22 Cdo 978/2025-438
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně K. P. A. a.s., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze, Lazarská 11/6, proti žalované Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, IČO 00005886, se sídlem v Praze, Sokolovská 42/217, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze, Vodičkova 710/31, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 210/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2024, č. j. 28 Co 234/2024-405, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2024, č. j. 28 Co 234/2024-405, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 65 C 210/2020-323, zamítl žalobu, podle které měl soud uložit žalované povinnost vyklidit nebytové prostory nacházející se v budově č. p. XY (dále též „předmětná budova“), která je součástí pozemku parc. č. st. XY, to vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. XY vedeném pro k. ú. XY, přičemž se jednalo o a) prostory o plošné výměře 126,56 m2 v prvním nadzemním podlaží předmětné budovy; z toho plochu o výměře 78,05 m2 zabírá výstup z metra ústící na XY, půdorysně ve tvaru obdélníku, z poloviny využitý jako vydlážděná komunikační plocha a z poloviny jako schody do podchodu a eskalátor, a plochu o výměře 48,51 m2 zabírá výstup z metra ústící do ulice XY, půdorysně využitý z jedné třetiny jako vydlážděná komunikační plocha a ze dvou třetin jako schody do podchodu a eskalátor; b) prostory o plošné výměře 159,53 m2 v prvním podzemním podlaží předmětné budovy v půdorysu ve tvaru L výškově se nacházející mezi podlahou podchodu a chodníky na XY a ulici XY; a c) prostory o plošné výměře 163,86 m2 v druhém podzemním podlaží předmětné budovy, které slouží jako vestibul (podchod) a zároveň pomocné prostory pro technologie související s provozem metra v půdorysu kopírující první podzemní podlaží budovy (dále též „předmětné prostory“), a tyto vyklizené nebytové prostory předat žalobkyni (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že při stavbě trasy XY metra došlo k legálním stavebním zásahům do předmětné budovy ve vlastnictví žalobkyně. Na základě provedených důkazů výkresovou a fotografickou dokumentací a závěrů znalce dospěl k závěru, že stavební úpravy tak, jak byly provedeny, tvoří funkční celek se stavbou metra. Jak uvedl znalec, funkčně i architektonicky/esteticky jsou předmětné prostory provázány především s metrem XY, s palácem XY podstatně méně. Stavební výsledek z hlediska stavebně technického, funkčního i architektonicko-estetického není provázán s palácem XY natolik, že stavebně technicky, dispozičně či funkčně navazuje na původní stavbu, vyjma přízemí (pasáže) budovy (tj. bez schodišť a eskalátorů, které patří již do prvního suterénu), které je architektonicky i funkčně na metru XY nezávislé. Předmětné prostory jsou z hlediska nosných konstrukcí součástí stavby paláce XY, ale vyjma přízemí budovy navazují všechny nenosné/pohledové konstrukce na metro XY, a to stavebně (konstrukcemi i architektonicky) i provozně. Nešlo o úpravu paláce XY pro účely rekonstrukce, ale o výstavbu funkčně a účelově spojenou se stavbou metra. Původní vlastník předmětné budovy s výstavbou a užíváním nově vybudovaných částí, které měly sloužit jako vstup do metra, souhlasil, a to časově neomezeně. Předmětné prostory jsou proto součástí stavby metra a nikoliv předmětné budovy, proto žalobkyně není legitimována domáhat se vyklizení předmětných prostorů. Doplnil, že žalovaná předmětné prostory navíc držela po stanovenou vydržecí dobu.
3. K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 28 Co 234/2024-405, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil a změnil jej v nákladovém výroku II (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
4. Podle názoru odvolacího soudu je s ohledem na stavebně technický charakter a účel využití stavbou metra první a druhé podzemní podlaží předmětných prostor, tzn. že první nadzemní podlaží (přízemí) na úrovni XY a ulice XY je součástí paláce XY, který je ve vlastnictví žalobkyně. Odvolací soud totiž uzavřel, že s ohledem na svůj charakter je stavba metra samostatnou stavbou vklíněnou do podzemních prostor paláce XY a má své nosné zdi (prvky), jež jsou opřeny o nosné zdi paláce XY. Jedná se tudíž o dvě samostatné věci ve smyslu § 498 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též „o. z.“), a to stavbu metra a objekt paláce XY. Podle odvolacího soudu nelze uzavřít, že by se v případě stavby metra jednalo o přístavbu či přestavbu paláce XY, resp. že by k nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně přirostly prostory v prvním a druhém podzemním podlaží (suterénu). Dále odvolací soud vyšel z názoru, že s ohledem na znění § 5 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, (dále též „DrahZ“) stavba metra jako stavba dráhy není součástí pozemku, pod kterým se nachází. Závěru soudu prvního stupně o vydržení předmětných prostor žalovanou však nepřisvědčil z důvodu absence dobré víry žalobkyně. Ve vztahu k prostorům v přízemí pak učinil závěr, že jsou podle obecně závazné vyhlášky o místním poplatku považovány za veřejné prostranství. Okolnost, že jde o veřejné prostranství, pak podle odvolacího soudu vylučuje možnost vyklizení. Navíc i přízemní prostory tvoří přístupové cesty k dráze metra podle zákona o drahách, a nelze je tak vyklidit.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém vymezila devět právních otázek, které dosud neměly být v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny (případně podle obsahu dovolání byly vyřešeny v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu). 1) Zda prostory tvořící vstup do metra umístěné v budově, která jinak slouží jinému účelu než jako přístupová cesta do metra, jsou součástí této budovy nebo se jedná o součást stavby dráhy metra 2) Zda je vlastníkem prostoru vstupu do metra umístěného v budově, která jinak slouží jinému účelu než jako přístupová cesta do metra, vlastník této budovy nebo vlastník stavby dráhy metra 3) Zda se posuzuje povaha staveb podle právního předpisu platného a účinného v době vzniku těchto staveb (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále též jen „obč. zák.“) nebo podle právního předpisu platného a účinného v době řešení sporu (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Ke vzniku stavby dráhy metra i k úpravě sporných prostor došlo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, odvolací soud měl proto podle přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, věc posoudit podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník 4) Zda se může část (první a druhé podzemní podlaží) jedné stavby (budova Paláce XY) stát částí jiné stavby (stavba dráhy metra XY) zda se tak může stát, aniž by nejprve došlo k oddělení či zániku části jedné stavby 5) Zda lze oddělit od věci její nesamostatnou část, která se pak stane součástí jiné věci 6) Zda zbudováním přístupové cesty ke stanici metra zbudované v budově ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka stavby dráhy metra došlo ke změně vlastnictví té podzemní části budovy, jíž zbudovaná přístupová cesta vede, a tato část se stala vlastnictvím vlastníka stavby dráhy metra 7) Zda okolnost, že prostory umístěné v nemovitosti mohou být veřejným prostranstvím, vede bez dalšího k závěru, že se vlastník takové nemovitosti nemůže úspěšně domáhat vyklizení těchto prostor 8) Zda se může vlastník nemovitosti, v níž se nacházejí prostory prohlášené za veřejné prostranství, úspěšně domáhat vyklizení těchto prostor vůči tomu, kdo tyto prostory užívá bez právního důvodu 9) Zda provozovatel dráhy metra jako právnická osoba užívá přístupové cesty k metru prohlášené za veřejné prostranství obecným způsobem ve smyslu ustanovení § 14b zákona č. 131/2000 Sb. nebo zda tyto přístupové ceny k metru užívá zvláštním způsobem.
6. Žalobkyně se domnívá, že první a druhé podzemní podlaží je stále stavbou paláce XY a nikoliv stavbou metra. Soudy nijak nevysvětlily, jakým způsobem prostory přestaly být součástí paláce XY a staly se součástí metra. Žalobkyně od počátku tvrdila, že adaptací budovy Paláce XY, v rámci níž byly vybudovány vstupy do vestibulu stanice metra XY se žalovaná, resp. její právní předchůdce, nestaly vlastníkem zmiňovaných výstupů na úrovni prvního a druhého podzemního podlaží, neboť tyto výstupy se nestaly samostatnou věcí, která by mohla být samostatně předmětem vlastnického práva, ani se nestaly součásti stavby metra jako samostatné věci, neboť by musely být nejprve odděleny ze stavby paláce XY. Vzhledem k tomu, že tyto prostory nebyly od paláce XY odděleny ani nezanikly, není žalobkyni jasné, jak by se mohly stát součástí stavby metra, resp. jak by mohlo dojít ke změně vlastníka. Uvedené přitom nevylučuje, aby se předmětné prostory staly součástí dráhy metra, nikoliv však součástí stavby dráhy metra. Dále se žalobkyně neztotožnila se závěrem, že přízemní prostory, mohou-li být veřejným prostranstvím, nelze vyklidit. Judikatura aplikovaná odvolacím soudem na věc nedopadá. Omezení z důvodu veřejného prostranství nemůže být bezbřehé a jiný podnikatelský subjekt z něho nemůže bez omezení profitovat. Nic by tedy nemělo bránit ve vyklizení věcí žalované, které má v prostorách neoprávněně, bez souhlasu žalobkyně. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že z její strany bylo od počátku řízení argumentováno ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Je podle ní zcela evidentní, že soudy při posuzování věci vyšly ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Protože to oběma účastníkům bylo od počátku řízení zřejmé, nepovažuje za vadu, že na tato ustanovení výslovně soudy neodkázaly. I kdyby soudy aplikovaly zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dospěly by ke stejnému závěru, neboť úprava součásti věci je totožná. Podle žalované došlo i k řádnému zjištění skutkového stavu a odůvodnění, jakým způsobem se předmětné prostory staly součástí stavby metra (došlo ke vklínění stavby metra do stavby paláce XY). Prostory jsou spojeny se stavbou metra a nemohou zároveň ani plnit jinou funkci. Otázky 1–6 jsou podle žalované v judikatuře Nejvyššího soudu již vyřešeny, proto nejsou přípustné. Pokud jde o argumentaci týkající se možnosti vyklidit veřejné prostranství, žalovaná zdůraznila potřebnost zajištění přístupu ke dráze metra i krytu civilní obrany. Má jít o jakousi účelovou komunikaci sui generis. Obecné užívání by mělo odpovídat povaze a účelu daného prostoru a nevylučuje obdobné užívání. Navigaci cestujících pak žalovaná nepovažuje za čistě podnikatelskou činnost. Otázky 7–9 tak podle žalované nezakládají přípustnost dovolání, neboť nemožnost vyklizení veřejného prostranství plyne přímo ze zákona. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
8. Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
9. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
11. Předně se dovolací soud zabýval dovolací otázkou 3 o právním režimu posouzení věci. Podle žalobkyně měly soudy aplikovat zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
12. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
13. V této věci vznikly předmětné prostory před 1. 1. 2014, proto se otázka, zda byly do 31. 12. 2013 součástí metra či předmětné budovy, ve které byly umístěny, posuzuje podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Nicméně žalobkyně uplatňuje nárok na vyklizení předmětných prostor; je tedy rozhodující, zda nyní – v této době – jsou předmětné prostory součástí budovy nebo metra. Tuto otázku je proto třeba posoudit již podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (k tomu viz § 3028 odst. 2 věta před středníkem o. z., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1484/2024). Pokud tedy nalézací soudy v této věci aplikovaly zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nelze jim takový postup vytknout potud, že by sám o sobě byl bez dalšího důvodem pro zrušení vydaných rozhodnutí. I pro dobu od 1. 1. 2014 navíc lze v zásadě použít judikaturu ke vzniku stavby podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (k tomu viz MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Praha: Leges, 2014, sv. III., s. 259, marg. č. 39, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 217/2019).
14. Žalobkyně otázkami 1, 2, 4, 5 a 6 souhrnně zpochybnila posouzení režimu předmětné budovy a předmětných prostor v prvním a druhém podzemním podlaží.
15. Tyto otázky zakládají přípustnost i důvodnost dovolání.
16. Pro zodpovězení rozhodných otázek bude v první řadě třeba především najisto postavit, jaká je povaha předmětných prostor ve smyslu občanského práva.
17. Podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
18. Podle § 505 o. z. součást věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.
19. Podle § 506 o. z. je součástí pozemku prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen „stavba“) s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech (odstavec 1). Není-li podzemní stavba nemovitou věcí, je součástí pozemku, i když zasahuje pod jiný pozemek (odstavec 2).
20. Problematikou součásti věci se zabýval Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98. Rozhodovací praxe se ustálila na stanovisku, že právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti.
První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť „to, co k věci podle její povahy náleží,“ se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní „patří“ (zejména svou funkcí a účelem) natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou.
Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace „nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila“ však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter „oddělení“ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu).
Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec.
Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou.
21. Ke kritériu oddělitelnosti pak lze uvést, že tam, kde přes fyzické propojení má být uznána existence dvou odlišných staveb ve smyslu občanskoprávním, se kritérium oddělenosti (samostatnosti) transformuje do kritéria (prostorové) vymezitelnosti. Stejně se postupuje např. v případě pojmové charakteristiky stavby ve smyslu občanskoprávním, kde se vyžaduje její vymezitelnost vůči okolnímu pozemku. Musí být zřejmá hranice právního panství jednotlivých vlastníků. Věc je předmětem absolutních majetkových práv (věcných práv), jejichž existence vylučuje existenci stejného práva jiného subjektu (jedna věc nemůže mít simultánně více výlučných vlastníků – to však nevylučuje existenci spoluvlastnictví), je proto nezbytné určit hranici právního panství jednotlivých vlastníků (v podrobnostech viz MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III., § 419–654, 1. vydání, Leges, Praha 2014, komentář k § 498, m. č. 60 a násl., či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 217/2019).
22. Zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách obsahuje několik podstatných pojmů pro posouzení věci. Především jde o pojmy a) dráha, b) součást dráhy a c) stavba dráhy ve smyslu § 5 odst. 1 věty druhé DrahZ. Význam těchto pojmů rozvedli F. Melzer a P. Tégl (srov. MELZER, F., TÉGL, P. Právní režim užívání přístupových a výstupních cest ze stanice metra. In: DOBROVOLNÁ, E., HAVLÍK, D, KRÁLÍK, M. (eds.). Pocta Jiřímu Spáčilovi. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 219 a násl., a MELZER, F., TÉGL, P. Metro jako věc v právním smyslu. Bulletin advokacie, 2019, č. 7–8, s. 19 a násl.):
23. Smyslem pojmu dráha není definovat dráhu jako stavbu ve smyslu občanskoprávním, tím méně jako věc v právním smyslu. Tento termín jen označuje dopravní cestu určenou pro pohyb drážních vozidel. Sama dráha je pak tvořena různými právními entitami; tyto entity označuje zákon jako součásti dráhy. Uvedené součásti dráhy mohou mít povahu věcí v právním smyslu, ale i jen být součástí jiných věcí. Ani tento pojem tedy není sám o sobě vymezením věci v právním smyslu. Součástí dráhy může být i součást věci, jejímž primárním účelem není provoz dráhy. Jako příklad lze uvést přístupové nebo výstupní cesty, které vedou skrze sousední nemovitost, jejímž hlavním účelem může být sloužit jako obchodní centrum.
24. Zatímco pojmy dráha a součást dráhy nemají přímou návaznost na kategorii věci v právním smyslu, jinak je tomu u pojmu stavba dráhy, který zákon o dráhách užívá v § 5 odst. 1 větě druhé. Podle tohoto ustanovení není stavba dráhy součástí pozemku. Toto ustanovení již dává smysl jen jako výjimka z obecné úpravy § 506 a násl. o. z., tedy právě pro účely vymezení věci v právním smyslu. Stavba dráhy jako věc v právním smyslu může mít dvojí podobu. Zejména se jedná o vlastní stavbu dráhy, tj. liniovou stavbu, kterou představuje specificky upravená cesta, opatřená železnou (ocelovou) kolejí o určitém rozchodu určenou pro pohyb drážních vozidel.
Stavbou dráhy je však i jiná stavba ve smyslu § 506 o. z., která netvoří s vlastní stavbou dráhy jednu věc, avšak jde o stavbu, která rozšiřuje, doplňuje, mění nebo zabezpečuje dráhu, bez ohledu na to, zda je v obvodu dráhy či nikoliv (§ 5 odst. 1 DrahZ). V tomto případě se hovoří o doplňkových stavbách dráhy. I tato stavba musí splňovat předpoklady pro stavbu ve smyslu občanskoprávním, jak s ní počítá i § 506 o. z. Může tedy jít jak o výsledek stavební činnosti, tak i o zařízení ve smyslu uvedeného ustanovení.
Byť by podle obecných pravidel občanského zákoníku (§ 498 o. z.) tyto doplňkové stavby dráhy měly být součástí jiné věci (například pozemku, na kterém jsou zbudovány, nebo jiné nemovité věci, ve které jsou zakotveny), na základě zvláštního nařízení § 5 odst. 1 věty druhé DrahZ jsou samostatnou věcí v právním smyslu.
25. Součástí dráhy však mohou být i entity, které nejsou stavbou dráhy, protože nejsou stavbou ve smyslu občanskoprávním, nýbrž jsou jen součástí jiné věci, jejíž hlavní účel nespočívá v tom, že rozšiřuje, doplňuje, mění nebo zabezpečuje dráhu. V takovém případě nejde o doplňkovou stavbu dráhy ve smyslu § 5 odst. 1 DrahZ. Avšak protože jde i v tomto případě o součást dráhy, vlastník takové věci je vlastníkem dráhy a stíhají ho příslušné veřejnoprávní povinnosti stanovené v § 20 a násl. DrahZ. Takovou součástí dráhy – zde součástí dráhy speciální, jak normuje § 27 písm. d) vyhlášky č. 177/1995 Sb., kterou se vydává stavební a technický řád drah (dále jen „prováděcí vyhláška“) – jsou i přístupové a výstupní cesty ze stanice metra, které vedou skrz jiné nemovitosti, jež nejsou stavbou dráhy, tj. nejsou součástí vlastní stavby dráhy metra ani nejsou doplňkovou stavbou dráhy ve smyslu § 5 odst. 1 věty druhé DrahZ. Jde typicky o případ, kdy do již existující (zhotovené a provozované) budovy se „probourá“ výstup z podzemní stanice metra (respektive z podzemního vestibulu) nově budované stavby dráhy, a to tak, že výstup z podzemní části stanice metra a vstup do metra bude umístěn v takovéto budově. Tento postup odpovídá snaze o maximální využití pozemků nad nově budovanými stanicemi metra (zejména jejich zhodnocení) tak, aby nedocházelo k neekonomickému zastavění pozemků pouze stavbou výstupu (typicky vestibulu) a aby provozovatel metra, respektive město, nemuselo vynakládat prostředky na výkup pozemků. Jak již řečeno, i tyto prostory jsou součásti dráhy speciální. Není-li vlastníkem těchto prostor provozovatel metra, pak má jejich vlastník povinnost zajistit provozování dráhy, tj. zajistit, aby tyto prostory plnily svou funkci jako součást provozu metra. Není-li schopen provoz sám vykonávat, musí tyto prostory nabídnout k zajištění jejich provozování obci, tj. hlavnímu městu Praze, která toto provozování zajistí prostřednictvím provozovatele metra.
26. Přístupové a výstupní cesty – jakožto součásti dráhy speciální – tedy nepředstavují vymezení věci v právním smyslu. Tyto přístupové a výstupní cesty, které vedou skrz jiné nemovitosti, jsou jen prostory, které nemají vlastní materiálovou podstatu. Nejvyšší soud (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 217/2019) uvádí, že stavba musí mít hmotnou (materiální) podstatu, musí jít o hmotný předmět (res corporalis); věcí proto nemůže být jen určitý prostor. Řešení, podle kterého by hmotnou podstatu těchto cest vytvářel jejich vnější povrch, například vnější omítka a podlahová krytina, je stejně absurdní jako tvrzení, že hmotná podstata není zapotřebí vůbec.
27. Odvolací soud s ohledem na stavebně technický charakter a účel využití posoudil jako stavbu metra první a druhé podzemní podlaží předmětných prostor. Uzavřel, že s ohledem na svůj charakter je stavba metra samostatnou stavbou vklíněnou do podzemních prostor paláce XY a má své nosné zdi (prvky), jež jsou opřeny o nosné zdi paláce XY. Jedná se tudíž o dvě samostatné věci ve smyslu § 498 o. z., a to stavbu metra a objekt paláce XY. Podle odvolacího soudu totiž nelze uzavřít, že by se v případě stavby metra jednalo o přístavbu či přestavbu paláce XY, resp. že by k nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně přirostly prostory v prvním a druhém podzemním podlaží (suterénu). Dále odvolací soud vyšel z názoru, že s ohledem na znění § 5 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, stavba metra jako stavba dráhy není součástí pozemku, pod kterým se nachází.
28. Nastíněné posouzení věci odvolacím soudem není zcela úplné.
29. Odvolací soud správně přistoupil k hodnocení, zda předmětné prostory jsou součástí (částí) paláce XY, či nikoliv. I když výslovně nehodnotil kritéria součásti věci podle § 505 o. z., tj. zda entita (prostor) k věci z povahy náleží a zda nemůže být oddělena bez znehodnocení, je z jeho odůvodnění patrné, že se zabýval klíčovým prvkem, a to hospodářskou, resp. funkční souvislostí předmětných prostor. Dospěl přitom k závěru o tom, že jsou předmětné prostory v prvním a druhém podzemním poschodí součástí stavby metra – účelově i stavebně-technicky jsou totiž využívány jako stavba metra. Do této míry lze s úvahou odvolacího soudu souhlasit.
30. Úvaha odvolacího soudu je však neúplná, neboť se odvolací soud nevypořádal s námitkou žalobkyně, kterou opětovně vznesla ve svém dovolání, a to z jakého důvodu se původní podzemní prostory paláce XY měly stát součástí stavby metra. Oproti závěrům odvolacího soudu dovolatelka v řízení netvrdila a netvrdí, že by jí dané prostory měly náležet jako důsledek přístavby či přestavby Paláce XY a ani, že by se mělo jednat o nabytí vlastnického práva k těmto prostorám tzv. přírůstkem. Její základní argument spočívá v tom, že před výstavbou trasy metra již objekt Paláce XY jako věc v právním smyslu existoval, což ostatně mezi účastníky řízení sporné není.
31. Z bodu 21 odůvodnění napadeného rozsudku totiž plyne, že odvolací soud ve skutkové rovině uvažoval v intencích, že podzemní prostory Paláce XY před vybudováním metra existovaly. Z odůvodnění však není patrné, zda tyto původní prostory považuje poté, co mělo dojít ke „vklínění“ stavby metra, za jeho součást, nebo zda zůstaly součástí paláce XY, a z jakého důvodu. Odvolací soud v bodě 21 odůvodnění vyšel totiž ze skutkového zjištění, že „stavba Metra je na úrovni 1. a 2. podzemního podlaží (suterénu) vklíněna do podzemních prostor (suterénu) Paláce XY („metro se nabouralo do Paláce XY“), když tento průnik není sám o sobě samostatnou stavbou…“ V témže bodě odůvodnění pak odvolací soud vyšel také ze zjištění, že „posuzovaná stavba využívá většinu nosných konstrukcí budovy/Paláce XY, i když některé nosné konstrukce budovy upravil a některé dodal nové/vlastní“.
Dovolatelka v této souvislosti především důvodně namítá (strana 7 dovolání), že nalézací soudy nevysvětlily, jakým způsobem sporné prostory v prvním a druhém podzemním podlaží přestaly být součástí stavby Paláce XY a staly se součástí stavby metra. V této souvislosti především poukazuje na to, že právní předchůdce žalované jako stavebník provedl se souhlasem tehdejšího vlastníka pouze stavební úpravy budovy Paláce XY, přičemž nikdy nedošlo k žádnému oddělení části nemovitosti, která by přešla do vlastnictví právního předchůdce žalované.
Úvaha odvolacího soudu totiž ve svém výsledku znamená, že žalobkyně o část původního objektu vlastnicky bez dalšího přišla a dovolatelka této úvaze vytýká, že není odvolacím soudem nijak odůvodněna, a to tím spíše, že její právní předchůdce sice souhlasil s vybudováním vstupu do metra, nicméně tento souhlas žádné řešení vlastnických vztahů neobsahoval a neupravoval.
32. Odvolací soud se tedy v dalším řízení výslovně s touto námitkou vypořádá. Pokud dospěje opětovně k závěru, že je součástí (částí) stavby metra celé první i druhé podzemní podlaží, musí odůvodnit, kdy, jakým způsobem a z jakého důvodu žalobkyně pozbyla vlastnické právo k původně vybudovaným podzemním prostorám paláce. Dospěje-li odvolací soud naopak k závěru, že je část přístupových a výstupních cest ve vlastnictví žalobkyně jako součásti Paláce XY, bude se zabývat otázkou, zda nemá na jejich právní povahu vliv vymezení pojmu dráha, součást dráhy, případně stavba dráhy podle zákona o dráhách a prováděcí vyhlášky, resp. zda tyto předpisy neumožňují využívání předmětných prostor bez ohledu na jejich vlastnictví. V závislosti na těchto úvahách vyhodnotí, zda je nárok na vyklizení předmětných prostor v prvním a druhém podzemním podlaží důvodný, či nikoliv. V této souvislosti nepřehlédne tu část procesního stanoviska žalobkyně a dovolací argumentace, podle které žalobkyně respektuje případné „užívací nároky“, které by vyplývaly z příslušných veřejnoprávních předpisů zejména ve vztahu k veřejnosti (strana 11 a násl. dovolání) a požadavek na vyklizení vztahuje toliko k žalované, která podle tvrzení žalobkyně má ve sporných prostorech umístěny bez souhlasu žalobkyně věci a předmětné prostory „užívá zvláštním způsobem, ke své podnikatelské činnosti“, tj. způsobem nikoliv veřejnoprávním, ale soukromoprávním.
33. Dále žalobkyně otázkami 7–9 zpochybnila nemožnost vyklizení prostor v přízemí z důvodu, že má jít o veřejné prostranství.
34. Ve vztahu k této části uplatněného nároku odvolací soud uzavřel, že nedůvodnost požadavku na vyklizení prvního nadzemního podlaží daných prostor, které jsou částí objektu žalobkyně, je dána jejich veřejnoprávním charakterem. Zdůraznil (bod 25 odůvodnění), že obecně závaznou vyhláškou o místním poplatku za užívání veřejného prostranství přijaté usnesením zastupitelstva hlavního města Prahy dne 26. 5. 2011, na základě které jsou sporné prostory definovány jako veřejné prostranství ve smyslu § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, „jsou tudíž přístupné každému bez omezení, čím je omezeno vlastnické právo žalobkyně k těmto prostorám, a nelze je proto vyklidit.“
35. Žalobkyně v této souvislosti především namítá nesprávnou aplikaci závěrů vyplývajících z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2955/2021.
36. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud především vysvětlil, že institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné podle § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, či podle § 34 zákona o obcích. Pro kategorizaci určitého prostoru (pozemku) jako veřejného prostranství není přitom bez dalšího rozhodující, zda byl tento prostor jako veřejné prostranství označen ve správním aktu, zejména v obecně závazné vyhlášce, v opatření obecné povahy či ve správním rozhodnutí; stejně tak není podstatné, zdali určitý pozemek je ve vlastnictví obce coby veřejnoprávní korporace či soukromé osoby. Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je nutné naplnit veškeré jeho znaky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020). Prvním znakem veřejného prostranství je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. O veřejné prostranství se tak nejedná v případě, kdy před jeho vznikem obecnému užívání brání faktická překážka, zejména zeď, plot, zátaras či cedule zákazu vstupu, z níž lze dovodit vůli vlastníka, že daný prostor není přístupný každému bez dalšího. Druhým znakem veřejného prostranství, který lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého, veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jedná se především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), o účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či o účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Pokud určitý prostor takový účel plnit nebude, nepůjde o veřejné prostranství (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014). Stran demonstrativního výčtu jednotlivých prostor jsoucích veřejným prostranstvím Ústavní soud zdůraznil, že část věty „a další prostory přístupné bez omezení“ obsažená v § 34 zákona o obcích je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň“ (nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02). Veřejné prostranství může vzniknout i na pozemku soukromé osoby, nikoliv však bez jejího souhlasu.
37. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že přízemní podlaží předmětné budovy tvoří veřejné prostranství, neboť je určeno veřejným prostranstvím obecně závaznou vyhláškou hlavního města Prahy, proto žaloba na vyklizení tohoto prostoru nemůže být úspěšná, neboť tyto prostory jsou přístupné každému. Ve spojení s bodem 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tuto svou úvahu odvolací soud vztahuje především k užívání těchto prostor veřejností.
38. Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné podle § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2955/2021). Toto omezení však není absolutní. Za zákona jasně plyne, že institut slouží k užívání obecnému. Okolnost, že prostor tvoří veřejné prostranství, případně jde o jiné prostory s právem veřejného užívání, tedy neznamená, že je každý může používat a využívat jakýmkoliv způsobem.
39. Obstojí-li tedy v dalším řízení závěr o tom, že o veřejné prostranství (z pohledu jeho zákonných znaků), resp. o prostor, ke kterému svědčí právo veřejného užívání, skutečně jde (bez ohledu na jeho vymezení obecně závaznou vyhláškou), jak uvažoval odvolací soud, bude se odvolací soud zabývat námitkou dovolatelky formulovanou již výše (bod 32 odůvodnění tohoto rozsudku) a to ve směru, že se nedomáhá zdržení se užívání jejích prostor osobami, kterým by právo veřejného užívání svědčilo (veřejností), ale svůj nárok vztahuje výslovně toliko k užívání, které rozsah práv vyplývajících z veřejného užívání žalovanou překračuje (strana 11 a násl. dovolání – podnikatelská činnost žalované).
40. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 ve spojení s § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. k dalšímu řízení.
41. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu