23 Cdo 1036/2022-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně PORR a.s., se sídlem v Praze 10, Dubečská 3238/36, identifikační číslo osoby 43005560, proti žalované obci Bravantice, se sídlem v Bravanticích 223, identifikační číslo osoby 68921063, zastoupené Mgr. Ing. Vojtechem Zacharem, advokátem se sídlem v Bílovci, Městský kopec 290/20, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované HIPODROM CENTRAL a.s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 808/66, identifikační číslo osoby 27826503, zastoupené Mgr. Ing. Vojtechem Zacharem, advokátem se sídlem v Bílovci, Městský kopec 290/20, o 1 570 699,69 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 116/2019, o dovoláních žalované a vedlejší účastnice proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2021, č. j. 15 Co 221/2021-122, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2021, č. j. 15 Co 221/2021-126, takto:
I. Dovolání žalované a vedlejší účastnice proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2021, č. j. 15 Co 221/2021-122, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2021, č. j. 15 Co 221/2021-126, se odmítají. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 1. 4. 2021, č. j. 12 C 116/2019-103, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 570 699,69 Kč a úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 570 699,69 Kč od 1. 12. 2018 do zaplacení (výrok I) a uložil žalované a vedlejší účastnici povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 125 349,50 Kč (výrok II). Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím, ve znění opravného usnesení, rozsudek soudu prvního stupně a) potvrdil ve výroku I v části, v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 1 570 699,69 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,01% denně od 1.
12. 2018 do zaplacení, a b) ve zbývajícím rozsahu výrok I rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (první výrok), a uložil žalované a vedlejší účastnici povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 125 340 Kč (druhý výrok) a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (třetí výrok). Žalovaná a vedlejší účastnice napadly včasnými dovoláními rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že napadený rozsudek závisí na řešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny nebyly.
Žalobkyně se k dovoláním nevyjádřila. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Ve svém rozhodování dospěl dovolací soud k ustálenému závěru, podle kterého skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu. Dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. tedy nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto nemůže založit v dovolání formulovaná otázka, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 13.
11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn.
23 Cdo 395/2019, která
jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na internetových stránkách https://www.nsoud.cz). Otázky, zda „je namístě dogmatický výklad ustanovení § 2620 OZ v případě, že předmětem díla je stavba a rozpočet, na který se ve smlouvě odkazuje, je v rozporu s výkresovou dokumentací stavby“, „v případě rozporu mezi výkresovou částí projektové dokumentace stavby a rozsahem stanoveným rozpočtem na který se ve smlouvě odkazuje, je pro určení bezvadnosti díla rozhodující rozsah podle výkresové dokumentace nebo rozsah uvedený v rozpočtu“ a „je objednatel oprávněn odmítnout převzetí díla v případě, že dílo bylo zhotoveno v souladu se schválenou výkresovou dokumentací, avšak v rozporu s rozpočtem, na který se ve smlouvě odkazuje“ jsou založeny na předpokladu, že předmět díla byl ve smlouvě vymezen projektovou dokumentací i rozpočtem.
Takový skutkový závěr však odvolací soud neučinil a vyšel ze zjištění, že předmět díla byl vymezen (toliko) projektovou dokumentací. Při formulaci otázky, zda „je ustanovení § 2620 kogentní, nebo si smluvní strany v souladu s § 1725 mohou sjednat změny bez výslovného uvedení, že se jedná o rozpočet s výhradou“, vychází žalovaná z toho, že ve smlouvě strany sjednaly, aniž by to výslovně uvedly, cenu díla odkazem na rozpočet s výhradou. Ani tento skutkový závěr odvolací soud neučinil, naopak uzavřel, že cena díla byla sjednána jako pevná, byť byla stanovena na základě rozpočtu.
Otázky „je-li ve smlouvě o dílo stanovena cena díla s odkazem na rozpočet, avšak právo na vyúčtování je podmíněno odkazem na skutečný rozsah práce a její hodnotu nebo na hodnotu použitých věcí a výši dalších nákladů uvedených v rozpočtu, ujednáním o ceně stanovené pevným rozpočtem ve smyslu ustanovení § 2620 OZ“ a „je-li cena za dílo, jehož předmětem je stavba, stanovena s odkazem na rozpočet a právo na vyúčtování podmíněno výkazem provedených prací a dodaného materiálu, je vyúčtování a vykázání neprovedených prací a nedodaného materiálu v souladu se zákonem“, vycházejí z předpokladu, že vznik práva na zaplacení ceny díla byl dle ujednání stran ve smlouvě navázán na skutečné vynaložení prací, služeb a dodávek materiálů při zhotovování stavby, resp. jejich vykázání a vyúčtování.
Odvolací soud však vyšel ze zjištění, že vznik práva na cenu díla byl dle ujednání stran ve smlouvě navázán (jen) na řádné provedení díla a sepis protokolu o předání a převzetí díla. Jelikož všechny žalovanou formulované otázky vycházejí z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, přípustnost dovolání nezakládají. Ačkoli žalovaná vznáší i námitky proti samotnému výkladu smlouvy provedenému odvolacím soudem, resp. výše citovaným skutkovým zjištěním na jeho základě učiněným, ve vztahu k aplikaci výkladových pravidel při výkladu smlouvy o dílo žádnou právní otázku, včetně předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k ní, nevymezila (v rozporu s § 241a odst. 2 o.
s. ř.). V této části dovolání trpí vadou, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta stanovená v § 241b odst. 3 o. s. ř. uplynula.
Pro tuto vadu přitom nelze v dovolacím řízení pokračovat, tj. posoudit přípustnost dovolání v této části. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované v části, v níž směřovalo proti výroku prvnímu písm. a) napadeného rozsudku, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl z části pro nepřípustnost a zčásti pro vady. Podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. dovolací soud odmítl dovolání žalované v části, v níž směřovalo proti výroku prvnímu písm. b) napadeného rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn a žaloba v této části zamítnuta.
K podání dovolání je subjektivně legitimován jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změní či zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003). Žalovaná byla v odvolacím řízení ve shora uvedeném rozsahu procesně úspěšná a napadeným rozsudkem jí v této části nebyla způsobena žádná újma na právech, kterou by bylo možno v dovolacím řízení napravit.
Dovolání vedlejší účastnice v části, v níž směřovalo proti prvnímu výroku napadeného rozsudku, dovolací soud odmítl podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. jako subjektivně nepřípustné. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není vedlejší účastník legitimován k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, nejde-li o rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení (srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod č. 3/2004 Sb. rozh.
obč., usnesení ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod č 94/2014 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1867/2016, a ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3215/2019). Dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro objektivní nepřípustnost odmítl dovolání žalované i vedlejší účastnice v části, v níž směřovala proti druhému a třetímu výroku napadeného rozsudku, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2023
Mgr. Jiří Němec předseda senátu