22 Cdo 74/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce DTJ Jinonice, z. s., identifikační číslo osoby 70833907, se sídlem
v Praze 5, Butovická 837/41, zastoupeného JUDr. Janou Kovářovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Opatovická 159/17, proti žalované České republice – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se
sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 211/2014, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2016, č. j. 35 Co
249/2016-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10.
3. 2016, č. j. 5 C 211/2014-97, zamítl žalobu na určení, že žalobce je
vlastníkem pozemků par. č. 207/1 a 207/2 (dále jen „předmětné pozemky“),
zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu,
Katastrálním pracovištěm Praha, na LV č. 1 222 pro k. ú. J., obec P., a rozhodl
o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 6. 9. 2016, č. j. 35 Co 249/2016-115, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. na otázce,
která nebyla zcela v judikatuře dovolacího soudu vyřešena. Důvodem podání
dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Tvrdí, že závěr o neexistenci dobré víry není správný. Nemohl vědět, že jsou mu
Sdruženým sportovním klubem Motorlet Praha předávány také jiné pozemky, než ty,
které byly uvedeny v rozsudku. Předmětné pozemky mu byly předány spolu s
pozemky uvedenými v rozsudku a Motorlet ani kdokoli jiný nikdy vlastnické právo
dovolatele nezpochybnili. Nebyla tak dána žádná skutečnost, která by jeho
dobrou víru narušila. Ostatně, i kdyby tomu tak bylo, podle § 130 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, v posledním účinném znění (dále jen „obč.
zák.“), platí, že v pochybnostech se má držba za oprávněnou. Navrhuje, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Protože k vydržení vlastnického práva mělo dojít před 1. 1. 2014, projednal
Nejvyšší soud dovolání podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.
Dovolání není přípustné.
Pro závěr o dobré víře nestačí, že se dovolatel chopil držby v omylu a pozemky
si doposud nikdo nenárokoval. Oprávněná držba se může zakládat jen na takovém
omylu, kterému se držitel nemohl při normální opatrnosti vyhnout (omyl
omluvitelný). Omluvitelným je tak omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se
postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem
konkrétního případu po každém požadovat. Omyl přesahující rámec běžného
posuzování věcí není omluvitelný; držitel, který drží věc na základě takového
omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem
okolnostem“, jak to požaduje § 130 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001).
I v případě, že je omyl omluvitelný, zaniká dobrá víra v okamžiku, kdy se
držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o
tom, že mu věc po právu patří (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 11.
2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11.
2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy 5/2001,
str. 152).
Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec
mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož
základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v
časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem
nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý
právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke
všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005).
V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující
s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek.
Dovolací soud proto přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu
sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly
zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn.
22 Cdo 1689/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn.
22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí
být řádně odůvodněna a vyjít z kritérií v judikatuře konstantně uznávaných.
V řízení bylo zjištěno, že dovolatel vydávaný pozemek historicky vlastnil. Mohl
tak z vlastní zkušenosti vědět, o který pozemek se jedná. Protože předmětné
pozemky nebyly součástí rozsudku a dovolatel vydávaný pozemek znal, nemohl se
držby chopit v omluvitelném omylu. V minulosti také žádal skutečného vlastníka
sporných pozemků o povolení odstranit náletové dřeviny, což rovněž odporuje
představě o dobré víře. Skutečnost, která by musela v dovolateli vzbudit
objektivní pochybnost, že mu sporné pozemky patří, nastala také v
předcházejícím soudním řízení o nahrazení vůle na uzavření dohody o vydání
pozemku (vydávající organizace v něm tvrdila, že původním majetkem žalobce bylo
pouze zatravněné hřiště bez jakýchkoliv budov). Přihlédnout lze také k tomu, že
vydávaný pozemek má zřetelně odlišný tvar od pozemků, jejichž držby se
dovolatel chopil. Vzhledem ke všem těmto okolnostem není úvaha odvolacího soudu
zjevně nepřiměřená.
Zpochybňuje-li dovolatel zjištěný skutkový stav, nemohou takové námitky založit
přípustnost dovolání. Jediným přípustným dovolacím důvodem je nesprávné právní
posouzení věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř. a § 241a odst. 1 o. s. ř.). Právní
úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím
důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive
skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1803/2014).
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud ho podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu