ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. H., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, proti žalovanému L. M., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janem Hraškem, advokátem se sídlem v Liberci, Revoluční 123/17, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 29 C 296/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 28. 2. 2022, č. j. 29 Co 224/2021 – 341, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 18 041 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Lukáše Votruby.
Okresní soud v Liberci (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2021, č. j. 29 C 296/2018-302, rozhodl ve věci vypořádání společného jmění manželů – účastníků řízení („SJM“) tak, že výrokem I přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného ze zaniklého SJM pozemek parc. č. XY o výměře 94 m2, jehož součástí je stavba č. p. XY - rodinný dům, a dále pozemek parc. č. XY o výměře 4996 m2, vše v katastrálním území XY, výrokem II přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného zůstatek na účtu č. XY, výrokem III přikázal do výlučného majetku žalobkyně zůstatek na účtu č. XY, výrokem IV uložil žalovanému povinnost zaplatit na vypořádacím podílu žalobkyně částku 1 883 485 Kč do jednoho roku od právní moci rozsudku a výrokem V určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 2. 2022, č. j. 29 Co 224/2021 – 341, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu 2 008 485 Kč, a to tak, že částku 1 000 000 Kč uhradí ve lhůtě dvou měsíců a zbývající část do jednoho roku od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ve výrocích I, II a III rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Předmětem vypořádání společného jmění manželů byl mimo jiné pozemek p. č. XY, jehož součástí je i stavba č. p. XY, rodinný dům, postavená na pozemku p. č. XY v katastrálním území XY. Žalobkyně uplatnila vnos z jejího výlučného majetku na pořízení této nemovitosti ve výši 150 000 Kč; soud prvního stupně však uznal jen vnos ve výši 50 000 Kč s tím, že „dar od rodičů ve výši 100 000 Kč, který byl tvrzen žalobkyní, soud jako vnos nepřiznal, protože žalobkyně neprokázala, že by právě přesně ty peníze, které od rodičů dostala, byly použity na koupi vypořádávané nemovitosti“.
Žalovaný uplatnil vnos ve výše 1 500 000 Kč vynaložený na pořízení nemovitosti, jeho náhradu mu soud přiznal. V závěrečné řeči navrhl zástupce žalovaného valorizaci této částky (§ 742 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - „o. z.); tu mu soud nepřiznal s tím, že návrh byl učiněn až po koncentraci řízení.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozhodl o započtení jejího vnosu do společného majetku ve výše 150 000 Kč; vyšel přitom z listinných důkazů nasvědčujících tvrzení žalobkyně. Naopak neuznal námitku žalovaného, že návrh na valorizaci učinil včas, a že soud by měl valorizaci provést „automaticky“, bez ohledu na to, zda ji účastník navrhne. Bližší odůvodnění právního názoru odvolacího soudu je uvedeno níže.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“); tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také na řešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny; uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný předložil dovolacímu soudu otázku, zda je valorizace vnosů (zvýšení hodnoty) skutkovým tvrzením, a dále zda má soud „v souladu s § 742 odst. 2“ o. z. „automaticky započítávat“ hodnotu toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek (tím zjevně myslí, zda má být valorizace vnosu provedena i bez návrhu).
Soud prvního stupně uznal žalovanému vnos ve výši 1 500 000 Kč. Valorizaci vnosů soud prvního stupně nepřiznal s tím, že byla uplatněna až v závěrečném návrhu. Podle odvolacího soudu „částka vnosu musí být v řízení konkrétně uplatněna, přičemž tvrzení o okolnostech, které způsobily v daném případě změnu hodnoty majetku, do kterého bylo investováno, podléhá koncentraci řízení (s přihlédnutím k výjimkám dle § 118b odst. 1 o. s. ř., poslední věta). Změna nároku spočívající v jeho rozšíření o tvrzenou valorizaci při nedostatku předchozích tvrzení bude tak po koncentraci řízení obecně nepřípustná.“ Žalovaný má za to, že ustanovení § 742 o.
z. představuje pravidla, kterými se má řídit soud při vypořádání společného jmění manželů, což lze vyvozovat ze slov „nedohodnou-li se manželé…“. Výraz „započítává zvýšená nebo snížená“ by se tak neměl vztahovat k tomu, že účastník je povinen provést zápočet (což je pojem vyhrazený v právním řádu výlučně jednostrannému právnímu jednání způsobujícímu zánik pohledávky), nýbrž že se vztahuje na proces, který má provést právě soud. V tomto proto soud odvolací i soud prvního stupně podle žalovaného pochybil, když nepřiznal automatickou valorizaci.
Dále žalovaný argumentuje, že není možné považovat návrh na valorizaci vnosů za skutkové tvrzení. Skutkovým tvrzením je tvrzení skutečností rozhodných pro
právní posouzení věci. K valorizaci vnosů by tak mělo být přistoupeno podobně jako k námitce promlčení, která taktéž nepodléhá koncentraci řízení. Byl-li proto návrh valorizace učiněn v závěrečné řeči, měl se jím již soud prvního stupně zabývat. Podle žalovaného tak napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného (výklad § 742 odst. 2 o. z.) ale i procesního práva (zda požadavek valorizace je či není skutkovým tvrzením), které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (když předešlá zákonná úprava vypořádání společného jmění manželů problematiku valorizace vnosů výslovně na rozdíl od § 742 odst. 2 o.
z. neřešila). Dále má žalovaný za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1418/2002, podle kterého odvolací soud může dospět k odlišným skutkovým závěrům, ale musí při tom respektovat určitá pravidla. Žalobce cituje: „Odvolací soud samozřejmě k odlišným skutkových závěrům dospět může; je však třeba, aby přitom respektoval určitá pravidla. Předně se musí držet hlediska procesně ekonomického (viz citovaný § 213 odst. 1 o.
s. ř.), za druhé, má-li být jiný skutkový závěr výsledkem odlišného hodnocení důkazů, je nutné (vzhledem k principům ústnosti a přímosti) dříve provedené důkazy zopakovat nebo v relevantním rozsahu nahradit provedením důkazů jiných, a konečně, odvolací soud se nemůže zpronevěřit důsledkům toho, že občanské soudní řízení je založeno na principu dvojinstančnosti; nemůže tedy až v odvolacím řízení provádět dokazování ohledně skutečností, jež - ač pro danou věc rozhodné - vůbec nebyly zjišťovány před soudem prvního stupně (nebo byly, ale soud prvního stupně z nich vzhledem k jinému právnímu názoru nevycházel), neboť by tím účastníka zbavil možnosti přezkumu skutkových závěrů, které učinil.“ Odvolací soud změnil výrok IV rozsudku soudu prvního stupně tak, že (vedle změněné splatnosti) namísto částky 1.883.485,- Kč přiznal žalobkyni na vypořádání jejího podílu 2.008.485 Kč, tedy částku vyšší o 125.000,- Kč. Soud prvního stupně přiznal žalovanému vnosy v celkové výši 1 500 000 Kč, žalobkyni vnosy pouze ve výši 50 000 Kč, nepřiznal další vnos ve výši 100 000 Kč (bod.
15 rozsudku), a uvedl: „Dar od rodičů ve výši 100 000 Kč, který byl tvrzen žalobkyní, soud jako vnos nepřiznal, protože žalobkyně neprokázala, že by právě přesně ty peníze, které od rodičů dostala, byly použity na koupi vypořádávané nemovitosti.“
I v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobkyně uvedla, že není v jejích možnostech jednoznačně prokázat, že konkrétních 100 000 Kč, které získala darem od rodičů, bylo použito na koupi vypořádávaného domu. Naproti tomu odvolací soud přiznal žalobkyni na vnosech částku 150 000 Kč a žalovanému pouze 1 350 000 Kč (k tomu žalovaný dodává, že se tak stalo na základě naprosté libovůle soudu). Žalovaný pokračuje, že odvolací soud neprovedl k otázce vnosu žalobkyně žádné dokazování.
Rovněž tak neprovedl žádné dokazování ohledně vnosů žalovaného, které snížil ze soudem prvního stupně přiznané částky, prakticky nijak ovšem toto snížení nezdůvodnil. Zároveň žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl svědecký výslech rodičů žalobkyně a spokojil se s jejich písemným prohlášením; tuto listinu ovšem jako důkaz rovněž neprovedl. V tomto tedy podle žalovaného napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně povinnosti zopakovat provedené důkazy (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1418/2002).
Zároveň postupoval v přímém rozporu s § 213 odst. 2 o. s. ř., věta za středníkem. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc „k novému rozhodnutí“. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalovaným vymezená otázka týkající se aplikace § 742 o. z. byla soudy obou stupňů řešena správně. Žalobkyně konstatuje, že soud může aplikovat právo pouze na zjištěný skutkový stav, požadavek na valorizaci vnosů musí vycházet z konkrétních tvrzení účastníka řízení. Závěr soudů, že bylo povinností žalovaného učinit tvrzení ohledně valorizace vnosů, je přiléhavý.
Úvaha žalovaného podle žalobkyně popírá princip rovnosti účastníků. Disparita podílů je výjimkou ze zásady rovnosti podílů, kterou je třeba – jako výjimku – vykládat vždy spíše restriktivně, kdy soudy pro tuto výjimky neshledaly předpoklady. Pokud žalovaný tvrdí, že pro aplikaci této výjimky předpoklady existovaly, bylo jeho povinností tvrdit tyto předpoklady, jinak se žalovaný vystavoval riziku, že k disparitě nemohly soudy přihlédnout (k tomu dovolací soud již na tomto místě podotýká, že v dovolacím řízení není v souladu s obsahem dovolání otázka tzv. disparity podílů řešena).
Pokud se týká druhé žalovaným vymezené právní otázky, kterou by měl dovolací soud posoudit, namítá žalobkyně předně, že se podle jejího názoru jedná o otázku skutkovou, nikoli otázku právní. I při řešení této otázky postupoval odvolací soud v souladu s právem. Odvolací soud z důkazů, které byly provedeny soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že lze vnosy žalobkyně zohlednit v částce 150 000 Kč a vnosy žalovaného v částce 1 350 000 Kč. K posouzení těchto vnosů se odvolací soud vyjádřil v bodě 14 (na str.
9) rozsudku, kde i odůvodnil, proč považuje vnos žalobkyně za zjištěný v částce 150.000 Kč a vnos žalovaného za zjištěný v částce 1 350 000 Kč. V bodě 17 na str. 9 pak odvolací soud provedl i výpočet vypořádacího podílu. Nelze tak podle názoru žalobkyně odvolacímu soudu vytýkat, jak činí žalovaný, že by nebylo jeho rozhodnutí přezkoumatelné, resp. že by porušil procesní právo, pokud se týká povinnosti opakování dokazování, když odvolací soud neměnil skutkový stav věci, pouze jinak právně hodnotil soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav.
Odvolací soud podle názoru žalobkyně velmi citlivě přistoupil při hodnocení skutkového stavu k průběhu celého řízení, jak mu ukládá § 132 o. s. ř.
(in fine), kdy hodnotil ten stav, že žalovaný, ač bývalý policista, předkládal tvrzení o různých příjmech, které nebylo možno zařadit do „obvyklého chodu věcí“, např. příjem mimo kupní cenu (nad její sjednaný rámec) v hotovosti, dále pak o jeho různých „hotovostních“ transakcích a konečně také o předání hotovosti žalobkyni, kterému soudy neuvěřily. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud, pokud nerozhodne o odmítnutí dovolání žalovaného pro jeho zjevnou nepřípustnost, je zamítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Polemizuje-li s posouzením více právních otázek, musí vymezit předpoklad přípustnosti u každé z nich; to je předpoklad toho, aby se dovolací soud mohl těmito otázkami zabývat (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 692/2010, publikované pod č. 33/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Rozhodná právní úprava: Nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použije se pro vypořádání SJM mimo jiné - toto pravidlo: Každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek [§ 742 odst. 1 písm. c) o. z.]. Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.
(§ 742 odst. 2 o. z.). V § 742 odst. 2 o. z. jde o tzv. valorizaci vnosu. K valorizaci vnosu a jejímu uplatnění v řízení: Dovolatel klade otázku, která v judikatuře dovolacího soudu nebyla ještě vyřešena, a to zda soud je v řízení o vypořádání SJM povinen provést „automatickou valorizaci vnosu“, tedy zda je povinen i bez návrhu valorizaci provést; to zakládá v této části přípustnost dovolání, které však není důvodné.
Řešení nastolené otázky se podává z obecnější judikatury dovolacího soudu, týkající se povahy řízení o vypořádání SJM. Již v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů Nejvyšší soud konstatoval, že i v řízení o jeho vypořádání, jakož i v řízení o vypořádání SJM, se uplatní zásady dispoziční i projednací (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, a další judikaturu tam uvedenou). Z toho vyšel i v řadě dalších rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1447/2019.
Uvedený závěr se týká majetku navrženého k vypořádání včetně uplatnění vnosu (jak se podává např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 172/2012), pokud však jde o způsob vypořádání společného majetku, soudu není navrženým způsobem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Z uplatnění zásady dispoziční je zřejmé, že je jen na tom, kdo se domáhá vypořádání tzv. vnosu anebo i jeho valorizace, aby tento nárok v řízení uplatnil; soud nemá povinnost bez návrhu o vnosu či o jeho valorizaci rozhodovat.
Dovolatel má za to, že ze slov „započítává zvýšená nebo snížená“ v § 742 odst. 2 o. z. se podává, že soud je povinen provést valorizaci i bez návrhu. K tomu dovolací soud poukazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, podle které jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k obsahu právní normy. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího obsahu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis).
V nálezu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 pak Ústavní soud vyslovil, že „soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.“ Uvedená slovní formulace tak sama osobě nemůže vyloučit uplatnění zásady dispoziční; zákonodárce jistě nechtěl vnucovat účastníkům uplatnění valorizace bez ohledu na jejich návrhy.
Ostatně z § 742 odst. 1 o. z. se podává, že každý z manželů má „právo žádat“ nahrazení vnosu; bylo by nelogické, kdyby za této situace uplatnění vnosu, včetně jeho valorizace, se vymykalo tomuto „právu žádat“ a bylo by de facto podřízeno režimu zásady oficiality. Odvolací soud tak řešil tuto otázku správně, jeho rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ke skutkovému tvrzení v souvislosti s valorizací vnosu: Dále dovolatel klade v judikatuře údajně dosud neřešenou otázku, „zda požadavek valorizace je či není skutkovým tvrzením“.
Tato otázka je položena natolik neurčitě, že nemůže založit přípustnost dovolání; to plyne již z toho, že valorizace je proces, při kterém se zvyšuje hodnota věci, nejde tedy o „tvrzení“. Přesto se k problematice nastíněné v dovolání uvádí:
Odvolací soud konstatoval: „V návrhu, kterým uplatňuje účastník řízení vnos podle § 742 odst. 1 písm. c) a odst. 2 o.
z., musí být uvedeno, kolik účastník žádá, aby mu bylo uhrazeno ve vztahu k tomu, co bylo z jeho výhradního majetku vynaloženo na společný majetek. Vnos je konkretizován výší požadované částky… Tvrzení o valorizaci dle názoru odvolacího soudu musí být součástí tvrzení o tom, jak je požadovaná částka vnosu vyčíslována“. „K naplnění shora uvedeného zákonného ustanovení je tedy dle odvolacího soudu třeba konkrétně tvrdit, na co byl, jaký náklad, v jaké výši vynaložen a zda došlo k nějaké změně hodnoty tohoto majetku a jakým způsobem. Pokud však účastník o změně hodnoty majetku ničeho neuvádí, není třeba ho o tom poučovat, neboť by se jednalo o poučení hmotněprávní.“
S tím dovolací soud v zásadě souhlasí, a dodává: V této souvislosti lze poukázat na obecně známé skutečnosti, vyplývající ze struktury právní normy: V hypotéze právní normy jsou vymezeny skutečnosti, na které je vázáno vlastní pravidlo chování, stanovené v dispozici normy (k tomu viz např. Boguszak, J., Čapek, J. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997, s. 66 a násl.). K hypotéze normy obsažené v § 742 odst. 2 o. z. tak, jak je prostřednictvím výkladu uvedena výše, patří skutkové okolnosti, a to skutečnost, že byl vynaložen některý v tzv. vnosů uvedených v § 742 odst. 1 písm. b) a c) o.
z., a že ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen. Jde o skutkové podmínky uplatnění dispozice normy, podle které se vynaložená hodnota (vnos) „započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen“. Aby tedy soud mohl provést valorizaci vnosu, je kromě dalších podmínek v judikatuře uvedených (viz níže) třeba v řízení v době před jeho koncentrací, případně před nastoupením účinků tzv. neúplné apelace tvrdit a prokázat uvedené skutkové okolnosti; je věcí právního posouzení, zda zjištěný skutkový stav naplňuje dispozici normy obsažené v § 742 odst. 2 o.
z., a zda lze vnos valorizovat. Již jen na okraj se poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, podle něhož „hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen (tzv. valorizace), jen pokud se tak účastníci dohodli.
Jestliže by v konkrétní věci bylo nezohlednění valorizace vnosu v důsledku zvýšení hodnoty věci, na kterou byl vynaložen a ke které došlo až později, po vynaložení vnosu, v rozporu s dobrými mravy anebo vedlo ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 o. z.), bylo by třeba k těmto okolnostem přihlédnout v rámci stanovení výše podílů na společném majetku“.
V tomto rozsudku se Nejvyšší soud též vyslovil k problematice dokazování rozsahu a hodnoty vnosů, k tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1541/2021; v té věci šlo o vypořádání společného jmění manželů, zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., a proto dovolací soud postupoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nicméně pravidla o dokazování tam uvedená jsou použitelná i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. K hodnotě vnosu žalobkyně do společného majetku a určení jeho výše v odvolacím řízení:
Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). Chce-li se odvolací soud odchýlit, resp. doplnit skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě důkazů provedených v nalézacím řízení, a to předloženými listinami ve spojení s výpověďmi svědků a účastníků řízení, je nutné, aby tyto důkazy (nejde-li pouze o důkazy listinné) sám opakoval, a sjednal si tak rovnocenný podklad pro případné zhodnocení těchto důkazů (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 14.
9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, dostupný na nalus.usoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2378/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3680/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 993/2018 - tato rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Soud prvního stupně vypořádal vnos žalobkyně do společného majetku [§ 742 odst. 1 písm. c) o.
z.] ve výši 50 000 Kč; ta sice uplatňovala vnos ve výši 150 000 Kč, avšak soud jej uznal do výše, ve které nebyl žalovaným „sporován“ s tím, že „dar od rodičů ve výši 100 000 Kč, který byl tvrzen žalobkyní, soud jako vnos nepřiznal, protože žalobkyně neprokázala, že by „právě přesně ty peníze, které od rodičů dostala, byly použity na koupi vypořádávané nemovitosti“. Odvolací soud, aniž k této otázce provedl či opakoval dokazování, přiznal žalobkyni náhradu vnosu ve výši 150 000 Kč; přitom odkázal na listinné důkazy (čestné prohlášení rodičů z 20.
2. 2020 s doložením vypořádání restitučního nároku rodičů a návrh dohody o vypořádání SJM účastníků, kde je dar ve výši 100 000 Kč v době před zahájením tohoto sporu rovněž uveden). Soud prvního stupně pak neopřel závěr o tom, že vnos žalobkyně v uvedené výši nebyl prokázán, o výpověď svědků nebo účastníků; nešlo tedy ani o skutkové zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s výpovědí účastníků řízení. Za této situace není postup odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (k dokazování výše vnosu viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1541/202). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn.
20 Cdo 1418/2002, na který dovolatel odkazuje, nelze na daný případ aplikovat. Obsahuje totiž obecný závěr o postupu odvolacího soudu, nejde tu o hodnocení listinných důkazů, a také se vztahuje k překonané judikatuře ohledně tzv. dvojinstančnosti řízení; tato zásada však není podle současné úpravy obecnou zásadou občanského soudního řízení (viz k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014). Dovolatel též vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz výslechem rodičů žalobkyně a spokojil se s listinou jimi vystavenou.
Takto – v dovolacím řízení nepřípustně – zpochybňuje hodnocení důkazů a na jeho základě učiněné skutkové zjištění. Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Ostatně v souladu se zásadou projednací [§ 101 odst. 1 písm. b), § 120 odst. 1 o. s. ř.] je věcí účastníků, aby navrhli důkazy, které má soud provést; soud povinně neprovádí dokazování z vlastní iniciativy. Jestliže odvolací soud vyšel z toho, že účastníci zakoupili nemovitosti ve XY za cenu 1 600 000 Kč, přičemž ze SJM byla vynaložena částka 100 000 Kč, žalobkyni uznal vnos ve výši 150 000 Kč a zbývající prostředky na zakoupení tvořil vnos žalovaného, pak je zřejmé, že vnos žalovaného nemohl činit více než 1 350 000 Kč; to se jasně podává z bodu 14 rozsudku odvolacího soudu.
Námitka, že odvolací soud snížení částky představující vnos žalovaného neodůvodnil, tak není oprávněná. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Proto nezbylo, než dovolání, jakož i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, zamítnout [§ 243d písm. a) o. s. ř.]. Žalobkyně uplatňuje náklady řízení za zastoupení za jeden úkon právní služby z předmětu sporu dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif v účinném znění, a dále pak jednu paušální náhradu hotových výdajů dle tarifu a náhradu za daň z přidané hodnoty.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 243b o. s. ř. Dovolatel nebyl v řízení úspěšný a žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ve věcech vypořádání společného jmění manželů se vychází z poloviny hodnoty všech jednotlivých věcí, pohledávek a dluhů, které strany učinily předmětem vypořádání [§ 8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Náklady tak sestávají z odměny advokáta 14 610 Kč za sepis vyjádření k dovolání [§ 11 odst. 1 písm. k), § 9 odst. 1 a § 7 bod 4 advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a 21% náhrady za DPH ve výši 3 131,10 Kč, celkem 18 041,10 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.