. Tím se zohledňuje, že při vypořádání se
vychází z ceny ke dni zániku manželství a užitnou hodnotu věcí spotřebovával po
rozvodu do doby vypořádání jen jeden z manželů (k tomuto názoru se Nejvyšší
soud přihlásil následně např. v rozsudku ze dne 27. května 2004, sp. zn. 22 Cdo
1054/2004, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 2529).
V rozsudku ze dne 2. prosince 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003,
uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 2102, pak Nejvyšší soud formuloval
závěr, podle kterého se v řízení o vypořádání zákonného majetkového
společenství uplatňuje zásada, aby pokud možno, zvláště s ohledem na dobu
uplynulou od rozvodu manželství či oddělené bydlení manželů, byly věci
přikázány tomu z účastníků, který je má či naposledy měl v držení a u něhož
došlo k jejich amortizaci.
V rozsudku ze dne 12. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 3268/2010,
uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 20, str. 730, dovolací soud
vysvětlil, že jestliže v řízení o vypořádání společného jmění manželů vyjdou
najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na
úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Pro vypořádání
nelze stanovit jednoznačná kritéria, neboť každý konkrétní případ je jedinečný,
dochází k různým kombinacím právně významných okolností a často lze s jistou
mírou přesvědčivosti zdůvodnit různé způsoby vypořádání.
V rozsudku ze dne 20. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004, uveřejněném
v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 2, str. 58, dospěl dovolací soud k závěru,
že při vypořádání společného jmění manželů lze účastníku přikázat rozhodnutím
vydaným v občanském soudním řízení věci i proti jeho vůli, protože za trvání
zákonného majetkového společenství byl vlastníkem celé věci, takže jejím
přikázáním do výlučného vlastnictví nezískává nic navíc.
V rozsudku ze dne 25. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012, uveřejněném
na www.nsoud.cz, pak Nejvyšší soud vyložil, že při úvaze o způsobu vypořádání,
a to i formou přikázání do podílového spoluvlastnictví, je třeba zohlednit i
existenci finančních prostředků na vyplacení vypořádacího podílu. K majetkovým
poměrům účastníků se Nejvyšší soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 28. listopadu
2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, uveřejněném na www.nsoud.cz, kde taktéž
zdůraznil, že soudy při rozhodování musí vzít na zřetel majetkové poměry
účastníků při stanovení podmínek na zaplacení vypořádacího podílu. V poměrech
konkrétního případu je pak třeba zvážit i možnost plnění ve splátkách nebo se
stanovením delší lhůty k plnění. V takovém případě pak musí soud zvážit, zda
využití takové možnosti nezaloží nespravedlivou rovnováhu mezi zájmy sporných
stran; jeho rozhodnutí musí obstát v testu proporcionality.
Odvolací soud při své úvaze o přikázání shora označených nemovitých
věcí do výlučného vlastnictví žalobkyně vyšel ze zjištění, že žalobkyně od
rozvodu manželství nemovitosti výlučně užívá a udržuje je. Žalovaný skutečný
zájem o jejich užívání neprojevil a není na nemovitosti vázán v souvislosti se
svou podnikatelskou činností. Žalobkyně je také schopná vyplatit žalovanému
vypořádací podíl.
V případě přikázání spoluvlastnického podílu na shora označených
nemovitostech žalovanému vyšel soud ze zásady, podle které se věci ze zaniklého
společného jmění manželů mají mezi rozvedené manžele rozdělit tak, aby částka,
kterou je jeden z nich povinen zaplatit druhému na vyrovnání podílů byla pokud
možno co nejnižší. Je nutno poznamenat, že odkaz na tuto zásadu byl jeden ze
stěžejních odvolacích argumentů samotného žalovaného, který zároveň v odvolání
uváděl, že nejsou dány žádné důvody, které by bránily přikázání
spoluvlastnického podílu jeho osobě. Pokud až v dovolacím řízení uvádí
skutečnosti, které dle jeho názoru takovému přikázání brání, jde o nové, v
dovolání nepřípustné skutečnosti (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
Uvedené závěry odvolacího soudu tedy zjevně nepřiměřené nejsou a
obstojí i z pohledu uplatněných dovolacích námitek.
Dovolatel napadá i zjištěnou hodnotu spoluvlastnického podílu na
nemovitostech, který mu byl přikázán s tím, že reálná hodnota je nižší vzhledem
k právu doživotního užívání nemovitostí svědčícímu matce žalobkyně.
Odvolací soud hodnotu spoluvlastnického podílu zjišťoval na základě revizního
znaleckého posudku, vypracovaného v rámci odvolacího řízení. Podle obsahu
posudku jeho zpracovatel YBN CONSULT - Znalecký ústav s. r. o. jako jedno z
relevantních hodnotících kritérií posuzoval i zatíženost nemovitostí břemeny a
částečně omezujícími vlivy. Dovolatel proti znaleckému posudku z hlediska
uplatňovaného v dovolání neměl námitky a to ani v rámci výslechu zpracovatelů
posudku před odvolacím soudem. Za této situace nelze odvolacímu soudu vytknout
nesprávné zjištění ceny přikazovaného spoluvlastnického podílu.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není
dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu,
nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b
odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni vznikly náklady za její zastoupení
advokátkou (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s.
ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny
za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem
Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni
7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu
nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, a je představována
odměnou ve výši 19 176,- Kč, stanovenou podle § 6, § 8 odst. 6, § 7 bod 6, § 11
odst. 1 písm. k), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle
§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., včetně náhrady za daň z přidané hodnoty
ve výši 21 %, celkem 23 566,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160
odst. 1 a § 149 odst. 1.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně
podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 28. ledna 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu