USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně E. K., nar. XY, bytem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Jenerálem, advokátem se sídlem Revoluční 1546/24, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Z. H., nar. XY, bytem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Nám. Republiky 2/2, 301 00 Plzeň, o zaplacení 660 826 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 231/2018, o dovolání žalovaného, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2020, č. j. 25 Co 82/2020 – 399, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 294 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 9. 2020, č. j. 25 Co 82/2020 – 399, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 12. 2019, č. j. 19 C 231/2018-365, v napadeném výroku I. a III., kterými bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 385 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 315 000 Kč od 27. 2. 2017 do zaplacení a ve výši 8,05 % ročně z částky 70 000 Kč od 28. 8. 2017 do zaplacení a zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni ve výši 58 689,37 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku; výrokem
II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozsudek soudu prvního stupně zůstal odvoláním nedotčen ve výroku II., jímž byla žaloba zamítnuta co do výše částky 275 826 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích IV. a V., týkajících se rozhodnutí o nákladech řízení vůči České republice. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky, jako podnikateli, byla dne 16. 10. 2016 platně uzavřena smlouva o dílo podle ustanovení § 2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“), podle níž se žalovaný, jakožto zhotovitel, zavázal pro žalobkyni, jakožto objednatelku, provést dílo - vnitřní rekonstrukci penzionu C. v XY, jehož provozovatelkou byla žalobkyně. Argumentaci žalovaného, že smlouva je neplatná z důvodu neurčitosti předmětu plnění, považoval odvolací soud za zcela účelovou. Při posouzení námitky žalovaného, že po dohodě s žalobkyní byl posunut termín plnění, vyšel odvolací soud ze zjištění, že ve smlouvě byl termín ukončení a předání díla sjednán na dobu - do 2.
12. 2016. V čl. XI., bodu 11.2. smlouvy bylo dohodnuto, že smlouvu lze měnit pouze písemnými dodatky podepsanými účastníky. V úvodních ustanoveních smlouvy byla uvedena jako osoba oprávněná jednat ve věcech smluvních za žalobkyni samotná žalobkyně a osoba oprávněná jednat ve věcech technických za žalobkyni byl uveden P. K. Nesporné mezi účastníky bylo, že žalovaný ve sjednaném termínu, a to ani do pozdějšího termínu – do 12. 12. 2016, dílo neprovedl. Odvolací soud se proto ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s dokončení a předáním díla za prokázaných 77 dni prodlení a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 385 000 Kč, jestliže v článku VIII., bodu 1 smlouvy byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 2 000 Kč denně, kterou je povinen zaplatit žalovaný žalobkyni při prodlení se splněním dílčích termínů a též smluvní pokuta ve výši 5 000 Kč, kterou je povinen žalovaný žalobkyni zaplatit při prodlení se splněním termínu dokončení a předání díla.
Argumentaci žalovaného, že dílo bylo provozuschopné, považoval odvolací soud za stavu, kdy nedošlo k řádnému protokolárnímu předání díla, za irelevantní. Vykazovalo-li dílo vady a nedodělky, nebylo ani povinností žalobkyně dílo převzít. Tvrdil-li žalovaný, že došlo k posunutí termínu plnění po dohodě s žalobkyní, resp. jejím zástupcem K., odvolací soud konstatoval, že z obsahu spisu nelze seznat, že by žalovaný v průběhu řízení zcela konkrétně a jednoznačně tvrdil formální ujednání s žalobkyní o prodloužení (změně) termínu plnění oproti ujednání ve smlouvě o dílo a navrhl k tomuto tvrzení důkazy, a to ani po poučení soudem prvního stupně.
Skutečnost, že žalovaný uzavřel s žalobkyní, resp. K., jako osobou oprávněnou, písemný dodatek (jak to předpokládá ujednání ve smlouvě o dílo článek XI. bod 11.2.) ohledně změny termínu plnění, žalovaný netvrdil a ani neprokazoval.
Pokud žalovaný pouze uváděl, že o změnách smlouvy jednal s K., odvolací soud zdůraznil, že podle smlouvy o dílo nebyl uvedený oprávněn k uzavření dohody o změně smlouvy, a to jak o změně termínu plnění, tak předmětu plnění. Za správný považoval odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, že pohledávky, které uplatnil žalovaný k započtení, jsou pohledávky nejisté a neurčité a takové nejsou způsobilé k započtení. K závěru o tom, že jde ze strany žalovaného o započítávání nejistých pohledávek, vedla odvolací soud skutečnost, že žalovaný k předmětným fakturám (č. 16185 a č. 16182) nepřiložil protokoly o odsouhlasených provedených prací.
Ze skutkových zjištění tak nebylo možno dovodit, že projev vůle žalovaného k započtení by byl určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně určit, které pohledávky žalobkyně (žalobou uplatněny 3 nároky) a do jaké jejich výše zanikají (odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Odo 932/2006). Obranu žalovaného založené na tvrzeném započtení pohledávek vůči pohledávkám žalobkyně tudíž neshledal za důvodnou. Odvolací soud proto potvrdil napadený vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které doplnil v dovolací lhůtě podle § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Podal zároveň návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu a i soudu prvního
stupně, vydané v dané věci. Má za to, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím se řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Za takové otázky označil otázku závaznosti právního jednání osoby jednající jménem podnikatele ve věcech smluvních za situace, kdy k tomu není smlouvou určen, a otázku platnosti započtení pohledávky mezi podnikateli. Namítá rovněž porušení práva na spravedlivý proces, spočívající v neprovedení důkazů, což mělo podle jeho názoru vliv na správnost skutkových zjištění a následně na správnost právního posouzení.
Má za to, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho odvolací argumentací, jíž zpochybňoval správnost skutkových zjištění a závěrů týkajících platnosti právních jednání učiněných K., manželem žalobkyně a spolumajitelem nemovitosti, ve které bylo dílo zhotovováno, a též ohledně předmětu díla a termínu zhotovení díla a provedeného započtení pohledávek. Dovolatel nesouhlasí se závěrem obou soudů ohledně termínu dokončení díla, neboť má za to, že v řízení bylo prokázáno, že účastníci byli ve shodě s dokončením díla v lednu 2017.
V doplnění dovolání upřesnil svoji námitku tím, že soudy posoudily okolnosti dokončení díla v rozporu s ustanovením §§ 2604 a 2605 o. z., neboť z provedeného dokazování, a to jednak ze svědeckých výpovědí, ale především z předávacího protokolu, který žalobkyně odmítla podepsat, je zřejmé, že došlo k prodloužení termínu zhotovení díla, a že při předání díla dne 26. 1. 2017 bylo dílo dokončeno, neboť vykazovalo toliko vady, které dílu nebránily, aby sloužilo svému účelu. Nesouhlasí rovněž s právním posouzení otázky právního jednání za žalobkyni jejím manželem K.
Je přesvědčen, s poukazem na ustanovení §§ 430 a 431 o. z., že pokud jednal za žalobkyni K., manžel žalobkyně a spolumajitel rekonstruované nemovitosti, jsou jeho právní jednání, která učinil s žalovaným platná, jelikož žalovaný byl v dobré víře, že K. zastupuje žalobkyni ve všech právních jednáních, jestliže žalobkyně při jakékoli žádosti žalovaného o poradu či domluvu o dalším postupu prací odkazovala na svého manžela. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že pohledávky uplatněné žalovaným k započtení jsou pohledávky nejisté a neurčité.
Má za to, že pohledávky žalovaného byly nepochybně identifikovány řádně vystavenými a doručenými fakturami a též e-mailovou komunikací K. Pokud žalovaný při jednání soudu uvedl, že započtení provádí proti celé pohledávce žalobkyně, má za to, že i toto určení je dostatečně určité. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti, a to jak rozsudku odvolacího soudu, tak rozsudku soudu prvního stupně.
K dovolání žalovaného podala žalobkyně vyjádření, v němž uvedla, že dovolání považuje za nepřípustné a zároveň za zjevně bezdůvodné.
Žalovaný v dovolání pouze opakuje svoji dříve uvedenou účelovou, v mnoha případech ničím nepodloženou argumentaci, a neuvádí žádný důvod dovolání, neuvádí, v čem by měla spočívat nesprávnost právního posouzení a přípustnost dovolání. Žalobkyně se zcela ztotožňuje s právními závěry obou soudů, že K., jako zástupce ve věcech technických, jak bylo ve smlouvě účastníků výslovně uvedeno, není oprávněn sjednat změnu smlouvy o dílo, tedy ani posunutí termínu dokončení díla a změnu předmětu díla, a to ani ústně, když podle výslovného smluvního ujednání bylo možno měnit smlouvu pouze písemnými dodatky.
K argumentaci žalovaného zdůvodňující údajnou přípustnost dovolání pro řešení otázky započtení žalobkyně uvedla, že rozhodnutí obou soudů je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5711/2017) k započtení neurčité pohledávky žalovaného proti neurčité pohledávce žalobce podle § 1987 odst. 2 o. z., a též s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozhodnutí sp. zn. 23 Odo 932/2006. Žalobkyně má rovněž za to, že právo žalovaného na spravedlivý proces nebylo provedeným dokazováním nijak porušeno.
K návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti žalobkyně uvedla, že žalovaný ani neuvedl žádný ze zákonných důvodů pro vyhovění takového návrhu. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky dovolatele, založené na polemice s právním posouzením věci o tom, kdo byl v dané věci oprávněn sjednat změnu obsahu předmětné smlouvy o dílo, a na vlastních skutkových závěrech dovolatele, na nichž však odvolací soud svůj právní závěr o této otázce nezaložil, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., stejně jako námitky dovolatele, založené na zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu přijatých k závěru o neplatnosti započtení.
Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014 nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017 či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Je-li dovolací soud vázán skutkovými závěry odvolacího soudu, pak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele, které odvolací soud neučinil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3484/2018 – dostupné na www.nsoud.cz). Rovněž skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 nebo ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 23 Cdo 1232/2019 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). V dané věci dovolatel nejen že zakládá právní otázku, kdo byl oprávněn za žalobkyni jednat při uzavření změny smlouvy, na zpochybnění právního posouzení této otázky a na zpochybnění skutkového stavu věci, ale především na vlastním skutkovém závěru, jenž však odvolací soud neučinil, a to na závěru, že žalovaný byl v dobré víře, že K., jakožto manžel žalobkyně a spoluvlastník nemovitosti, zastupoval žalobkyni ve všech právních jednáních týkající se smlouvy o dílo, a že byl o tom opakovaně utvrzován jak dotyčným K., tak žalobkyní.
Odvolací soud ovšem při právním posouzení otázky platnosti změny smlouvy o dílo vyšel ze skutkového zjištění, že ve smlouvě o dílo byla uvedena jako osoba oprávněná jednat ve věcech smluvních za žalobkyni samotná žalobkyně a P. K. byl ve smlouvě uveden jen jako osoba oprávněná jednat za žalobkyni ve věcech technických, proto z uvedeného učinil závěr, že P. K. nebyl osobou oprávněnou jednat o změně smlouvy a uzavřít platnou změnu smlouvy. Dovolatel rovněž na vlastních skutkových závěrech staví své námitky k nesprávnému právnímu posouzení otázky započtení pohledávek a navíc ani konkrétně nevymezil, otázku, kterou by měl dovolací soud řešit jako otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, jestliže pouze obecně uvedl, že předmětem dovolacího přezkumu činí otázku platnosti započtení pohledávky mezi podnikateli po účinnosti nového občanského zákoníku.
V této souvislosti je třeba připomenout, že Nejvyšší soud se opakovaně vyjádřil k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4149/2017, ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1683/2018 nebo ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3966/2018 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz), když judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
V usnesení ze dne 25. 2. 2020, sp. zn.
22 Cdo 4280/2019
(dostupném na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud konstatoval, že dovolací soud není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení. Dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Neformuloval-li tedy dovolatel konkrétně otázku, týkající se započtení, kterou měl odvolací soud podle dovolatele řešit nesprávně a která nebyla podle jeho názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, je dovolání podle § 237 o.
s. ř. pro řešení takto nedostatečně určitě vymezené otázky nepřípustné. K námitce dovolatele, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces odůvodněné tím, že nebyly v řízení provedeny určité označené důkazy, je třeba konstatovat, že dovolatel touto námitkou ve skutečnosti poukazuje vady řízení. Nejvyšší soud však již konstantně judikuje, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky, týkající se případných vad řízení, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017 či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání tedy nemohou založit samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu. Není-li tedy dovolání žalovaného podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud nemohl učinit jiný závěr, než jeho dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.
s. ř. odmítnout. K návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu je Nejvyšší soud nucen uvést, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalovaného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval, stejně jako návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, který nemůže být ani předmětem dovolacího přezkumu (§ 237 o.
s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.