23 Cdo 1588/2024-671
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně LIFTEC CZ a.s., se sídlem v Praze 10, Počernická 272/96, identifikační číslo osoby 26496101, zastoupené Mgr. Richardem Kolibou, advokátem se sídlem v Třinci, nám. Svobody 527, proti žalované TECHMEN CZ a.s., se sídlem v Praze 5, Žitavského 502, Zbraslav, identifikační číslo osoby 07520506, zastoupené Mgr. Petrem Fučíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 20/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2024, č. j. 3 Cmo 70/2023-644, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. 6. 2023, č. j. 15 Cm 20/2019-626, zamítl návrh žalobkyně, aby namísto ní do řízení vstoupila společnost LIFTEC POLSKA SPÓŁKA Z OGRANICZONĄ ODPOWIEDZIALNOŚCIĄ, sídlem Bielska 68, 43-400 Cieszyn, Polská republika.
2. Jednalo se o v pořadí již druhé rozhodnutí soudu prvního stupně o procesním nástupnictví, neboť jeho první usnesení ze dne 19. 7. 2022, č. j. 15 Cm 20/2019-597, bylo k odvolání žalované zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, č. j. 3 Cmo 104/2022-623, a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobkyně se domáhala poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nekalosoutěžní jednání, následně rozšířila žalobu o další nároky včetně nároku na náhradu škody, přičemž soud toto rozšíření žaloby připustil. Její žaloba byla poté v celém rozsahu zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 10. 5. 2022, č. j. 15 Cm 20/2019-521. Poté žalobkyně podáním ze dne 26. 6. 2022 navrhla, aby do řízení (v rozsahu uplatněného nároku na náhradu škody ve výši 8 728 504 Kč) vstoupila na její místo výše uvedená společnost jakožto procesní nástupce, neboť měla od žalobkyně nabýt předmětnou pohledávku na základě smlouvy ze dne 22. 6. 2022. Spolu s návrhem byl soudu doručen souhlas procesního nástupce se vstupem do řízení namísto dosavadní žalobkyně.
4. Soud prvního stupně aplikoval § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a § 2 o. s. ř. a dospěl k závěru, že návrh žalobkyně podle § 107a o. s. ř. lze považovat za účelové zneužití procesní úpravy a jeho připuštěním by došlo k porušení práv a právem chráněných zájmů žalované. Poukázal na to, že žalobkyně a navrhovaná procesní nástupkyně jsou personálně propojeny a že pohledávka nebyla postoupena za úplatu, jak vyplynulo z tvrzení žalobkyně; hospodářský důvod postoupení pohledávky je tak vyloučen.
5. Podle soudu postoupení pohledávky a tím i přesun vedení řízení na zahraniční subjekt v rámci vlastnické struktury žalobkyně nemůže mít pro žalobkyni jiný hospodářský užitek, než vyhnutí se placení náhrady nákladů řízení. S ohledem na účetní závěrky procesní nástupkyně, z nichž vyplynulo, že společnost nemá žádné zaměstnance a je ve ztrátě, bylo možné dle soudu rozumně předpokládat, že připuštěním jejího vstupu do řízení by se snížila (příp. vyloučila) dobytnost případné pohledávky žalované na náhradu nákladů řízení. Zároveň soud poukázal na to, že podání návrhu na vstup procesní nástupkyně do řízení pouhých pět dní po podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta a žalobkyni bylo uloženo zaplatit na nákladech řízení 1 098 147,60 Kč, budí pochybnosti o skutečném účelu tohoto postupu. Soud prvního stupně proto uzavřel, že návrh žalobkyně podle § 107a o. s. ř. lze v poměrech okolností nyní projednávané věci považovat za účelové zneužití procesní úpravy.
6. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 2. 2024, č. j. 3 Cmo 70/2023-644, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví z důvodu zjevného zneužití tohoto institutu a uzavřel, že má shodně se soudem prvního stupně za to, že z obsahu spisu vyplývají okolnosti svědčící o zjevném zneužití úpravy § 107a o. s. ř. Za tyto okolnosti odvolací soud považoval to, že žalobkyně navrhla procesní nástupnictví společnosti, která nejen vykazovala v posledních letech záporné výsledky hospodaření, ale její činnost je nyní také pozastavena. Doba podání návrhu podle § 107a o. s. ř. je dle odvolacího soudu také jednou z relevantních okolností, kterou je nutné zohlednit při posouzení zjevného zneužití úpravy procesního nástupnictví. Odvolací soud tak považoval za zjevné, že cílem návrhu žalobkyně bylo zneužití institutu procesního nástupnictví, neboť návrh podala poté, co soud prvního stupně zamítl její žalobu a zavázal ji k náhradě nákladů řízení.
7. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázka dovolatelky se týkala posouzení, zda byl návrh podle § 107a odst. 2 o. s. ř. v okolnostech nyní projednávané věci zjevným zneužitím institutu procesního nástupnictví. Dovolatelka namítala, že se odvolací soud při posouzení této otázky odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, podle něhož lze návrh podle § 107a o. s. ř. ve výjimečných případech zamítnout prostřednictvím aplikace § 2 o. s. ř. V řešené věci však nebyl dle názoru dovolatelky požadavek na výjimečnost naplněn.
8. Dovolatelka namítala, že navrhovaná procesní nástupkyně není jen „prázdnou schránkou“, jak tvrdila žalovaná, neboť je součástí holdingu žalobkyně a členy jejích statutárních orgánů jsou členové statutárního orgánu žalobkyně. Dále uvedla, že pokud měl soud pochybnosti o majetkové situaci společnosti, měl žalobkyni vyzvat k doplnění tvrzení. Rovněž namítala, že časová souvislost podání procesního návrhu žalobkyně nemůže být jedním ze základních argumentů pro jeho zamítnutí. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že připustí vstup navrhované společnosti do řízení namísto žalobkyně.
9. Žalovaná ve vyjádření k dovolání polemizovala s jednotlivými námitkami dovolatelky a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, příp. zamítnuto, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
11. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání není přípustné.
14. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vychází z toho, že soud v občanském soudním řízení může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. Takový postup je namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu žalobce na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči němu nedobytnou (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2650/2012, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013, ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1807/2018, či usnesení ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1826/2022). Prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k zamítnutí návrhu žalobce na postup podle § 107a o. s. ř. nepostačuje, neboť nejistota soudu o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže. Proto je vždy zapotřebí, aby si soud pro posouzení poctivosti pohnutek žalobce shromáždil dostatečný podklad a na jeho základě poté učinil jednoznačný závěr, zda cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je či není zneužití procesní úpravy motivované tím, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3399/2015).
15. V ústavní rovině přijal obdobný závěr také Ústavní soud, jenž zdůraznil v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale musí též posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř. (zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy). V poměrech tam posuzované věci k tomu dodal, že „obecné soudy měly dále soustředit svou pozornost i na jiné ze spisu se podávající, resp. úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, patrný nedostatek typického "komerčního" motivu postoupení, jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele, jeho nejasný majetkový a obchodní substrát atd., a na tomto vůbec podezřelém základě se pak měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky – procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky – mohou pro dané řízení nastat, jmenovitě pak pro procesní pozici žalované stěžovatelky.“
16. Pokud tedy odvolací soud dospěl v projednávané věci k závěru, že z obsahu spisu vyplývají okolnosti svědčící o zjevném zneužití institutu procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř., přičemž těmito okolnostmi bylo to, že společnost LIFTEC POLSKA SPÓŁKA Z OGRANICZONĄ ODPOWIEDZIALNOŚCIĄ v posledních letech vykazovala záporné výsledky hospodaření a v době rozhodnutí soudu byla její činnost pozastavena, a že žalobkyně podala návrh na vstup této společnosti do řízení poté, co nebyla v řízení úspěšná a soud prvního stupně ji zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši přesahující 1 000 000 Kč, pak se svým závěrem od výše citované rozhodovací praxe neodchýlil.
17. Pokud dovolatelka namítala, že společnost, jejíž vstup do řízení navrhla, není jen „prázdnou schránkou“, je tato námitka pro závěr odvolacího soudu nepodstatná. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je totiž zřejmé, že odvolací soud svůj závěr odůvodnil jinými okolnostmi než tvrzením žalované o tom, že navrhovaná společnost je pouhou „prázdnou schránkou“. K dovolatelčině další námitce, kterou poukazovala na propojení mezi žalobkyní a navrhovanou společností, dovolací soud připomíná, že skutečnost, že šlo o postoupení pohledávky mateřské společnosti na dceřinou společnost, bez dalšího nevylučuje závěr o zneužití procesní úpravy, neboť sama o sobě ničeho nevypovídá o případné dobytnosti či nedobytnosti pohledávky na náhradu nákladů řízení.
I přes vzájemnou propojenost jsou dceřiná a mateřská společnost dva odlišné právní subjekty, které se mohou lišit též ve své hospodářské situaci a v možnosti dostát svým závazkům. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1826/2022. Nadto z výše citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, vyplývá, že jde-li o postoupení pohledávky mezi ovládající a ovládanou společností, může to značit nedostatek typického „komerčního“ motivu postoupení a nezřetelnost důvodu postoupení, tj. okolnosti, které naopak mohou svědčit o tom, že účelem postoupení pohledávky a návrhu na postup podle § 107a o.
s. ř. je zneužití procesní úpravy.
18. Dovolatelce nelze přisvědčit ani v námitce, že pouhá časová souvislost podání návrhu podle § 107a o. s. ř. nemůže být základním argumentem pro jeho zamítnutí. Odvolací soud vzal při rozhodování v úvahu vícero okolností, kvůli nimž nevyhověl návrhu žalobkyně, a skutečnost, že žalobkyně návrh podala poté, co v řízení u soudu prvního stupně nebyla úspěšná, byla pouze jednou z okolností, které ve výsledku vedly odvolací soud k závěru o tom, že návrh žalobkyně sledoval zneužití procesní úpravy § 107a o. s. ř. Odvolací soud rovněž v tomto směru správně vycházel z judikatury, konkrétně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3604/2022, podle něhož při posouzení, zda návrh podle § 107a o. s. ř. představuje zneužití tohoto institutu, hraje roli mimo jiné to, za jaké situace k návrhu podle § 107a o. s. ř. došlo, přičemž Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uvedl, že pro případy zneužití procesní úpravy v § 107a o. s. ř. je charakteristické, že návrh podle § 107a o. s. ř. podává žalující strana zpravidla v situaci, kdy dosavadní výsledky řízení ukazují, že nebude v meritu věci – v konečném důsledku – úspěšná. K tomu, že je třeba při posouzení návrhu podle § 107a o. s. ř. zvážit situaci, za které byl návrh podán, viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, podle něhož návrh žalobce na postup podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva zejména v případě, že během řízení došlo k postoupení pohledávky, která byla předmětem dlouhotrvajícího a složitého soudního sporu, na základě jehož průběhu (včetně procesního jednání stran) je zjevné, že strana žalující ve sporu nebude úspěšná a že žalobce, který má do řízení vstoupit na místo původního žalobce na návrh podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř., nebude schopen dostát povinnosti k náhradě nákladů řízení.
19. Dovolatelčina námitka, že soudy měly v případě pochybností o majetkové situaci společnosti, jejíž vstup do řízení žalobkyně navrhla, vyzvat žalobkyni k doplnění tvrzení, pak představuje námitku vady řízení směřující proti postupu soudu při zjišťování relevantních skutkových okolností, která není způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolací soud v tomto směru připomíná, že námitka vady řízení sama o sobě nezaloží přípustnost dovolání, neboť k vadám řízení dovolací soud přihlíží v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
20. Pokud dovolatelka namítala, že je zcela irelevantní, zda žalovaná s postoupením pohledávek souhlasila a zda eviduje své závazky ve svém účetnictví, lze jí přisvědčit potud, že tyto skutečnosti byly v nyní projednávané věci skutečně irelevantní. Zároveň z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud tyto skutečnosti při svém právním posouzení nereflektoval, naopak vzal v úvahu jiné (relevantní) okolnosti, na základě nichž dospěl k závěru, že cílem návrhu žalobkyně podle § 107a o. s. ř. bylo zneužití tohoto procesního institutu (viz výše).
21. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
22. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí; o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu