22 Cdo 91/2025-447
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Z. Š., zastoupeného JUDr. Janem Szewczykem, advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 10, proti žalované H. Š., zastoupené JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Rumunská 12, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 196/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2024, č. j. 13 Co 146/2024-413, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 197 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Evy Metzkerové.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 1. 2024, č. j. 19 C 196/2021-366, vypořádal společné jmění manželů (dále jen „SJM“) účastníků, do kterého mimo jiné zahrnul dluh vůči věřiteli ze spotřebitelského úvěru od Komerční banky, a.s., ve výši 200 000 Kč, poskytnutého na základě smlouvy o úvěru č. 0099023429472 ze dne 4. 6. 2019 (dále též jen „spotřebitelský úvěr“ nebo „úvěr“); polovinu tohoto dluhu přikázal každému z účastníků (výroky IV a V rozsudku), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílů částku 136 321,50 Kč (výrok VI) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VII-IX).
2. Soud prvního stupně zjistil, že spotřebitelský úvěr byl poskytnut výlučně žalobci, bez souhlasu žalované. Žalobce si po odstěhování ze společné rodinné domácnosti v březnu 2019 byl nucen zakoupit oblečení a další vybavení domácnosti. Na (zejména) oblečení a další vybavení (sportovní náčiní, elektronika atd.) vynaložil 184 081 Kč, musel také něco platit i své matce za to, že u ní může bydlet. Po odstěhování také zcela sám hradil splátky hypotéky (od odstěhování zaplatil 27 splátek po 11 936 Kč, tedy celkem 322 272 Kč, než začala polovinu splácet i žalovaná). Zpočátku žalobce hradil sám i náklady na společnou bytovou jednotku, ve které zůstala bydlet žalovaná. Výše popsané náklady byly dle soudu prvního stupně „dostatečným důkazem toho, že žalobce použil dané prostředky pro potřeby rodiny“; proto dluh z tohoto úvěru soud vypořádal jako společný. Závazek z uvedených důvodů označil za obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny [§ 710 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“)], o majetkových poměrech rodiny v době sjednání úvěru nic neuvedl. Žalobce dne 10. 5. 2019 vypověděl (předčasně) penzijní připojištění u Allianz, penzijní společnosti, a bylo mu vyplaceno (bez nároku na státní podporu) 149 044,19 Kč. Také částku, kterou žalobce získal zrušením penzijního připojištění a spotřeboval, soud považoval za vynaloženou na „potřeby rodiny“, a tudíž nepodléhající vypořádání.
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 7. 2024, č. j. 13 Co 146/2024-413, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV, V a VI tak, že dluh ze spotřebitelského úvěru do vypořádání nezahrnul a částku, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci „na vypořádání společného jmění manželů“, určil na 15 935,50 Kč (výrok I); výroky II a III rozhodl o nákladech řízení.
4. Odvolací soud uvedl, že částku získanou ze spotřebitelského úvěru nepoužil žalobce, který ji upotřebil způsobem uvedeným výše, „ve valné většině“ pro potřeby rodiny, ale pro potřeby své; zůstatek dluhu ze spotřebitelského úvěru tak do společného jmění účastníků nepatří, a neměl proto být předmětem jeho vypořádání.
5. K částce získané z penzijního připojištění soud konstatoval, že žalobce sám v opatrovnickém řízení ohledně tehdy ještě nezletilého syna účastníků F. vypověděl, že si v říjnu 2019 nechal vyplatit penzijní připojištění, které použil pro své potřeby. Žalobce si pořídil výlučně pro sebe věci v jím vyčíslené hodnotě 184 081 Kč, a to od ponožek a spodního prádla přes svetry, bundy, letní, zimní a společenskou obuv až po jízdní kolo s příslušenstvím, lyže a další sportovní vybavení, i počítač, televizor, hodinky, váhu apod. Odvolací soud uvedl, že „v žádném případě tedy tyto prostředky nebyly vynaloženy na každodenní a běžné potřeby rodiny“. Proto uvedenou částku získanou výpovědí penzijního připojištění vypořádal jako součást SJM a snížil částku, kterou měla žalovaná platit žalobci na vyrovnání výše vypořádacích podílů, o polovinu částky získané z penzijního připojištění žalobce.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále i „dovolatel“)
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
7. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že některé otázky hmotného a procesního práva nebyly dovolacím soudem dosud řešeny.
8. Právní otázku výkladu § 710 písm. b) o. z. při převzetí dluhu jen jedním z manželů bez souhlasu druhého, aniž se jednalo (při převzetí úvěru) o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny, nicméně prostředky z tohoto úvěru byly jedním z manželů využity k obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny, považuje dovolatel za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou.
9. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil otázku, zda je dluh ze spotřebitelského úvěru předmětem SJM. Uvádí, na co byly prostředky ze spotřebitelského úvěru použity, a namítá, že soud svým rozhodnutím postihuje toho z manželů, který se choval zodpovědně, neboť bez převzetí spotřebitelského úvěru by prostředky na splátky hypotéky a na splátky úvěru na rekonstrukci bytu nedisponoval. Dluh z úvěru nemůže být jeho výlučným dluhem už proto, že přinejmenším část získaných prostředků použil do majetku v SJM (byt), který byl po rozvodu dále vypořádán. Souhlasí také s názorem soudu prvního stupně, že jej nelze penalizovat tím, že by se po jeho odchodu ze společné domácnosti nahlíželo na vše, co si pořídí, jako na „vlastní potřebu“, neboť pokud manželé žijí na dvou místech, nelze jednu z domácností podřazovat pod „potřeby rodiny“ a druhou pod „osobní potřebu“.
10. Odvolací soud se podle názoru dovolatele rovněž odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když částku na vyrovnání ponížil o polovinu částky získané z penzijního připojištění. Tyto prostředky přitom byly využity stejným způsobem jako prostředky ze spotřebitelského úvěru. Odvolací soud však hodnotil důkazy provedené před soudem prvního stupně zcela odlišně, když dovodil, že „v žádném případě nebyly tyto prostředky vynaloženy na každodenní a běžné potřeby rodiny“.
11. Dovolatel dále namítá, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neplyne, na základě čeho dospěl k odlišným skutkovým zjištěním, pokud jde o závěry, že „v žádném případě nebyly tyto prostředky vynaloženy na každodenní a běžné potřeby rodiny“. Není proto zřejmé, zda odvolací soud postupoval podle § 213 o. s. ř. Napadené rozhodnutí tak závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda „odvolací soud postupoval podle § 213 o. s. ř., když dospěl k jiným skutkovým závěrům než nalézací soud, aniž zopakoval či provedl dokazování, když tato skutečnost z napadeného rozsudku nevyplývá“.
12. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
13. Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyslovila souhlas s právním hodnocením věci odvolacím soudem, polemizuje se skutkovými tvrzeními uvedenými v dovolání, popisuje majetkové poměry manželů v rozhodné době a také upozorňuje, že procesní postup odvolacího soudu by mohl založit jen vadu řízení relevantní jen v případě přípustného dovolání. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
14. Dovolání je zčásti nepřípustné a zčásti trpí vadami, které věcnému projednání dovolání brání.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K otázce, zda dluh ze spotřebitelského úvěru převzatého bez souhlasu jednoho z manželů je součástí SJM, byly-li prostředky úvěrem získané použity na každodenní nebo běžné potřeby rodiny.
17. Uvedená právní otázka, kterou dovolatel považuje za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Žalobce dovozuje potřebu zařazení dluhu ze spotřebitelského úvěru do vypořádání SJM z toho, že prostředky úvěrem získané vynaložil na každodenní nebo běžné potřeby rodiny. Odvolací soud však závěr o tom, že prostředky úvěrem získané byly použity na potřeby rodiny, neučinil. Uvedl naopak, že prostředky získané úvěrem ve valné většině nepoužil žalobce pro potřeby rodiny, ale své. Samotnému posouzení toho, co lze považovat za prostředky vynaložené pro potřeby rodiny, žalobce dovolacímu přezkumu neotvírá, neboť v tomto směru žádnou právní otázku spojenou s předpokladem přípustnosti dovolání neformuluje.
18. Nad rámec dovolacího přezkumu dovolací soud dodává, že majetkový režim závazku převzatého za trvání manželství jedním z manželů bez souhlasu druhého podle § 710 písm. b) o. z. byl v judikatuře Nejvyššího soudu řešen. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, dostupném, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz, dovolací soud přijal a odůvodnil závěr, že majetkové hodnoty, které jeden z manželů získal jako plnění ze závazkového právního vztahu, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal bez souhlasu druhého, jsou součástí společného jmění manželů; součástí společného jmění nejsou dluhy, které pro něj ze závazkového právního vztahu vyplývají.
Tyto závěry se uplatní rovněž v intencích vypořádání společného jmění manželů podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 665/2021, nebo jeho usnesení ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2326/2024). Z toho je zřejmé, že je třeba rozlišovat majetkový režim závazku převzatého jen jedním z manželů (§ 710 o. z.) a majetkový režim hodnot, které byly z takového závazkového vztahu získány (§ 709 o. z.). Závazek, který převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, tvoří součást SJM jedině v případě, že samotné převzetí závazku (např. uzavření úvěrové smlouvy) představuje obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny nebo se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku.
Na majetkový režim závazku převzatého jedním z manželů nemá vliv, na co byly prostředky získané z takového závazkového vztahu vynaloženy. Pokud tedy např. sjednání úvěrové smlouvy bez souhlasu druhého manžela obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny nepředstavuje, nejde o závazek v SJM ani v případě, že prostředky úvěrem získané budou vynaloženy na každodenní nebo běžné potřeby rodiny nebo na úhradu jiného závazku v SJM (k úhradě společného závazku viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5230/2016).
K vypořádání prostředků z penzijního připojištění a k postupu podle § 213 o. s. ř.
19. K dovolacím námitkám týkajícím se vypořádání prostředků z penzijního připojištění a k postupu podle § 213 o. s. ř. dovolatel řádně nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání.
20. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
21. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
22. Dovolatel sice uvedl, že vypořádání prostředků z penzijního připojištění vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neformuloval však žádnou zobecnitelnou právní otázku, kterou by měl Nejvyšší soud řešit, a neoznačil ani žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, s jehož právními závěry by rozhodnutí odvolacího soudu kolidovalo. Není tak ani zřejmé, jaký právní názor měl dovolací soud k této problematice zaujmout.
23. K otázce procesního práva, zda „odvolací soud postupoval podle § 213 o. s. ř., když dospěl k jiným skutkovým závěrům než nalézací soud, aniž zopakoval či provedl dokazování, když tato skutečnost z napadeného rozsudku nevyplývá“, nevymezil dovolatel žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Vady řízení samy o sobě k přípustnosti dovolání vést nemohou, jsou subsidiárním dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud by proto mohl k případným vadám řízení přihlédnout jen v případě, že by z jiného důvodu posoudil dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
24. Dovolání postrádá řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) u právní otázky týkající se prostředků z penzijního připojištění, postupu podle § 213 o. s. ř. a náležitostí odůvodnění rozsudku. Vady dovolání nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, jde o vady, které brání věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a meritornímu rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku v této části. Ve zbývající části není dovolání přípustné.
25. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 26. 5. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu