23 Cdo 1258/2024-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně VrtStavServis s.r.o., se sídlem v Praze, Primátorská 296/38, identifikační číslo osoby 06558062, zastoupené Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Žižkova 1934/12, proti žalované VIA NATURA CZ, s.r.o., se sídlem v Praze, Šafaříkova 456/3, identifikační číslo osoby 28248236, zastoupené Mgr. Zdeňkem Vaňátkem, advokátem se sídlem v Praze, Národní 365/43, o zaplacení 191 115,01 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 57/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023, č. j. 20 C 334/2023-177, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 9 970,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
výroku blíže specifikovaným (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé ohledně částky 170 115,01 Kč s příslušenstvím potvrdil. Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé změnil tak, že se žaloba o zaplacení 21 000 Kč s příslušenstvím zamítá (první výrok). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti části prvního výroku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé ohledně částky 170 115,01 Kč s příslušenstvím, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.
s. ř.“). K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout, případně zamítnout. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle § 237 o.
s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.
s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Dovolatelka dle obsahu dovolání namítá jednak rozpor závěrů odvolacího soudu s jedním odkazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 15.
10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 989/2019) a jednak v závěrečné části dovolání bez bližší argumentace uvádí otázku, zda je žalovaná povinna zaplatit za předmět díla, které nebylo před jeho zahájením řádně povoleno příslušnými orgány státní správy, již označuje jako dosud neřešenou. Dovolatelka namítá, že z listinných důkazů je zřejmé, že byla uzavřena pouze jedna smlouva o provedení díla a cena díla byla ujednána odkazem pouze na jeden rozpočet ze dne 9. 2. 2022 označený jako rozpočet na zprovoznění 60metrového vrtu na klíč včetně zemních prací za sjednanou cenu 73.321 Kč včetně DPH.
Žalobkyně žalovanou neupozornila na možnost navýšení rozpočtu.
Žalovaná tak neměla legitimní důvod očekávat, že cena díla bude navýšena. Do zhotovení díla žalobkyně nepředložila návrh rozpočtu, který by částku 73.321 Kč navyšoval o částku 97.350 Kč. Rozpočet nebyl sjednán jako neúplný nebo nezávazný a bylo proto na žalobkyni, aby s žalovanou dojednala změnu rozpočtu nebo další rozpočet. V nyní projednávané věci se ze zjištění soudů nižších stupňů podává, že mezi stranami byly uzavřeny dvě smlouvy, kdy první se týkala vrtání studny a druhá zprovoznění vrtu. Předmětem první smlouvy bylo samotné vrtání, resp. zhotovení uvedeného vrtu do hloubky 60 metrů dle rozpočtu ze dne 3.
2. 2022, ze kterého vyplývala částka 117.794 Kč v případě, že dojde ke zhotovení samotného vrtu do hloubky 60 m, včetně dalších komponent, kdy žalovaná zhotovení 60metrového vrtu za cenu 117.794 Kč odsouhlasila. Předmětem druhé smlouvy pak bylo samotné zprovoznění vrtu na klíč, včetně zemních prací s výtlakem, a to na základě e-mailové komunikace ze dne 9. 2. 2022 (již po vyvrtání předmětného vrtu), kde byl žalované zaslán podrobný rozpočet na zprovoznění uvedeného vrtu na klíč v celkové částce 73.321 Kč. Jednalo se o odlišnou nabídku s odlišným předmětem díla za odlišnou cenu, než bylo pouhé vrtání studny, přičemž uvedenou nabídku žalovaná rovněž akceptovala.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci byly uzavřeny smlouvy dvě, přičemž ve vztahu k rozpočtům odkázal na nabídku ze dne 3. 2. 2022 na provedení vrtu studny a ze dne 9. 2. 2022 na dodání technologie vrtu a jeho zprovoznění. Konstatoval, že ve světle provedených důkazů je neudržitelné tvrzení žalované, že se účastnice měly dohodnout na ceně ve výši 73.321 Kč za obě uvedené činnosti. Poukázal mj. na to, že na základě rozpočtu ze dne 3. 2. 2022, který se jednoznačně týkal jen vrtných prací, nemohla žalovaná k takové představě o celkové ceně všech prací žalobkyně dospět, neboť věděla, že cena jednoho metru vrtu je 1.200 Kč (bez DPH).
Jestliže tedy dovolatelka dovozuje, že cena díla byla ujednána odkazem pouze na jeden rozpočet ze dne 9. 2. 2022 a že žalobkyně tedy neoprávněně navýšila cenu díla, pomíjí, že přípustnost dovolání nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových zjištění a na kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn.
22 Cdo
4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj
vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017). Dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 989/2019, který mj. řeší otázku práva zhotovitele na zvýšení ceny určené na základě rozpočtu daného s výhradou neúplnosti nebo rozpočtu nezávazného, přípustnost dovolání vzhledem k výše uvedenému v podmínkách posuzované věci založit nemůže. Ve vztahu k druhé otázce o významu nepovolení stavby příslušnými orgány není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2080/2013, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zákonná úprava nezakazuje dvěma subjektům soukromého práva, aby mezi sebou po vydání stavebního povolení uzavřely smlouvu o dílo, na jejímž základě má být dílo provedeno způsobem odlišným, než je dosud povoleno ve stavebním povolení. Smlouva o dílo, na jejíž předmět díla nebylo vydáno stavební povolení, není neplatná. Uvedené závěry lze přiměřeně vztáhnout na otázku soukromoprávního ujednání stran o podmínkách vzniku práva na zaplacení ceny díla ve vztahu k nedostatku rozhodnutí orgánu veřejné správy. Svou argumentací dovolatelka současně směřuje do tvrzené vady díla. Odvolací soud však v nyní projednávané věci vyšel z toho, že nedostatek ujednání účastnic o vyřízení stavebněprávních náležitostí byl zřejmý z toho, že ze strany žalované nedošlo v tomto směru k udělení plné moci žalobkyni. Na řešení otázky nedostatku příslušných povolení jako případných vad díla (srov. § 2615 odst. 1 o. z.) tak není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 6. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu