Judikát 23 Cdo 1371/2025
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:31.03.2026
Spisová značka:23 Cdo 1371/2025
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.1371.2025.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241 odst. 2 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D 23 Cdo 1371/2025-625
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ZONAS a.s., se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 14/17, identifikační číslo osoby 27826309, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 58/8, za účasti EG.D Holding, a.s., se sídlem v Brně, Lidická 1873/36, identifikační číslo osoby 28085400, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem v Praze, Ovocný trh 1096/8, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, o zaplacení 3 018 452,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 72 C 74/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2024, č. j. 21 Co 191/2024-571, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici EG.D Holding, a.s., na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 135 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce účastnice. Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení domáhala nahrazení rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 12. 1. 2021, č. j. 10511-30/2015-ERU, soudním rozhodnutím, jímž bude uložena účastnici EG.D Holding, a. s., která byla účastníkem v řízení před správním orgánem, povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 018 452,40 Kč s úrokem z prodlení od 29. 4. 2015 do zaplacení stanoveným podle čl. IV. odst. 5 Smlouvy o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy č. 2010-S711004 ze dne 21. 1. 2011, spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 400 Kč. Uvedenou částku požadovala jako podporovanou výkupní cenu elektrické energie ze slunečního záření vyrobenou výrobním zařízením žalobkyně v období října a listopadu 2012, kterou vyúčtovala účastnici fakturami s uvedenou splatností ke dni 19. 11. 2012 a 18. 12. 2012.
2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 6. 2023, č. j. 54 C 72 C 74/2021-499, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit účastnici na náhradu nákladů řízení částku 54 461 Kč (výrok pod bodem II).
3. V záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Brně jako odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 114 Kč (výrok II).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání (které podle obsahu směřovalo toliko proti výroku napadeného rozhodnutí o věci samé), v němž namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí (případně též rozsudek soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (případně soudu prvního stupně) k dalšímu řízení, nebo aby napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví.
Přípustnost dovolání žalobkyně spatřovala v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“, a to konkrétně otázky, jaké požadavky lze dovodit pro právní jednání odmítnutí nároku na výkupní cenu dle přechodného ustanovení § 54 odst. 13 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o POZE“), a to s ohledem na jeho obsah a lhůtu, ve kterém bylo nutné jej učinit. Měla též za to, že odvolací soud nepřípustně zasáhl do jejího práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a do práva na ochranu vlastnictví dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Žalobkyně v dovolání argumentovala tím, že zákon sice nezakotvuje obligatorní písemnou formu odmítnutí nároku, musí však být z daného právního jednání adresátovi zřejmý jeho obsah, tj. odmítnutí nároku účastnicí muselo být učiněno výslovně, nebo alespoň takovým způsobem, aby jeho obsah byl seznatelný, určitý a srozumitelný, což nesplňuje pouhé neuhrazení faktury, které může být učiněno například i z důvodu platební neschopnosti. Podle žalobkyně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1264/2019, uveřejněném pod číslem 19/2021 Sb. rozh.
obč. (dále jen „R 19/2021“), na který odkázal odvolací soud, nebyla řešena otázka, která vyvstala v nyní posuzované věci, neboť v tam řešené věci došlo mezi výrobcem a dosavadním poskytovatelem podpory ke sporu o důvodnosti podkladů pro úhradu podpory, zatímco v nyní posuzované věci došlo k pouhému neuhrazení faktury účastnicí, nikoliv k výslovnému napadení a zpochybnění podkladů pro úhradu podpory. Naopak měla za to, že závěry vyslovené v R 19/2021 podporují její argumentaci.
6. Účastnice ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost. Napadené rozhodnutí považovala za věcně správné.
7. Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Ačkoliv žalobkyně označila jako předpoklad přípustnosti dovolání ve vztahu k výše specifikované otázce, že „má být dovolacím soudem posouzena jinak“, z dalšího obsahu dovolání se podává, že fakticky měla za to, že v R 19/2021 pro skutkovou odlišnost jí předkládaná otázka řešena nebyla, případně, že závěry R 19/2021 svědčí o důvodnosti její dovolací argumentace a že odvolací soud tak postupoval v rozporu s uvedeným rozhodnutím.
Oproti přesvědčení žalobkyně však jí předkládaná právní otázka již byla v R 19/2021 vyřešena, odvolací soud se od řešení tam přijatého v nyní posuzované věci neodchýlil a ani dovolací soud v argumentaci žalobkyně neshledává žádný důvod, pro který tuto otázku měl nyní vyřešit jinak.
10. V R 19/2021 Nejvyšší soud vyložil, že účelem tam zmíněných přechodných ustanovení zákona o POZE (včetně § 54 odst. 13) zjevně bylo chránit právní jistotu účastníků původních vztahů, přičemž tato ochrana byla mimo jiné realizována i tím, že na právního nástupce ze zákona přecházela některá práva a závazky jeho právního předchůdce vyplývající z původních vztahů. Dále uvedl, že vzhledem k tomu, že provozovatel přenosové či regionální distribuční soustavy nebyl podle předchozí právní úpravy subjektem, který by mohl rozhodovat o přiznání či nepřiznání nároku na podporu, je nutné slovní spojení „odmítl přiznat nárok“ použité v § 54 odst. 13 zákona o POZE chápat ve smyslu odmítnutí zaplacení výrobcem nárokované podpory.
Z obsahu výše citovaných ustanovení je zřejmý úmysl zákonodárce odlišit způsob vypořádání práv a závazků z dosavadních vztahů týkajících se podpory v situaci, kdy mělo jít pouze o vyplacení nesporných nároků (ty měl uhradit stávající poskytovatel podpory) od situací, kdy práva a závazky vznikly ze zaplacení podpory bez předání podkladů nebo kdy mezi výrobcem a dosavadním poskytovatelem podpory došlo ke sporu o jejich důvodnosti (takové situace měly být řešeny a případné závazky dosavadního poskytovatele uhrazeny již novým poskytovatelem podpory).
Současně též s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3835/2014, dodal, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že v případě sporu o zaplacení výkupní ceny na základě smlouvy uzavřené mezi výrobcem a provozovatelem přenosové či regionální distribuční soustavy, závazek z nároku založeného takovým smluvním ujednáním (jež podle § 54 odst. 9, 10 a 11 zákona POZE uplynutím dne 31. 12. 2012 zanikla) přechází na operátora trhu podle § 54 odst. 13 zákona o POZE.
11. Z výše uvedených judikaturních závěrů tedy vyplývá, že v případě sporu o zaplacení výkupní ceny za období do 31. 12. 2012 na základě smlouvy uzavřené mezi výrobcem a provozovatelem přenosové či regionální distribuční soustavy je od 1. 1. 2013 ze zákona pasivně legitimovaným subjektem operátor trhu podle § 54 odst. 13 zákona o POZE, neboť účelem tohoto přechodného ustanovení bylo, aby spory o důvodnost takových nároků již byly řešeny a případné závazky dosavadního poskytovatele uhrazeny již novým poskytovatelem podpory, tj. operátorem trhu. O tom, že v nyní posuzované věci existuje spor o zaplacení výkupní ceny za elektrickou energii vyrobenou předchůdkyní žalobkyně v říjnu a listopadu 2012 přitom není pochyb (jinak by nebylo vedeno řízení před správním orgánem i řízení před soudy nižších stupňů).
12. Odvolací soud se tedy neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uzavřel-li, že ve smyslu § 54 odst.
13 zákona o POZE není forma „odmítnutí“ nijak stanovena, tím, že účastnice nezaplatila vystavenou fakturu (přičemž je zřejmé, že účastnice má za to, že žalobkyni nepřísluší nárok na výkupní cenu požadovanou ve fakturách a je tak dán i spor o důvodnost nároku), došlo k faktickému „odmítnutí přiznání nároku výrobci“ ve smyslu § 54 odst. 13 zákona o POZE, práva a povinnosti z takto uplatněného nároku, jenž měl vzniknout do 31. 12. 2012, přešla k 1. 1. 2013 na operátora trhu, a že účastnice tedy není v daném sporu pasivně legitimovaná.
Je přitom bezpředmětné, jaké důvody k tomuto odmítnutí účastnici vedly, jelikož zákon o POZE nestanoví povinnost, aby bylo odmítnutí jakkoliv odůvodněné. Ostatně ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v usneseních ze dne 19. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 414/2024, ze dne 21. 7. 2024, sp. zn. 25 Cdo 803/2024, ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 327/2024, a ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 33 Cdo 437/2025, v nichž dovodil nepřípustnost dovolání žalobkyně pro řešení zcela totožné právní otázky v obdobných věcech.
13. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
14. Uplatnila-li žalobkyně v dovolání také námitku, že odvolací soud nepřípustně zasáhl do jejího práva vlastnit majetek a do práva na ochranu vlastnictví, pak k této námitce nevymezila, v čem shledává naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. I námitka porušení ústavně zaručených práv může být předmětem dovolacího přezkumu jen tehdy, je-li obsahem dovolání současně vymezení, v čem je v tomto ohledu spatřováno naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16).
15. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti též pro vady).
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se účastnice domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 31. 3. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu