USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně M. V. B., zastoupené Mgr. Václavem Houškou, advokátem se sídlem v Blovicích, Masarykovo náměstí 98, proti žalovanému J. Z., zastoupenému Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 15, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 23 C 17/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2023, č. j. 61 Co 212/2023-188,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Václava Houšky.
1. Nejvyšší soud se v této věci zabýval přípustností dovolání v souvislosti s námitkami napadajícími proces dokazování a procesní postup soudů nižších stupňů a přípustností dovolání směřujícího do části rozhodnutí odvolacího soudu, která je založena na dvou na sobě nezávislých důvodech. I.
Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2023, č. j. 23 C 17/2022-160, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 7. 2023, č. j. 23 C 17/2022
-166, určil, že žalobkyně je vlastnicí podílu ve výši ideální poloviny ve vztahu k celku na pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez čísla popisného nebo evidenčního, způsob využití garáž, v k. ú. XY (dále jen
3. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 6. 11. 2023, č. j. 61 Co 212/2023-188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), aniž by ovšem vymezil konkrétní zákonem předvídaný předpoklad přípustnosti, a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že nemovitost se stala součástí společného jmění a následně žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl na této nemovitosti na základě domněnky vypořádání ve smyslu § 741 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“).
5. Žalovaný považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů za překvapivé. Překvapivost spatřuje v tom, že soud prvního stupně žalobu v předchozím rozhodnutí zamítl, avšak po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu žalobě vyhověl, „což žalovaný považoval za nesplnění závazného pokynu [odvolacího] soudu“.
6. Má za to, že svá tvrzení o tom, že nemovitost nebyla součástí společného jmění účastníků řízení, provedenými důkazy prokázal, a to oproti žalobkyni, která „svá tvrzení nepodepřela žádnými důkazy, přesto se soud [prvního stupně] najednou spokojil jen s jejím jednostranným tvrzením, přičemž rozhodl opačně oproti rozsudku původnímu…“. Podle žalovaného hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nese jasné znaky libovůle. Soudy by měly zjištění plynoucí z důkazů konfrontovat s tvrzením obou stran a v takovém případě by musely narazit na celou řadu rozporů s výpovědí žalobkyně a jí navrženými důkazy.
7. Žalovaný v průběhu řízení předložil důkazy, které prokazují, že nemovitost nabyl za své výlučné finanční prostředky (nabyté darováním od své matky), a proto se tato věc nestala součástí společného jmění manželů podle § 709 odst. 1 písm. b) o. z. Rozporuje také výsledky dokazování související s uzavřenou dohodou účastníků o úpravě majetkových poměrů pro dobu po rozvodu.
8. Dále namítá, že nemovitost se nestala součástí společného jmění účastníků řízení, neboť se jednalo o věc osobní potřeby ve smyslu § 709 odst. 1 písm. a) o. z. (v této souvislosti odkazuje na „rozsudky Prz 51/65, Rc 70/65“). Poznamenává také, že tuto námitku uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně.
9. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Předně namítá, že žalovaný v dovolání nevymezuje řádně, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti.
11. Námitku žalovaného směřující do provedeného dokazování považuje za neopodstatněnou. Podle žalobkyně je hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů logické a kvalitně odůvodněné.
12. Má rovněž za to, že nelze nemovitost považovat za věc osobní potřeby ve smyslu § 709 odst. 1 písm. a) o. z., která by nebyla součástí společného jmění účastníků.
13. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl. III. Přípustnost dovolání
14. Dovolání není přípustné.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. III.A K námitce překvapivosti rozhodnutí a k provedenému dokazování
17. Žalovaný spatřuje překvapivost rozhodnutí v tom, že nalézací soud žalobu nejdříve zamítl, avšak po zrušení rozhodnutí odvolacím soudem nakonec žalobě vyhověl. Žalovaný také v dovolání napadá provedený proces dokazování a skutková zjištění soudů nižších stupňů.
18. Dovolatel však v této souvislosti pouze polemizuje s příslušnými skutkovými zjištěními odvolacího soudu, procesem dokazování a procesním postupem soudů nižších stupňů, aniž řádně formuluje konkrétní právní otázku, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje v této souvislosti za splněný.
19. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jeho procesním postupem, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srovnej odst. 24–27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz).
20. Může-li být totiž dovolání v této části přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
21. Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
22. Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem či jeho procesním postupem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jinými slovy takovou námitkou dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
23. V takovém případě je také dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
24. Dovolání žalovaného proto je v této části vadné a dovolací soud ho nemohl přezkoumat. III.B K námitce, že nemovitost sloužila osobní potřebě žalovaného (a proto nebyla součástí společného jmění účastníků řízení)
25. Odvolací soud založil své rozhodnutí v této části na dvou na sobě nezávislých důvodech: a) výjimka zakotvená v § 709 odst. 1 písm. a) o. z. dopadá jen na věci, které jsou objektivně určené k uspokojování výhradních potřeb jedné osoby a takto také skutečně slouží, např. věci osobní hygieny a ošacení, jde tedy o věci jiného charakteru než sloužící k výkonu povolání či podnikání, b) žalovaný uplatnil tuto námitku poprvé až před odvolacím soudem. Jde tedy o tvrzení nové, uplatněné po poučení podle § 119a o. s. ř. Odvolací soud se jím proto nemůže zabývat, neboť nejde ani o žádnou ze skutečností ve smyslu § 205a o. s. ř.
26. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že je-li rozhodnutí soudu postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 990/2021). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15).
27. Žalovaný v dovolání relevantním způsobem nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že tuto námitku uplatnil poprvé až v odvolacím řízení [závěr ad b)]. Pouze uvádí, že tuto námitku vznesl již v řízení před soudem prvního stupně. Žalovaný však v této souvislosti neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje za splněný. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
28. V takovém případě nemůže přípustnost dovolání založit ani námitka žalovaného směřující do závěru odvolacího soudu, že nemovitost se nestala součástí společného jmění účastníků řízení na základě § 709 odst. 1 písm. a) o. z. Dovolací soud se tak touto námitkou blíže nezabýval, protože její posouzení není způsobilé zvrátit závěr o správnosti této části rozhodnutí napadené dovoláním – odvolací soud nemohl k této námitce přihlédnout již jen z toho důvodu, že ji žalovaný uplatnil až v odvolacím řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4039/2019).
29. Dovolání žalovaného proto není v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Závěr
30. V části dovolání, ve které žalovaný napadá výsledky provedeného dokazování a namítá překvapivost rozhodnutí, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
31. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalovaného, že nemovitost se nestala součástí společného jmění manželů na základě § 709 odst. 1 písm. a) o. z. Rozhodnutí odvolacího soudu je v této části založeno na dvou samostatných důvodech, přičemž žalovaný v dovolání relevantním způsobem jeden z nich nenapadá.
32. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
33. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 6. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu