23 Cdo 1347/2022-104
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody, ve věci žalobkyně
Jihomoravské pivovary, a. s., se sídlem ve Vyškově, náměstí Čsl. armády 116/4,
identifikační číslo osoby 49973720, zastoupené JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, proti žalované CZECH
BEVERAGE INDUSTRY COMPANY, a. s., se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic
1068/13, identifikační číslo osoby 24728071, zastoupené Mgr. Pavlem Kopou,
advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142, o zaplacení částky 765 574,79 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 326/2021,
o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021,
č. j. 20 Co 399/2021-78, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 7. 10. 2021, č. j. 25 C 326/2021-69,
rozhodl, že se řízení přerušuje [podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen o. s. ř.] do
pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn.
6 C 437/2015 (výrok I), a že jednání nařízené na 11. 11. 2021 v 10:00 v jednací
síni č. 14 se odročuje na neurčito (výrok II).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu
prvního stupně ve výroku I. Podle odvolacího soudu bylo přerušení řízení
namístě z důvodu hospodárnosti řízení, neboť v již dříve zahájeném řízení u
Okresního soudu ve Vyškově žalovaná (tam v postavení žalobkyně) uplatnila po
žalobkyni (tam v postavení žalované) pohledávky z titulu náhrady škody,
bezdůvodného obohacení a zadostiučinění za zásah do dobré pověsti, které měly
vzniknout v souvislosti s nájemním vztahem účastnic, přičemž část těchto
pohledávek započetla žalovaná vůči nároku žalobkyně požadovanému v tomto řízení
(žalobkyně se domáhá po žalované zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání
předmětu nájmu a spotřebu energií po odstoupení od nájemní smlouvy v období od
1. 7. 2018 do 30. 9. 2018). Odvolací soud měl za to, že pohledávka žalované
není nejistá nebo neurčitá ve smyslu ustanovení § 1987 odst. 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jehož
přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
způsobilosti pohledávky žalované k započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z.,
při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze
dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněného pod číslem 37/2021 Sb.
rozh. obč. (dále jen „R 37/2021“), a ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5711/2017, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz. Jako dovolací důvod uplatnila
nesprávné právní posouzení věci. Navrhla změnit napadené rozhodnutí tak, že
řízení se nepřerušuje.
Žalovaná navrhla dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítnout.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pro řešení žalobkyní předložené otázky Nejvyšší soud neshledal dovolání
přípustným, neboť odvolací soud se neodchýlil od závěrů výše zmíněné ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které „nejistou nebo neurčitou“ ve
smyslu ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. je (zásadně) pohledávka ilikvidní, tj.
pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž
uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení
vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného
zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši
aktivní pohledávky, tj. místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami
veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. Aktivně započítávaná
pohledávka nebude jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. zpravidla
tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce
proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění
(prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější
dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné
(pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat
zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v
případě pasivní pohledávky. Výklad § 1987 odst. 2 o. z. však nesmí bránit
poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami. Vznikne-li
z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému
(spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly
vzájemně započitatelné. Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje §
1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v
okamžiku, kdy je započtení – projev vůle dlužníka pasivní pohledávky – účinné
(srov. R 37/2021, též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23
Cdo 900/2020, ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 564/2020). Zhodnocení, zda
je určitá pohledávka ve smyslu výkladu § 1987 odst. 2 o. z. nejistá a neurčitá,
vyžaduje komplexní úvahu soudu zohledňující individuální okolnosti případu
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3379/2021,
kterým bylo odmítnuto dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu
potvrzujícím rozhodnutí soudu prvního stupně o přerušení řízení v obdobné věci
týchž účastnic – žalobkyně v něm požadovala po žalované úhradu bezdůvodného
obohacení z téhož vztahu pouze za jiné období užívání nemovitosti).
V posuzované věci není závěr odvolacího soudu, že se nejedná o pohledávky
nejisté a neurčité, v rozporu s výše citovanou rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu, pokud k němu odvolací soud dospěl na základě okolností projednávané
věci, podle kterých jde o pohledávky, které měly vzniknout z téhož nájemního
vztahu mezi účastnicemi, z jakého uplatňuje své pohledávky žalobkyně (aktivně i
pasivně započítávané pohledávky vyplývají z téhož vztahu účastnic), s
přihlédnutím k tomu, že o pohledávkách žalované se vede (již v době započtení
se vedlo) soudní řízení u Okresního soudu ve Vyškově, v němž musely být určitě
vymezeny, a že započtení učiněné žalovanou nelze považovat za účelové vzhledem
ke stávajícím (započatým) řízením. Žalobkyní poukazovaná skutečnost, že výše
pohledávek žalované je předmětem znaleckého dokazování, ani skutečnost, že
žalobkyně popírá existenci pohledávek žalované, samy o sobě nejsou okolnostmi,
které by bez dalšího vylučovaly kompenzabilitu takových pohledávek. Lze též
dodat, že nebylo zjištěno, že by míra nejistoty pohledávek žalobkyně byla nižší
než míra nejistoty pohledávek žalované.
Považovala-li žalobkyně v dovolání za nesprávný samotný závěr odvolacího soudu
o důvodnosti přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pak k této
námitce nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem poukazovala pouze
na rozpornost závěrů odvolacího soudu s judikaturou dovolacího soudu v otázce
způsobilosti pohledávek žalované k započtení, která byla podstatná pro závěr,
zda v jiném soudním řízení je řešena otázka významná pro rozhodnutí ve věci.
Tuto rozpornost však dovolací soud nezjistil (jak bylo uvedeno výše).
Pro úplnost však lze dodat, že odvolací soud se neodchýlil ani od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se aplikace § 109 odst. 2 písm. c)
o. s. ř. Toto ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem
a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být
rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti
další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném
případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu
odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné
nepřiměřenosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, či ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014).
V posuzovaném případě se odvolací soud shora uvedenými hledisky pro možnost
přerušení řízení zabýval a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, shledal-li, že
je namístě přerušit řízení z důvodu hospodárnosti, neboť ve věci vedené u
Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 437/2015 (již probíhajícím delší
dobu) je řešena otázka existence a výše pohledávek žalované započítaných
žalovanou vůči žalobkyní uplatněným pohledávkám žalobkyně, jejíž vyřešení bude
mít význam pro řízení v této věci (v důsledku přerušení řízení ji nebude nutné
posuzovat nadbytečně dvakrát).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl
jako nepřípustné.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení o věci samé nekončí, nebylo o
náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodováno. O náhradě nákladů dovolacího
řízení rozhodnou soudy v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a §
151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu