23 Cdo 1170/2025-403
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Klott LT s.r.o., se sídlem v Brně, Měřičkova 14, identifikační číslo osoby 26224208, zastoupené Mgr. Jiřím Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 617/10, proti žalované SCHÄFER a SÝKORA s. r. o., se sídlem v Rumburku, Cihlářská 1000/2, identifikační číslo osoby 00556718, zastoupené Mgr. Jáchymem Petříkem, advokátem se sídlem v Praze, U Trezorky 921/2, o uložení povinnosti k opravě vozidla, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 50/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 10. 2024, č. j. 17 Co 65/2024-378, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.327,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 11. 9. 2023, č. j. 14 C 50/2017-326, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost na vlastní náklady provést opravu ve výroku specifikovaného vozidla a takto opravený vůz ve stavu způsobilém k provozu vozidla na
dopravních komunikacích předat žalobkyni (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem označeným v záhlaví prvoinstanční rozhodnutí potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že je pokládá za nepřípustné, a navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
6. Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti vymezená v tomto
ustanovení. Dovolání je přípustné tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn přípustnost dovolání zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti stanovená v § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 9. Dovolání není přípustné. 10. Dovolatelka se domnívá, že „oba soudy, jak nalézací, tak odvolací špatně a nezákonně v rozporu s judikaturou vyhodnotily následující právní oblasti“: a) „výklad pojmu ‚potřebné péče‘ dle ust. § 2594 odst. 1 občanského zákoníku, zvláště pak s přihlédnutím ke skutečnosti, kdy opravu provádí autorizovaný opravce“; b) „povinnost a forma upozornění na nevhodnou povahu věci“; c) „výklad stanoviska znalce, jež se v průběhu řízení změnilo (když jeho původní vyjádření ve znaleckém posudku je odlišné od jeho vyjádření u následného výslechu soudem)“. 11. Dovolatelka dále uvádí, že přípustnost a důvodnost dovolání spatřuje v tom, že „odvolací soud i soud prvního stupně posoudily otázku vad žaloby bránící její věcné projednatelnosti v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“. 12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části (srov. například usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014). 13. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dále vyplývá, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3796/2018, ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 23 Cdo 859/2021, nebo ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3377/2024). 14. Dovolatelka uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nedostála. 15. U otázek shora označených písm. a) a c) dovolatelka vůbec neuvedla, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil, a to ani odkazem na spisovou značku konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani odkazem na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek. Totéž platí pro část dovolání, v níž dovolatelka namítá nesprávné posouzení otázky vad žaloby bránících její věcné projednatelnosti. U otázky shora označené písm. b) dovolatelka sice odkazuje na sp. zn. 23 Cdo 2116/2007 a sp. zn. 23 Cdo 2009/2016, přičemž uvádí, že povinnost upozornit na nevhodnou povahu věci „je dána i tehdy, pokud měl objednatel stejně kvalitní povědomí o předmětu díla a muselo mu být zřejmé, že jeho příkaz je nevhodný, resp. věc je nevhodná“, a že nemá význam „skutečnost, že žalobce je případně odborník v dané oblasti, či dostatečně odborně znalý“. Z obsahu dovolání ani napadeného rozhodnutí však není zřejmé, jakým způsobem se v tomto ohledu dle dovolatelky odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. 16. U otázky označené písm. a) dovolání kromě výše uvedeného obsahuje také formulaci, že „[v] této oblasti by byl vhodný ustalující judikaturní výklad“. Ani taková formulace však požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání nevyhovuje. Z dalšího obsahu dovolání totiž není zřejmé, zda se dle názoru dovolatelky odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. citaci dovolání výše), nebo zda dle dovolatelky jde o otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou, nebo rozhodovanou rozdílně. Nejvyšší soud již mnohokrát vyložil, že vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). 17. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle § 243c odst. 1 o. s. ř. 18. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 7. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu