ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně M. H., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Lukášem
Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, proti žalovanému L.
M., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janem Hraškem, advokátem se
sídlem v Liberci, Revoluční 123/17, o vypořádání společného jmění manželů,
vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 29 C 296/2018, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
ze dne 28. 2. 2022, č. j. 29 Co 224/2021 – 341, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 18 041 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám Mgr. Lukáše Votruby.
Okresní soud v Liberci (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 5.
2021, č. j. 29 C 296/2018-302, rozhodl ve věci vypořádání společného jmění
manželů – účastníků řízení („SJM“) tak, že výrokem I přikázal do výlučného
vlastnictví žalovaného ze zaniklého SJM pozemek parc. č. XY o výměře 94 m2,
jehož součástí je stavba č. p. XY - rodinný dům, a dále pozemek parc. č. XY o
výměře 4996 m2, vše v katastrálním území XY, výrokem II přikázal do výlučného
vlastnictví žalovaného zůstatek na účtu č. XY, výrokem III přikázal do
výlučného majetku žalobkyně zůstatek na účtu č. XY, výrokem IV uložil
žalovanému povinnost zaplatit na vypořádacím podílu žalobkyně částku 1 883 485
Kč do jednoho roku od právní moci rozsudku a výrokem V určil, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 28. 2. 2022, č. j. 29 Co 224/2021 – 341, rozhodl, že rozsudek soudu
prvního stupně se ve výroku IV. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni na vypořádacím podílu 2 008 485 Kč, a to tak, že částku 1 000 000 Kč
uhradí ve lhůtě dvou měsíců a zbývající část do jednoho roku od právní moci
rozsudku odvolacího soudu. Ve výrocích I, II a III rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Předmětem vypořádání společného jmění manželů byl mimo jiné pozemek p. č. XY,
jehož součástí je i stavba č. p. XY, rodinný dům, postavená na pozemku p. č. XY
v katastrálním území XY. Žalobkyně uplatnila vnos z jejího výlučného majetku na
pořízení této nemovitosti ve výši 150 000 Kč; soud prvního stupně však uznal
jen vnos ve výši 50 000 Kč s tím, že „dar od rodičů ve výši 100 000 Kč, který
byl tvrzen žalobkyní, soud jako vnos nepřiznal, protože žalobkyně neprokázala,
že by právě přesně ty peníze, které od rodičů dostala, byly použity na koupi
vypořádávané nemovitosti“.
Žalovaný uplatnil vnos ve výše 1 500 000 Kč vynaložený na pořízení nemovitosti,
jeho náhradu mu soud přiznal. V závěrečné řeči navrhl zástupce žalovaného
valorizaci této částky (§ 742 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník -
„o. z.); tu mu soud nepřiznal s tím, že návrh byl učiněn až po koncentraci
řízení.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozhodl o započtení jejího vnosu do
společného majetku ve výše 150 000 Kč; vyšel přitom z listinných důkazů
nasvědčujících tvrzení žalobkyně. Naopak neuznal námitku žalovaného, že návrh
na valorizaci učinil včas, a že soud by měl valorizaci provést „automaticky“,
bez ohledu na to, zda ji účastník navrhne. Bližší odůvodnění právního názoru
odvolacího soudu je uvedeno níže.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“); tvrdí,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a
také na řešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny; uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaný předložil dovolacímu soudu otázku, zda je valorizace vnosů (zvýšení
hodnoty) skutkovým tvrzením, a dále zda má soud „v souladu s § 742 odst. 2“ o.
z. „automaticky započítávat“ hodnotu toho, co z výhradního majetku manžela bylo
vynaloženo na společný majetek (tím zjevně myslí, zda má být valorizace vnosu
provedena i bez návrhu).
Soud prvního stupně uznal žalovanému vnos ve výši 1 500 000 Kč. Valorizaci
vnosů soud prvního stupně nepřiznal s tím, že byla uplatněna až v závěrečném
návrhu. Podle odvolacího soudu „částka vnosu musí být v řízení konkrétně
uplatněna, přičemž tvrzení o okolnostech, které způsobily v daném případě změnu
hodnoty majetku, do kterého bylo investováno, podléhá koncentraci řízení (s
přihlédnutím k výjimkám dle § 118b odst. 1 o. s. ř., poslední věta). Změna
nároku spočívající v jeho rozšíření o tvrzenou valorizaci při nedostatku
předchozích tvrzení bude tak po koncentraci řízení obecně nepřípustná.“
Žalovaný má za to, že ustanovení § 742 o. z. představuje pravidla, kterými se
má řídit soud při vypořádání společného jmění manželů, což lze vyvozovat ze
slov „nedohodnou-li se manželé…“. Výraz „započítává zvýšená nebo snížená“ by se
tak neměl vztahovat k tomu, že účastník je povinen provést zápočet (což je
pojem vyhrazený v právním řádu výlučně jednostrannému právnímu jednání
způsobujícímu zánik pohledávky), nýbrž že se vztahuje na proces, který má
provést právě soud. V tomto proto soud odvolací i soud prvního stupně podle
žalovaného pochybil, když nepřiznal automatickou valorizaci.
Dále žalovaný argumentuje, že není možné považovat návrh na valorizaci vnosů za
skutkové tvrzení. Skutkovým tvrzením je tvrzení skutečností rozhodných pro
právní posouzení věci. K valorizaci vnosů by tak mělo být přistoupeno podobně
jako k námitce promlčení, která taktéž nepodléhá koncentraci řízení. Byl-li
proto návrh valorizace učiněn v závěrečné řeči, měl se jím již soud prvního
stupně zabývat. Podle žalovaného tak napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného
(výklad § 742 odst. 2 o. z.) ale i procesního práva (zda požadavek valorizace
je či není skutkovým tvrzením), které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny (když předešlá zákonná úprava vypořádání společného jmění
manželů problematiku valorizace vnosů výslovně na rozdíl od § 742 odst. 2 o. z. neřešila). Dále má žalovaný za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002,
sp. zn. 20 Cdo 1418/2002, podle kterého odvolací soud může dospět k odlišným
skutkovým závěrům, ale musí při tom respektovat určitá pravidla. Žalobce cituje:
„Odvolací soud samozřejmě k odlišným skutkových závěrům dospět může; je však
třeba, aby přitom respektoval určitá pravidla. Předně se musí držet hlediska
procesně ekonomického (viz citovaný § 213 odst. 1 o. s. ř.), za druhé, má-li
být jiný skutkový závěr výsledkem odlišného hodnocení důkazů, je nutné
(vzhledem k principům ústnosti a přímosti) dříve provedené důkazy zopakovat
nebo v relevantním rozsahu nahradit provedením důkazů jiných, a konečně,
odvolací soud se nemůže zpronevěřit důsledkům toho, že občanské soudní řízení
je založeno na principu dvojinstančnosti; nemůže tedy až v odvolacím řízení
provádět dokazování ohledně skutečností, jež - ač pro danou věc rozhodné -
vůbec nebyly zjišťovány před soudem prvního stupně (nebo byly, ale soud prvního
stupně z nich vzhledem k jinému právnímu názoru nevycházel), neboť by tím
účastníka zbavil možnosti přezkumu skutkových závěrů, které učinil.“
Odvolací soud změnil výrok IV rozsudku soudu prvního stupně tak, že (vedle
změněné splatnosti) namísto částky 1.883.485,- Kč přiznal žalobkyni na
vypořádání jejího podílu 2.008.485 Kč, tedy částku vyšší o 125.000,- Kč. Soud prvního stupně přiznal žalovanému vnosy v celkové výši 1 500 000 Kč,
žalobkyni vnosy pouze ve výši 50 000 Kč, nepřiznal další vnos ve výši 100 000
Kč (bod. 15 rozsudku), a uvedl: „Dar od rodičů ve výši 100 000 Kč, který byl
tvrzen žalobkyní, soud jako vnos nepřiznal, protože žalobkyně neprokázala, že
by právě přesně ty peníze, které od rodičů dostala, byly použity na koupi
vypořádávané nemovitosti.“
I v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobkyně uvedla, že není v
jejích možnostech jednoznačně prokázat, že konkrétních 100 000 Kč, které
získala darem od rodičů, bylo použito na koupi vypořádávaného domu. Naproti tomu odvolací soud přiznal žalobkyni na vnosech částku 150 000 Kč a
žalovanému pouze 1 350 000 Kč (k tomu žalovaný dodává, že se tak stalo na
základě naprosté libovůle soudu). Žalovaný pokračuje, že odvolací soud
neprovedl k otázce vnosu žalobkyně žádné dokazování.
Rovněž tak neprovedl žádné
dokazování ohledně vnosů žalovaného, které snížil ze soudem prvního stupně
přiznané částky, prakticky nijak ovšem toto snížení nezdůvodnil. Zároveň
žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl svědecký výslech rodičů
žalobkyně a spokojil se s jejich písemným prohlášením; tuto listinu ovšem jako
důkaz rovněž neprovedl. V tomto tedy podle žalovaného napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně povinnosti zopakovat provedené
důkazy (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1418/2002). Zároveň
postupoval v přímém rozporu s § 213 odst. 2 o. s. ř., věta za středníkem. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil
věc „k novému rozhodnutí“. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalovaným vymezená otázka týkající
se aplikace § 742 o. z. byla soudy obou stupňů řešena správně. Žalobkyně konstatuje, že soud může aplikovat právo pouze na zjištěný skutkový
stav, požadavek na valorizaci vnosů musí vycházet z konkrétních tvrzení
účastníka řízení. Závěr soudů, že bylo povinností žalovaného učinit tvrzení
ohledně valorizace vnosů, je přiléhavý. Úvaha žalovaného podle žalobkyně popírá princip rovnosti účastníků. Disparita
podílů je výjimkou ze zásady rovnosti podílů, kterou je třeba – jako výjimku –
vykládat vždy spíše restriktivně, kdy soudy pro tuto výjimky neshledaly
předpoklady. Pokud žalovaný tvrdí, že pro aplikaci této výjimky předpoklady
existovaly, bylo jeho povinností tvrdit tyto předpoklady, jinak se žalovaný
vystavoval riziku, že k disparitě nemohly soudy přihlédnout (k tomu dovolací
soud již na tomto místě podotýká, že v dovolacím řízení není v souladu s
obsahem dovolání otázka tzv. disparity podílů řešena). Pokud se týká druhé
žalovaným vymezené právní otázky, kterou by měl dovolací soud posoudit, namítá
žalobkyně předně, že se podle jejího názoru jedná o otázku skutkovou, nikoli
otázku právní. I při řešení této otázky postupoval odvolací soud v souladu s
právem. Odvolací soud z důkazů, které byly provedeny soudem prvního stupně, dospěl k
závěru, že lze vnosy žalobkyně zohlednit v částce 150 000 Kč a vnosy žalovaného
v částce 1 350 000 Kč. K posouzení těchto vnosů se odvolací soud vyjádřil v
bodě 14 (na str. 9) rozsudku, kde i odůvodnil, proč považuje vnos žalobkyně za
zjištěný v částce 150.000 Kč a vnos žalovaného za zjištěný v částce 1 350 000
Kč. V bodě 17 na str. 9 pak odvolací soud provedl i výpočet vypořádacího
podílu. Nelze tak podle názoru žalobkyně odvolacímu soudu vytýkat, jak činí
žalovaný, že by nebylo jeho rozhodnutí přezkoumatelné, resp. že by porušil
procesní právo, pokud se týká povinnosti opakování dokazování, když odvolací
soud neměnil skutkový stav věci, pouze jinak právně hodnotil soudem prvního
stupně zjištěný skutkový stav. Odvolací soud podle názoru žalobkyně velmi citlivě přistoupil při hodnocení
skutkového stavu k průběhu celého řízení, jak mu ukládá § 132 o. s. ř.
(in
fine), kdy hodnotil ten stav, že žalovaný, ač bývalý policista, předkládal
tvrzení o různých příjmech, které nebylo možno zařadit do „obvyklého chodu
věcí“, např. příjem mimo kupní cenu (nad její sjednaný rámec) v hotovosti, dále
pak o jeho různých „hotovostních“ transakcích a konečně také o předání
hotovosti žalobkyni, kterému soudy neuvěřily. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud, pokud nerozhodne o odmítnutí dovolání
žalovaného pro jeho zjevnou nepřípustnost, je zamítl a rozhodl o nákladech
dovolacího řízení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není
důvodné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení
důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Polemizuje-li s posouzením více právních otázek, musí
vymezit předpoklad přípustnosti u každé z nich; to je předpoklad toho, aby se
dovolací soud mohl těmito otázkami zabývat (k tomu viz např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 692/2010, publikované pod č. 33/2011 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Rozhodná právní úprava:
Nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se
ustanovení § 741, použije se pro vypořádání SJM mimo jiné - toto pravidlo:
Každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního
majetku vynaložil na společný majetek [§ 742 odst. 1 písm. c) o. z.]. Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek
manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo
vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává
zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy
společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota
té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen. (§ 742 odst. 2 o. z.). V § 742 odst. 2 o. z. jde o tzv. valorizaci vnosu. K valorizaci vnosu a jejímu uplatnění v řízení:
Dovolatel klade otázku, která v judikatuře dovolacího soudu nebyla ještě
vyřešena, a to zda soud je v řízení o vypořádání SJM povinen provést
„automatickou valorizaci vnosu“, tedy zda je povinen i bez návrhu valorizaci
provést; to zakládá v této části přípustnost dovolání, které však není důvodné.
Řešení nastolené otázky se podává z obecnější judikatury dovolacího soudu,
týkající se povahy řízení o vypořádání SJM. Již v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů Nejvyšší soud
konstatoval, že i v řízení o jeho vypořádání, jakož i v řízení o vypořádání
SJM, se uplatní zásady dispoziční i projednací (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, a další judikaturu tam
uvedenou). Z toho vyšel i v řadě dalších rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne
26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1447/2019. Uvedený závěr se týká majetku navrženého
k vypořádání včetně uplatnění vnosu (jak se podává např. z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 172/2012), pokud však jde o způsob
vypořádání společného majetku, soudu není navrženým způsobem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Z uplatnění zásady dispoziční je zřejmé, že je jen na tom, kdo se domáhá
vypořádání tzv. vnosu anebo i jeho valorizace, aby tento nárok v řízení
uplatnil; soud nemá povinnost bez návrhu o vnosu či o jeho valorizaci
rozhodovat. Dovolatel má za to, že ze slov „započítává zvýšená nebo snížená“ v § 742 odst. 2 o. z. se podává, že soud je povinen provést valorizaci i bez návrhu. K tomu
dovolací soud poukazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího
soudu, podle které jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k
obsahu právní normy. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího
obsahu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a
systematický výklad, výklad e ratione legis). V nálezu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 pak Ústavní soud vyslovil, že „soud není absolutně vázán
doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v
případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku,
systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně
konformním právním řádu jako významovém celku.“
Uvedená slovní formulace tak sama osobě nemůže vyloučit uplatnění zásady
dispoziční; zákonodárce jistě nechtěl vnucovat účastníkům uplatnění valorizace
bez ohledu na jejich návrhy. Ostatně z § 742 odst. 1 o. z. se podává, že každý
z manželů má „právo žádat“ nahrazení vnosu; bylo by nelogické, kdyby za této
situace uplatnění vnosu, včetně jeho valorizace, se vymykalo tomuto „právu
žádat“ a bylo by de facto podřízeno režimu zásady oficiality. Odvolací soud tak řešil tuto otázku správně, jeho rozhodnutí nespočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Ke skutkovému tvrzení v souvislosti s valorizací vnosu:
Dále dovolatel klade v judikatuře údajně dosud neřešenou otázku, „zda požadavek
valorizace je či není skutkovým tvrzením“. Tato otázka je položena natolik
neurčitě, že nemůže založit přípustnost dovolání; to plyne již z toho, že
valorizace je proces, při kterém se zvyšuje hodnota věci, nejde tedy o
„tvrzení“. Přesto se k problematice nastíněné v dovolání uvádí:
Odvolací soud konstatoval: „V návrhu, kterým uplatňuje účastník řízení vnos
podle § 742 odst. 1 písm. c) a odst. 2 o.
z., musí být uvedeno, kolik účastník
žádá, aby mu bylo uhrazeno ve vztahu k tomu, co bylo z jeho výhradního majetku
vynaloženo na společný majetek. Vnos je konkretizován výší požadované částky…
Tvrzení o valorizaci dle názoru odvolacího soudu musí být součástí tvrzení o
tom, jak je požadovaná částka vnosu vyčíslována“. „K naplnění shora uvedeného
zákonného ustanovení je tedy dle odvolacího soudu třeba konkrétně tvrdit, na co
byl, jaký náklad, v jaké výši vynaložen a zda došlo k nějaké změně hodnoty
tohoto majetku a jakým způsobem. Pokud však účastník o změně hodnoty majetku
ničeho neuvádí, není třeba ho o tom poučovat, neboť by se jednalo o poučení
hmotněprávní.“
S tím dovolací soud v zásadě souhlasí, a dodává: V této souvislosti lze
poukázat na obecně známé skutečnosti, vyplývající ze struktury právní normy: V
hypotéze právní normy jsou vymezeny skutečnosti, na které je vázáno vlastní
pravidlo chování, stanovené v dispozici normy (k tomu viz např. Boguszak, J.,
Čapek, J. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997, s. 66 a násl.). K hypotéze
normy obsažené v § 742 odst. 2 o. z. tak, jak je prostřednictvím výkladu
uvedena výše, patří skutkové okolnosti, a to skutečnost, že byl vynaložen
některý v tzv. vnosů uvedených v § 742 odst. 1 písm. b) a c) o. z., a že ode
dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo
zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad
vynaložen. Jde o skutkové podmínky uplatnění dispozice normy, podle které se
vynaložená hodnota (vnos) „započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se
ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo
zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad
vynaložen“. Aby tedy soud mohl provést valorizaci vnosu, je kromě dalších podmínek v
judikatuře uvedených (viz níže) třeba v řízení v době před jeho koncentrací,
případně před nastoupením účinků tzv. neúplné apelace tvrdit a prokázat uvedené
skutkové okolnosti; je věcí právního posouzení, zda zjištěný skutkový stav
naplňuje dispozici normy obsažené v § 742 odst. 2 o. z., a zda lze vnos
valorizovat. Již jen na okraj se poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022,
sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, podle něhož „hodnota toho, co ze společného majetku
bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, se při vypořádání společného jmění
započítává zvýšená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy
společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila hodnota té součásti
majetku, na niž byl náklad vynaložen (tzv. valorizace), jen pokud se tak
účastníci dohodli. Jestliže by v konkrétní věci bylo nezohlednění valorizace
vnosu v důsledku zvýšení hodnoty věci, na kterou byl vynaložen a ke které došlo
až později, po vynaložení vnosu, v rozporu s dobrými mravy anebo vedlo ke
krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 o. z.), bylo by třeba k těmto okolnostem přihlédnout v rámci stanovení výše podílů
na společném majetku“.
V tomto rozsudku se Nejvyšší soud též vyslovil k problematice dokazování
rozsahu a hodnoty vnosů, k tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1541/2021; v té věci šlo o vypořádání společného jmění
manželů, zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., a proto
dovolací soud postupoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nicméně
pravidla o dokazování tam uvedená jsou použitelná i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. K hodnotě vnosu žalobkyně do společného majetku a určení jeho výše v odvolacím
řízení:
Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně
zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to,
že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud
prvního stupně (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). Chce-li se odvolací soud odchýlit, resp. doplnit skutková zjištění, která
učinil soud prvního stupně na základě důkazů provedených v nalézacím řízení, a
to předloženými listinami ve spojení s výpověďmi svědků a účastníků řízení, je
nutné, aby tyto důkazy (nejde-li pouze o důkazy listinné) sám opakoval, a
sjednal si tak rovnocenný podklad pro případné zhodnocení těchto důkazů (k tomu
srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, dostupný
na nalus.usoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2729/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo
2378/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo
3680/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo
993/2018 - tato rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách
Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Soud prvního stupně vypořádal vnos žalobkyně do společného majetku [§ 742 odst. 1 písm. c) o. z.] ve výši 50 000 Kč; ta sice uplatňovala vnos ve výši 150 000
Kč, avšak soud jej uznal do výše, ve které nebyl žalovaným „sporován“ s tím, že
„dar od rodičů ve výši 100 000 Kč, který byl tvrzen žalobkyní, soud jako vnos
nepřiznal, protože žalobkyně neprokázala, že by „právě přesně ty peníze, které
od rodičů dostala, byly použity na koupi vypořádávané nemovitosti“. Odvolací
soud, aniž k této otázce provedl či opakoval dokazování, přiznal žalobkyni
náhradu vnosu ve výši 150 000 Kč; přitom odkázal na listinné důkazy (čestné
prohlášení rodičů z 20. 2. 2020 s doložením vypořádání restitučního nároku
rodičů a návrh dohody o vypořádání SJM účastníků, kde je dar ve výši 100 000 Kč
v době před zahájením tohoto sporu rovněž uveden). Soud prvního stupně pak
neopřel závěr o tom, že vnos žalobkyně v uvedené výši nebyl prokázán, o výpověď
svědků nebo účastníků; nešlo tedy ani o skutkové zjištění, které učinil soud
prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve
spojení s výpovědí účastníků řízení. Za této situace není postup odvolacího
soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (k dokazování výše vnosu viz
blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1541/202). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn.
20 Cdo 1418/2002, na
který dovolatel odkazuje, nelze na daný případ aplikovat. Obsahuje totiž obecný
závěr o postupu odvolacího soudu, nejde tu o hodnocení listinných důkazů, a
také se vztahuje k překonané judikatuře ohledně tzv. dvojinstančnosti řízení;
tato zásada však není podle současné úpravy obecnou zásadou občanského soudního
řízení (viz k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014). Dovolatel též vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz výslechem rodičů
žalobkyně a spokojil se s listinou jimi vystavenou. Takto – v dovolacím řízení
nepřípustně – zpochybňuje hodnocení důkazů a na jeho základě učiněné skutkové
zjištění. Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod
č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Ostatně v
souladu se zásadou projednací [§ 101 odst. 1 písm. b), § 120 odst. 1 o. s. ř.]
je věcí účastníků, aby navrhli důkazy, které má soud provést; soud povinně
neprovádí dokazování z vlastní iniciativy. Jestliže odvolací soud vyšel z toho, že účastníci zakoupili nemovitosti ve XY
za cenu 1 600 000 Kč, přičemž ze SJM byla vynaložena částka 100 000 Kč,
žalobkyni uznal vnos ve výši 150 000 Kč a zbývající prostředky na zakoupení
tvořil vnos žalovaného, pak je zřejmé, že vnos žalovaného nemohl činit více než
1 350 000 Kč; to se jasně podává z bodu 14 rozsudku odvolacího soudu. Námitka,
že odvolací soud snížení částky představující vnos žalovaného neodůvodnil, tak
není oprávněná. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Proto
nezbylo, než dovolání, jakož i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného
rozsudku, zamítnout [§ 243d písm. a) o. s. ř.]. Žalobkyně uplatňuje náklady řízení za zastoupení za jeden úkon právní služby z
předmětu sporu dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif v účinném znění, a
dále pak jednu paušální náhradu hotových výdajů dle tarifu a náhradu za daň z
přidané hodnoty. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 243b o. s. ř. Dovolatel nebyl v řízení úspěšný a žalobkyně má právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení. Ve věcech vypořádání společného jmění manželů se vychází z
poloviny hodnoty všech jednotlivých věcí, pohledávek a dluhů, které strany
učinily předmětem vypořádání [§ 8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif)]. Náklady tak sestávají z odměny advokáta 14 610 Kč za sepis vyjádření k
dovolání [§ 11 odst. 1 písm. k), § 9 odst. 1 a § 7 bod 4 advokátního tarifu,
paušální náhrady hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a 21%
náhrady za DPH ve výši 3 131,10 Kč, celkem 18 041,10 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.