23 Cdo 1466/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve
věci žalobkyně Lazarská 5, a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Lazarská
1719/5, identifikační číslo osoby 49241770, zastoupené Mgr. Lukášem Liškou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1271/32, proti žalované GMF AQUAPARK
PRAGUE, a. s., se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábř. 235/28, identifikační
číslo osoby 27642127, zastoupené Mgr. Davidem Belhou, advokátem se sídlem v
Praze 2, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, o zaplacení částky 957.448 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 98/2013, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2015,
č. j. 3 Cmo 48/2015-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
7% úrokem z prodlení ročně od 21. června 2013 do zaplacení a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (bod I. výroku). Dále soud zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se
žalobkyně na žalované domáhala zaplacení 237.658 Kč se 7% úrokem z prodlení
ročně z částky 200.000 Kč od 21. června 2013 do zaplacení (bod II. výroku). K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. v rozsahu
povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 419.790 Kč se 7% úrokem z prodlení ročně
od 21. června 2013 do zaplacení, jinak soud rozsudek ohledně zaplacení částky
300.000 Kč s příslušenstvím změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá
(první výrok). Dále soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod
bodem II. v odvoláním napadeném rozsahu tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni 37.658 Kč (druhý výrok) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (třetí výrok). Konečně soud
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího
řízení (čtvrtý výrok). Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku, kterým bylo vyhověno podané žalobě,
napadla žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje
dovolatelka v nesprávném řešení otázky, za jakých podmínek vzniká mandatáři
nárok na úplatu dle mandátní smlouvy, resp. vzniká-li mandatáři nárok na úplatu
dle mandátní smlouvy i v případě, že nevykonal veškeré činnosti, ke kterým se v
mandátní smlouvě zavázal a které jsou podstatné pro dosažení sjednaného
výsledku, ke kterému má činnost mandatáře dle uzavřené mandátní smlouvy
směřovat. V posouzení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále dovolatelka předkládá dovolacímu soudu
k posouzení otázku vzniku nároku žalobkyně na úroky z prodlení ve výši 37.658
Kč s posouzením, zda je věřitel - mandatář oprávněn požadovat úroky z prodlení
z částky představující zálohu na /budoucí/ odměnu mandatáře v případě, že v
budoucnu mandatáři nárok na odměnu /ve výši této dříve splatné zálohy/
nevznikne. Ohledně odvolacím soudem přiznané smluvní pokuty ve výši 300.000 Kč
dovolatelka uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku snížení
nepřiměřené smluvní pokuty dle § 301 obch. zák. Dovolatelka poukazuje na další
vady řízení, které měly dle jejího názoru za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Žalobkyně se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání je
včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální
obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání nesměřuje proti
žádnému usnesení vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř, zbývá určit, zda je
dovolání přípustné dle § 237 o. s. ř. a § 238 o. s. ř. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným
výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde
o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží. V projednávané věci nejde ani o vztahy ze spotřebitelských smluv, ani o
pracovněprávní vztahy, zbývá tedy určit, zda napadené výroky splňují další
podmínky § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým
základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu
na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo
rozhodnuto jedním výrokem. (Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. září
1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5,
ročník 2000, pod číslem 55, usnesení Nejvyšší soudu ze dne 24. března 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013,
sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014,
sp. zn. 33 Cdo 4318/2014, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. dubna
2008, sp. zn. III. ÚS 307/05.)
O takovou situaci jde i v projednávané věci, kdy dovolání směřuje též do
druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o samostatném
nároku (kapitalizovaném úroku z prodlení ze zálohové faktury) ve výši 37.658
Kč. V tomto rozsahu není dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Ve zbývající části dovolání posuzoval dovolací soud, zda jsou naplněny
předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je
oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s.
Dovolatelka předně napadá závěry odvolacího soudu, jakož i soudu prvního
stupně, o tom, že žalobkyni vznikl nárok na odměnu z mandátní smlouvy v částce
119.790 Kč s příslušenstvím. Námitky dovolatelky k této otázce lze shrnout tak,
že dle dovolatelky, pokud žalobkyně řádně nevykonala činnosti, ke kterým se
zavázala v mandátní smlouvě, nemohl jí vzniknout nárok na úplatu, a to i
přesto, že se dostavil výsledek předpokládaný v mandátní smlouvě. Tyto námitky
však nemohou založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelka přehlíží, že soudy
nižších stupňů rozhodovaly za situace, kdy ze skutkových zjištění vyplynulo, že
žalobkyně pro žalovanou provedla na základě smlouvy sjednanou činnost, jejíž
výsledky byly žalovanou realizovány. V takto ustaveném rámci nemůže polemika
dovolatelky o existenci realizační fáze smlouvy být podrobena dovolacímu
přezkumu, který je vyhrazen toliko pro otázky právní. Uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci se proto nemohou
uplatnit ani dovolatelkou odkazované závěry ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2005, sp.
zn. 32 Odo 1056/2004), dle které není-li účastníky ve smlouvě ujednáno jinak,
je jedinou podmínkou pro vznik nároku mandatáře na úplatu jen jím řádně
vykonaná činnost. V posuzované věci jde však o jiná skutková zjištění soudů,
neboť z ujednání mezi účastníky plyne, že úplata byla sjednána za celé období a
její vznik i výše byly závislé pouze na zvýšení příjmů žalované v tomto období.
Nelze pak ničeho vytknout závěru soudu prvního stupně (který potvrdil i
odvolací soud) o tom, že jelikož lze jen stěží rozlišit, zda a jaká konkrétní
činnost žalobkyně byla rozhodující pro zvýšení příjmů žalované v jednotlivých
měsících sjednaného období (např. zvýšení příjmů v březnu roku 2013 mohlo být
způsobeno činností žalobkyně v září roku 2012), není rozhodné, že žalobkyně pro
žalovanou od listopadu 2012 prakticky žádnou činnost dle smlouvy nevyvíjela.
Přípustnost dovolání nezakládají ani ty námitky dovolatelky, kterými
zpochybňuje závěr soudu prvního stupně (stejně jako odvolacího soudu) o tom, že
v projednávané věci nejsou dány podmínky pro snížení smluvní pokuty dle § 301
obch. zák. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 18. října 2011, sp.
zn. 32 Cdo 4469/2010 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12,
ročníku 2012, pod číslem 168), ustanovení § 301 obch. zák. co do způsobu
vymezení kriterií pro hodnocení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty patří k normám
s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Úzká provázanost s konkrétními
skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající
zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry
nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách.
V poměrech projednávané věci přitom soud prvního stupně (jehož závěry odvolací
soud potvrdil), vyšel z individuálního posouzení kritérií pro použití
moderačního práva. Odvolací soud tak nevybočil z judikaturního rámce k
podmínkám aplikace § 301 obch. zák. způsobem, jenž by zasluhoval korekci formou
věcného přezkumu jeho rozhodnutí (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2008/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 1734/2012).
V části dovolání, ve které dovolatelka namítá nesprávný postup odvolacího
soudu, není dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod,
než jaký je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými
dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad
řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze
v případě přípustného dovolání (§ 243 odst. 2 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada
řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán
předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.; proto
podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje dle § 243f odst.
3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 11. července 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu