USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně VISION SWORD s.r.o., se sídlem v Havířově, U Stavu 174/5, identifikační číslo osoby 25856413, zastoupené JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, proti žalované UniCredit Leasing CZ, a.s., se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, identifikační číslo osoby 15886492, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 854/2, o zaplacení 39 379,08 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 161/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2023, č. j. 14 Co 318/2023-319, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15 246 Kč do tří dnů právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
1. V řízení se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 39 379,08 EUR s příslušenstvím jako plnění, které poskytla žalované několika platbami na účet. Tvrdila, že šlo o zálohu na cenu za postoupení pohledávek žalované za dlužníkem GLOBODERA GROUP, s.r.o., v likvidaci, avšak následně nedošlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek. Žalovaná tvrdila, že tyto platby přijala jako plnění žalobkyně za dlužníka.
2. Městský soud v Praze rozhodnutím uvedeným v záhlaví potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 6. 2023, č. j. 12 C 161/2020-274, ve výroku pod bodem I, kterým byla žaloba o zaplacení částky 39 379,08 EUR s příslušenstvím zamítnuta (výrok I), výrok pod bodem II, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalované, odvolací soud změnil co do výše (výrok II) a současně rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované (výrok III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak řešil nesprávně otázku procesního práva, která podle ní v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena. Dovolacímu soudu navrhla napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně konkrétně: a) spatřovala rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1416/2000, a ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) v tom, že odvolací soud dospěl k závěru, že se účastnice dohodly na plnění dluhu za dlužníka ve smyslu § 1936 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ (existenci takové dohody žalobkyně považuje za nezbytnou pro aplikaci § 1936 odst. 1 o. z.), ač chybí jakýkoliv důkaz, jenž by existenci dané dohody prokazoval. Skutková zjištění tak podle žalobkyně v podstatné části nemají oporu v provedeném dokazování (dále jen „první otázka“). b) považovala za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu otázku, zda je obsah provedeného důkazu notářským zápisem obsahujícím čestné prohlášení svědka bezezbytku vyprázdněn jeho svědeckou výpovědí učiněnou při jednání (dále jen „druhá otázka). c) namítala, že odvolací soud zatížil řízení vadou opomenutého důkazu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť se nezabýval předmětným notářským zápisem jako provedeným důkazem (dále jen „třetí otázka“). V tomto ohledu poukazovala na rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 592/2022, a nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000 (jenž je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz).
5. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout. Podle ní žalobkyně v dovolání řádně nevymezuje předpoklady jeho přípustnosti, napadá závěr, který odvolací soud neučinil, zpochybňuje správnost skutkových závěrů a vytýká odvolacímu soudu pochybení při dokazování, kterého se nedopustil.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
9. První otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se míjí se závěry odvolacího soudu, který uvedl, že postoj žalované k platbám poskytnutým žalobkyní není rozhodný, neboť z § 1936 odst. 1 o. z. vyplývá, že věřitel (žalovaná) je povinen plnění přijmout. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu neplyne, že by podle jeho názoru bylo v § 1936 odst. 1 o. z. vyžadováno, aby mezi třetí osobou a věřitelem byla uzavřena dohoda o plnění, ani že by vycházel ze zjištění o existenci takové dohody, jak předpokládá žalobkyně v dovolání. Žalobkyně tak překládá dovolacímu soudu otázku, kterou odvolací soud neřešil a kterou s ohledem na svůj právní názor (jenž nebyl žalobkyní současně v dovolání relevantně zpochybněn prostřednictvím formulace otázky hmotného práva týkající se výkladu § 1936 odst. 1 o. z. a některého z předpokladů přípustnosti dovolání k ní) neměl důvod řešit. Jinak řečeno, žalobkyně vytýká odvolacímu soudu nedostatek opory pro skutkové zjištění, které však odvolací soud neučinil a jež podle (v dovolání relevantně nezpochybněného) právního názoru odvolacího soudu nebylo pro řešení dané věci potřebné.
10. Přípustnost dovolání nezaloží ani druhá otázka, neboť oproti přesvědčení žalobkyně nejde o otázku dovolacím soudem neřešenou a odvolací soud se v nyní posuzované věci neodchýlil od takového řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.
11. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že v objektivním smyslu zásada přímosti v procesu dokazování sleduje, aby zjištění sporných skutečností bylo co nejvíce bezprostřední. Znamená, že soud musí použít především takové důkazní prostředky, které představují bezprostřední (přímý) pramen poznání zjišťované (dokazované) skutečnosti. Je-li k dispozici důkaz, který přímo poskytuje informace o zjišťované skutečnosti, má soud takový důkaz provést a nespoléhat pouze na důkaz, který o dokazované skutečnosti podává jen nepřímou zprávu. Zásada bezprostřednosti (přímosti) občanského soudního řízení není naplněna ani tehdy, jestliže se soud namísto výpovědi svědka (§ 126 o. s. ř.) nebo výpovědi účastníka řízení (§ 131 o. s. ř.) o tom, co viděl, slyšel, nebo jinak bezprostředně vnímal svými smysly, spokojí s písemným (čestným) prohlášením takové osoby (s tím, že příslušná osoba to, co viděla, slyšela, nebo jinak bezprostředně vnímala svými smysly, zaznamená na listinu, kterou se provede důkaz). Není samozřejmě vyloučeno, aby i taková listina sloužila jako plnohodnotný důkaz o určité skutečnosti, např. tehdy, jestliže výslech osoby, která prohlášení pořídila, není možný (jde o osobu neznámého pobytu nebo o osobu, která v mezidobí zemřela), nebo tehdy, přijmou- li sporné strany na základě takového důkazu v něm popsané skutečnosti za zjištěné (mezi nimi dále nesporné). Nepůjde-li však o takové situace (nebo o situace srovnatelné), pak v tom, že se soud spokojí s písemným prohlášením určité osoby o dokazované skutečnosti, lze spatřovat porušení zásady přímosti (bezprostřednosti) občanského soudního řízení, a tedy i vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3197/2022). Tyto závěry se přitom zjevně uplatní nezávisle na tom, v jaké formě je čestné prohlášení učiněno (v prosté písemné formě, s úředně ověřeným podpisem, nebo notářským zápisem), neboť to nemá žádný vliv na zásadu přímosti (bezprostřednosti).
12. V posuzované věci soud prvního stupně provedl důkaz notářským zápisem sp. zn. NZ 939/2021, N 830/2021, sepsaný notářkou Mgr. Petrou Vlčkovou, jenž zachycoval prohlášení M. K. a R. T., s tím, že z něj nezjistil žádné právně významné skutečnosti pro rozhodnutí ve věci samé, pakliže notářský zápis obsahoval čestné prohlášení osob, které byly v řízení vyslechnuty jako svědci. Odvolací soud pak shledal nedůvodnou námitku žalobkyně, že soud prvního stupně nepřiznal relevanci obsahu uvedeného notářského zápisu, tj. že z jeho obsahu nevycházel. V tomto posouzení dovolací soud neshledává pochybení a rozpor s výše citovanými judikaturními závěry, jestliže odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, učinil svá skutková zjištění z bezprostředního pramene důkazu, který měl k dispozici (z výslechu M. K. a R. T.), a v rámci hodnocení důkazů pak již nepovažoval za relevantní obsah čestného prohlášení, které svědci dříve učinily a jež takovým bezprostředním pramenem nebylo.
13. Ze stejného důvodu neshledal dovolací soud důvodnou ani námitku prezentovanou v třetí otázce, neboť předmětný notářský zápis nepředstavoval důkaz, jenž byl odvolacím soudem opomenut. Odvolací soud řádně vysvětlil, z jakého důvodu z jeho obsahu při hodnocení důkazů nevycházel a od žalobkyní citované rozhodovací praxe se tak neodchýlil.
14. Další dovolací argumentace žalobkyně založená na zpochybnění zjištěného skutkového stavu a doprovázená jejím vlastním názorem, k jakým skutkovým zjištěním měl odvolací soud na základě provedených důkazů dospět a jak měl podle takových zjištění následně věc právně posoudit, namůže založit přípustnost dovolání. Skutkový stav věci totiž nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2538/2017).
15. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i jeho výroky II a III, jimiž bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
16. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 1. 2025
Mgr. Jiří Němec v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jana Ševčíková