23 Cdo 1238/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci
žalobce m. Ž., zast. JUDr. M. N., advokátem, proti žalovanému Ing. L. K., zast.
JUDr. O. H., advokátem, o zaplacení 1,000.000,- Kč s přísl., vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 6/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2006, č. j. 7 Cmo 414/2004-178, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2006, č. j. 7 Cmo
414/2004-178 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2004, č. j. 23
Cm 6/2003-135 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 7. 2004,
č. j. 23 Cm 6/2003-135 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku
1,000.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % počínaje od 2. 1. 2001 do
zaplacení, dále zamítl žalobu ohledně úroků z prodlení ve výši 10 % za dobu od
2. 1. 2001 do zaplacení z částky 1,000.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 10. 2006, č. j.
7 Cmo 414/2004-178 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a
dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně
provedl důkaz komisionářskou smlouvou ze dne 20. 9. 1999, Všeobecnými
podmínkami K., které jsou součástí uvedené smlouvy, dohodou o uznání závazku ze
dne 2. 1. 2001, smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 9. 8. 2001, oznámením o
postoupení pohledávky ze 17. 8. 2001, usnesením městského zastupitelstva
žalobce ze dne 13. 8. 2001, vyúčtováním č. 7, 8, 9 a 10, přehledem pohybů na
účtu majitele cenných papírů (žalovaného), sdělením SCP a výpovědí svědka P. P.
Z provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že k 30. 12. 2000 dluh
žalovaného činil na účtu vedeném firmou K. 3,361.978,39 Kč. Stav portfoliového
účtu žalovaného byl na konci obchodování firmy K. s cennými papíry nulový.
Dohodu o postoupení pohledávky shledal soud prvního stupně platnou, uznání
závazku ze dne 2. 1. 2001 pak pokládal za neplatné.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že se nejprve zabýval tím, zda
sporný závazek byl platně uznán či nikoliv. Dospěl k závěru, a to zejména s
ohledem na vyúčtování č. 8 za období do 30. 9. 2000 do 30. 12. 2000, v němž
bylo uvedeno, že starý zůstatek činil k 30. 9. 2000 – 4,878.978,39 Kč, že nový
zůstatek představuje rozdíl mezi starým zůstatkem a aktivem v obchodování s
cennými papíry v tomto období. Pokud v bodě II. dohody o uznání závazku dlužník
uznal závazek do výše 3,361.978,39 Kč, uznal tedy závazek, který vznikl za celé
období obchodování firmy K. s cennými papíry žalovaného, nikoliv pouze za
období od 30. 9. 2000 do 30. 12. 2000. Podle odvolacího soudu byl uznaný
závazek v předmětné dohodě jednoznačně určen s odkazem na komisionářskou
smlouvu.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že uznáním závazku se zakládá
vyvratitelná právní domněnka, že dluh existoval v době uznání a je na
dlužníkovi, aby neexistenci uznaného závazku prokázal. Žalovanému se podle
odvolacího soudu nepodařilo vyvrátit existenci uznaného závazku. V tomto
případě žalovaný na dluh také částečně plnil, a to finančními prostředky
získanými z obchodů s cennými papíry v posuzovaném období, z čehož lze
usuzovat, že se k dluhu přihlásil (§ 407 odst. 3 obch. zák.).
K námitce žalovaného o nedostatku věcné aktivní legitimace žalobce s ohledem na
tvrzenou neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 9. 8. 2001 odvolací
soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovanému nepříslušelo právo toto
namítat. Smlouva o postoupení pohledávek byla na straně postupitele uzavřena
firmou K. a na straně postupníka žalobcem, tedy subjekty odlišnými od
žalovaného a proto nemohl být žalovaný tímto úkonem dotčen. Uvedená námitka má
relativní povahu, proto je na úvaze toho subjektu, na jehož ochranu je
stanovena, zda se jí dovolá. Dohoda o postoupení pohledávky z 9. 8. 2001, je
podle odvolacího soudu platným úkonem, neboť žádný z oprávněných subjektů se
její neplatnosti nedovolal.
Odvolací soud v závěru odůvodnění rozsudku uvedl, že předmětem postoupení byla
jen pohledávka ve výši 3,361.978,31 Kč nikoliv již příslušenství pohledávky,
jak to vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávky.
Na základě uvedeného odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako
věcně správný.
Dovoláním ze dne 31. 1. 2007, doplněným podáním z 11. 6. 2007, napadl žalovaný
výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku s tím, že
dovolání podal podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a za otázky zásadního
právního významu označil to zda
- žalobce může být aktivně legitimovaným k žalobě na základě absolutně
neplatného právního úkonu – smlouvy o postoupení pohledávky z 9. 8. 2001 –
uzavřeného starostou obce bez souhlasu zastupitelstva, souhlas byl dán až 13.
8. 2001 a jde o rozpor s ust. § 103 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích,
- uvedená smlouva o postoupení pohledávky je za uvedené situace
absolutně či relativně neplatným právním úkonem,
- účastník řízení má právo vznášet námitku neexistence aktivní
legitimace žalobce a zda soud k ní musí přihlížet
- uznání závazku je platným právním úkonem, když u uznávajícího
absentuje vůle k uznání a zda musí v takovém případě uznávající prokázat
neexistenci závazku,
- jasně uznaný závazek s odkazem na Listinu, v níž je uvedena jiná
částka než uvedená v uznání , je platným uznáním.
Dovolatel v dovolání poté podrobně popsal způsob svého obchodování s firmou K.,
a. s. a dále popsal, jak došlo k uznání závazku ze dne 2. 1. 2001, které se
podle dovolatele týká výlučně obchodů s cennými papíry v období od 30. 9. 2000
do 30. 12. 2000, v němž bylo obchodování pro dovolatele aktivní v částce
1,516.519,20 Kč. Dovolatel proto pokládá žalobou uplatněný dluh za
neopodstatněný a uznání závazku za neplatné.
Žalobce jako další věřitel úpadce (K., b. d. K., a. s.) se s ním dohodl že k
úhradě své pohledávky použije pohledávky postoupené mu smlouvou o postoupení
pohledávky z 9. 8. 2001, která byla uzavřena na straně žalobce pouze starostou
obce. Podle dovolatele jde o absolutně neplatnou smlouvu, neboť souhlas
zastupitelstva s uzavřením smlouvy byl dán až 13. 8. 2001.
Dovolatel dále v dovolání zpochybňoval svědectví svědka P., poukazoval na jeho
trestní stíhání, dále namítal, že soudy nepřihlédly k jeho návrhům na provedení
dalších důkazů např. účetnictvím firmy K. Taktéž namítal, že je nesprávná
argumentace soudu, že na uznaný závazek zaplatil 20.000,- Kč, neboť touto
částkou hradil jiné administrativní poplatky.
V závěru dovolání se dovolatel zabýval otázkou aktivní legitimace na straně
žalobce, odkázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 32 Odo
735/2005, 29 Odo 145/2005, 29 Odo 626/2006) a Ústavního soudu z 10. 7. 2001,
sp. zn. III. ÚS 721/2000, zabývajícími se touto problematikou. Je toho názoru,
že jen platná smlouva o postoupení pohledávky může mít za následek změnu v
osobě věřitele a nový věřitel tím nabývá též aktivní legitimaci k jejímu
vymáhání. Protože smlouva o postoupení pohledávky ze dne 9. 8. 2001 je podle
dovolatele neplatná, neboť podle § 85 zák. č. 128/2000 Sb., ve znění účinném od
2. 8. 2001, bylo zastupitelstvu obce vyhrazeno rozhodnutí mj. o postoupení
pohledávky vyšší než 20.000,- Kč a toto rozhodnutí bylo učiněno až dne 13. 8.
2001, není žalobce aktivně legitimován k vymáhání žalované pohledávky.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu,
včetně rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k
dalšímu řízení.
Žalobce se podle předkládací zprávy a obsahu spisu k dovolání žalovaného
nevyjádřil.
Nejvyšší soud s ohledem na čl. II. bod 2 a 3 zák. č. 59/2005 Sb. s ohledem na
to, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po nabytí účinnosti uvedeného
zákona (tj. po 1. 4. 2005), avšak po řízení provedeném podle dosavadních
předpisů, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zák. č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném před novelou provedenou zák. č. 59/2005
Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolací soud konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas,
obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo
dovolání sepsáno.
Poté se dovolací soud zabýval tím, zda je dovolání v posuzované věci přípustné
podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel v dovolání též
odkázal.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ust.
§ 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v daném případě dovolání
přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý
rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm.
b) a dovolací soud dospěje k závaru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování odvolacího soudu nebyl vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v
dovolání zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě dovolatel mj. za otázku zásadního právního významu
označil, zda žalobce je ve věci aktivně legitimován v případě, kdy smlouva o
postoupení pohledávky ze dne 9. 8. 2001 byla uzavřena starostou obce před
udělením souhlasu zastupitelstva obce, tj. tato smlouva je podle názoru
dovolatele neplatná pro rozpor s ust. § 103 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., o
obcích.
Ze skutkových zjištění v dovolání nezpochybněných vyplývá, že smlouvou o
postoupení pohledávky ze dne 9. 8. 2001 uzavřenou společností K., b. d.K., a.
s., v likvidaci, Praha 3 jako postupitelem a m. Ž. jako postupníkem byla
postoupena pohledávka ve výši 3,361.978,39 Kč, kterou měl postupitel vůči L. K.
(dovolateli).
V usnesení ze dne 13. 8. 2001, č. 01/ZAST/18 zastupitelstvo města Ž. mj.
schválilo sepsání smlouvy o postoupení pohledávek za L. K. a současně postup
vedení města „v řešení pohledávek u firmy K., b. d.K., a. s., v likvidaci“.
Dohodou o uznání závazku ze dne 2. 1. 2001 uzavřenou společností K., b. d. K.,
a. s., P. jako věřitelem a L. K., U., jako dlužníkem, tento dlužník mj. uznal,
že ke dni 30. 12. 2000 dlužil věřiteli částku 3,361.978,39 Kč z uskutečněných
obchodů s cennými papíry.
V § 85 písm. i) zák. č. 128/2000 Sb., ve znění účinném od 2. 8. 2001 (dále jen
„zákon o obcích“) je zastupitelstvu obce vyhrazeno rozhodování o vyjmenovaných
majetkoprávních úkonech, mj. o postoupení pohledávky vyšší než 20.000,- Kč.
Podle § 103 odst. 1 zákona o obcích zastupuje starosta obec navenek.
Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že smlouva o postoupení
pohledávek ze dne 9. 8. 2001 je absolutně neplatná podle ust. § 39, neboť je v
rozporu s ust. § 85 písm. i) zákona o obcích, protože byla uzavřena dříve, než
o uzavření předmětné smlouvy o postoupení pohledávky rozhodlo zastupitelstvo m.
Ž. (srovnej též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 145/2005, 32 Odo
1163/2006, event. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 721/2000).
Změna v osobě věřitele může být důsledkem jen platné smlouvy o postoupení
pohledávky, na jejímž základě nabývá nový věřitel i aktivní věcnou legitimaci k
jejímu vymáhání (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo
377/2007). Platnost smlouvy o postoupení pohledávky však není rozhodná z
hlediska plnění závazku dlužníkem novému věřiteli, je-li mu postoupení
pohledávky původním dlužníkem oznámeno, resp. novým věřitelem prokázáno.
Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že žalobce není k vymáhání v žalobě uplatněné
pohledávky věcně aktivně legitimován a posouzení této otázky provedené
odvolacím soudem je nesprávné a v rozporu s judikaturou a hmotným právem.
K dalším námitkám dovolatele týkajícím, se uznání závazku ze dne 2. 1. 2001,
jímž žalovaný uznal, že společnosti K., b. d. K., a. s., v likvidaci, P. dluží
částku 3,361.978,39 Kč se dovolací soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu,
že toto uznání je platným právním úkonem, neboť splňuje požadavky stanovené v
ust. § 323 obch. zák., avšak je k tomu třeba dodat následující.
Podle § 524 odst. 2 obč. zák. s postoupenou pohledávkou přecházejí mj. všechna
práva s ní spojená, tj. mj. i práva vyplývající z jejího případného zajištění.
V posuzovaném případě, nedošlo-li ke změně v osobě věřitele proto, že předmětná
smlouva o postoupení pohledávky je neplatná, nemohlo dojít ani k přechodu práv
vyplývajících ze zajištění předmětné pohledávky, v dané věci z uznání dluhu z
2. 1. 2001, na žalobce jako nového věřitele s důsledky s tím spojenými.
Nejvyšší soud s ohledem na to, že posouzení věci provedené odvolacím soudem (a
taktéž i soudem prvního stupně) je v rozporu s hmotným právem konstatoval, že
dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodné, a
proto podle § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a protože i rozhodnutí soudu prvního stupně trpí stejnými vadami,
zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude podle ust. §
243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2009
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu