22 Cdo 1484/2024

22 Cdo 1484/2024-477

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně: XY, s.r.o., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Matoušem Vrběckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Tomášská 25/6, proti žalované: Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, IČO 00005886, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 42/217, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze, Vodičkova 710/31, o 834 951 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 204/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2023, č. j. 91 Co 182/2023-418, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2023, č. j. 91 Co 182/2023-418, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nebytových prostor v budově v jejím vlastnictví jako nouzové únikové cesty (nouzového východu) z nástupiště stanice metra XY v Praze pro případ mimořádných a havarijních situací bez právního důvodu.

2. Žalovaná považuje tento nebytový prostor za součást stavby metra, s jejíž výstavbou právní předchůdce žalobkyně souhlasil. Se stanicí metra je nouzový východ fyzicky spojen, náleží pouze ke stanicí metra, pro jinou věc svou funkci tento prostor plnit nemůže, je vertikálně stavebně oddělen od zbytku budovy a je uzamčen; žalobkyně do něj přístup nemá. Odstraněním nouzového východu by došlo k absolutnímu znehodnocení stanice metra, která by nemohla být užívána k zajištění veřejné dopravy. Pokud by nebytový prostor nebyl součástí stavby metra, tak věcné břemeno umístění výstupu ze stranice metra žalovaná společnost vydržela (otázka vydržení není předmětem dovolacího řízení). Předchůdce žalobkyně také tento prostor věnoval veřejnému užívání. Jde tak o veřejné prostranství, které může žalovaná užívat bezplatně.

3. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2023, č. j. 60 C 204/2018-350, určil, že „základ žalobního nároku je po právu“ (výrok I) a že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II). Soud prvního stupně konstatoval, že nouzový východ je součástí budovy ve vlastnictví žalobkyně, nikoliv metra. Protože byl zřízen před 1. 1. 2014, posoudil tuto otázku podle § 120 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) ve znění do 31. 12. 1982. Zjistil, že dům nebyl rozdělen vertikálně, a sporné prostory je proto i po provedené adaptaci nutno považovat za součást domu, neboť k této nemovitosti náleží, jsou její integrální součástí a nemohou být odděleny, aniž by se tím hodnota domu snížila, resp. aniž by se tím dům neznehodnotil. Nejde ani o veřejné prostranství; podstatou veřejného prostranství je, že prostor je přístupný každému bez omezení, tj. jeho uživatelem může být bez dalšího kdokoliv. Ze samotné podstaty nouzového východu, který je pod trvalým uzamčením, přístupem k němu disponuje a o vstupu do těchto prostor rozhoduje toliko žalovaná, je pojmově vyloučeno, že by se jednalo o veřejné prostranství.

4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 12. 2023, č. j. 91 Co 182/2023-418, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že prostor vymezený jako únikový východ (dále též jen „únikový východ“) netvoří součást stavby metra ve vlastnictví žalované, neboť při adaptaci domu k vertikálnímu oddělení prostor nedošlo, jednalo se jen o vyčlenění místnosti v přízemí stávajícího domu a sklepních prostor, jde o prostory, které náleží k domu jako jeho integrální součást a nemohou být odděleny, aniž by se tím hodnota domu snížila. Nemohlo dojít ani k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. K námitce žalované, že došlo k aktu věnování prostor nouzového výstupu pro veřejné účely, poznamenal, že byla vznesena až po koncentraci řízení, a proto se jí nezabýval. II.

Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

6. Za právní otázku, kterou odvolací soud nesprávně právně posoudil a která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, považuje otázku:

1) Jaký je soukromoprávní charakter historických výstupů ze stanic metra? Jsou výstupy vedoucí komerčními či jinými budovami z metra součástí stavby metra a/nebo součástí jednotlivých budov, ve kterých jsou umístěny? 2) Jaký je veřejnoprávní charakter historických výstupů ze stanic metra a jaké to může mít dopady při posuzování nároků vznesených ze strany vlastníků budov, kterými tyto výstupy vedou? Může být z veřejnoprávního charakteru výstupu z metra vyvozován spravedlivý důvod pro užívání entity ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“)? 3) Je výstup z metra veřejnou cestou, na který dopadá právo veřejného užívání?

4) Může mít skutečnost, že byla budova s existujícím výstupem ze stanice metra vydána osobě v restituci, nějakou relevanci z hlediska případného nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání výstupu ze stanice metra? Jaký vztah má právo na bezdůvodné obohacení k nároku na odškodnění za znehodnocení vráceného majetku, který garantovaly restituční předpisy. Mohou tato práva existovat vedle sebe?

5) Mohou mít společensko-historické okolnosti a změna státního zřízení (r. 1989) po roce 1990 vliv na souhlasy k umístění staveb a užívání jednotlivých výstupů ze stanic metra udělené před tímto rokem? 6) Pokud existuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání výstupu ze stanice metra, kdo by měl být pasivně legitimován ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení (obec, provozovatel dráhy, jednotliví cestující)? 7) Otázku posouzení podmínek koncentrace řízení při rozšíření právní argumentace k již uplatněným skutkovým tvrzením a důkazním návrhům, při jejímž posouzení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010.

7. Nesprávné právní posouzení otázky 1) spatřuje v tom, že soudy posoudily výstup z metra jako součást budovy, přestože nouzový výstup sice vede skrz budovu, ale je od budovy zcela stavebně oddělen a vznikl při výstavbě metra adaptací této budovy. Podle právní úpravy účinné v době vzniku nouzového výstupu (1972-1974) jsou vymezena dvě základní kritéria pro posouzení součásti věci, a to vzájemná sounáležitost a určitá míru neoddělitelnosti. Bylo prokázáno, že žalobkyně nemá přes budovu přístup do nouzového východu, ten je tedy zcela stavebně oddělen. Přestože je do jisté míry fyzicky spojen s budovou, je spojen a napojen na stavbu metra, na kterou navazuje a pouze pro kterou plní svou jedinou a zásadní funkci nouzového výstupu, tedy únikové cesty při mimořádných událostech. Soudy se uvedenými kritérii zabývaly jen ve vztahu k budově a z prokázaného účelu posuzovaného nouzového výstupu žádný závěr neučinily. K posouzení kritéria, co k věci podle její povahy náleží, odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3938/2013 a připomíná, že znehodnocením věci hlavní se míní rovněž znehodnocení funkční, ke kterému by v případě neexistence nouzového východu u stanice metra došlo. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, kde byla řešena problematika výstupů z metra (sp. zn. 22 Cdo 656/2005 a 22 Cdo 217/2019) a součásti věci (sp. zn. 22 Cdo 1221/2002) a poukazuje také na to, že součástí liniových staveb jsou podle současné právní úpravy stavby a technická zařízení, která s nimi provozně souvisí, a to i pokud nejsou fyzicky spojena s hlavní stavbou. Soudy přesto účelovému spojení metra a nouzového výstupu nepřiložily žádnou váhu. Zajištění možnosti bezpečného užívání metra je přitom jediným a základním účelem nouzového výstupu, ve vztahu k budově tento výstup žádný účel neplní.

8. Otázku veřejnoprávního charakteru nouzového výstupu vyřešil odvolací soud podle názoru dovolatelky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se věnování účelových komunikací k veřejnému užívání, která by měla být aplikována analogicky. Při posouzení této otázky se odvolací soud měl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 týkajícího se podmínek koncentrace řízení, neboť názor žalované o tom, že došlo k věnování nouzového výstupu pro drážní účely, představoval jen rozšíření její právní argumentace ve vztahu ke skutkovým tvrzením a důkazním návrhům uplatněným před koncentrací řízení.

9. Odvolacímu soudu dále vytýká, že pokud jde o veřejnoprávní charakter nouzového výstupu, tak sice uzavřel, že nouzový výstup je součástí dráhy, nezabýval se však již aplikací § 4a odst. 2 písm. c) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ze kterého plyne právo obecného užívání vstupů a výstupů ze stanic metra jako přístupových cest nástupištím. K věnování nouzového východu veřejnému užívání (pro drážní účely) odkazuje na odbornou literaturu. Podle názoru žalované jde o veřejnou cestu, účelovou komunikaci „sui generis“, na níž by měla být aplikována právní úprava a rozhodovací praxe vztahující se k věnování veřejné cesty k veřejnému účelu. Tuto argumentaci odvolací soud odmítl v důsledku vadného právního vyhodnocení přípustnosti těchto čistě právních námitek, přestože nouzový výstup splňuje všechna kritéria vyžadovaná pro účelové komunikace a rovněž podmínky pro závěr o konkludentním věnování věci veřejnému účelu (užívání).

10. Odvolací soud podle názoru dovolatelky nepřihlédl k tomu, že metro je provozováno ve veřejném zájmu, k tomu odkazuje na § 1037 o. z. a uvádí, že zajištění bezpečnosti osob při užívání metra je zcela zásadní a naléhavý veřejný zájem lze spatřovat i v potřebě užívání pozemku jako veřejného prostranství, nedošlo-li pro tyto účely k jeho vyvlastnění (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 823/2003 a 28 Cdo 1127/2009). Veřejnoprávní charakter nouzového výstupu vylučuje bezdůvodné obohacení a musí mít relevanci, i pokud jde o pasivní věcnou legitimaci (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2509/2012 a na vyhlášku hl. m. Prahy č. 5/2011 Sb., ve které je nouzový výstup označen jako veřejné prostranství). Ve vztahu k pasivní věcné legitimaci rovněž připomíná, že nemůže-li vlastník dráhy zajistit její provozování, je podle § 21 zákona o drahách povinen nabídnout bezplatně dráhu k zajištění jejího provozování obci.

11. Za nesprávně právně posouzenou považuje dovolatelka i otázku možnosti nárokovat bezdůvodné obohacení po provozovateli dráhy v případě, že byla budova v restituci vydána s již umístěným nouzovým výstupem. Domnívá se, že pokud nebyl vznesen nárok na náhradu škody (finanční náhrady) v rámci restituce, je jakýkoli nárok na finanční plnění vyloučen (promlčen či prekludován).

12. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.

13. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvádí, že bylo prokázáno, že žalovaná si od vlastníků řady jiných budov s obdobnými prostory dlouhodobě opatřuje soukromoprávní užívací tituly, například ve formě nájmu, k uzavření smlouvy o zřízení služebnosti směřovala v minulosti rovněž jednání účastníků. Pokud je žalovaná klíčovým provozovatelem veřejné dopravy v České republice, tím spíše by měla dbát na dodržování práv a povinností ve vztahu k jiným osobám, zvláště jsou-li v postavení slabší strany. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení proto nepovažuje za nespravedlivý. Závěr soudů, že nouzový východ není součástí stavby metra, považuje za správný, neboť pokud se nikdy nestal samostatnou věci, nemohl být ani oddělen, natož se stát součástí stavby metra. Z toho, že žalobkyně nedisponuje klíči k danému prostoru, ještě neplyne, že jde o prostor stavebně oddělený. Účel stavby je třeba posuzovat jako celek, účelem budovy žalobkyně je bydlení, jsou v ní umístěny bytové a nebytové jednotky. Uvádí také, že žalovaná uvádí v dovolání více kritérií přípustnosti, přestože není možné uvádět více v úvahu přicházejících alternativ dovolání pro stejnou právní otázku. Dodává, že nelze zaměňovat jednorázový nárok na náhradu škody za provedené stavební úpravy znehodnocující stavbu s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení za užívání věci bez právního důvodu. Za správný považuje i postup odvolacího soudu, který se nezabýval námitkou darování veřejnosti, neboť byla uplatněna po koncentraci řízení. Nouzový východ navíc potřebám vlastníků nemovitostí ani ke spojení nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků neslouží, nemůže být proto účelovou komunikací. Za účelem úniku nebyl tento prostor nikdy ani použit. III. Přípustnost dovolání

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

16. Jak vyplývá jasně ze znění zákona, přípustnost dovolání může být dána jen tehdy, jestliže napadené rozhodnutí na sporné právní otázce závisí. Jestliže na ní nezávisí a dovolatel takovou otázku neuplatnil ani v řízení před odvolacím soudem, pak přípustnost dovolání založit nemůže. Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3688/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na nalus.usoud.cz).

17. Na otázkách pod body 2) a 3) – veřejnoprávní povaha výstupů z metra – rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; tuto otázku vznesla podle odvolacího soudu žalovaná až po koncentraci řízení (k tomu viz níže). Předmětem dovolacího přezkumu tak může být nyní jen otázka správnosti závěru o koncentraci řízení (viz níže).

18. Odvolací soud se též nezabýval restitučními souvislostmi věci a žalovaná v odvolání v této souvislosti nic nenamítala. I zde jde o otázku, na které není napadené rozhodnutí založeno. Totéž platí i o bodech 5) a 6) dovolání. Otázka pod bodem 5) je formulována pouze obecně, není zřejmé, jaký by její řešení mělo podle dovolatelky vztah o k této věci, a ostatně na ní napadené rozhodnutí nespočívá. To platí i o otázce pod bodem 6) – žalovaná se v odvolacím řízení nebránila námitkou, že by měla být pasivně legitimována jiná osoba.

19. Z otázky položené pod bodem 1) dovolání lze s přihlédnutím obsahu dovolání dovodit právní otázku, zda východ z metra procházející budovou ve vlastnictví jiné osoby než vlastníka metra může být součástí stavby metra jako předmětu vlastnického práva, tedy stavby ve vlastnictví jiné osoby než vlastníka budovy. Touto otázkou se dovolací soud již zabýval a její řešení ostatně vyplývá i z obecné judikatury o součásti věci; s tou je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. Pro její řešení tak není dána přípustnost dovolání.

20. V této věci vznikl sporný objekt – únikový východ z metra – před 1. 1. 2014, proto se otázka, zda byl do 31. 12. 2013 součástí metra či domu, ve kterém byl umístěn, posuzuje podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Nicméně žalobce uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení za období od června 2015 do června 2018; je tedy rozhodující, zda v této době byl sporný prostor součástí domu nebo metra. Tuto otázku je tedy třeba posoudit již podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. K tomu viz § 3028 odst. 2 o. z.

21. Podle § 505 o. z. součást věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.

22. Stavba metra se stává předmětem vlastnických vztahů (věcí) v okamžiku, kdy ji lze označit za výsledek lidské stavební činnosti, kterou byla vytvořena určitá, převážně podzemní konstrukce, jež ve směru dovnitř ohraničuje prostor, jenž má sloužit k hlavnímu účelu stavby. Musí být „v zásadě“ zřejmé, kde končí stavba a kde je již jen pozemek, ve kterém je umístěna. Je třeba zvážit, zda je již vymezena natolik určitě, že může být předmětem právních vztahů (např. i převodu vlastnického práva). Posouzení tak závisí na úvaze soudu, která musí být řádně odůvodněna (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 217/2019).

23. V usnesení ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 656/2005, Nejvyšší soud uvedl, že stavba vstupu a výstupu podchodu stanice metra umístěná v suterénu a přízemí domu není stavbou na cizím pozemku, ale jde o provedení stavebních úprav domu; v nalézacím řízení nebylo zjištěno, že by šlo o samostatnou stavbu na cizím pozemku, která by mohla být samostatným předmětem věcněprávních vztahů, a nikoliv součástí domu, ve kterém je vchod umístěn. Uvedené lze vztáhnout i na nouzový východ z metra.

24. V této věci soudy považovaly sporný prostor za součást domu, protože „při adaptaci domu k vertikálnímu oddělení prostor nedošlo, jednalo se jen o vyčlenění místnosti v přízemí stávajícího domu a sklepních prostor, jde o prostory, které náleží k domu jako jeho integrální součást a nemohou být odděleny, aniž by se tím hodnota domu snížila.“ Významný je především nedostatek „vertikálního oddělení“, které je podle tradiční judikatury nutné k rozdělení domu na dvě samostatné části (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu y ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3929/2010, a judikaturu tam uvedenou).

25. V relevantní odborné literatuře se uvádí, že není vyloučeno, aby stavba umístěná buď částečně nebo zcela na jiné stavbě měla povahu samostatné věci; někdy může být součástí pozemku na kterém je umístěna, i když přesahuje na cizí stavbu. Aby stavba na stavbě mohla být samostatnou věcí, resp. tvořit součást stavby podzemní, musí splňovat kritérium stavby ve smyslu soukromého práva, zejména vymezitelnosti vůči okolí a mít samostatné účelové určení (Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Praha: Leges, 2014, svazek III, s. 319). Stavba musí mít vlastní „materiální podstatu“, věcí nemůže být pouhý „prázdný prostor“. Uvedení autoři tuto myšlenku rozpracovali i na přístupové a výstupní cesty ze stanice metra se závěrem, že takové cesty nejsou věcmi v právním smyslu [Melzer, F., Tégl, P.: Právní režim užívání přístupových a výstupních cest ze stanice metra. In Dobrovolná, E., Havlík, D, Králík, M. a kol. Pocta Jiřímu Spáčilovi. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 219 a násl.].

26. Úvaha soudů obou stupňů o tom, že nouzový východ je součástí domu žalobců není zjevně nepřiměřená a je v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 656/2019. To, že jako nouzový východ z metra je užívána část domu žalobců ještě neznamená, že by šlo o stavbu, která by měla vlastní materiální podstatu a že by od věci hlavní (domu) mohla být oddělena, aniž by byl dům znehodnocen; fyzické oddělení tu zjevně nepřichází do úvahy.

27. Dovolací soud se proto mohl zabývat jen právní otázkou, pro jejíž řešení je dovolání přípustné, tedy otázkou možnosti argumentace námitkou darování k veřejnému užívání po koncentraci řízení. Uvedená otázka zakládá přípustnost dovolání a rovněž jeho důvodnost, neboť odvolací soud se při jejím posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání

28. Argumentací žalobkyně o věnování sporných prostor veřejnému užívání se odvolací soud odmítl zabývat s tím, že byla uplatněna až po koncentraci řízení. Vyšel z toho, že při ústním jednání dne 15. 9. 2022 poskytl soud prvního stupně účastníkům procesní poučení o koncentraci řízení ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. Uvedl, že tvrzení žalované ohledně podmínek, za nichž může dojít k aktu věnování, bylo uplatněno až v podání došlém soudu prvního stupně dne 24. 10. 2022, žalovaná tuto námitku uplatnila až po dosažení tzv. koncentračního bodu, a proto se k těmto tvrzením (a souvisejícím důkazním návrhům) již nepřihlíží (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4182/2016).

29. Podle dovolatelky se při posouzení této otázky odvolací soud měl odchýlit od „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010“ týkající se podmínek koncentrace řízení, neboť názor žalované o tom, že došlo k věnování nouzového výstupu pro drážní účely, představoval jen rozšíření její právní argumentace ve vztahu ke skutkovým tvrzením a důkazním návrhům uplatněným před koncentrací řízení.

30. Podle § 118b odst. 1 věta druhá o. s. ř. pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c o. s. ř., mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.

31. Koncentrace řízení se podle jasného znění zákona vztahuje jen na rozhodné skutečnosti a důkazní návrhy. K projevu, jímž účastník vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta, soud vždy přihlédne, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, publikovaný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 98/2013“), jehož závěry se uplatní i pro § 118b o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1688/2020)].

32. V občanském soudním řízení platí zásada „iura novit curia“; v souladu s ní není účastník povinen svá tvrzení právně kvalifikovat, to je věcí soudu. V tomto sporu žalovaná opětovně tvrdila – aniž by je právně kvalifikovala – skutečnosti, nasvědčující tomu, že sporné prostory byly vlastníkem domu, zejména v době výstavby metra, kdy jak dům, tak i stavba metra byly ve vlastnictví státu, věnovány k veřejnému užívání. Již ve vyjádření k žalobě uváděla, že právní předchůdce žalobce dal souhlas k umístění a bezplatnému užívání nouzového východu; stejně jako v podání ze dne 13. 5. 2019. Poukazovala na veřejný zájem na provozu metra (vyjádření ze dne 20. 2. 2019) a na to, že výstupy (východy) ze stanice XY jsou ve vyhlášce hlavního města Prahy evidovány jako veřejné prostranství (jednání dne 7. 3. 2019); že jde o veřejné prostranství, uvedla v podání ze dne 22. 7. 2020. Upozornila též, že účastníci po dobu padesáti let vycházeli z toho, že oprávnění k užívání sporných prostor je bezúplatné (podání ze dne 19. 1. 2021).

33. I když se námitka, že sporné prostory jsou zatíženy právem bezúplatného veřejného užívání, pohybovala na hranici určitosti, přece jen je namístě závěr, že před 15. 9. 2022 byly tvrzeny skutečnosti, které bylo možné právně posoudit jako věnování k veřejnému užívání. Ostatně soud prvního stupně se námitkou veřejného užívání věcně zabýval. V odvolacím řízení tak žalovaná jen opakovala to, co (podle obsahu) již namítla před poučením o koncentraci řízení. Pokud odvolací soud vyšel z toho, že námitka byla uplatněna až po koncentraci řízení a odmítl se jí zabývat, posoudil procesní otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

34. Správností posouzení otázky koncentrace řízení v uvedené věci se dovolací soud, který je vázán uplatněným dovolacím důvodem, nezabýval. Připomíná však, že zákon výslovně spojuje možnost koncentrace řízení pouze s prvním jednáním, které se ve věci konalo, a že řízení může být koncentrováno pouze za předpokladu, že účastníci byli o koncentraci poučeni nejen při prvním jednání, které se ve věci konalo, ale zároveň i v předvolání k tomuto jednání (srovnej R 98/2013). První jednání, které se ve věci konalo, ve smyslu § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. lze přitom pokládat za skončené, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v ustanoveních § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř. (viz R 98/2013 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2866/2014). Pokud nebylo řízení řádně koncentrováno podle § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. při prvním jednání, které se ve věci konalo (ať již ke konci tohoto jednání nebo k okamžiku uplynutí poskytnuté lhůty), nelze již řízení koncentrovat, a to ani poté, co soud prvního stupně věc znovu projednává po zrušení jeho rozhodnutí ve věci samé nadřízeným soudem. V řešené věci se první jednání (včetně přednesu žaloby, vyjádření k žalobě a poskytnutí poučení podle § 118a o. s. ř.) konalo ve dnech 7. 3. 2019, 14. 5. 2019 a 30. 7. 2019, poučení o koncentraci bylo poskytnuto až na dalších ústních jednáních, a to na jednání konaném dne 19. 11. 2020 a opětovně na jednání konaném dne 15. 9. 2022, k oběma těmto jednáním byli účastníci (jejich zástupci) předvolání vzorem 31 o. s. ř. (k druhému z nich ve spojení se vzorem 48 o. s. ř.), ve kterém poučení o koncentraci obsazeno není.

35. Rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku, proto se dalšími dovolacími důvody pro nadbytečnost nezabýval a podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

36. Odvolací soud se bude v dalším řízení zabývat otázkou, zda sporný nouzový východ je zatížen právem veřejného (obecného) užívání, a to zejména jako součást dráhy metra ve smyslu dopravní cesty (k tomu viz např. Melzer, F., Tégl, P.: Právní režim užívání přístupových a výstupních cest ze stanice metra. In Dobrovolná, E., Havlík, D, Králík, M. a kol. Pocta Jiřímu Spáčilovi. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 219 a násl.). Dovolací soud nad rámec dovolacího přezkumu poznamenává, že samotná okolnost, že tento prostor není aktuálně užíván veřejností a že je určen jen k užívání ve stavu nouze, ještě nevylučuje, aby byl předmětem takového užívání. Podle důvodové zprávy k § 490 o. z. „kritérion určení, co je veřejným statkem, není ve zjištění, kdo je vlastníkem určité věci (zda se jedná o věc ve veřejném či soukromém vlastnictví), ale v tom, jakému účelu má sloužit nebo slouží. Vymezení veřejného statku odkazem na účel, jemuž má určitá věc sloužit – nikoli, jemuž již slouží – se opírá o fakt, že rozhoduje stav chtěný, nikoli faktický.“

37. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 6. 2025

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu