23 Cdo 1162/2025-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ŠkoFIN s.r.o., se sídlem v Praze 5, Pekařská 635/6, identifikační číslo osoby 45805369, proti žalovanému Radku Jeřábkovi, se sídlem ve Slavkově u Brna, Zelnice II. 1751, identifikační číslo osoby 05163625, zastoupenému Mgr. Alexandrem Petrem, advokátem, se sídlem v Brně, Moravské náměstí 629/4, o zaplacení 131 726,07 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 219/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2025, č. j. 36 Co 486/2024-71, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem pro uznání ze dne 2. 10. 2024, č. j. 10 C 219/2024-51, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 131 726,07 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok pod bodem I) a dále povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II).
2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů (odvolacího) řízení (výrok II).
3. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že byly splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Poukázal na to, že ve věci byl vydán platební rozkaz, který byl žalovanému
doručen dne 12. 8. 2024, a proti němuž podal žalovaný včas neodůvodněný odpor, v němž pouze uvedl, že se vyjádří v soudem určené lhůtě. K žalobě se však nijak nevyjádřil ani ve stanovené lhůtě do 26. 9. 2024. Až poslední den lhůty (ve 22:08 hod.) požádal o její prodloužení o 25 dnů „z vážných osobních důvodů“, které však nijak nespecifikoval a ani nedoložil, proto jeho žádost soud prvního stupně zamítl. Vážný důvod, který mu měl zabránit v podání vyjádření k žalobě pak podle odvolacího soudu žalovaný neuvedl ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (v němž se též vyjádřil k žalobě), neboť v něm bez bližšího popisu pouze konstatoval, že se jednalo o „zdravotní důvody psychického rázu“.
Tyto důvody však nijak nerozvedl a ani ničím neprokazoval, neboť zastával názor, že k tomu není povinen (nepřál si uvádět informace o svém zdraví do soudního spisu). Odvolací soud k tomu uvedl, že povinnost sdělit vážný důvod bránící žalovanému ve vyjádření plyne ze zákona a nelze ji obejít jen tím, že žalovaný soudu sdělí, že mu v podání vysvětlení brání vážný osobní důvod, aniž by jej alespoň v hrubých obrysech popsal a na výzvu soudu prokázal. Odvolací soud tedy měl za to, že uplynutím lhůty 30 dnů stanovené v platebním rozkazu nastala fikce uznání nároku, jako předpoklad pro vydání rozsudku pro uznání.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (výslovně v celém rozsahu)
včasně podaným dovoláním. Namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících otázek, které podle něj v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny: 1) „Jsou splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a o.s.ř. (pro uznání nároku fikcí), jestliže ve lhůtě pro vyjádření žalovaného k žalobě požádá žalovaný o prodloužení lhůty k vyjádření, a to poté, co před tím podal odpor proti platebnímu rozkazu, v němž žalovaný uvedl, že se ve věci vyjádří? Tedy jde-li o situaci, kdy se žalovaný ve lhůtě uvedené v platebním rozkaze nevyjádří, ale požádá o prodloužení lhůty k vyjádření a dává aktivním jednáním srozumitelně najevo svou obranu proti nároku žalobce.“ 2) „Je-li v poučení soudu uvedeno „Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu ve věci včas nevyjádří, a ani soudu ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává...“, může jít k tíži žalovaného, který uvedl „vážný osobní důvod“, že se nejedná o dostatečné vysvětlení vážného důvodu a bez dodatečné lhůty žalovanému, nastane fikce uznání nároku?“ 3) „Mohou být vážným důvodem pro zdržení žalovaného s vyjádřením k žalobě „psychické potíže žalovaného“, které žalovaný nedoloží listinou (od lékaře), ale prohlásí, přičemž se jedná o první a jedinou žádost žalovaného o prodloužení lhůty k vyjádření se k žalobě?“
5. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalovaného rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolací soud předně posoudil rozsah dovolání žalovaného s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že jím je napadán rozsudek odvolacího soudu fakticky pouze ve výroku o věci samé. Proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům neobsahuje žádnou dovolací argumentaci a žalovaný se domáhá jejich zrušení zjevně pouze z důvodu, že jde o výroky
akcesorické. Ostatně proti výrokům napadeného rozsudku, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. nezaloží první otázka, neboť oproti přesvědčení žalovaného nejde o otázku dosud judikaturně neřešenou a odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud totiž již v rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném pod číslem 21/2006 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 21/2006“, jenž je veřejnosti též dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) uzavřel, že „jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.). Jestliže žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec bez vážného důvodu nepodal; výjimku z tohoto pravidla představuje pouze případ, že jde o tak vážný důvod, který žalovanému neumožňuje ani to, aby soudu sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření.“ V rozsudku ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5405/2014 pak k tomu Nejvyšší soud doplnil, že „[v] důsledku podání žádosti o prodloužení lhůty určené žalovanému k podání písemného vyjádření ve věci podle § 114b odst. 2 OSŘ nenastane fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 OSŘ, jen jestliže důvod žádosti představuje vážný důvod, který žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci. Nepožádal-li žalovaný o prodloužení lhůty z vážného důvodu, dojde k prodloužení lhůty určené podle § 114b odst. 2 OSŘ, jestliže soud své usnesení o prodloužení lhůty vydal a žalovanému doručil ještě před uplynutím (původní) lhůty k podání písemného vyjádření ve věci.“
10. Uzavřel-li odvolací soud v nyní posuzované věci, že nastala fikce uznání, neboť žalovaný ve stanovené lhůtě neuvedl, jaký vážný důvod mu brání v podání vyjádření k žalobě (v dané lhůtě, nijak nespecifikoval své tvrzení o „vážném osobním důvodu“ a své pozdější tvrzení o vážném důvodu spočívajícím v blíže nespecifikovaných „zdravotních důvodech psychického rázu“ ani nijak neprokázal), od výše citovaných judikaturních závěrů se neodchýlil. V posuzované věci přitom ani nedošlo k tomu, že by soud prvního stupně ještě ve lhůtě k vyjádření svým usnesením rozhodl o jejím prodloužení, neboť žádost žalovaného o prodloužení lhůty byla zamítnuta.
11. Pro úplnost lze dodat, že žalovaný druhou část první otázky staví na předpokladu, že svým „aktivním jednáním dával srozumitelně najevo svou obranu proti nároku žalobce“, takové zjištění však soudy nižších stupňů neučinili. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
12. Dovolání není přípustné ani pro řešení druhé a třetí otázky, neboť z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že ačkoliv zákon výslovně nestanoví, co se ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. rozumí „vážným důvodem“ a jeho vymezení vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností každého jednotlivého případu, lze – s přihlédnutím k povaze věci – obecně uvést, že „vážný důvod“ vyjadřuje překážku, která žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas ve věci a která je významná jen tehdy, je-li v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující nečinnost ze strany žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné úkony, tedy musí mít s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo i z jiných důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti. Překážka ospravedlňující nečinnost žalovaného přitom může spočívat nejen v událostech majících objektivní povahu, ale i v okolnostech žalovaným způsobených nebo jinak zaviněných, lze-li je v dané situaci považovat za vskutku ospravedlňující (omlouvající) nečinnost žalovaného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný pod č. 51/2014 Sb. rozh. obč.). Z již výše citovaného R 21/2006 přitom vyplývá, že žalovaný ve svém oznámení musí uvést důvod, který mu v podání písemného vyjádření brání, a musí být připraven tento důvod na výzvu soudu prokázat. Tvrzený vážný důvod tedy musí skutkově vymezit alespoň tak, aby byl soud schopný posoudit, zda je uváděný důvod v dané situaci skutečně vážným, tj. ospravedlňujícím dostatečně nečinnost žalovaného. Odvolací soud se přitom v posuzované věci od zmíněné judikatury dovolacího soudu při řešení daných otázek neodchýlil, pokud vyšel z toho, že žalovaný vážný důvod ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. neoznámil, uváděl-li v žádosti prodloužení lhůty pouze obecně bez bližší specifikace „vážné osobní důvody“, a že pro zabránění vzniku fikce uznání nepostačovalo ani blíže nespecifikované a neprokázané pozdější tvrzení o „zdravotních důvodech psychického rázu“.
13. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu