23 Cdo 1357/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobce M. J., se sídlem v Mostě, Průběžná 3180, IČO 64685136,
zastoupeného Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9,
proti žalované Hartman a spol, s.r.o., se sídlem v Mostě, Čepirohy 154, IČO
40229050, zastoupené JUDr. Dušanem Rendlem, advokátem se sídlem v Mostě,
Slovenského národního povstání 1872, o zaplacení částky 2 046 998,70 Kč s
příslušenstvím a vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 2 579 596 Kč s
příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 68 Cm
174/2006, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 23. září 2015, č. j. 4 Cmo 254/2014-669, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2015, č.j. 4 Cmo
254/2014-669, se zrušuje ve výroku I v rozsahu zamítnutí žaloby, ve výroku III
v rozsahu, v jakém bylo vyhověno vzájemnému návrhu žalované, a ve výrocích IV
až IX, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. července 2014,
č.j. 68 Cm 174/2006-586, se zrušuje ve výroku II v rozsahu zamítnutí žaloby
ohledně částky 843 092 Kč, dále ve výroku IV, dále ve výroku V v rozsahu
zamítnutí vzájemného návrhu žalované ohledně částky 18 326 Kč, a ve výrocích VI
až IX, a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání žalobce odmítá.
III. Dovolání žalované se odmítá.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3.
července 2014, č.j. 68 Cm 174/2006-586, uložil žalované zaplatit žalobci
smluvní pokutu ve výši 571 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbytku žalobu
na zaplacení smluvní pokuty zamítl (výrok II). Dále zamítl žalobu na zaplacení
částky 61 906,70 Kč s příslušenstvím, které se žalobce domáhal z titulu náhrady
škody (výrok III). Dále soud prvního stupně uložil žalobci zaplatit žalované
částku 1 972 118 Kč s příslušenstvím, a to na základě vzájemného návrhu
žalované (výrok IV), ve zbytku vzájemný návrh zamítl (výrok V). Ve zbývajících
výrocích (výroky VI až IX) rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně o dané věci rozhodoval již po druhé, a to po zrušení jeho
prvního rozsudku ze dne 8. srpna 2011, č.j. 68 Cm 174/2006-357, odvolacím
soudem, konkrétně usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2012, č.j. 4 Cmo 274/2011-398. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Žalobce a žalovaná spolu uzavřeli dne 10. února 2005 smlouvu o dílo, jejímž
předmětem byla realizace stavby „novostavba prodejny nábytku dle projektové
dokumentace zpracované Ing. arch. H.“. Rozsah prací byl předmětnou smlouvou
stanoven v přiložených položkových rozpočtech s tím, že součástí smlouvy je i
provedení přípojek dle zpracované projektové dokumentace. Cena díla byla
stranami smlouvy dohodnuta formou položkových rozpočtů v celkové výši 13 469
252 Kč. Součástí dohody o ceně bylo i ujednání o tom, že v ceně nejsou zahrnuty
zemní práce, které souvisí se zásypy terénu na úroveň pod podkladní desku
podlahy a dodávka a pokládka podlahových krytin. Strany si dále ujednaly, že v
případě změny rozsahu předmětu díla bude uzavřen dodatek ke smlouvě, který musí
svým podpisem odsouhlasit zástupci smluvních stran, a že veškeré vícepráce
budou potvrzeny ve stavebním deníku a budou účtovány dle platných ceníkových
tarifů URS Praha. Dále byla sjednána pozastávka v rozsahu 10% z ceny díla,
která bude uvolněna po odstranění všech vad a nedodělků. Žalovaná se zavázala
ukončit dílo v termínu do 31. října 2005 s tím, že závazky vzniklé podle
smlouvy splní řádným ukončením díla a jeho předáním objednateli, přičemž
zhotovitel nejméně 5 dnů před zahájením předávacího řízení písemně vyzve
objednatele k přejímce, při které předloží dokumentaci skutečného provedení
díla. O předání a převzetí pak bude dle smlouvy pořízen zápis. Pro případ
porušení závazku ohledně termínu plnění smlouvy se žalovaná zavázala zaplatit
žalobci smluvní pokutu ve výši 2 000 Kč za každý započatý den trvání prodlení. Kolaudačním rozhodnutím vydaným Magistrátem města Most dne 1. prosince 2005 pod
sp. zn. SÚ 5679,5713/2005-330-Tr, které nabylo právní moci dne 21. prosince
2005, bylo povoleno užívání předmětné stavby a zároveň byly v rozhodnutí
stanoveny podmínky pro její užívání. Jak soud prvního stupně zjistil z předložených stavebních deníků, objednatel
(žalobce) dne 7. prosince 2005 odmítl dílo převzít z důvodu napojení objektu na
el. energii ze staveništního rozvaděče. Ze zápisu ve stavebním deníku ze dne
21. prosince 2005 pak soud prvního stupně zjistil, že došlo k odpojení
staveništního rozvaděče a objekt byl napojen na novou přípojku elektrické
energie. Z předložené korespondence vedené mezi žalobcem a žalovanou od 7. dubna 2006
vyplynulo, že žalobce vytýkal žalované vady díla a vyzýval ji k nápravě. Žalobce v této korespondenci odkazoval na odborný posudek, který si nechal
zpracovat za účelem posouzení kvality prováděných prací, přičemž ze závěrů
posudku vyplývají doporučení týkající se opravy střechy a podlahy objektu. Mezi
stranami proběhlo v období od 26. června 2006 do 16.
května 2007 několik
jednání, na nichž byly řešeny vady díla a způsob jejich odstraňování, a to vše
před převzetím díla. Ze zápisu z jednání ze dne 25. května 2007 sepsaného u JUDr. Petra Hrabáka,
tehdejšího právního zástupce žalobce, soud prvního stupně zjistil, že v uvedený
den objednatel převzal dílo, a to ve stavu, jaký byl popsán účastníky a
odsouhlasen v zápisu ze dne 16. května 2007, s tím, že žalobce bude nadále
uplatňovat přiměřenou slevu a náhradu škody dle smlouvy o dílo a obchodního
zákoníku. Z následné korespondence žalobce adresované žalované v období od 10. září 2007 do 27. dubna 2008 vyplynulo, že žalobce reklamoval u žalované vady
díla a požadoval jejich bezplatné odstranění. Z výslechu svědka (jednatele žalované) soud prvního stupně zjistil, že jednatel
žalované se dne 21. prosince 2005 setkal s žalobcem na staveništi a pokusil se
mu dílo předat. Žalobce jej však odkázal na pana L. (stavební dozor žalobce),
který jej odkázal zpět na žalobce, přičemž žalobce po novém roce sdělil
žalované, že „nic nepodepíše“. Z výslechu svědka (stavebního dozorce žalobce) soud prvního stupně zjistil, že
se na stavbě konaly jednou týdně kontrolní dny za účasti obou stran a že byly
prováděny další práce nad rámec smluvního ujednání, o kterých se jednalo v
rámci kontrolních dní, přičemž svědek uvedl, že vícepráce byly většinou
zaznamenány do stavebního deníku. Soud prvního stupně posuzoval nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty za
prodlení žalované s dokončením díla, kterou žalobce požadoval za období od 1. listopadu 2005 do 1. června 2008. Dále soud prvního stupně posuzoval nárok
žalobce na náhradu škody spočívající v ceně znaleckého posudku, který si nechal
žalobce vypracovat za účelem odborného posouzení vad díla. Soud prvního stupně
se rovněž zabýval posouzením vzájemného návrhu žalované, která požadovala
zaplacení části smluvené ceny ve výši 315 547 Kč a dále zaplacení víceprací. K nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty se soud prvního stupně zabýval
tím, zda se žalovaná dostala do prodlení s dokončením díla a jak dlouho její
prodlení trvalo. Soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval § 544
obč. zák. a § 554 odst. 1 obch. zák., podle kterého je dílo provedeno, je-li
řádně ukončeno a předáno objednateli. Soud dále vycházel ze smluvního ujednání
stran o způsobu a postupu pro předání díla, které vyžadovalo pořízení zápisu o
předání a převzetí díla s prohlášením objednatele, že předmět díla přejímá, a
to vše po předchozí písemné výzvě zhotovitele k přejímce. Soud prvního stupně vycházel ze zápisu žalované ve stavebním deníku ze dne 7. prosince 2005, podle kterého žalobce toho dne odmítl převzít dílo z důvodu
napojení objektu na el. energii ze staveništního rozvaděče, přičemž z dalšího
zápisu ve stavebním deníku ze dne 21. prosince 2005 se podává, že uvedeného dne
došlo k odpojení staveništního rozvaděče a napojení objektu na novou přípojku
el. energie. Na základě toho soud prvního stupně dospěl k závěru, že dílo mohlo
být protokolárně převzato již 21. prosince 2005, když z dalších provedených
důkazů nevyplývá, že by žalobce vytýkal do 21.
prosince 2005 další nedostatky
díla. Ke skutečnému předání díla způsobem sjednaným v předmětné smlouvě o dílo však
došlo až dne 25. května 2007 zápisem, ve kterém žalobce výslovně prohlásil, že
dílo přejímá ve stavu popsaném v zápisu ze dne 16. května 2007, a žalovaný svým
podpisem zápis potvrdil. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že k provedení díla došlo jeho převzetím
žalobcem dne 25. května 2007 a žalovaná tedy byla v prodlení od 1. listopadu
2005 do 25. května 2007, tj. po dobu 571 dnů, přičemž za toto období náleží
žalobci smluvní pokuta ve výši 2 000 Kč za každý započatý den prodlení. Soud
prvního stupně poté přistoupil k moderaci výše smluvní pokuty dle § 301 věty
první obch. zák., přičemž částku, která by z tohoto titulu náležela žalobci,
snížil na polovinu. K tomu soud prvního stupně uvedl, že důvody pro moderaci
výše smluvní pokuty shledal v přístupu žalobce k převzetí díla i k průběhu jeho
provádění, neboť žalobce měl možnost uplatňovat své připomínky a výtky ke
způsobu provádění díla již během kontrolních dnů. Žalobce však vady díla začal
namítat až po vydání kolaudačního rozhodnutí v době, kdy dílo bylo připraveno k
předání. Co se týče žalobcova nároku na náhradu škody spočívající v ceně za odborný
posudek, soud prvního stupně uvedl, že posudek nechal žalobce zpracovat v únoru
2006, přičemž ze stavebních deníků ani z jiných listin či důkazů nevyplynulo,
že by žalobce v tomto období vytýkal žalované vady díla. Soud prvního stupně
proto uzavřel, že nelze žalované přičítat k tíži náklady na zpracování posudku,
jestliže v době zpracování posudku neporušila žádnou právní povinnost, která by
vedla k nutnosti nechat zpracovat znalecký posudek. Soud prvního stupně v této
souvislosti opět připomněl, že žalobce měl možnost kontrolovat provádění díla
již v jeho průběhu. Ke vzájemnému návrhu žalované na zaplacení částky 315 547 Kč jakožto neuhrazené
části ceny díla, soud prvního stupně uvedl, že ze znaleckého posudku
vypracovaného soudem ustanoveným znalcem vyplývá, že práce, za které byla
částka fakturována, jsou pracemi dle smlouvy o dílo, přičemž jejich hodnotu
znalec vyčíslil na 297 221 Kč. Soud prvního stupně přiznal žalované částku ve
výši určené znalcem, přičemž k námitce žalobce, který tvrdil, že cenu díla
nedoplatil, neboť uplatnil podle smlouvy své právo na pozastávku ve výši 10% z
ceny díla, soud prvního stupně uvedl, že z důkazů nevyplynulo, že by žalobce
skutečně pozastávku realizoval, neboť žalované bez výhrad zaplatil 92% ceny
díla a v zápise o předání a převzetí stavebních prací ze dne 25. května 2007
realizaci pozastávky rovněž neuvedl. Co se týče vzájemného návrhu žalované na zaplacení víceprací, soud prvního
stupně vycházel ze znaleckého posudku vypracovaného soudem ustanoveným znalcem,
který měl za úkol posoudit, zda jednotlivé práce, které žalovaná požadovala
uhradit, představují skutečně vícepráce či zda se jedná o činnost k odstranění
vad, příp. zda byla daná položka již čerpána v předchozích platbách. Znalec
dospěl k závěru, že většina těchto prací představovala vícepráce a určil jejich
hodnotu.
Soud prvního stupně tak přiznal žalované nárok na zaplacení víceprací
v celkové hodnotě 1 674 896 Kč určené znalcem. K nároku žalobce na slevu z ceny díla, kterou uplatnil v dalším průběhu řízení,
soud prvního stupně uvedl, že nárok nebyl uplatněn řádně, neboť žalobce slevu z
ceny díla neuplatnil v konkrétní výši. Tuto skutečnost dle soudu prvního stupně
nemůže zhojit ani případný návrh na zpracování znaleckého posudku za účelem
zjištění výše nároku. Soud prvního stupně uvedl, že žalobce poučil o nutnosti
tvrdit skutečnosti na prokázání oprávněnosti tohoto nároku, a to co do jeho
základu a výše, přičemž žalobce tak ani přes poučení soudu neučinil. Soud
prvního stupně se proto tímto nárokem žalobce dále nezabýval. K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 23. září 2015, sp. zn. 4 Cmo 254/2014-669, změnil výrok I a výrok II
rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobci smluvní
pokutu ve výši 1 142 000 Kč s příslušenstvím, a ve zbytku žalobu na zaplacení
smluvní pokuty zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud
potvrdil výrok III rozsudku soudu prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího
soudu). Výrok IV a výrok V rozsudku soudu prvního stupně změnil odvolací soud
tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované 1 990 444 Kč s příslušenstvím,
přičemž ve zbytku vzájemný návrh žalované zamítl (výrok III rozsudku odvolacího
soudu). Ve zbývajících výrocích rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně
a ve většině se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně, až
na několik dílčích závěrů, pro které napadené rozhodnutí soudu prvního stupně
změnil tak, jak je uvedeno výše. Odvolací soud se neztotožnil s aplikací
moderačního práva soudem prvního stupně a uvedl, že v daném případě není na
místě výši smluvní pokuty moderovat, neboť nepřiměřenost smluvní pokuty nelze
dle odvolacího soudu posuzovat z hlediska délky prodlení, přičemž tento závěr
vychází i z judikatury Nejvyššího soudu. Odvolací soud dále nesouhlasil s
posouzením nároku žalované na zaplacení neuhrazené části ceny díla, konkrétně s
přiznáním nižší částky dle znaleckého posudku. Dle odvolacího soudu není na
místě přiznat nižší částku, než jakou požadovala žalovaná, neboť účtováno bylo
dle smlouvy a rozsah prací byl obsažen v potvrzeném zjišťovacím protokolu č. 9.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná i žalobce.
Žalovaná dovoláním napadla výrok I rozsudku odvolacího soudu, kterým byla
žalobci přiznána smluvní pokuta. Přípustnost dovolání žalovaná dovozovala z §
237 o. s. ř. a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle
§ 241a odst. 1 o. s. ř.. Dle dovolatelky soudy obou stupňů nesprávně posoudily
otázku délky prodlení s předáním díla, od které se odvíjí nárok na zaplacení
smluvní pokuty. Dle názoru dovolatelky soudy nezohlednily skutečnost, že
žalobce odmítl neodůvodněně převzít dílo, a den rozhodný pro skončení prodlení
žalované by tak měl být den, kdy žalobce bezdůvodně odmítl dílo převzít, tedy
21. prosinec 2005.
Co se týče dovolání žalobce, z obsahu jeho dovolání vyplývá, že žalobce napadá
výroky I až III rozsudku odvolacího soudu a s nimi související nákladové
výroky. Přípustnost dovolání žalobce dovozoval z § 237 o. s. ř., přičemž uvedl,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
Dovolatel v dovolání předně vytkl odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi
jeho námitkami uvedenými v odvolání a pouze odkázal na rozhodnutí soudu prvního
stupně a krátce vyložil, v čem se neztotožnil se soudem prvního stupně.
Odvolací soud tak dle dovolatele zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když své rozhodnutí neodůvodnil řádně v
souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. a nevypořádal se v odůvodnění se všemi
námitkami žalobce uvedenými v odvolání. V této souvislosti odkázal dovolatel na
několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterých se odvolací soud svým postupem
odchýlil, a rovněž poukázal na judikaturu Ústavního soudu.
Dovolatel dále namítal nesprávné právní posouzení otázky dokončení díla, neboť
dle názoru dovolatele nebylo dílo řádně dokončeno, když předmět díla nebyl
nikdy předán v souladu se smlouvou, protože žalovaná měla při převzetí díla
předložit i dokumenty specifikované ve smlouvě o dílo, což neučinila. Dovolatel
dále poukázal na to, že dílo mělo vady i po dni převzetí, tedy po 25. květnu
2007, a odkázal na judikaturu Nejvyšší soudu, konkrétně na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. listopadu 2008, sp. zn. 32 Odo 1326/2006, podle kterého dílo,
které je vadné, nelze považovat za dílo provedené řádně, a to ani tehdy, pokud
jej objednatel převezme. Dle názoru dovolatele tak dílo nebylo provedeno řádně
ani ke dni 25. května 2007, kdy jej převzal, neboť i po tomto datu měl předmět
díla vady, a náleží mu tak smluvní pokuta za celých 943 dnů, nikoli pouze za
571 dnů, jak dovodily soudy obou stupňů. Další dovolatelova námitka směřovala proti právnímu posouzení jeho nároku na
náhradu škody ohledně ceny za zpracování znaleckého posudku. Dle dovolatele
soudy obou stupňů nesprávně posoudily okamžik vzniku škody, když se neřídily
tím, že dovolateli vznikla škoda úhradou ceny za znalecký posudek v březnu
2006, nikoli v únoru 2006. Dovolatel nesouhlasí s tím, aby náklady na
zpracování znaleckého posudku šly k jeho tíži, když žádnou povinnost neporušil
a domáhal se pouze napravení vzniklé situace. Dovolatel dále nesouhlasil s právním posouzením otázky víceprací a uvedl, že
podmínky uvedené v předmětné smlouvě o dílo musely být naplněny kumulativně,
tedy muselo by dojít k podpisu dodatku ke smlouvě o změně rozsahu díla a
zároveň by vícepráce musely být potvrzeny ve stavebním deníku. Žádný dodatek o
změně rozsahu smlouvy však nebyl uzavřen a žalované nevzniklo právo na
zaplacení víceprací. Dovolatel v tomto směru odkázal na judikaturu Nejvyššího
soudu, od které se odvolací soud dle jeho názoru odchýlil při posuzování nároku
žalované na úhradu ceny za poskytnuté vícepráce, konkrétně na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 2856/2009. Co se týče posuzování víceprací, dovolatel dále namítal, že soud prvního stupně
formuloval zadání znaleckého posudku nesprávně, pokud znalci uložil, aby
posoudil, které práce provedené žalovanou byly nad rámec smluvního ujednání. Dle názoru dovolatele je posouzení toho, které práce byly vícepracemi, otázkou
právní a nelze se při jejím posuzování řídit znaleckým posudkem. Dovolatel
uvedl, že soudy obou stupňů se odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu, když
se spokojily se závěrem znalce, že se jedná o vícepráce, aniž by posuzovaly to,
zda se skutečně jednalo o vícepráce a zda byly sjednány. Dovolatel v tomto
směru poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. února 1995, sp. zn. Cdon
24/94, dle kterého závěry znaleckého posudku nelze bez dalšího přebírat, ale je
třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy,
jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku.
Dovolatel v dovolání dále vytýkal soudům obou stupňů, že se nezabývaly jeho
nárokem na slevu z ceny díla, který uplatnil v průběhu řízení. Soudy dle názoru
dovolatele pochybily, jestliže uvedly, že se jeho nárokem nebudou zabývat,
neboť neuplatnil nárok na slevu z ceny díla v určité konkrétní výši, a odmítly
vypracování znaleckého posudku za účelem zjištění výše slevy. Soudy se dle
dovolatele tímto odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2010, sp. zn. 23 Cdo
1299/2008, dle jehož závěru je při posuzování výše slevy mít na paměti několik
faktorů, nejen náklady na odstranění vad, a výše slevy tak často může být
určena dohodou stran či znaleckým posudkem. Podle další námitky dovolatele soudy nesprávně posoudily realizaci pozastávky,
když uvedly, že pozastávku neuplatnil, neboť pozastávku žalované neoznámil v
žádném dokumentu. Dovolatel v dovolání uvedl, že pozastávka nemusí být
uplatněna objednatelem vůči zhotoviteli, je-li ujednána ve smlouvě. Svoji
argumentaci dovolatel podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 4928/2007. Na základě výše uvedeného dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání podaly obě strany sporu. Žalovaná ve svém vyjádření k
dovolání žalobce uvedla text zcela totožný s textem jejího dovolání. Žalobce ve
vyjádření k dovolání žalované polemizoval s její právní argumentací a uvedl, že
dovolání žalované dle jeho názoru není přípustné, neboť žalovaná řádně
nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, neformulovala otázku hmotného či
procesního práva, na které závisí napadené rozhodnutí, a pouze citovala § 237
o. s. ř.. Žalobce tedy navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobami
oprávněnými zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.),
posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 554 odst. 1 věty první obch. zák. zhotovitel splní svou povinnost
provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v
dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem. Podle § 549 odst. 1 obch. zák. dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na
omezení rozsahu díla a nesjednají-li jeho důsledky na výši ceny,je objednatel
povinen zaplatit jen cenu přiměřeně sníženou; dohodnou-li se tímto způsobem na
rozšíření díla, je objednatel povinen zaplatit cenu přiměřeně zvýšenou.
Co se týče dovolání podané žalovanou, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání není přípustné, neboť žalovaná nevymezila, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Žalovaná v dovolání uvedla, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. a že
nesouhlasí s právním posouzením otázky délky jejího prodlení, avšak nikde v
dovolání nevymezila, v čem tato právní otázka dle jejího názoru splňuje
kritéria uvedená v § 237 o. s. ř., jehož text pouze ocitovala. Dovolatelka
pouze krátce polemizovala s právním posouzením odvolacího soudu, aniž by
uvedla, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolací soud se k otázce nutnosti vymezit přípustnost dovolání vyjádřil
například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, v němž uzavřel, že k přípustnosti dovolání nepostačuje pouhá citace
textu § 237 o. s. ř., nýbrž dovolatel je povinen vymezit, které z hledisek
uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Na základě výše uvedeného dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalované
odmítnout dle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť trpí vadami, které dovolatelka ve
lhůtě k podání dovolání neodstranila a pro které nelze v dovolacím řízení
pokračovat. Co se týče dovolání žalobce, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je v níže
uvedených částech přípustné a důvodné, neboť odvolací soud se v několika
otázkách předestřených dovolatelem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu
dovolacího. Jestliže dovolatel namítal nesprávné právní posouzení délky prodlení žalované a
odklon odvolacího soudu od judikatury Nejvyšší soudu vztahující se k otázce, ve
kterém okamžiku je dílo provedeno, pak lze v této námitce dovolateli
přisvědčit. Podle závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, např. dle rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2001, dílo, které je
vadné, nelze považovat za dílo provedené, a to ani v případě, že jej objednatel
převzal. Posouzení okamžiku, kdy dílo by skutečně provedeno, tedy kdy byla naplněna
jednak podmínka jeho řádného ukončení a jednak podmínka převzetí díla
objednatelem, má vliv na závěr, ke kterému dni došlo ke skončení prodlení
žalované. Dle výše citované judikatury Nejvyššího soudu není splněna podmínka
řádného ukončení díla, jestliže je dílo vadné, a to i když jej objednatel
převzal. Právní posouzení soudů obou stupňů je v tomto ohledu neúplné, tudíž nesprávné,
neboť ze skutkových zjištění soudu prvního stupně jednoznačně nevyplývá, zda
vady díla, o jejichž odstranění strany smlouvy jednaly před převzetím díla,
byly odstraněny ke dni převzetí díla a zda tedy dílo bylo v okamžiku předání
již bez vad. Soudy nesprávně uzavřely, že došlo k provedení díla jeho předáním
objednateli, když ze skutkových zjištění není zřejmé, zda dílo v okamžiku
předání objednateli již bylo bez vad, tedy zda byla ke dni předání díla
naplněna také podmínka řádného ukončení díla, jejíž splnění je nutné pro závěr,
že dílo bylo provedeno a že prodlení žalované skončilo. Soudy měly učinit
skutková zjištění ohledně toho, zda dílo vykazovalo vady ke dni jeho předání
objednateli či nikoli.
Jestliže se prokáže, že dílo bylo vadné ke dni předání,
měl by se soud prvního stupně dále zabývat tím, kdy vady byly odstraněny, tedy
ke kterému dni již dílo bylo řádně provedeno, a skončilo tak prodlení žalované. Až na základě takto zjištěného skutkového stavu by bylo možno uzavřít, zda
prodlení žalované skončilo předáním díla nebo zda kvůli vadám předaného díla
trvalo prodlení žalované nadále, resp. ke kterému dni prodlení žalované
skutečně skončilo. Dovolatel dále namítal, že soudy nesprávně posoudily nárok žalované na
zaplacení víceprací, přičemž se dle dovolatele odchýlily od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatel v dovolání argumentoval tím, že
smluvní ujednání o tom, že změna rozsahu předmětu díla musí být ujednána
dodatkem ke smlouvě podepsaným oběma stranami, a ujednání o tom, že vícepráce
budou potvrzeny ve stavebním deníku, musely být naplněny kumulativně a že tedy
ke sjednání víceprací platně nedošlo, jestliže vícepráce byly pouze
zaznamenávány do stavebního deníku. Ve vztahu k této otázce dovolatel dále
namítal, že posouzení nároku na zaplacení víceprací je otázkou právní a že tedy
soud prvního stupně neměl při posuzování víceprací vycházet ze znaleckého
posudku a z toho, co znalec označil jako vícepráce. I tyto námitky dovolatele
shledal dovolací soud důvodnými. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je zřejmé, že strany si ve smlouvě
o dílo sjednaly písemnou formu změny smlouvy, konkrétně změny rozsahu předmětu
díla, když se v předmětném ustanovení smlouvy o dílo (článek II, bod 2.1
předmětné smlouvy o dílo) hovoří o změně formou dodatku podepsaného zástupci
obou stran. Vícepráce představují právě změnu rozsahu předmětu díla, konkrétně
jeho rozšíření ve smyslu § 549 odst. 1 obch. zák., tedy změnu smlouvy o dílo,
neboť jde o práce zhotovitele nad rámec toho, co si strany původně sjednaly. Aby zhotoviteli vznikl nárok na zaplacení víceprací, muselo by dojít ke změně
smlouvy o dílo, a to ve formě, kterou si strany sjednaly, v tomto případě ve
formě písemného dodatku. Tento závěr vyplývá z ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července
2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007, podle kterého je ke vzniku nároku zhotovitele
na zvýšenou cenu díla v případě jeho rozšíření nezbytná předchozí dohoda
objednatele a zhotovitele na vlastním rozšíření díla, čili dohoda o změně
smlouvy o dílo. Jestliže si strany smlouvy v následujícím ustanovení smlouvy sjednaly potvrzení
víceprací ve stavebním deníku, neznamená to, že by pro sjednání víceprací, tedy
pro změnu rozsahu předmětu díla, pro kterou smlouva vyžaduje formu písemného
dodatku, postačovalo jejich pouhé potvrzení ve stavebním deníku. Z výše
uvedeného totiž vyplývá, že sjednání víceprací představuje změnu smlouvy a je
tedy nezbytné je sjednat ve formě, jaká je pro změnu smlouvy vyžadována ve
smluvním ujednání stran. Výše uvedené ovšem neznamená, že by písemný dodatek o
změně rozsahu předmětu smlouvy nemohl být obsažen i ve stavebním deníku.
Je
nerozhodné, kde je takový dodatek zapsán, rozhodující je, zda dodatek o změně
smlouvy má formu vyžadovanou smluvním ujednáním, tedy v tomto případě, zda je
písemný a podepsaný zástupci obou stran smlouvy. Dovolateli lze tedy přisvědčit
v tom, že pro sjednání víceprací bylo třeba písemného dodatku o změně smlouvy a
kumulativně i potvrzení víceprací ve stavebním deníku, ovšem dodatek o změně
smlouvy by mohl být obsažen i ve stavebním deníku. Soudy obou stupňů se však
posuzováním toho, zda vícepráce byly platně sjednány, nezabývaly, neboť se
ohledně nároku žalované na zaplacení víceprací řídily závěrem znalce ohledně
toho, které provedené práce byly pracemi nad rámec smlouvy o dílo. Soudy obou stupňů tedy pochybily, jestliže žalované přiznaly nárok na zaplacení
víceprací v rozsahu, v jakém znalec určil, že šlo o vícepráce. Při posuzování
nároku na úhradu víceprací se soudy měly řídit tím, jaké provedené vícepráce
byly skutečně sjednány mezi stranami, nikoli konstatováním znalce ohledně toho,
které práce byly fakticky provedeny nad rámec smlouvy o dílo. Jak totiž
Nejvyšší soud konstantě uvádí ve své rozhodovací praxi, řídí se nárok na
zaplacení víceprací tím, zda tyto vícepráce byly mezi stranami sjednány, a to
ve formě stanovené stranami ve smlouvě o dílo (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 2856/2009). A contrario pokud
vícepráce, byť fakticky provedené, nebyly mezi stranami sjednány ve formě, jaká
je vyžadována smlouvou o dílo pro změnu smlouvy, nemá na jejich zaplacení
zhotovitel nárok. Soudy obou stupňů tedy pochybily a odchýlily se od judikatury
Nejvyššího soudu, jestliže nárok na zaplacení víceprací přiznaly žalované na
základě toho, co za vícepráce označil znalec, a nezabývaly se tím, jaké
vícepráce byly sjednány jakožto změna rozsahu předmětu smlouvy v písemné formě
a podepsané oběma stranami smlouvy, přičemž taková změna smlouvy mohla být
sjednána i ve stavebním deníku. Co se týče dovolatelovy námitky ohledně nesprávného právního posouzení toho,
zda pozastávku sjednanou ve smlouvě realizoval, lze dovolateli i v tomto
přisvědčit, neboť soudy obou stupňů pochybily, jestliže dospěly k závěru, že
pozastávka nebyla ze strany žalobce realizována. Vzhledem k tomu, že pozastávka
není výslovně upravena v obchodním zákoníku, ani v jiném právním předpise
soukromého práva, není tedy pro její realizaci zákonem předepsán žádný postup
či náležitost, jak by měla být uplatněna. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že strany si ve smlouvě o
dílo ujednaly právo objednatele na 10% pozastávku z ceny díla, která bude
uvolněna po odstranění vad a nedodělků. Z tohoto smluvního ujednání nevyplývá,
že by strany měly v úmyslu zavést formalizovanou proceduru uplatnění
pozastávky. K uplatnění pozastávky došlo již samotným zadržením platby ze
strany žalobce jakožto objednatele a vytčením vad díla zhotoviteli, přičemž
nebylo nutné oznamovat zhotoviteli samotnou realizaci pozastávky. Tento závěr
vyplývá rovněž z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně ze
závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp.
zn. 32 Cdo
2076/2007, dle kterého smluvní ujednání o pozastávce upravuje vznik práva na
zaplacení kupní ceny. V řešeném případě by tedy zhotoviteli vzniklo právo na
zaplacení 10% části ceny díla až po odstranění vad a nedodělků, jak bylo
stranami ujednáno ve smlouvě o dílo, a to aniž by objednatel musel realizaci
pozastávky zhotoviteli jakkoliv oznamovat. Soudy obou stupňů se tedy odchýlily
od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i při posouzení této otázky. Dovolatel dále namítal, že odvolací soud se nevypořádal se všemi jeho námitkami
uvedenými v odvolání, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. I tato námitka dovolatele je důvodná, neboť
odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku sice shrnul argumentaci žalobce,
avšak posléze se s většinou jeho námitek nikterak nevypořádal. Takový postup je
jednak v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, např. s nálezem Ústavního soudu
ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. IV. ÚS 2468/11, jednak s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, neboť podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006, je řízení zatíženo vadou, jestliže se
odvolací soud nezabýval argumentací odvolatele uvedenou v odvolání. Ve zbytku shledal Nejvyšší soud dovolání žalobce nepřípustným a vadným, a to
ohledně následujících námitek dovolatele a z níže uvedených důvodů. Dovolatel namítal nesprávné právní posouzení otázky náhrady škody spočívající v
ceně za odborný posudek, který si dovolatel nechal vypracovat. Ve vztahu k této
otázce však neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel sice tvrdil, že se v této otázce odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak neuvedl, od jakých rozhodnutí
Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil, a to ani odkazem na spisovou značku
konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani odkazem na právní závěry
judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek (i takové
vymezení přípustnosti by obstálo, a to ve světle judikatury Ústavního soudu,
konkrétně nálezu Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS
1256/14). Nejvyšší soud se k otázce vymezení přípustnosti dovolání vyjádřil ve své
rozhodovací praxi již několikrát. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §
237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou
otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací
praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Nejvyššímu soudu tedy nezbylo, než v této části dovolání odmítnout pro
nevymezení přípustnosti dovolatelem, a to dle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť
jde o vadu, pro kterou nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Co se týče dovolatelovy námitky ohledně nesprávného právního posouzení nároku
na slevu z ceny díla, který uplatnil v průběhu řízení před soudem prvního
stupně, nelze dovolateli přisvědčit. Dovolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího
soudu, konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2010, sp. zn. 23
Cdo 1299/2008, totiž na danou věc nelze vztáhnout, neboť se týká způsobu určení
výše slevy z ceny díla, avšak nezabývá se povinností žalobce uplatnit nárok
tak, aby byl určitý co do základu a výše. Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce rovněž v této části, a to dle § 243c
odst. 1 o. s. ř. jakožto nepřípustné. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je ve
zbývající části přípustné a důvodné podle § 237 o. s. ř., a napadený rozsudek
odvolacího soudu a rovněž rozsudek soudu prvního stupně zrušil, neboť důvody
zrušení se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení dle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.