KSLB 86 INS 18572/2015 57 ICm 2392/2022 22 ICdo 156/2024-369
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně D. S., zastoupené JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem se sídlem v Liberci, Na Poříčí 116/5, proti žalované GRM Insolvence v. o. s., IČO 28716671, se sídlem v Ústí nad Labem, Bezručova 848/1 (jako insolvenční správkyni dlužníka: BISPOL družstvo, IČO 18385478, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Mánesova 2044/21), zastoupené Mgr. Ondřejem Skálou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Chmelova 357/II, o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 ICm 2392/2024, jako incidenčního sporu v insolvenční věci dlužníka BISPOL družstvo, IČO 18385478, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Mánesova 2044/21, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 86 INS 18572/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2024, č. j. 57 ICm 2392/2022, 106 VSPH 27/2024-344 (KSLB 86 INS 18572/2015), t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):
1. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2024, č. j. 57 ICm 2392/2022, 106 VSPH 27/2024-344, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. 10. 2023, č. j. 57 ICm 2392/2022-330, (kterým byla z majetkové podstaty dlužníka - BISPOL družstva - vyloučena „přístavba o výšce dvou nadzemních podlaží, zastavěná plocha v 1 NP o výměře 488 m?, ve 2 NP o výměře 488 m?, obestavěný prostor o výměře 2 732 m3, neevidovaná v katastru nemovitostí, umístěná na pozemku parc. č. st. XY, zapsaném na listu vlastnictví č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY, v geometrickým plánu Ing. Jana Čermáka ze dne 15. 11. 2016, zveřejněném v insolvenčním rejstříku v řízení, vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočkou v Liberci pod sp. zn. KSLB 86 INS 18572/2015 na č. l. B-82, označená písmeny A, C a D“ a rozhodnuto o nákladech řízení) - výrok I a rozhodl o nákladech odvolacího řízení - výrok II.
2. V projednávané věci byl spor o vlastnické právo k budově („přístavbě“), zřízené mezi budovami ve vlastnictví účastníků a k nim přiléhající, vyvolán v průběhu insolvenčního řízení na majetek insolvenčního dlužníka (BISPOL družstvo); soudy obou stupňů vyšly z toho, že spornou přístavbu nelze považovat za samostatnou stavbu, jež by mohla být funkčně a technicky využita bez existence a napojení ostatních nemovitostí, lhostejno komu by k nim svědčilo vlastnické právo. Nejde tedy o samostatnou věc, ale o součást jiné stavby jako věci hlavní. Z hledisku stavebně technického i funkčního jde o součást věci hlavní, a sice stavby ve vlastnictví žalobkyně.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná (dále také „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání spatřuje v „posouzení následujících právních otázek hmotného práva, které v judikatuře Nejvyššího soudu doposud nebyly vyřešeny, popř. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené soudní praxe dovolacího soudu či ji lze posoudit jinak“. Má jít přitom o tyto otázky: a) zda je možné, že pokud nezanikla původní přístavba stavby jako její součást při stavebních úpravách (rozšíření nástavbou, kdy nezanikla ani z hlediska jejího funkčního využití), aby nástavbou přístavba ztratila charakter přístavby původní stavby a stala se vlastnictvím jiného vlastníka sousední stavby, b) zda je správný názor odvolacího soudu a zda je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, že pokud přístavba sestávající ze schodiště do budovy tvoří jediný vstup do budovy, a ze stavebně-technického a funkčního hlediska vyplývá, že souvisí s takovou budovou a z materiálního pohledu je s ní spojena, lze shledat její propojení s jinou stavbou jiného vlastníka, c) zda skutečnost, že se stavba stala součástí pozemku dle zákona č. 89/2012 Sb. ve smyslu zásady superficies solo cedit, lze její přístavbu či nástavbu hodnotit jako součást jiného pozemku (bez ohledu na dobu výstavby), a zda tato skutečnost má vliv na dosavadní judikatorní závěry, d) zda je správný právní názor, že rozšířením (nástavbou) původní stavby, resp. její součásti v podobě přístavby, může dojít ke změně vlastnického práva k části stavby (přístavby) ve prospěch vlastníka vedlejší nemovitosti, jsou-li stavebně-technicky a funkčně přístavbou propojeny, pokud stavba a původní přístavba jako její součást nadále kontinuálně existují, a to jako věci nezměněné povahy spolu funkčně propojené, e) zda vlastnické právo k přístavbě (která propojuje rozdílné stavby různých vlastníků) lze nárokovat - posuzovat - pouze z titulu (hlediska) stavebně- technického a funkčního provedení k jiné stavbě jiného vlastníka, či zda má přednost hledisko vlastnického práva k původní stavbě či její součásti, které přístavbou (rozšířením – o patro či další část) vzniknou, popř. k pozemku, na němž je vystavěna. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalované veškeré obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda je přípustné (§ 237 o. s. ř.).
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
8. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).
9. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3, věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je částečně vadné (věcně neprojednatelné) a částečně není přípustné.
10. Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní - tato rozhodnutí jsou - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (k tomu srovnej zejména bod 39 odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.; toto stanovisko je - stejně jako dále označené rozhodnutí Ústavního soudu - přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).
11. Z dovolatelkou vymezených předpokladů přípustnosti dovolání se nepodává, s jakým předpokladem spojuje konkrétní položené otázky. Dovolatelka nejprve vymezuje slovy zákona dva ze čtyř zákonných předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., dále připojuje nejednoznačný dovětek „či ji lze posoudit jinak“ – zřejmě některou z otázek (neuvádí, zda v porovnání s judikaturou Nejvyššího soudu či oproti přezkoumávanému rozhodnutí odvolacího soudu a následně formuluje pět otázek ad a) až ad e) – viz výše, k nimž uvádí, že mají „pro rozhodnutí věci určující význam a na jejich posouzení závisí výsledek vedeného soudního sporu.“ Z dalšího textu dovolání se však již nelze dozvědět (s výjimkou uvedenou níže), která z položených otázek se pojí s konkrétním předpokladem přípustnosti dovolání dovolatelkou uplatněným.
12. Ve vztahu k části dovolání, v níž Nejvyšší soud neshledává dovolání vadným (věcně neprojednatelným), v textu dovolání dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4456/2011, jehož právní věta zní: „Nezanikla-li původní stavba při stavebních úpravách, potom platí, že vše, co k ní k důsledku těchto úprav přiroste, a jinak splňuje podmínky podle § 120 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (‚přístavba‘, ‚nadstavba‘, ‚vestavba') se stává součásti původní stavby. Není rozhodné, jaká byla cena provedených stavebních úprav, z jakých zdrojů byla hrazena a v jakém rozsahu tyto úpravy kvantitativně či kvalitativně původní stavbu rozšířily, resp. změnily. Stavba existuje kontinuálně, byť posléze jako věc změněné povahy“.
13. S přihlédnutím k dalšímu obsahu dovolání, jenž lze podrobit dovolacímu přezkumu, dovolatelka argumentuje, že mezi budovami ve vlastnictví účastníků již před realizací přístavby stála jiná stavba, a tedy šlo již jen o její stavební úpravy, a nemohlo dojít – bez ohledu na funkčnost stavby - ke změně vlastnického práva, Dovolatelka se - jinými slovy vyjádřeno - táže, zda v případě, že je stavba - samostatný předmět vlastnického práva - přestavěna, může se stát součástí jiné věci, resp. za jakých podmínek by se tak mohlo stát [viz výše otázka ad d)]. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ovšem žalovaná netvrdila a nijak neargumentovala tím, že by se insolvenční dlužník stal vlastníkem sporného objektu proto, že by tento objekt byl přístavbou (přírůstkem) již existujícího domu v jeho vlastnictví, resp. ve vlastnictví jeho právních předchůdců (viz obsah odvolací argumentace shrnutý odvolacím soudem bod bodem 6 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku, z něhož se v souladu s obsahem odvolání podává, že dlužník je vlastníkem sporné stavby, neboť její vybudování inicioval, byť ji bez jeho souhlasu dokončila žalobkyně, a že i příslušný stavební úřad s dlužníkem v postavení zhotovitele stavby jednal).
14. Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3688/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 - ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18).
15. S požadavkem na řešení právní otázky, s nímž dovolatelka přichází až v dovolacím řízení (mohla ji přitom uplatnit již v řízení nalézacím), a na níž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, nelze ani spojit - pro jeho absenci - obecný předpoklad přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., tj. že je dovolacímu soudu předložena k řešení otázka, na jejímž posouzení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
16. Z uvedeného plyne, že dovolání žalované je zčásti vadné (věcně neprojednatelné) a částečně není přípustné; Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Jelikož žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž odvolací soud potvrdil i výrok o nákladech řízení II rozsudku soudu prvního stupně, jakož i ve vztahu k výroku II o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
18. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu