22 Cdo 93/2025-339
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně P. S., zastoupené Mgr. Pavlem Szkanderou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Svatoplukova 1209, proti žalovanému R. S., zastoupenému JUDr. Davidem Neumahrem, advokátem se sídlem v Ostravě, Prokešovo náměstí 2020/6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 169/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2024, č. j. 16 Co 117/2024-278, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 1. 2024, č. j. 10 C 169/2021-236, vypořádal společné jmění manželů (dále také „SJM“) - účastníků - tak, že osobní automobil a pohledávka specifikované ve výroku I připadají do výlučného vlastnictví žalobkyně, nemovité věci, stavby, osobní automobil a pohledávky označené ve výroku II připadají do výlučného vlastnictví žalovaného. Žalovanému dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci rozsudku na vypořádání podílu částku 2 678 772 Kč (výrok III) a rovněž rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky i o nákladech řízení státu (výroky IV až VI).
2. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 9. 2024, č. j. 16 Co 117/2024-278, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II - ohledně vypořádání osobního automobilu a pohledávek - a ve výroku III potvrdil (výrok I) a ve zbylé části výroku II změnou rozsudku soudu prvního stupně zpřesnil specifikaci vypořádávaných staveb (výrok II). Rozhodl rovněž o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a o nákladech řízení státu (výroky III až V).
3. Se zřetelem na obsah a rozsah (dále reprodukované) dovolací argumentace žalovaného shledává dovolací soud relevantními dále uvedené skutkové závěry, jež odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) posoudil podle ustanovení § 742 odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“). Společné jmění manželů - žalobkyně a žalovaného - zaniklo právní mocí rozvodu jejich manželství, tj. ke dni 19. 11. 2020. Do vypořádacího podílu ve výši 2 678 772 Kč, jenž je povinen žalovaný žalobkyni zaplatit, soudy obou stupňů, kromě hodnotového rozdílu nemovitých a movitých věcí, které účastníci řízení ze zaniklého SJM převzali do výlučného vlastnictví, promítly i žalovaným uplatněné vnosy z jeho výlučného majetku na majetek v SJM, a sice částku 1 200 000 Kč použitou žalovaným v průběhu roku 2013 na dostavbu domu v SJM, částku 565 000 Kč coby splátku půjčky na pořízení společného bytu v roce 2012 (částky byly investovány poté, kdy žalovaný prodal dům ve výlučném vlastnictví a inkasoval kupní cenu 2 280 000 Kč) a částku ve výši 69 885 Kč, kterou žalovaný zaplatil po rozvodu manželství na splátkách dle smlouvy o úvěru uzavřené za trvání manželství na pořízení osobního automobilu.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti části výroku I, v níž byl ve výroku III potvrzen rozsudek soudu prvního stupně) podává žalovaný (dále
také „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (stanovisko bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. a je - shodně jako dále označené rozhodnutí Ústavního soudu - přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz); k vymezení přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. argumentací o odklonu odvolacího soudu od judikatury Ústavního soudu při řešení otázky hmotného či procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod srovnej třetí výrokovou větu a body 43 a 44 odůvodnění stanoviska.
Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci při aplikaci § 742 odst. 2 o. z. Dovolatel má za to, že závěry odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, o výši vypořádacího podílu, jenž je povinen žalovaný žalobkyni zaplatit, již se zřetelem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24, neobstojí. Žalovaný sice připomněl, že soudy obou stupňů správně přihlédly k vnosům, jež žalovaný vynaložil z výlučného majetku na majetek v SJM, nicméně má za to, že již nebylo možné aplikovat nálezem Ústavního soudu překonanou konkluzi podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 (tento rozsudek je - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), že k valorizaci vnosů z výlučného majetku manžela na majetek ve společném jmění (a rovněž opačně) lze přihlédnout jen v případech, kdy se manželé na valorizaci v době vynaložení takových prostředků dohodli. Obě rozhodnutí soudů nižších stupňů však s odkazem na označený rozsudek Nejvyššího soudu vylučovala valorizaci investic žalovaného do majetku v SJM.
Dovolatel žádá, aby byl valorizován jednak vnos na pořízení bytu v SJM v částce 565 000 Kč představující 95 % kupní ceny bytu a rovněž vnos v částce 1 200 000 Kč, jež byla z výlučných prostředků použita na dostavbu domu v SJM účastníků. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby sám rozhodl o výši vypořádacího podílu.
5. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).
10. Dovolání žalovaného není přípustné již jen proto, že na dovolatelem vymezené otázce není dovoláním dotčený rozsudek založen, a v poměrech přítomné právní věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
11. Byť dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, zda k valorizaci vnosu z výlučného majetku jednoho z manželů na majetek ve společném jmění manželů může soud při vypořádání SJM přihlédnout pouze v případě, že se na tom manželé při vynaložení prostředků dohodli, a spojuje s ní důvod přípustnosti dovolání spočívající v odklonu odvolacího soudu od plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24 (a jde tudíž o aprobované vymezení přípustnosti dovolání dle § 237 o.
s. ř. – viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16), na řešení této otázky není rozsudek odvolacího soudu založen. Ač odvolací soud zmínil v souvislosti s problematikou vnosů z výlučného majetku žalovaného na majetek v SJM i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, jeho ústřední konkluzi [„Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen (tzv. valorizace), jen pokud se tak účastníci dohodli.“] neaplikoval.
Odvolací soud nebyl totiž před řešení otázky valorizace vnosu dle § 742 odst. 2 o. z. v poměrech projednávané věci vůbec postaven, neboť žalovaný ji jako samostatný hmotněprávní nárok v nalézacím řízení, respektive v řízení před odvolacím soudem, vůbec neuplatnil.
12. V rozsudku ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3323/2022, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že soud nemá v řízení o vypořádání společného jmění manželů povinnost bez příslušného návrhu o vnosu rozhodovat, a že tvrzení o valorizaci vnosu musí být součástí tvrzení o tom, jak je požadovaná částka vnosu vyčíslována.
13. Již v poměrech řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů („BSM“) dovolací soud konstatoval, že jak v řízení o vypořádání BSM, tak i v řízení o vypořádání SJM, se uplatní zásady dispoziční i projednací (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, a další judikaturu tam uvedenou). Uvedený závěr byl aprobován i v řadě dalších rozhodnutí, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1447/2019, a týká se majetku navrženého k vypořádání včetně uplatnění vnosu (jak se podává např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.
10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 172/2012); pokud však jde o způsob vypořádání společného majetku, soud není navrženým způsobem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Z uplatnění zásady dispoziční je zřejmé, že je jen na tom, kdo se domáhá vypořádání tzv. vnosu anebo i jeho valorizace, aby tento nárok v řízení odpovídajícím způsobem uplatnil; bez návrhu na vypořádání vnosu ve výši, která tvrzenou valorizaci zohledňuje, nelze o vnosu ve valorizované výši rozhodnout. Konkluzi o tom, že dispoziční zásada se musí prosadit nejen při uplatnění vnosu jako takového (tj. v „základní výši“), ale i v případě jeho valorizace nebyla nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 11.
9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24, nijak zpochybněna.
14. Z uvedeného plyne, že dovolání žalovaného není dle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 3. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu