Judikát 23 Cdo 176/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:31.03.2026
Spisová značka:23 Cdo 176/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.176.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E 23 Cdo 176/2026-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce a) M. H. a žalobce b) B. H., obou zastoupených Mgr. Janem Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 919/5, proti žalované J. P., zastoupené JUDr. Vlastimilem Staňkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 939/21, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 15 C 112/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 9. 2025, č. j. 29 Co 44/2025-397, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 283 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 26. 9. 2024, č. j. 15 C 112/2022-315, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že vlastníkem tam uvedených nemovitých věcí byl ke dni 19. 4. 2021 B. H., nar. XY, bytem XY (výrok I), dále zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že spoluvlastníky totožných nemovitých věcí jsou ode dne 19. 4. 2021 žalobci každý s podílem ve výši jedné poloviny (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
2. K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Vlastnické právo k nemovitým věcem, k nimž žalobci požadují určení vlastnického práva, bylo platně převedeno kupní smlouvou ze dne 29. 1. 2014 uzavřenou mezi B. H., narozeným XY (zůstavitelem a otcem žalobců) jako prodávajícím a žalovanou jako kupující. Kupní smlouva byla uzavřena formou notářského zápisu a má veškeré náležitosti stanovené zákonem č. 358/1992 Sb., zákon České národní rady o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž se žalobcům nepodařilo vyvrátit domněnku pravdivosti a správnosti notářského zápisu.
Ohledně tvrzené rozumové slabosti prodávajícího v době uzavření kupní smlouvy odvolací soud dospěl k závěru, že tu se žalobcům prokázat nepodařilo. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že prodávající platně převedl předmětné nemovité věci na žalovanou, a proto žalobu na určení, že otec žalobců byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitostí, případně že spoluvlastníky nemovitostí jsou ode dne 19. 4. 2021 žalobci, zamítl.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřovali podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s.
ř.“) v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Dovolatelé v dovolání namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť dovolatelé jsou přesvědčeni, že jejich otec (prodávající) předmětnou kupní smlouvu nepodepsal. Dále namítají, že odvolací soud neprovedl důkaz revizním znaleckým posudkem a poukazují na podle jejich tvrzení sporná skutková zjištění odvolacího soudu, a to jak ve vztahu k obsahu kupní smlouvy, tak ve vztahu k rozumové a mentální schopnosti prodávajícího při podpisu kupní smlouvy.
6. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že je navrhuje zamítnout.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Ačkoli dovolatelé výslovně napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, z obsahu dovolání vyplývá, že jejich argumentace směřovala pouze proti meritornímu posouzení věci, nikoli proti závěrům soudu ohledně nákladů řízení. Pro úplnost dovolací soud podotýká, že dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. Ve zbývajícím rozsahu pak dovolání nesplňuje náležitosti, které zákon a výše citovaná judikatura klade na způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013).
Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
13. Z obsahu dovolání musí být ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
14. Pouhá polemika se závěry odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání bylo jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má dovolací soud v daném případě řešit, nemůže přípustnost dovolání založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1755/2017).
15. Nejvyšší soud dospěl v projednávané věci k závěru, že dovolání trpí vadami, neboť nesplňuje náležitosti, které zákon a citovaná judikatura klade na způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelé ve svém dovolání (a to i s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání) nevymezili konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, stejně jako neuvedli, které z kritérií přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. považují u takovéto otázky za splněné, a jejich dovolání tak představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu.
16. Dovolání tak sestávalo toliko z námitek směřujících proti skutkovému stavu zjištěnému v řízení před soudy obou stupňů, dále z námitek proti hodnocení důkazů a z předestření vlastní verze skutkového stavu.
17. Dovolací soud přitom ve svém rozhodování opakovaně dospěl k závěru, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S tím souvisí i závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).
18. K námitce dovolatelů, že odvolací soud neprovedl jimi navrhovaný důkaz revizním znaleckým posudkem, dovolací soud uzavírá, že zjišťování skutkového stavu v projednávané věci netrpí ani vadou tzv. opomenutého důkazu, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1.
3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Soudy přitom ve svých rozhodnutích v projednávané věci srozumitelně vyložily, z jakých důvodů další důkazy neprovedly (srov. zejména bod 30 napadeného rozhodnutí).
19. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání nesplňuje náležitosti požadované zákonem a trpí tak vadami, které nebyly ve lhůtě k podání dovolání odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobců zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
20. Dovolatelé současně navrhli odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí samostatně nezabýval.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu