USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce P. R., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 356, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze, Vyšehradská 424/16, IČO: 00025429, o zaplacení 2 895 502 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 208/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2024, č. j. 35 Co 19/2024 813, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. 11. 2023, č. j. 14 C 208/2016-786, rozhodl, že žaloba pro zmatečnost ze dne 19. 4. 2020, včetně doplnění ze dne 21. 1. 2023, se odmítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
2. Žalobce podal žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2020, č. j. 35 Co 369/2019-450, a uvedl, že bylo rozhodnuto podjatými či vyloučenými soudkyněmi v neprospěch žalobce v důsledku trestného činu soudce. Soud prvního stupně shledal, že podaná žaloba pro zmatečnost neobsahovala nezbytné náležitosti, především vylíčení, v čem spatřuje žalobce důvody svých pochybností o nepodjatosti soudkyň a jakého protiprávního jednání, jež naplňuje znaky trestného činu, se měly soudkyně dopustit. V souladu s § 43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 79 odst. 1 a § 232 odst. 1 o. s. ř. proto usnesením ze dne 22. 12. 2021, č. j. 14 C 208/2016-746, vyzval žalobce k odstranění vad žaloby. Žalobce byl zároveň poučen, že pokud nebude jeho podání ve stanovené lhůtě řádně opraveno a doplněno a v řízení nebude možné pro tento nedostatek pokračovat, soud podání odmítne. Žalobce na výzvu reagoval podáním, ve kterém uvedl, že vše již podrobně popsal v žalobě pro zmatečnost ze dne 19. 4. 2020 a v doplněném podání ze dne 5. 7. 2020 a že odkázal na příslušná zákonná ustanovení a judikaturu. Vzhledem k tomu, že podání žalobce nebylo způsobilé věcného projednání a rozhodnutí, žalobce byl podrobným způsobem vyzván k jeho doplnění a poučen o následcích, pokud požadavku nevyhoví, a zároveň nedošlo k nápravě vad, soud podle § 43 odst. 2 o. s. ř. žalobu pro zmatečnost odmítl.
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. 3. 2024, č. j. 35 Co 19/2024 813, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost vymezil tak, že se odvolací soud při posouzení čtyř právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. První takovou otázkou mělo být, zda je jeho žaloba pro zmatečnost projednatelná, zda „není možné ji zaměnit s jiným skutkem“. Odvolací soud se měl s jejím posouzením odchýlit zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1776/2018, ze kterého s odkazem na dřívější judikaturu vyplývá, že nedostatek potřebných tvrzení představuje vadu žaloby ve smyslu § 43 odst. 2 o. s. ř. jen za situace, že v žalobě není vymezen předmět řízení po skutkové stránce a v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci – nemožnost záměny s jiným skutkem. V tomto směru poukázal ještě na nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2338/18, podle kterého je při hodnocení určitosti a úplnosti žalobního návrhu třeba dát přednost takovému výkladu vůle žalobce, který umožní věcné projednání žaloby, jejíž případné nedostatky se lze pokusit odstranit v rámci důkazního řízení. Jako druhou dovolatel uvedl otázku, zda měl žalobu pro zmatečnost projednat a rozhodnout v prvním stupni jako zákonný soudce v pořadí druhý zastupující JUDr. Vojtěch Trojánek. Její řešení shledal odchylným například od nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15. Dále pokračoval otázkou, zda při projednávání žaloby bylo porušeno právo dovolatele na zákonného soudce a právo na přístup k soudu, když složení soudu nebylo předem známo. Tento postup byl podle jeho názoru rozporný s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 1570/13. Poslední otázka, kterou měl odvolací soud nesprávně právně posoudit, byla, zda bylo porušeno právo dovolatele na přístup k soudu a zákaz odepření spravedlnosti, když soud rozhodl bez nařízení jednání ve věci k projednání jeho žaloby pro zmatečnost. K tomu odkázal na odchýlení se od nálezu Ústavního soud ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 3679/12. S ohledem na vše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
5. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Dovolací soud na úvod upozorňuje, že dovolání žalobce je na samé hranici projednatelnosti, je značně nepřehledné a nejsou v něm jednoznačně formulované zobecnitelné právní otázky.
10. V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22 (dostupném, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na https://nalus.usoud.cz), se konstatuje: „Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými … případy“. „Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité ‚zevšeobecnění‘ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů“ (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17). Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad otázky hmotného nebo procesního práva směřoval jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (k tomu srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1860/2022).
11. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je ve vztahu k této otázce naplněn a jak konkrétně je naplněn.
12. Jako první předložil dovolatel k dovolacímu přezkumu otázku, zda je jeho žaloba pro zmatečnost projednatelná, resp. zda není možné ji zaměnit s jiným skutkem. I přes poněkud neobratnou formulaci dovolatele je z obsahu dovolání patrné, že dovolatel žádá přezkoumat, zda měla jeho žaloba pro zmatečnost vymezen předmět řízení tak, aby bylo možné ji vůbec projednat, tj. zda měla žaloba pro zmatečnost zákonné náležitosti. Odvolací soud se měl s jejím posouzením odchýlit zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1776/2018, ze kterého s odkazem na dřívější judikaturu vyplývá, že nedostatek potřebných tvrzení představuje vadu žaloby ve smyslu § 43 odst. 2 o. s. ř. jen za situace, že v žalobě není vymezen předmět řízení po skutkové stránce a v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci – nemožnost záměny s jiným skutkem. Následky § 43 odst. 2 o. s. ř. není proto správné spojovat s tím, požadují-li soudy doplnění skutečností významných z hlediska hmotného práva, nikoliv pro procesní stránku věci. Dovolatel uvedl, že podle jeho názoru vymezil předmět řízení po skutkové stránce v rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Na podporu svého tvrzení odkázal na listiny založené ve spisu. V tomto směru poukázal ještě na nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2338/18, podle kterého je při hodnocení určitosti a úplnosti žalobního návrhu třeba dát přednost takovému výkladu vůle žalobce, který umožní věcné projednání žaloby, jejíž případné nedostatky se lze pokusit odstranit v rámci důkazního řízení.
13. Podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený soudce. Podle písm. g) pak i v případě, že bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
14. Podle § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podle odst. 2 není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.
15. Jak ostatně správně uvedl i dovolatel, z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že nedostatek potřebných tvrzení představuje vadu žaloby ve smyslu § 43 odst. 2 o. s. ř. jen za situace, že brání pokračování v řízení, tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě není vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a to v takovém rozsahu, který by umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci – nemožnost záměny s jiným skutkem (viz např. usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, či ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1776/2018). Jinými slovy, žalobce musí popsat jaké konkrétní jednání, chování, jakých konkrétních osob má být předmětem řízení a proč, případně dostatečně specificky popsat věci, o kterých se má řízení vést.
16. Aby Nejvyšší soud mohl posoudit, zda se soudy nižších stupňů v projednávaném případě odchýlily od ustálené praxe Nejvyššího soudu, přezkoumal žalobu pro zmatečnost, výzvu k jejímu doplnění i na ni navazující podání žalobce. Pochybení soudů v tomto směru však neshledal.
17. Dovolatel sice vyjadřuje nesouhlas s klíčovým závěrem nalézacích soudů, že tvrzený důvod zmatečnosti spočívající v rozhodování „podjatými či vyloučenými“ soudkyněmi, resp. v důsledku trestného činu soudce, nebyl vymezen ani přes výzvu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. způsobem, ze kterého by bylo zřejmé, v čem konkrétně tyto důvody zmatečnosti mají spočívat, ale ani v dovolání samotném tento důvod konkrétně neuvádí, nelze ho vyčíst ani z obsahu dovolání, takže není zřejmé, v čem by konkrétně měly být závěry odvolacího soudu, resp. i soudu prvního stupně nesprávné, jestliže dospěly k závěru, že tyto důvody řádně vymezeny nejsou.
18. V projednávaném případě dovolatel v žalobě pro zmatečnost uvedl, že bylo rozhodnuto podjatými či vyloučenými soudkyněmi v neprospěch žalobce v důsledku trestného činu soudce. Obecně odkázal na obsah spisu a svá předešlá podání ve spisu, na zákonná ustanovení, ustanovení Listiny základních práv a svobod, i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, uvedl také některá rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Ze svého pohledu shrnul předešlé řízení a zdůraznil, že s vydanými rozhodnutími není spokojen. V žalobě však chybí vylíčení toho, jak mají ustanovení předpisů a uvedená judikatura dopadat na projednávaný případ. Chybí vysvětlení, z jakých důvodů považoval dovolatel tyto konkrétní soudkyně za podjaté s ohledem na jejich poměr k věci nebo účastníkům. Neuvedl ani, jakých konkrétních pochybení se podle žalobce měly soudkyně dopustit, jaké jejich jednání podle něj mělo být trestným činem. Soud prvního stupně žalobce vyzval, aby uvedl skutečnosti, z nichž by bylo zřejmé o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, podrobně v několika bodech žalobci vysvětlil, co v žalobě chybí a co je potřeba doplnit, aby bylo možné žalobu projednat. Žalobce však ani v reakci na výzvu soudu nedoplnil skutečnosti rozhodné pro individualizaci a konkretizaci ani jednoho z tvrzených zmatečnostních důvodů. S ohledem na výše uvedené tak soud prvního stupně a následně i odvolací soud dospěly k závěru, že nebyl dostatečně vymezen důvod zmatečnosti po skutkové stránce v takovém rozsahu, který by umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci – odlišení od jiných případů stejného zmatečnostního důvodu. Jinými slovy řečeno, žalobci se nepodařilo v jeho podáních popsat svou situaci tak, aby bylo zřejmé, jaký byl poměr soudkyň k projednávané věci či účastníkům, a tedy z jakých důvodů je považoval v konkrétním řízení za podjaté nebo vyloučené, a jaké jejich chování mělo podle něj mít znaky některého z trestných činů.
19. Podmínky pro odmítnutí žaloby pro zmatečnost tak byly v tomto případě splněny a odvolací soud ani soud prvního stupně se svým rozhodnutím od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlily. První námitka dovolatele proto přípustnost dovolání nezakládá.
20. Jako druhou předložil dovolatel otázku, zda měl žalobu pro zmatečnost projednat a rozhodnout v prvním stupni jako zákonný soudce v pořadí druhý zastupující JUDr. Vojtěch Trojánek. Její řešení shledal odchylným například od nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I ÚS 2769/15. Uvedl, že podle rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 2 pro občanskoprávní úsek „C“ rok 2020 měli žalobu pro zmatečnost projednávat za vyloučenou JUDr. Otílii Hrehovou zastupující soudci v pořadí: 1. Mgr. Zdeňka Burdová, 2. JUDr. Vojtěch Trojánek, 3. JUDr. Zuzana Šmídová, 4. Mgr. Karolína Šorbanová, 5. Mgr. Lucie Vítková. Dovolatel podaným dovoláním namítal, že Mgr. Zdeňka Burdová v jeho věci nikdy nerozhodovala, ani další v pořadí JUDr. Vojtěch Trojánek, ale namísto nich rozhodovali JUDr. Kateřina Marvanová a následně soudce Mgr. Ing. Daniel Zejda, kteří podle dovolatele soudkyni JUDr. Otílii Hrehovou neměli zastupovat.
21. V této souvislosti dovolací soud především uvádí, že tato výtka představuje tvrzenou zmatečnost v řízení o žalobě pro zmatečnost, neboť touto námitkou dovolatel vystihuje zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. spočívající v tom, že soud byl nesprávně obsazen. Tento zmatečnostní důvod zahrnuje také situace, kdy věc projednal a rozhodl jiný soudce, než stanovil rozvrh práce příslušného soudu (k tomu srovnej shodně: Drápal, J. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1814). Uvedená dovolací námitka tak vystihuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 2 písm. f) o. s. ř. Taková vada ale podle § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro založení přípustnosti dovolání je tedy taková argumentace právně nevýznamná (srov. k tomu též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněného pod číslem 32/2003 Sb. rozh. obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněného pod číslem 40/2015 Sb. rozh. obč.). Existenci zmatečnostních vad řízení však zkoumá dovolací soud toliko u přípustného dovolání, a to i z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž o takový případ v dané věci nejde.
22. K této námitce musí Nevyšší soud navíc upozornit, že jejím prostřednictvím dovolatel odvolacímu soudu nevytýká nesprávné právní posouzení otázky hmotného nebo procesního práva, nýbrž obsahuje pouhou polemiku se zjištěními odvolacího soudu ohledně aktuálního rozvrhu práce pro Obvodní soud pro Prahu 2. Dovolací soud je však skutkovým stavem zjištěným nalézacími soudy vázán (viz např. unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018).
23. V bodech 9 až 13 napadeného rozhodnutí odvolací soud podrobně dovolateli vysvětlil, že za vyloučenou soudkyni JUDr. Otílii Hrehovou měla jako první zastupující podle rozvrhu práce rozhodovat Mgr. Zdeňka Burdová. Ta byla ovšem k 1. 11 2022 přeložena k Městskému soudu v Praze, a proto již nemohla v dovolatelově věci před Obvodním soudem pro Prahu 2 rozhodovat. V důsledku přeložení soudkyně Burdové došlo u Obvodního soudu pro Prahu 2 ke změně rozvrhu práce a podle bodu 10 změněného rozvrhu převzala dovolatelovu věc k vyřízení soudkyně JUDr. Kateřina Marvanová, která následně nastoupila na mateřskou dovolenou. Proto podle rozvrhu práce účinného v té době měla věc převzít Mgr. Nikola Plevková, která ovšem také nastoupila na mateřskou dovolenou, a proto věc převzal další zastupující soudce v pořadí, kterým byl Mgr. Ing. Daniel Zejda.
24. Přes podrobné vysvětlení odvolacího soudu dovolatel vyjadřuje nesouhlas se závěrem, proč v jeho věci nerozhodovala Mgr. Zdeňka Burdová a z jakého důvodu byla věc nakonec rozhodnuta Mgr. Ing. Danielem Zejdou. Podle jeho názoru měl v jeho případě rozhodovat JUDr. Vojtěch Trojánek. Tato námitka ovšem není otázkou nesprávného právního posouzení otázky hmotného nebo procesního práva, nýbrž pouhou polemikou se zjištěními odvolacího soudu z rozvrhů práce z dotčených let a jejich změnami. Ostatně zde ani dovolatel nereaguje na konkrétní závěry odvolacího soudu ohledně dané otázky.
25. Jako další předložil dovolatel k dovolacímu přezkumu otázku, zda při projednávání žaloby bylo porušeno právo dovolatele na zákonného soudce a právo na přístup k soudu, když „složení soudu nebylo předem známo“. Tento postup je podle jeho názoru rozporný s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III ÚS 1570/13.
26. Dovolací soud musí znovu připomenout, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), či např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
27. Co se této otázky týče, tak dovolateli lze přisvědčit potud, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu by bylo právo dovolatele na zákonného soudce porušeno, pokud by složení soudu nebylo předem známo; tím je míněno, že by nebylo jednoznačně a veřejně dostupným způsobem určitě stanoveno, jaký je způsob přidělování konkrétních věcí konkrétním soudcům a podle jakých pravidel. S odkazem na vše uvedené už k minulé otázce však Nejvyšší soud musí poznamenat, že dovolateli nelze přisvědčit, že by složení soudu v jeho věci nebylo předem známo. Rozvrhy práce soudů jsou veřejně přístupné (o čemž se ostatně přesvědčil i sám dovolatel) a odvolací soud učinil závěr, že rozhodnutí v prvním stupni vydal soudce, kterému podle rozvrhu věc připadla. Složení soudu tedy bylo předem známo a o dovolatelově žalobě pro zmatečnost rozhodoval zákonný soudce, kterým byl nakonec po všech personálních změnách u Obvodního soudu pro Prahu 2 podle aktuálního rozvrhu práce Mgr. Ing. Daniel Zejda. Dovolatel ostatně v dovolání vůbec nijak nekonkretizuje, v čem by „neznámost“ obsazení soudu prvního stupně, resp. i soudu odvolacího, měla spočívat.
28. Naznačuje-li dovolatel současně – a opětovně pouze v obecné rovině bez jakékoliv bližší konkretizace – že tito soudci jsou „podjatí, nezákonní“, šlo by opětovně, jak vysvětlil dovolací soud výše, o tvrzenou zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e), f) o. s. ř., která sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže.
29. Jako poslední předložil dovolatel otázku, zda bylo porušeno právo dovolatele na přístup k soudu a zákaz odepření spravedlnosti, když soud rozhodl bez nařízení jednání ve věci k projednání jeho žaloby pro zmatečnost. K tomu odkázal na odchýlení se od nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 3679/12. Zdůraznil, že podle § 115a o. s. ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže se účastníci práva účasti na projednání vzdali. Proto namítal, že pokud se jako účastník práva účasti na projednání věci nevzdal, nemohl soud v jeho věci bez nařízení ústního jednání rozhodnout.
30. Podle § 43 odst. 2 o. s. ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.
31. Podle § 114 odst. 1 o. s. ř. po zahájení řízení předseda senátu především zkoumá, zda jsou splněny podmínky řízení a zda byly odstraněny případné vady v žalobě (návrhu na zahájení řízení). Podle odst. 2 o. s. ř. zastaví-li soud řízení proto, že je tu takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit (§ 104 odst. 1), nebo že se nedostatek podmínky řízení nepodařilo odstranit (§ 104 odst. 2), popřípadě z jiných důvodů stanovených zákonem, anebo odmítne-li návrh (§ 43 odst. 2), je tím řízení skončeno.
32. Podle § 115a o. s. ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.
33. Podle § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jednání není třeba nařizovat, jestliže odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jinému usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé.
34. K této otázce musí Nejvyšší soud poznamenat, že už odvolací soud v napadeném rozhodnutí v bodě 17 správně dovolateli vysvětlil, že § 115a o. s. ř. na věc vůbec nedopadá, jelikož usnesení podle § 43 odst. 2 je rozhodnutím soudu, kterým se řízení končí z procesních důvodů, a to ještě dříve, než by vůbec k projednávání věci samé došlo. K této fázi řízení – k projednání věci samé – se žaloba dovolatele pro její vady, které dovolatel ve lhůtě neopravil, vůbec nedostala. S ohledem na to, že i dovolatelem uvedený nález Ústavního soudu se vztahuje k projednání věci samé, a nikoliv k procesnímu rozhodnutí soudu ještě před touto fází řízení podle § 43 odst. 2 o. s. ř., ani ten na projednávaný případ nedopadá a odvolací soud se proto od něj ani nemohl odchýlit. Proto ani poslední otázka přípustnost dovolání nezakládá.
35. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
36. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu