23 Cdo 1267/2023-678
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně JANOŠÍK OKNA-DVEŘE s.r.o., se sídlem Na kopci 81, 756 12 Lačnov, IČO 27763099, zastoupené JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem Štefánkova 3326, 760 01 Zlín, proti žalované Šumavský Dvůr III s.r.o., se sídlem Jana Masaryka 179/56, 120 00 Praha 2, IČO 29136725, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, PhD., LL.M., advokátem se sídlem Pařížská 67/11 110 00 Praha 1, o zaplacení 337 209 Kč příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 168/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2022, č. j. 58 Co 336/2022 – 646, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 052 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2022, č. j. 31 C 168/2018-612, výrokem I žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 337 209 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 271 630 Kč od 19. 11. 2015 do zaplacení, a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 65 576 Kč od 23. 10. 2015 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku; výrokem II zamítl vzájemný návrh žalované o uložení povinnosti žalobkyni dokončit dílo výroba, dodávka a montáž dřevěných oken v budově č. p.
210, postavené na pozemku parcelní č. 539, vše v k. ú. Špičák, v souladu s článkem 2 odst. 1 smlouvy č. 5155 uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 17. 9. 2014; výrokem III zamítl vzájemný návrh žalované o uložení povinnosti žalobkyni dokončit dílo výroba, dodávka a montáž vchodových dveří v budově č. p. 210 postavené na pozemku parcelní č. 539, vše v k. ú. Špičák, v souladu s článkem 2 odst. 1 smlouvy č. 5845 uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 26. 1. 2015; výrokem IV zamítl vzájemný návrh žalované o uložení povinnosti žalobkyni zaplatit žalované částku ve výši 435 980,70 Kč spolu s úrokem s prodlení ve výši 9 % ročně z částky 435 980,70 Kč od 8.
1. 2019 do zaplacení a
výrokem V rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2022, č. j. 58 Co 336/2022–646, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé tak, že žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 65 576 Kč od 23. 10. 2015 do 30. 10. 2015 se zamítá, jinak ve vyhovujícím výroku I. a v zamítavých výrocích II až IV o vzájemných návrzích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; výroky II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodoval o požadavku žalobkyně na doplacení ceny díla ve výši 265 633 Kč ze smlouvy o dílo č. 5155 ze dne 17. 9. 2014 ve znění jejího dodatku č. 1 a o doplatku ceny díla ve výši 65 576 Kč ze smlouvy o dílo č. 5845 ze dne 26. 1. 2015. Soudy vyšly ze skutkových zjištění, že ve smlouvě se objednatel zavázal zahájit přejímání provedeného a dokončeného díla do dvou pracovních dnů od zhotovitelovy písemné výzvy, řádně v něm pokračovat a bez zbytečného odkladu je dokončit.
Nesplní-li objednatel bez náležitého důvodu tuto povinnost, má se za to, že zhotovitel splnil svůj závazek provést dílo a nejdříve pátý den po výzvě je zhotovitel oprávněn vystavit konečnou fakturu. Dále ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, vyplynulo, že žalovaná dne 29. 10. 2015 obdržela výzvu k zahájení přejímky díla, které bylo dokončeno dne 15. 10. 2015; z výzvy bylo zřejmé, že žalovaná byla vyzývána k převzetí díla již dne 9. 10. 2015 a dne 20. 10.
2015 jí byly zaslány předávací protokoly; žalovaná však na tyto výzvy nereagovala. Termín zahájení přejímky obou děl byl stanoven na 30. 10. 2015, ale žalovaná se k přejímce nedostavila, aniž by žalobkyni oznámila, jaký vážný důvod jí v tom brání. Za této situace se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyně ve smyslu § 2604 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), splnila svůj závazek provést dílo a nastala fikce převzetí díla.
Žalobkyni tak vzniklo právo na doplatek jednotlivých cen díla ve smyslu § 2610 o. z., jelikož se má za to, že žalovanou vytýkané vady děl byly žalobkyní ke dni 15. 10. 2015 odstraněny a díla dokončena. Soud prvního stupně se podle odvolacího soudu rovněž zcela správně vypořádal s argumentací žalované k tvrzeným vadám díla, platí-li, že objednatel nemá právo odmítnout převzetí díla pro ojedinělé drobné vady, které samy o sobě a ani ve spojení s jinými nebrání užívání díla, ať už funkčně či esteticky, anebo užívání díla podstatným způsobem neomezují.
Namítané vady díla, které spočívají v absenci či nedostatečnosti základního nátěru, jsou právě takovými vadami, jež žalovaná mohla uplatnit v záruční době. Odvolací soud pouze oproti soudu prvního stupně dospěl k jinému závěru při posouzení doby prodlení s úhradou doplatku ceny díla ze smlouvy č. 5845 ve výši 65 576 Kč, když k prodlení s úhradou této částky podle faktury ze dne 18. 8. 2015, splatné dne 25. 8. 2015, došlo až ode dne následující po okamžiku fikce předání díla, tj. dnem 30. 10. 2015.
Za správné naopak považoval závěry soudu prvního stupně ohledně nedůvodnosti všech tří vzájemných návrhů žalované. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku I. o věci samé změnil tak, jak je uvedeno v jeho výroku I. shora, a jinak výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a rovněž v jeho zamítavých výrocích o vzájemném návrhu (výrok II. až IV.) jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soud spočívá na nesprávném právním posouzení následujících otázek:
1. otázky, zda je vznik nároku na doplatek ceny díla podle dodatků smlouvy možno vázat na fikci převzetí díla, respektive, zda lze na základě fikce převzetí díla dovodit skutečné odstranění vytčených vad, a tedy vznik nároku žalobkyně na doplatek ceny díla. 2. otázky, zda je možno, aby fikce převzetí díla nastala i za situace, kdy žalobkyně poskytla žalované nepřiměřeně krátkou lhůtu k převzetí díla, respektive, zda je přípustné, aby žalobkyní takto stanovená lhůta byla kratší než lhůta sjednaná ve smlouvách.
3. otázky, zda je možno, aby fikce převzetí díla nastala i za situace, kdy žalobkyně předem věděla, že žalovaná se k převzetí nedostaví, neboť žalobkyně informovala o tom, že podmínky pro převzetí díla (odstranění vad) dosud nebyly splněny. Dovolatelka v této souvislosti namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil otázku vzniku nároku na doplatek ceny díla podle uvedených smluv, jelikož nesprávně postupoval při hodnocení důkazů, nedostatečně zkoumal existenci vad díla ke dni tvrzeného předání díla a nesprávně založil své rozhodnutí (stejně jako soud prvního stupně) na závěru, že žalovaná zmařila převzetí díla, v důsledku čehož nastala fikce převzetí jednotlivých děl a tím splatnost zbytku jejich cen.
Má za to, že takový závěr odporuje vzájemnému ujednání smluvních stran, a navíc nebyly ani splněny podmínky pro vznik fikce převzetí díla, jestliže podle smlouvy byl objednatel povinen zahájit přejímání provedeného a dokončeného díla do 2 pracovních dnů od zhotovitelovy písemné výzvy. V daném případě však výzva k převzetí díla na den 30. 10. 2015 byla doručena dne 29. 10. 2015. Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že otázka přípustnosti smluvního ujednání fikcí je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Nejvyšší soud po dlouhou dobu zastával názor, že je vyloučena možnost ujednání o tom, že dílo bude převzato na základě fikce (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1287/2018). Naproti tomu v rozsudku ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud strany smlouvy užijí pro vyjádření určitého jimi předvídaného následku slovní výrazy, které v právních normách obvykle vyjadřují právní domněnky či právní fikce (např. „považuje se“, „má se za“, „platí, že“), není takové smluvní ujednání pouze z tohoto důvodu neplatné.
S ohledem na výše uvedené proto dovolatelka považuje dovolání za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl jako nepřípustné. Žalobkyně poukazuje na to, že později vydaná judikatura Nejvyššího soudu v podobě rozsudku ze dne 23.
3. 2022, sp. zn.
23 Cdo 1001/2021, připouští možnost sjednání si fikce. Přitom platí, že novější judikatura nahrazuje judikaturu předchozí. Námitku žalované týkající se nedodržení lhůty k převzetí díla žalobkyně vyvrátila odkazem na skutkové zjištění, že žalovaná byla k převzetí díla vyzvána již 9. 10. 2015 a dne 20. 10. 2015, kdy ji byly zaslány předávací protokoly. Nesouhlasí ani s žalovanou, že odvolací soud nevzal v úvahu její námitku, že dílo nepřevzala z důvodu neodstraněných vad díla. Odvolací soud se podle názoru žalobkyně vypořádal v rámci hodnocení důkazů a právního posouzení s touto námitkou správně.
Žalobkyně poukázala též na skutečnost, že dílo slouží svému účelu již od roku 2015. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné, pro řešení první dovolatelkou formulované otázky, zda je možné si ve smlouvě sjednat fikci převzetí díla a vázat doplatek ceny díla na fikci převzetí díla, neboť nelze přisvědčit dovolatelce, že by dovolací soud řešil tuto otázku v aktuální judikatuře rozdílně. Poukazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1287/2018, v němž měla být tato otázka řešena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.
3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, pomíjí skutečnost, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1287/2018, řešil tuto otázku za účinnosti předešlé právní úpravy smlouvy o dílo podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014, zatímco rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, řešil tuto otázku za účinnosti nové právní úpravy smlouvy o dílo v nově účinném občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), kdy Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vysvětlil možnost sjednání fikce předání díla s ohledem na novou právní úpravu v tomto občanském zákoníku.
U dalších dovolatelkou formulovaných otázek nebyla přípustnost dovolání v souladu s ustanovením § 237 o. s. ř. vymezena a navíc otázka č. 2 je založena na vlastních skutkových zjištěních a závěrech dovolatelky, že žalobkyně poskytla žalované nepřiměřeně krátkou lhůtu k převzetí díla, a že tato lhůta byla kratší než smluvně stanovená lhůta do 2 pracovních dnů od zhotovitelovy písemné výzvy; k takovému závěru však soudy nedospěly.
Ze skutkových závěrů jak soudu prvního stupně, tak odvolacího soudu vyplývá, že žalovaná dne 29. 10. 2015 obdržela výzvu k zahájení přejímky díla, které bylo dokončeno dne 15. 10. 2015, přičemž podle skutkového zjištění soudu bylo z výzvy zřejmé, že žalovaná byla vyzývána k převzetí díla již dne 9. 10. 2015 a dne 20. 10. 2015, kdy jí byly zaslány předávací protokoly. K dovolatelkou formulované otázce č. 3 je nutno uvést, že na dovolatelkou předestřené skutkové situaci, že žalobkyně předem věděla, že se žalovaná k převzetí díla nedostaví, není vyřešení otázky nároku na doplatek ceny díla s ohledem na závěr o fikci předání díla založeno.
Nutno připomenout, že z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je známo, že dovolací soud je vázán skutkovými závěry odvolacího soudu a že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastním hodnocení provedených důkazů a na vlastních skutkových závěrech dovolatele. Skutkové závěry odvolacího soudu tedy nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3484/2018, a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupných na www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud rovněž již mnohokrát judikoval, že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - dostupných na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalované pro řešení jediné relevantní otázky hmotného práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, která je podle názoru dovolatelky dovolacím soudem rozhodována rozdílně, není podle § 237 o.
s. ř. přípustné, a Nejvyšší soud tedy nemohl učinit jiný závěr, než dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.