USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce M. M., zastoupeného opatrovníkem M. M., zastoupený JUDr. Jitkou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Vídeňská 546/55, proti žalované Centrum sociálních služeb, příspěvková organizace, se sídlem v Brně, Sejkorova 2723/6, identifikační číslo osoby 70887039, zastoupené Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, o zaplacení částky 10.570 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 228/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2024, č. j. 70 Co 147/2023-110, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalované se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
2. K odvolání žalobce a žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 8. 2024, č. j. 70 Co 147/2023-110, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též jen „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
4. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel namítá, že rozhodnutím soudů nižších stupňů došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které spočívá v narušení legitimního očekávání žalobce, jakož i v nedostatečném odůvodnění napadeného rozsudku. Dovolatel dále soudům nižších stupňů vytýká nesprávné posouzení neplatnosti smluvního ujednání pro rozpor s dobrými mravy dle § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“).
5. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.
6. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání nepovažuje za přípustné, a navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání odmítl.
7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání není přípustné.
12. Dovolatel předně namítá, že posuzované smluvní ujednání mělo být shledáno soudy nižších stupňů neplatným pro rozpor s dobrými mravy. Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá.
13. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovozuje, že porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněný pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Současně pojem dobrých mravů není v zákoně upraven a je definován v judikatuře. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod číslem 16/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod číslem 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a mnohé další). Tento názor je konformní se závěrem obsaženým v judikatuře Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněné pod číslem 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
15. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Uvedené lze přitom vztáhnout i na případy, kdy se podle konkrétních (zjištěných) okolností posuzuje otázka neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2128/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1240/2024).
16. Dovolatel označuje řadu rozhodnutí dovolacího soudu, jež se otázkou dobrých mravů zabývaly. Ze samotného dovolání však neplynou žádné konkrétní skutkové okolnosti, které by značily nesprávné posouzení této otázky soudy nižších stupňů. Při posuzování otázky neplatnosti předmětné smlouvy o poskytování sociální služby odvolací soud zohlednil všechny rozhodné okolnosti na straně žalované i dovolatele, jeho úvaha v tomto směru odpovídá zjištěným okolnostem a taktéž není zjevně nepřiměřená.
17. Dovolatel k tomu poukazuje zejména na skutečnost, že žalovaná účtuje a pobírá paušální režijní náklady za stravování v době nepřítomnosti žalobce, ačkoliv žalovaná nezajišťuje stravování vůbec, když celodenní stravování pro žalobce zajišťují jiné osoby a jim tak vznikají náklady za stravování.
18. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, však náležitě tuto okolnost hodnotil. Stejně tak však hodnotil i další skutečnosti, jako že i v době, kdy se žalobce v zařízení nenachází, musí žalovaná stále vynakládat finanční prostředky na svůj chod. Odvolací soud náležitě zdůvodnil, proč v posuzovaném jednání nespatřuje deficit dobromravného jednání, a proč proto nelze dovodit bezdůvodné obohacení na straně žalované.
19. Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz dovolatele na nesprávnou aplikaci § 1800 o. z., neboť v této souvislosti nevymezuje žádnou konkrétní otázku hmotného práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak obecně dovolatel uvádí. K takto namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem uvádí dovolací soud, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2230/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5700/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 313/2017).
20. V části dovolání, ve které je namítán nesprávný postup odvolacího soudu, není dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými dovolatelem se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
21. Namítá-li dovolatel v této souvislosti porušení svých ústavně zaručených práv, může být toto předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Tak tomu v poměrech věci zde vedené není.
22. Argumenty dovolatele ohledně zásahu do jeho legitimního očekávání totiž zjevně pomíjí skutečnost, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 4. 2022, č. j. 39 C 228/2021-58, který byl následně zrušen odvolacím soudem, byl vydán jako rozsudek pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. S těmito námitkami se odvolací soud vypořádal v bodě 15 odůvodnění rozsudku, což však dovolání nereflektuje.
23. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu