23 Cdo 1555/2024-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. S. a b) D. S., obou zastoupených JUDr. Jiřím Tvrdkem, advokátem se sídlem v Praze 12, Semická 3292/6, proti žalované O. O. S., zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 12, Semická 2026/12, o určení vlastnictví a na vrácení daru, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 96/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2024, č. j. 23 Co 221/2023-214, 23 Co 222/2023, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, č. j. 8 C 96/2022-161, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 28. 7. 2023, č. j. 8 C 96/2022-166, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že mají ve společném jmění manželů spoluvlastnický podíl ve výši ideální ? k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, zapsáno na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok pod bodem I), uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 24 684 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit České republice na účet Okresního soudu Praha-západ společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení státu 230 Kč (výrok pod bodem III).
2. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení (výrok I) a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 4 114 Kč (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v rozsahu jeho výroků I a II) podali žalobci včasné dovolání, v němž navrhli napadené rozhodnutí zrušit (navrhli zrušit i „Rozsudek 1“ v dovolání konkrétně nespecifikovaný) a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Jako dovolací důvod uvedli nesprávné
právní posouzení věci a nesprávný procesní postup odvolacího soudu ve věci týkající se hodnocení důkazů a přípustnosti nových důkazů. Podle žalobců „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, když má být dovolacím soudem posouzena jinak“.
4. Žalobci v dovolání považovali (tam zmiňovaný) obsah „svědectví P. M. dne 20. 11. 2023 s úředně ověřeným podpisem“, „výpovědi žalované u lékaře H.“ a čestných prohlášení J. K. a J. N. za důkazy o tom, že žalovaná jednala v rozporu s dobrými mravy, pomlouvala žalobce s cílem jim ublížit a dehonestovat je, což podle nich bylo důvodem pro vrácení daru. Poukazovali na to, že výše uvedené „svědectví“ potvrzuje též dohodu mezi žalobci a žalovanou o tom, že za dar předmětných nemovitostí se o ně bude ve stáří starat, což žalovaná nedodržela.
Podle žalobců ze „svědectví“ P. M. též vyplývá, že s ním žalovaná měla od roku 2017 milenecký vztah, což žalobcům vědomě zamlčela, a mělo to zásadní vliv na darování. Vyjádřili přesvědčení, že žalovaná měla vše důkladně promyšlené, včetně získání občanství a jejich daru, které by jinak neobdržela. Darovací smlouvu ze dne 28. 3. 2018 měli za neplatnou, neboť takto byli žalovanou uvedeni v omyl o rozhodující okolnosti. Tvrdili, že kdyby o mimomanželském vztahu žalované věděli, k darování by nedošlo.
V souvislosti s uvedenou námitkou žádali žalobci dovolací soud o posouzení právní otázky neplatnosti jednání v omylu s tím, že obdobný případ dosud v judikatuře dovolacího soudu nebyl řešen. Rovněž odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný pod číslem 70/2011 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 70/2011“ (jenž je veřejnosti též dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), který „pojednává obecně o neplatnosti právních úkonů.“
5. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Ačkoliv v úvodu dovolání žalobci avizovali, že dovolání podávají „proti výrokům I a II“ rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobců s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)
a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům v dovolání není obsažena žádná argumentace a žalobci se zjevně domáhají jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Z dovolací argumentace žalobců je patrné, že žalobci měli dovolání za přípustné pro řešení (podle nich dosud judikaturně neřešené) otázky neplatnosti darovací smlouvy pro uvedení v omyl žalobců (dárců) o rozhodující okolnosti spočívající v zatajení mimomanželského poměru žalovanou (obdarovanou). Tato otázka však přípustnost dovolání založit nemůže. Žalobci totiž při její formulaci vychází z vlastního skutkového stavu věci, který v řízení nebyl zjištěn. Odvolací soud na základě provedeného dokazování neučinil skutkové zjištění, že by měla žalovaná mimomanželský poměr, který žalobcům zatajila při uzavření darovací smlouvy. Žalobci uvedenou argumentací ve skutečnosti nezpochybňují správnost právního posouzení věci, nýbrž správnost skutkových závěrů, z nichž odvolací soud vycházel. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 40/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
10. Ze stejného důvodu nemůže založit přípustnost dovolání ani odkaz na R 70/2011, od nějž se měl patrně podle žalobců odvolací soud odchýlit při řešení otázky neplatnosti darovací smlouvy (v dovolání žalobci měli mimo jiné za to, že se odvolací soud odchýlil při řešení otázky hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu). I ve vztahu k této námitce žalobci v dovolání vycházeli z existence mimomanželského poměru žalované a jeho zamlčení žalobcům při uzavření darovací smlouvy, tj. z vlastního (v řízení nezjištěného) skutkového stavu věci.
11. Pro úplnost lze dodat, že tvrzení žalobců v úvodu dovolání, podle kterého otázka hmotného práva „má být dovolacím soudem posouzena jinak“ není způsobilým vymezením některého z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, totiž míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl nyní v projednávané věci odklonit (posoudit nyní tuto již judikaturně vyřešenou otázku jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě mylně domnívají žalobci v dovolání, že má dovolací soud posoudit jinak otázku řešenou odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč.). O způsobilé vymezení přípustnosti dovolání však nejde, i kdyby žalobci takto skutečně uplatňovali čtvrtý z předpokladů přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř, neboť z dovolání není zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného práva se má (podle mínění žalobců) dovolací soud nyní odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
12. V další dovolací argumentaci žalobci fakticky pouze zpochybňovali správnost zjištěného skutkového stavu věci na základě vlastního hodnocení jimi v dovolání zmíněných důkazů (část z nich v řízení nebyla provedena). Dovolací přezkum je však ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn. Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy tudíž nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
13. Uvedli-li žalobci v úvodu dovolání jako další dovolací důvod „nesprávný procesní postup odvolacího soudu ve věci týkající se hodnocení důkazů a přípustnosti nových důkazů“, pak fakticky namítali existenci vad řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Přípustnost dovolání tudíž taková námitka vad řízení založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Samotné tvrzení žalobců o těchto údajných procesních pochybeních (žalobci zřejmě nesouhlasí s tím, že odvolací soud neprovedl některé z důkazů, které navrhovali až v průběhu odvolacího řízení, a z nichž v dovolání dovozovali odlišný skutkový stav věci) nezahrnuje vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. ve vztahu ke konkrétní odvolacím soudem řešené otázce procesního práva.
14. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobců odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti též pro vady).
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu