22 Cdo 5879/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing.
M. J., zastoupeného JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem v Praze 2,
Náplavní 1/2013, proti žalované J. Š., o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví,
vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 156/2013, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2015, č.
j. 20 Co 252/2015-188, takto:
I. Výrok V. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 19. 11. 2015, č. j.
20 Co 252/2015-188, se mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované do tří
dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 399
Kč.
II. Dovolání proti výrokům IV. a VI. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
z 19. 11. 2015, č. j. 20 Co 252/2015-188, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Semilech (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 20. 1. 2015, č. j. 3 C 156/2013-94, zrušil spoluvlastnictví žalobce a
žalované k pozemku parc. č. st. 14, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí
je budova, a k pozemku parc. č. 63/1, zahrada, vše obci O. a v k. ú. O. u Tu.,
zapsané na LV č. 282 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního
pracoviště Semily (dále jen jako „předmětné nemovitosti“) a nařídil prodej
těchto nemovitostí s tím, že každému z účastníků řízení náleží jedna polovina
výtěžku (výroky I. a II.). Ve výroku III. zamítl žalobu o přikázání další ?
výtěžku z prodeje předmětných nemovitostí žalobci. Dále rozhodl, že žalovaná je
povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 129 936,20 Kč, a to rukám
zástupce žalobce částku 128 246,60 Kč a k rukám žalobce částku 1 689,60 Kč, vše
do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok IV.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozdělení předmětných nemovitostí
není dobře možné a žalobce nemá o jejich přikázání do svého vlastnictví zájem.
Žalovaná žádala vypořádat spoluvlastnictví přikázáním předmětných nemovitostí
do jejího vlastnictví, avšak neprokázala svoji solventnost k úhradě
vypořádacího podílu. Soud proto nařídil prodej předmětných nemovitostí ve
veřejné dražbě.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednil, že žalobce se domáhal
zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání formou prodeje ve veřejné dražbě a
žalobě bylo v tomto směru vyhověno. Uzavřel, že žalobce byl plně procesně
úspěšný, a proto mu podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží právo na náhradu
nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 19. 11. 2015, č. j. 20 C 252/2015-188, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že rozhodl o zrušení spoluvlastnictví žalobce a žalované k
předmětným nemovitostem (výrok I.) a přikázal je do vlastnictví žalované (výrok
II). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 2 285
000 Kč, a to částku 1 500 000 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí a částku
785 000 Kč do dvou měsíců od právní moci rozhodnutí (výrok III.). Rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního
stupně (výrok IV.) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady
odvolacího řízení ve výši 12 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
(výrok V.). Žalobci uložil i povinnost nahradit státu náklady odvolacího řízení
ve výši 202 Kč (výrok VI.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že rozdělení věci
není dobře možné. Změnil však jeho rozhodnutí tak, že přikázal předmětné
nemovitosti do výlučného vlastnictví žalované a uložil jí povinnost zaplatit
žalobci přiměřenou náhradu za spoluvlastnický podíl. Vyšel z toho, že žalovaná
žádala přikázat nemovitosti do svého vlastnictví a prokázala i schopnost
uhradit vypořádací podíl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlédl k tomu, že se žalobce se
domáhal zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nařízením jejich prodeje a
rozvržením výtěžku. Žalovaná se zrušením spoluvlastnictví k nemovitostem
souhlasila, žádala však jejich přikázání do svého vlastnictví, přičemž nabízela
vypořádací podíl ve výši 2 100 000 Kč. Jelikož soud rozhodl o přikázání
předmětných nemovitostí do vlastnictví žalované, uzavřel, že žalovaná byla v
řízení plně procesně úspěšná a náleží jí proto náhrada nákladů řízení před
soudy nižších stupňů. Protože však žalované žádné náklady v řízení před soudem
prvního stupně nevznikly, přiznal jí pouze náklady odvolacího řízení s tím, že
vynaložila 7 000 Kč na soudní poplatek za odvolání a 5 000 Kč složila jako
zálohu na náklady spojené se znaleckým posudkem. Proto rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 000 Kč.
Protože stát vynaložil na znalecký posudek 5 202 Kč, přičemž 5 000 Kč bylo
uhrazeno ze zálohy složené žalovanou, uložil odvolací soud žalobci povinnost
zaplatit na účet soudu prvního stupně 202 Kč jako náhradu nákladů řízení
vzniklých státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroků IV., V. a VI., podává žalobce
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na vyřešení otázky procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná měla v
řízení plný úspěch (a tudíž jí byla přiznána náhrada nákladů řízení), jelikož
odvolací soud nepřihlédl ke všem okolnostem projednávané věci. Je nutné
zohlednit skutečnost, že žalobce se ztotožnil v závěrečném návrhu v rámci
odvolacího řízení s žalovanou navrženým způsobem vypořádání spoluvlastnictví a
rovněž přistoupil na vyplacení vypořádacího podílu po částech. Žalovaná
navrhovala vypořádací podíl ve výši 2 100 000, avšak odvolacím soudem byl
vypořádací podíl stanoven na částku ve výši 2 285 000 Kč. Skutečnosti týkající
se solventnosti žalované nebyly zcela prokázány, avšak žalobce v rámci snahy o
ukončení tohoto řízení přistoupil na způsob vypořádání spoluvlastnictví
navržený žalovanou. S ohledem na shora uvedené navrhuje, aby dovolací soud
změnil výrok IV., V. a VI. rozsudku odvolacího soudu tak, že žalobce má právo
na náhradu nákladů nalézacího i odvolacího řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je zčásti přípustné podle § 237 o. s. ř.
(napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal
a zjistil, že dovolání je i zčásti důvodné.
Napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky posouzení úspěchu účastníků řízení
ve smyslu § 142 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů v rámci řízení o
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. „účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná
soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti
účastníku, který ve věci úspěch neměl.“
Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. „měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud
náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá
na náhradu nákladů právo.“
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (toto a
další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), uvedl, že „jestliže soud žalobě
vyhoví a vypořádá podílové spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval,
je namístě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o
vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142
odst. 2 o. s. ř., přičemž je vždy nutno přihlédnout k individuálním okolnostem
konkrétního případu.“
V usnesení ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014, Nejvyšší soud dovodil,
že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je „úspěch ve
věci třeba hodnotit nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale i ve vztahu k celému
průběhu řízení a k závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s
případným přihlédnutím k tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití
jeho procesních práv.“
V usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, Nejvyšší soud přijal
a odůvodnil závěr, že „souhlasí-li všichni spoluvlastníci se zrušením a
vypořádáním spoluvlastnictví a sporný mezi nimi je jen způsob vypořádání, je to
třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení; úspěch v řízení tu nelze
posuzovat jen podle toho, že spoluvlastnictví bylo na základě žaloby zrušeno a
žalobce byl tak úspěšný. Soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka)
bylo mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor
řešen v rozhodnutí.“
Ze shora uvedeného se podává, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve
sporech o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je procesní úspěch ve věci
třeba posuzovat podle více hledisek; je třeba vzít do úvahy výsledek řízení a
poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Úspěch ve věci je třeba hodnotit
nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale i ve vztahu k celému průběhu řízení, k
závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s případným přihlédnutím k
tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití jeho procesních práv.
Souhlasí-li všichni spoluvlastníci se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví a
sporný je mezi nimi jen způsob vypořádání, je to třeba zohlednit i při
rozhodování o nákladech řízení; úspěch v řízení tu nelze posuzovat jen podle
toho, že spoluvlastnictví bylo na základě žaloby zrušeno a žalobce tak byl
úspěšný. Soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo mezi
účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v
rozhodnutí. Jestliže některý z účastníků odmítl před zahájením sporu bez
ospravedlnitelného důvodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jednat a
znemožnil tak mimosoudní vypořádání, je třeba vzít do úvahy i tuto skutečnost.
Rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, tak závisí na
úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné
nepřiměřenosti (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp.
zn. 22 Cdo 3694/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22
Cdo 3082/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo
2882/2016).
V projednávané věci je nutné přihlédnout k následujícím skutečnostem. V žalobě
ze dne 8. 10. 2013 žádal dovolatel zrušit spoluvlastnictví k předmětným
nemovitostem. Uvedl, že rozdělení těchto věcí není dobře možné a nestojí o
přikázání těchto věcí do svého vlastnictví. Jelikož (podle tvrzení žalobce)
nebyla žalovaná solventní, navrhoval vypořádat spoluvlastnictví prodejem
předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě. Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze
dne 13. 12. 2013 pouze uvedla, že „celé vyřešení je ku prospěchu věci“, aniž by
navrhla konkrétní způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví. Při jednání
konaném dne 6. 3. 2014 žalovaná požadovala vypořádat spoluvlastnictví
přikázáním předmětných nemovitostí do svého vlastnictví, přičemž v přípisu ze
dne 12. 10. 2014 uvedla, jakým způsobem by získala finanční prostředky na
zaplacení přiměřené náhrady žalobci. Jelikož soud prvního stupně nevzal za
prokázané, že žalovaná disponuje finančními prostředky na zaplacení přiměřené
náhrady žalobci (tedy že je solventní), rozhodl o vypořádání spoluvlastnictví
prodejem předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě.
Odvolací soud k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl o vypořádání spoluvlastnictví přikázáním předmětných nemovitostí do
vlastnictví žalované. Na základě shodného tvrzení účastníků vzal za prokázané,
že žalovaná disponuje finančními prostředky k zaplacení přiměřené náhrady za
spoluvlastnický podíl žalobce.
Ze shora uvedeného vyplývá, že soud rozhodl o vypořádání spoluvlastnictví
způsobem navrženým žalovanou. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je ovšem
nutné též přihlédnout k závěrečnému návrhu žalobce při jednáním před odvolacím
soudem dne 19. 11. 2015, který souhlasil s žalovanou navrženým způsobem
vypořádání spoluvlastnictví (ostatně dovolatel nenavrhoval tento způsob
vypořádání spoluvlastnictví již v žalobě jen z toho důvodu, že nebyl přesvědčen
o solventnosti žalované). Je nezbytné vzít v potaz, že odvolací soud vzal za
prokázané skutečnosti týkající se solventnosti žalované na základě shodných
tvrzení účastníků (které žalobce učinil ve snaze o ukončení řízení) a
zohlednit, že žalovaná nebyla ochotna se před zahájením řízení dohodnout na
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Nelze opomenout, že žalovaná v rámci
nalézacího řízení polemizovala i se závěrem, že stavba (rodinný dům) postavená
na pozemku parc. č. st. 14 v k. ú. O. u T. je ve spoluvlastnictví účastníků
řízení, tudíž z počátku řízení zcela odmítala, aby tato stavba (ve
spoluvlastnictví účastníků řízení) byla vypořádána.
Na základě výše uvedeného lze hodnotit úspěch žalobce i žalované s přihlédnutím
k individuálním okolnostem této věci podle § 142 odst. 2 o. s. ř. jako stejný,
a to především vzhledem k postoji jednotlivých účastníků ke způsobu vypořádání
spoluvlastnictví v průběhu řízení se zohledněním jejich závěrečných návrhů.
Důležité je rovněž přihlédnout k postoji žalované před zahájením řízení i ke
skutečnosti, že odvolací soud učinil právní závěr o solventnosti žalované na
základě shodných tvrzení účastníků.
Jelikož odvolací soud rozhodl, že žalovaná má právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., spočívá jeho rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Protože
odvolací soud nerozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení správně a dosavadní
výsledky řízení ukazují, že je možné o této věci rozhodnout, Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu ve výroku V. změnil [§ 243d písm. b) o. s. ř.].
Podle závěrů dovolacího soudu nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Je však nutno přihlédnout k tomu, že v odvolacím řízení
vznikly náklady i státu. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát proti účastníkům
právo na náhradu nákladů řízení, které platil, a to podle výsledků řízení.
Úspěch žalobce a žalované lze vyjádřit jako shodný a každý z nich je proto
povinen zaplatit státu 50 % nákladů, které mu vznikly. Usnesením ze dne 19. 11.
2015, č. j. 20 Co 252/2015-187, přiznal Krajský soud v Hradci Králové znalci
znalečné ve výši 5 202 Kč, proto je každý z účastníků povinen zaplatit státu
částku ve výši 2 601 Kč. Protože žalovaná složila zálohu na náklady státu ve
výši 5 000 Kč a z této zálohy došlo k částečné úhradě znalečného, rozhodl
dovolací soud o povinnosti žalobce uhradit žalované na nákladech odvolacího
řízení 2 399 Kč, o které žalovaná složením spotřebované zálohy „přeplatila“
svou náhradovou povinnost vůči státu.
Dovolání proti výroku IV. dovolací soud odmítl s tím, že v tomto výroku rozhodl
odvolací soud o nákladech řízení před soudem prvního stupně v souladu se shora
uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), když právo na
jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl i dovolání proti výroku VI., kterým odvolací uložil žalobci zaplatit
státu náklady znalečného ve výši 202 Kč, které nebyly uhrazeny ze složené
zálohy. Tímto výrokem tedy odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50 000 Kč a dovolání proti němu tak není podle § 238 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné.
V rámci dovolacího řízení byl žalobce úspěšný jen částečně (a to ve výši ?
svého požadavku). Žalobce namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě
nákladů řízení spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadoval, aby
byl stanoven plný úspěch žalobce v řízení před soudy nižších stupňů. Nejvyšší
soud sice uzavřel, že žalovaná nebyla v řízení před soudy nižších stupňů plně
procesně úspěšná, avšak úspěch žalobce a žalované v řízení před soudy nižších
stupňů byl stanoven jako stejný. Lze uzavřít, že žalobce byl úspěšný v rámci
dovolacího řízení pouze částečně co do ? svého požadavku, a proto nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení podle § 142 odst. 2 o. s.
ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2017
Mgr.
David Havlík
předseda senátu