U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců a) JUDr. K. M., b) Ing. J. M., c) MVDr. P. M., d) P. P., e) Ing.
K. M., všech zastoupených JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem se sídlem v
Havířově, Městská sportovní hala, Astronautů 859, proti žalovaným 1) JUDr. P.
G., 2) JUDr. M. G., 3) JUDr. V. E., 4) JUDr. I. H., zastoupeným JUDr. Petrem
Grobelným, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, 5) JUDr. J.
S., Ph.D., o odstranění neoprávněných zásahů do vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 C 56/2010, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2013, č. j. 56 Co
304/2013-349, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. ledna 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále
jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž
bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je
dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v
dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13.
března 2013, č. j. 39 C 56/2010-308, zamítl ve výroku I. žalobu žalobců, aby
byla žalovaným uložena povinnost odstranit propojení stropní konstrukce domu se
štítovou zdí domu, vše v katastrálním území M., a to odstraněním trnů R 10/550
zainjektovaných do šikmých vrtů D 25/450 do štítové zdi domu, kterými je
zajištěno propojení stropní konstrukce třetího nadzemního podlaží domu na
štítovou zeď domu (1. nárok), odstranit vetknutí nosných částí krovu (váznic a
pozednic) domu do štítové zdi domu (2. nárok), obnovit funkčnost dilatační
spáry mezi oběma domy, tj. vyčistit mezery mezi štítovými zdmi a obnovit
odstraněnou část štítové zdi nad třetím nadzemním podlažím domu (3. nárok),
odstranit ukotvení plechové krytiny střechy domu na štítovou zeď domu (5.
nárok.), ve výroku II. odmítl žalobu žalobců, aby bylo žalovaným uloženo zdržet
se jakýchkoliv zásahů do vlastnického práva žalobců k domu stojícím na pozemku
parcelní číslo 609 v k. ú. M- (4. nárok), a ve výrocích III. a IV. rozhodlo
náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zamítl 1. až 3. a 5. nárok žalobců
z důvodu promlčení, 2. a 3. nárok zároveň zamítl z důvodu nedostatku pasivní
věcné legitimace a 1. a 5. nárok zároveň zamítl z toho důvodu, že nedovodil
porušení právní povinnosti ze strany žalovaných, když ohledně všech stavebních
úprav proběhlo příslušné správní řízení, jehož průběh a výsledky není oprávněn
soud v rámci občanského soudního řízení revidovat. 4. nárok byl dle soudu
prvního stupně nekonkrétní, a proto neprojednatelný.
Na základě odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 27. září 2013, č. j. 56 Co 304/2013-349, ve výroku I. potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku III., ve výroku II. změnil
výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně a ve výrocích III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že zásahy
1. až 3. se měly odehrát v období let 1977 až 1984, kdy dům vlastnily jiné
osoby. S ohledem na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu vydaného ve
věci sp. zn. 22 Cdo 735/2001 pak nelze žalobě žalobců vyhovět, neboť uvedené
nároky nelze podřadit tzv. negatorní žalobě, ale jedná se o „naturální
restituci vzniklé škody“. 4. nárok byl správně odmítnut, neboť chyběla
konkrétní skutková tvrzení o tom, že žalovaní se konkrétních zásahů do
vlastnických práv dopustili, a proto byli povinni se zásahů do vlastnických
práv žalobců zdržet. Stran 5. nároku žalobci nenabídli důkazy, jimiž by bylo
spolehlivě prokázáno, že k tvrzenému zásahu ze strany žalovaných do
vlastnického práva žalobců vůbec došlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud odchýlil od rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Žalobci v první řadě zdůrazňují, že se domáhají
negatorní žalobou podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku odstranění zásahů ze
strany žalovaných a nikoliv nároku na náhradu škody způsobené neoprávněnými
zásahy. Soudy nižších stupňů však v rozporu s § 153 odst. 1 a 2 o. s. ř. nepřípustně překvalifikovaly negatorní žalobu na nárok na náhradu škody, i když
žalobci tvrdili, že neoprávněné zásahy neměly za následek vznik škody na domě
žalobců. Takový postup má být v rozporu s právními závěry Nejvyššího soudu
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2009, sp. zn. 28 Cdo
1042/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 25 Cdo
2135/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2002, sp. zn. 22 Cdo
802/2002) a Ústavního soudu (nález ze dne 8. února 2012, sp. zn. IV. ÚS
2740/10). Odvolací soud dále vyslovil mylný názor, že k odstranění zásahů prováděných
před řadou let není možné zavázat aktuálního vlastníka. To je však v rozporu se
zněním § 126 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož má vlastník právo na
ochranu proti trvajícím neoprávněným zásahům. Zásahy ze strany žalovaných jsou
navíc v rozporu se stavebními a požárními předpisy a v rozporu s § 9 odst. 3
zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 12. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 3929/2010, potom vyplývá, že stavební
povolení neopravňuje k provedení prací z hlediska občanského práva a v tomto
směru jím soud není vázán. Odvolací soud tak podle žalobců dospěl k nesprávnému
závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaných. Odvolací soud se také odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu v otázce
promlčení, když nevzal v úvahu, že právo na odstranění nepovolených úprav je
výkonem vlastnického práva, které promlčení nepodléhá, jak vyplývá z rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, a ze dne 28. února 2007, sp. zn. 26 Cdo 2536/2005. Negatorní žaloba podle § 126 odst. 1
občanského zákoníku je výkonem vlastnického práva, odvolací soud tak o námitce
promlčení vůbec neměl jednat. Nadto žalovaní neuplatnili promlčení způsobem,
který by mohl vyvolat právní účinky, když uvedli při jednání pouze, že „z
opatrnosti vznáší námitku promlčení“, avšak neoznačili, proti jakému právu
uplatňují námitku promlčení. Námitka promlčení přitom musí mít náležitý obsah a
musí být řádně zdůvodněná. Žalobci v neposlední řadě namítají procesní vady. V první řadě rozporují
provedení důkazu spisem Krajského soudu v Ostravě vedeným pod sp. zn. 22 A
97/2010 a závěry, které odvolací soud dovodil z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. března 2013, č. j. 7 As 93/2012-54, neboť nemají mít pro věc
žádného významu. Odvolací soud si neuvědomil, že sdělení obsahu právního názoru
vyjádřeného v soudním rozhodnutí o jiné věci není dokazováním ve smyslu § 142 a
násl. o. s. ř. (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. února, sp. zn. 29
Odo 22/2002, a ze dne 4. března 2002, sp. zn.
22 Cdo 735/2001). Soudy nižších
stupňů byly dále vázány právním názorem uvedeným v usnesení odvolacího soudu ze
dne 22. února 2012, sp. zn. 56 Co 670/2011, v němž odvolací soud vyslovil, že
otázky, zda jsou splněny předpoklady pro odstranění zásahů, je soud povinen
řešit v rámci občanskoprávní žaloby podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku. Od
zákonem stanoveného požadavku vázanosti pravomocným rozhodnutím soudu se přitom
nesmí odchýlit ani odvolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 587/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, a nález Ústavního soudu ze dne 27. srpna
2004, sp. zn. I. ÚS 647/02). Odvolací soud si také nevyřešil otázku, zda lze
žalovaným přiznat náhradu nákladů řízení s ohledem na to, zda náklady vznikly v
souvislosti s účelným bráněním práva, což si však žalobci nemyslí. Závěrem
žalobci navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaní 1) až 4) ve vyjádření k dovolání uvádí, že odvolací soud se neodchýlil
od své rozhodovací praxe ani od rozhodovací praxe dovolacího soudu, řádně
vyhodnotil provedené důkazy a v souladu s judikaturou vyvodil správné právní
závěry. Soudy nižších stupňů postupovaly naprosto logicky, věcně a pragmaticky,
když se nejprve zabývaly pasivní legitimací a následně promlčením a nakonec
tím, zda by se vůbec jednalo o neoprávněný zásah. Žalovaní dále rozporují
některá tvrzení žalobců a zdůrazňují, že jejich vlastnické právo požívá podle
Listiny základních práv a svobod stejné ochrany jako vlastnické právo žalobců. Žalovaní se domnívají, že odvolací soud v ničem zásadně nepochybil, jediným
pochybením, ovšem ve zcela opačném významu, než tvrdí žalobci, byl nákladový
výrok odvolacího soudu, neboť odvolací soud zcela nepřiměřeně krátil žalované
na nákladech právního zastoupení. Žalovaní nicméně uvádějí, že na nákladový
výrok nekladou důraz, i když došlo k jejich poškození a žalobci měli být
zavázáni podstatně vyšší náhradou nákladů řízení, než jak rozhodl odvolací
soud. Nákladový výrok má pouze jeden jediný význam, a to preventivní. Každý si
totiž musí být vědom toho, že vyvolá-li zbytečný soudní spor a nebude úspěšným,
pak ponese jeho náklady. S ohledem na uvedené žalovaní navrhují, aby dovolání
žalobců bylo zamítnuto. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a
společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje. Protože ke vzniku nároku žalobců mělo dojít před 1. lednem 2014 a před uvedeným
datem bylo o tomto nároku odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval
dovolací soud ve shodě s § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být
z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které
ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje
[srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013 (uveřejněný pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Stran 4. nároku, u něhož oba soudy nižších stupňů shledaly, že je nekonkrétní,
a proto neprojednatelný, jsou závěry zcela ve shodě s judikaturou Nejvyššího
soudu. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2005, sp. zn. 22 Cdo
1485/2005, „zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci podle § 126 odst. 1 ObčZ
přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá,
resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní
nebezpečí jeho opakování v budoucnu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1626/96, publikovaný v časopisu
Soudní rozhledy v sešitu 7, ročník 1999). Tehdejší Nejvyšší soud Slovenské
republiky již ve stanovisku Cpj 59/71 publikovaném pod R 65/72 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry jsou dosud použitelné, uvedl, že
rušební činnost musí být konkretizovaná nejen ve skutkovém ději uvedeném v
žalobě, ale i v žalobním petitu. Negatorní žaloba by ale nesplnila svůj účel,
kdyby zákaz rušební činnosti formulované v žalobním petitu, mohl pokrývat jen
ten konkrétní rušební čin, ke kterému již došlo, a nepostihl by činnost
podobného druhu, která podle okolností hrozí. Příliš úzké vymezení by totiž
nezakázalo zásahy prováděné jiným způsobem, které nicméně znamenají stejné
rušení. Proto soudní rozhodovací praxe připouští formulovat zákaz i obecněji
než jen pouhým uvedením rušivého zásahu, ke kterému došlo.“
V posuzovaném případě soud prvního stupně opakovaně vyzval žalobce, aby
upřesnili, jakých konkrétních stále probíhajících zásahů se žalobci mají
zdržet, s poučením, že pokud tak neučiní, bude žaloba podle § 43 odst. 1 a 2 o. s. ř. v této části odmítnuta. Žalobci na uvedenou výzvu reagovali tak, že svůj
nárok nemohou nijak objektivně upřesnit, neboť jim není známo, jakých
konkrétních zásahů se žalovaní ve své nemovitosti dopouštějí, pro konkretizaci
by potřebovali znalecký posudek, přičemž znalce žalobců žalovaní do nemovitosti
nepustí. Odvolací soud tento odmítací výrok z uvedených důvodů potvrdil. S
těmito pro věc určujícími závěry dovolání žádným způsobem nepolemizuje, neboť
dovolací argumentace se vztahuje pouze k nárokům č. 1, 2 a 3. Za této procesní
situace nelze uvedený výrok rozsudku odvolacího soudu podrobit dovolacímu
přezkumu právě pro zcela chybějící dovolací argumentaci. 5.
nárok byl potom odvolacím soudem potvrzen v jeho zamítavé podobě z toho
důvodu, že žalobci nenabídli důkazy, jimiž by bylo spolehlivě prokázáno, že k
takovému zásahu vůbec došlo. Jelikož je od 1. ledna 2013 jediným dovolacím
důvodem nesprávné právní posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), není dovolací
soud oprávněn rozhodnutí o tomto nároku po skutkové stránce přezkoumávat a z
hlediska právního posouzení žalobci žádnou otázku týkající se tohoto nároku
nepřednášejí. Ani v této části neobsahuje dovolání žádnou argumentaci
umožňující věcný přezkum tohoto výroku. Dovolání však není přípustné ani ve vztahu k nárokům č. 1, 2 a 3, u nichž
odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně a kde dovolání
obsahuje argumentaci vztahující se k těmto nárokům. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že negatorní žalobou „se žádá, aby soud
zakázal žalovanému neoprávněné rušení vlastníka ve výkonu jeho vlastnického
práva, což je totéž jako uložení povinnosti žalovanému, aby se zdržel
neoprávněného rušení. V širším smyslu je třeba za zápůrčí žalobu považovat i
žalobu, kterou se žalobce domáhá i toho, aby žalovaný odstranil následky už
vykonaných rušivých zásahů. I taková žaloba se opírá o ustanovení § 126 ObčZ“
[stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 59/71
(publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc 65/72, ročník
1972, sešit 9, strana 496)]. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěrech podávajících se z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001 (uveřejněného
pod C 1076 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále
jen „Soubor“), v němž dovolací soud uvedl, že „vznikla-li v důsledku
neoprávněného zásahu do vlastnického práva taková škoda, jejíž náhrady se lze
domáhat podle ustanovení ObčZ o náhradě škody, nelze požadovat uvedení do
předešlého stavu podle § 126 odst. 1 ObčZ, případně požadovat negatorní žalobou
takové odstranění následku neoprávněného zásahu, které je uvedením do
předešlého stavu. Tento závěr vychází z úvahy, že o možnosti domáhat se
odstranění následků neoprávněných zásahů není v § 126 ObčZ, ze kterého
vlastnické žaloby vycházejí, nic uvedeno. Původně sloužila negatorní žaloba jen
k popření tvrzeného práva služebnosti; tak také byla koncipována v § 523 OZO z
roku 1811, ve kterém nebylo zmínky o povinnosti žalovaného odstranit následky
neoprávněného zásahu. Právní věda i judikatura chápaly žalobu negatorní šířeji,
jako prostředek ochrany proti jakémukoliv neoprávněnému zásahu, tedy i proti
takovému, který nespočíval v osobování si služebnosti nebo výkonu jeho obsahu. Povinnost odstranit následky neoprávněného zásahu nebyla opírána o § 523 OZO,
ale o ustanovení o náhradě škody, někdy též o possesorní žalobu z rušené držby
podle § 346 OZO. I dnes je třeba postupovat tam, kde jiné normy umožňují
uvedení věci v předešlý stav, resp.
odčinění újmy, podle těchto speciálních
norem a jen tam, kde by takového předpisu nebylo a vzniklou újmu by nebylo
možno odčinit jinak, by bylo možno za pomoci extenzivního výkladu § 126 ObčZ
přiznat vlastníkovi právo domáhat se odčinění následku zásahu. Možnost uvedení
poškozené věci do předešlého stavu právo upravuje, a proto není důvod v tomto
ohledu extenzívním výkladem připouštět tuto možnost i u vlastnické žaloby…
Domáhá-li se vlastník proti bývalému držiteli (případně i proti jiné osobě)
uvedení věci do stavu, v jakém byla před neoprávněným zásahem této osoby do
věci, lze jeho nárok posoudit jen podle ustanovení ObčZ o náhradě škody, pokud
odstranění následků neoprávněného zásahu je obsahově shodné s uvedením do
předešlého stavu podle § 442 odst. 2 ObčZ. Vzhledem k tomu, že žalobcům
vznikla škoda, jejíž náhradu mohli požadovat, nelze jimi uplatněný nárok,
směřující k odčinění následků zásahu, o § 126 odst. 1 ObčZ opřít“ [obdobně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 3202/2008
(uveřejněné pod C 6539 Souboru)]. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 735/2001 byla podána
ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 292/02 (nalus.usoud.cz) odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí pak
poukázal na skutečnost, že pokud Nejvyšší soud dospěl – mimo jiné – k závěru,
že vznikla-li v důsledku neoprávněného zásahu do vlastnického práva stěžovatele
taková škoda, jejíž náhrady se lze domáhat podle ustanovení občanského zákoníku
o náhradě škody, a nelze proto požadovat uvedení nemovitosti do předešlého
stavu (§ 126 odst. 1 obč. zák.), případně požadovat negatorní žalobou takové
odstranění následku neoprávněného zásahu, které je uvedením do předešlého
stavu, jde o závěr, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
S výslovným odkazem na závěry podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn.
22 Cdo 735/2001 pak následně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. června 2014,
sp. zn. 22 Cdo 2168/2013 (dostupném na www.nsoud.cz), formuloval závěr, že
skutečnou škodou v této souvislosti je třeba rozumět majetkové hodnoty, které
by bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu.
S východisky formulovanými v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 735/2001 pak dovolání
nijak nepolemizuje. Odvolacímu soudu pouze vytýká, že nesprávně posoudil nárok
žalobců jako nárok na náhradu škody, ačkoliv se ve skutečnosti jednalo o
uplatnění negatorní žaloby. Veškerá další dovolací argumentace se pak již
vztahuje k negatorní žalobě a podmínkám jejího uplatnění.
Dovolatelé však odvolacímu soudu nedůvodně vytýkají, že jejich nárok posoudil
nesprávně jako nárok na náhradu škody. I když odvolací soud uvedl, že „žalobní
požadavky vymezené žalobou v bodech 1., 2. a 3, jsou nároky na naturální
restituci vzniklé škody“ (a zabýval se i splněním podmínek odpovědnosti za
škodu), z jeho rozhodnutí bez pochybností vyplývá, že je založeno na závěrech
vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 735/2001 potud, že
nároku žalobců nelze z titulu negatorní žaloby vyhovět proto, že k požadavku na
uvedení věci do původního stavu slouží v daném případě institut náhrady škody a
nikoliv negatorní žaloba. Tím však není popřeno, že by žalobci neuplatnili v
řízení své nároky negatorní žalobou, jen je zdůrazněno, že této negatorní
žalobě nebylo možno vyhovět.
Jestliže je celé dovolání v zásadě naznačenou obecnou polemikou s institutem
negatorní žaloby, dovolací soud podotýká, že odvolací soud (i přes místy ne
zcela precizní formulaci závěrů) je ve shodě s dovolateli potud, že uplatnili
na ochranu svého práva negatorní žalobu. Zdůraznil však, že této negatorní
žalobě nelze vyhovět proto, že dovolatelé měli k nápravě speciální postup podle
ustanovení o náhradě škody. Jestliže za této situace dovolatelé zdůrazňují, že
nárok na náhradu škodu neuplatnili a trvají na tom, že jejich nároku mělo být
vyhověno postupem podle § 126 odst. 1 obč. zák. (bez jakékoliv další
argumentace, prostřednictvím které by dovolatelé napadli závěry podávající se z
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 735/2001), je rozhodnutí odvolacího
soudu ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že z ustanovení § 442 odst. 2 obč. zák.
vyplývá priorita náhrady škody v penězích; pouze tehdy, požádá-li o to
poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do původního
stavu. Tomuto postupu však v poměrech souzené věci brání již samotné opakované
kategorické tvrzení žalobců, že se náhrady škody nedomáhají, jakož i priorita
peněžité náhrady vyloučené pouze žádostí poškozeného o náhradu škodu uvedením
do původního stavu, o které žalobci výslovně neusilují a naopak ji kategoricky
vylučují.
V posuzovaném případě žalobci tím, že požadovali po žalovaných odstranění
propojení stropní konstrukce (1. nárok), odstranění vetknutí nosných částí
krovu (vaznic a pozednic) do štítové zdi domu č. p. 945 (2. nárok), obnovení
funkčnosti dilatační spáry mezi domy č. p. 936 a 945 (3. nárok), uplatnili
nárok na uvedení domu č. p. do původního stavu v určité kvalitě. Irelevantní je
i námitka žalobců, že soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily otázku
promlčení, neboť odvolací soud institut promlčení v případě 1. až 3. nároku
neaplikoval. K tvrzeným procesním vadám je nutno na prvním místě uvést, že pokud jimi
žalobci nevymezí přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., je oprávněn se jimi
Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. zabývat až tehdy, je-li dovolání
shledáno z jiného důvodu jako přípustné. Žalobci z hlediska procesního
pochybení namítali v první řadě provedení důkazu spisem Krajského soudu v
Ostravě, které podle žalobců nelze považovat za řádné uplatnění důkazu a z
něhož odvolací soud doplnil dokazování rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze
dne 28. března 2013, č. j. 7 As 93/2012-54, přičemž odvolací soud pominul, že
se „soudním rozhodnutím nedokazuje“. Bez ohledu na to, že jde zjevně o tvrzenou
výtku vady v procesním postupu odvolacího soudu, dovolací soud uvádí, že se
tato skutečnost žádným způsobem nepromítla do důvodů, pro které odvolací soud
potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání není dána ani námitkou, že soudy nižších stupňů
postupovaly v rozporu s usnesením odvolacího soudu ze dne 22 února 2012, č. j. 56 Co 670/2011-135. V uvedeném usnesení odvolací soud rozhodl, že se řízení
vedené soudem prvního stupně nepřerušuje z důvodu současně běžícího řízení
vedeného u odvolacího soudu pod sp. zn. 22 A 97/2010, neboť v řízení běžícím
před odvolacím soudem jde o přezkum napadeného rozhodnutí stavebního úřadu,
kdežto ve zde projednávaném řízení jde o občanskoprávní žalobu podle § 126
odst. 1 obč. zák. Z uvedeného usnesení je možno dovozovat pouze to, že není dán
důvod k tomu, aby bylo zde projednávané řízení přerušeno z důvodu běžícího
paralelního správního řízení, není však možno dovozovat tu skutečnost, že by
odvolací soud vyslovil závazný právní názor o tom, že žalobci uplatněný nárok
musí být posouzen podle § 126 odst. 1 obč. zák. Byť je obecně žádoucí, aby
odvolací soud i po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vyslovení určitého
právního názoru tento právní názor v dalším řízení sám respektoval, žádné
ustanovení procesního práva nevylučuje změnu tohoto právního názoru, a to tím
spíše, pokud tento změněný právní názor respektuje ustálenou judikaturu
Nejvyššího soudu. Přípustnost dovolání potom nezakládá ani námitka týkající se náhrady nákladů
řízení, neboť v její souvislosti žalobci nevymezili otázku příslušnosti
dovolání. Za vymezení přípustnosti dovolání přitom nelze považovat obecnou
polemiku žalobců s postupem odvolacího soudu, který neshledal procesní úkony
protistrany za neúčelné.
V této souvislosti je vhodné poukázat i na stanovisko
žalovaného 1) až 4) k dovolání, kteří otázku neúčelnosti nákladů spatřují zcela
opačně. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání žalobců
odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu