I. Dovolání žalobkyně i žalovaného se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. ledna 2015, č. j. 60 C
74/2013-101, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 180.000 Kč s
příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a co do částky
1.988.717 Kč s příslušenstvím tam uvedeným žalobu zamítl (bod II. výroku). Dále
soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně i žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaný.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o zamítnutí žaloby co do
částky 1.988.717 Kč. Uvádí, že má za to, že právní otázka nároku žalobkyně na
náhradu škody způsobené žalovaným byla soudy obou stupňů posouzena nesprávně.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále
též jen o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k
tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dále zkoumal,
zda dovolání obsahuje všechny obligatorní obsahové náležitosti dle § 241a odst.
2 o. s. ř.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal,
v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §
241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou
otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení
této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých
rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29
NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 29. srpna
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo
43/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu).
Žalobkyně ve svém dovolání na vymezení předpokladů přípustnosti rezignovala,
když pouze uvádí, že dovolání je přípustné s ohledem na § 236 ve spojení s §
238 o. s. ř. Ani z dalšího obsahu dovolání však dovolací soud neseznal, které z
hledisek přípustnosti dovolání je dle žalobkyně v projednávané věci naplněno.
Dovolání, jež neobsahuje vylíčení v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), je vadným podáním, které může
dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§
241b odst. 3 věta první, § 243b o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání trpí vadami, které nebyly odstraněny a
pro než nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolání
žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud dále posuzoval dovolání žalovaného, z jehož obsahu plyne, že
napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku, kterým byl potvrzen I. výrok
soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit 180.000 Kč s
příslušenstvím. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§
241a odst. 1 o. s. ř.) dle obsahu dovolání spočívá na posouzení platnosti
příslušného ustanovení čl. III odst. 6 smlouvy, dle kterého se smluvní strany
dohodly, že nebude-li objednateli přidělena dotace na základě schválené
žádosti, činí celková cena díla pouze 60.000 Kč bez DPH.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
žalovaného bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přitom není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání
obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239
o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v
ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Závěr odvolacího soudu o tom, že v projednávané věci nastala situace popsaná v
čl. III. odst. 6 smlouvy, a cena díla se proto snížila na částku 60.000 Kč bez
DPH, není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Námitky žalovaného
směřující k opačnému závěru proto přípustnost dovolání nezakládají. Základním
principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nevede k závěru o
neplatnosti smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá,
jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie
smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a
hospodářská funkce smlouvy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14.
dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003).
Dovolací soud se neztotožňuje s tvrzením žalovaného, že posuzované ustanovení
smlouvy je neplatné pro neurčitost (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
července 2001, sp. zn. 26 Cdo 557/2001), neboť po provedeném dokazování soudy
nižších stupňů není pochyb o obsahu čl. III odst. 6 smlouvy, stejně jako není
pochyb o tom, že tato část smlouvy nedoznala uzavřením dodatku ke smlouvě
žádných změn. Obdobně ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů
žádným způsobem neplyne, že by uzavření dodatku ke smlouvě mělo být v rozporu s
dobrými mravy, a proto dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) neplatné. Pro projednávanou
věc není rozhodný ani odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 780/2001, neboť v tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud
zabýval vztahem splatnosti smlouvy a odkládací podmínky, aniž by toto
rozhodnutí řešilo některou z právních otázek, na kterých je založeno rozhodnutí
odvolacího soudu v projednávané věci.
Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán
předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.; proto
podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje dle § 243f odst.
3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 11. července 2016
JUDr.
Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu