23 Cdo 180/2021-176
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně STÍN KOVO s.r.o., se sídlem ve Vsetíně, Bratří Hlaviců 122, PSČ 755 01, IČO 28632346, zastoupené Mgr. Martinem Ostrihoňem, advokátem, se sídlem v Praze 10 - Vršovicích, Kodaňská 1441/46, PSČ 101 00, proti žalovanému R. T., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Janem Vrabcem, advokátem, se sídlem v Praze, Pod Křížkem 428/4, PSČ 147 00, o zaplacení částky 164 069,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 341/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 72 Co 249/2020-142, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 680 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
(výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaném zaplacení částky 164 069,60 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že tuto částku zaplatila dne 28. 3. 2017 jako poplatek za rozhodčí řízení ad hoc, kde žalovaný byl jediným rozhodcem určeným danou smlouvou. Rozhodčí řízení však neproběhlo. Žalovaný po zaplacení rozhodčího poplatku dne 29. 3. 2017 řízení přerušil a dne 6. 9. 2018 jej zastavil. Žalobkyně se domáhá vrácení poplatku v souladu se zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), a též proto, že žalovaný nevykonal nic, za co by si mohl poplatek ponechat.
Soud prvního stupně zjistil, že mezi stranami smlouvy o dílo ze dne 3. 7. 2012 byla sjednána rozhodčí doložka, podle níž byl jako rozhodce ad hoc v případných majetkových sporech jmenován žalovaný. Strany si dále v čl. 15. 4. smlouvy sjednaly, že „o nákladech rozhodčího řízení, které tvoří odměna rozhodce (rozhodčí poplatek), hotové výdaje k uplatnění a bránění svých práv, náklady právního zastoupení smluvních stran, rozhoduje rozhodce. Pro stanovení jejich výše se užijí přiměřeně ustanovení příslušných obecně závazných právních předpisů; výše rozhodčího poplatku činí 4 % z ceny předmětu řízení, nejméně však 4 000 Kč.“ Další podmínky rozhodčího řízení, kromě písemnosti, si strany neujednaly, tj. ani nic ohledně vrácení rozhodčího poplatku.
V usnesení ze dne 21. 3. 2017, kterým žalovaný přijal funkci rozhodce ad hoc a vyzval žalobkyni k zaplacení rozhodčího poplatku, uvedl, že „rozhodčí poplatek je stanoven v souladu s § 30 zákona č. 216/1994 Sb. ve spojení se zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád a zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích jako 4 % z hodnoty předmětu řízení + 21 % DPH, nejméně však ve výši 4 000 Kč, v souladu s rozhodčí doložkou obsaženou v obchodních podmínkách ze dne 3. 7. 2012 ke smlouvě o dílo…“. Rozhodčí poplatek byl uhrazen dne 29.
3. 2017 společností SVĚT OKEN s.r.o., která ho uhradila na vlastní žádost místo žalobkyně a prohlásila, že převzala dluh žalobkyně z titulu zaplacení rozhodčího poplatku v této rozhodčí věci. Následně žalovaný rozhodčí řízení usnesením ze dne 29. 3. 2017 přerušil, neboť rozhodčí žaloba byla podána po podání insolvenčního návrhu na společnost Stavby Technologic s.r.o. a dosud nebylo rozhodnuto o úpadku společnosti. Poté, co bylo o úpadku této společnosti rozhodnuto, žalovaný rozhodčí řízení usnesením ze dne 6.
9. 2018 zastavil. Žalobkyně žalovaného vyzvala k vrácení poplatku za rozhodčí řízení, žalovaný však uhrazený rozhodčí poplatek odmítl vrátit. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný je v souladu s § 30 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), a § 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), povinen postupovat předvídatelně.
Pokud žalovaný ve svém usnesení, jímž vyzval k zaplacení příslušného poplatku, odkázal na zákon o soudních poplatcích, mohl zcela legitimně v žalobkyni vzbudit očekávání, že bude podle tohoto zákona postupovat, a to přesto, že obecně jej nelze v rozhodčím řízení bez dalšího použít. Žalovaný tak byl povinen při analogické aplikaci § 10 odst. 3 věty první zákona o soudních poplatcích žalobkyni zaplacený rozhodčí poplatek vrátit, avšak nikoliv v plné výši, nýbrž snížený o 20 %, tedy o částku 32 813,92 Kč, když je na daný případ namístě aplikovat též § 10 odst. 2, resp. §
10 odst. 3 věta třetí zákona o soudních poplatcích. K odvolání žalobkyně i žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č. j. 72 Co 249/2020-142, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se žaloba co do částky 131 255,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % p. a. z této částky od 9. 10. 2018 do zaplacení zamítá (výrok pod bodem I), v zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu věci, který se tak stal podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud však nesdílí právní závěry soudu prvního stupně. Jako správný shledal odvolací soud závěr soudu prvního stupně o tom, že předmětný poplatek za rozhodčí řízení nelze považovat za bezdůvodné obohacení žalovaného získané na úkor žalobkyně plněním bez právního důvodu. Strany smlouvy o dílo ze dne 3. 7. 2012 se tím, že uzavřely rozhodčí doložku, dobrovolně vzdaly možnosti řešit případné budoucí spory z jejich smluvního vztahu před obecnými soudy a zvolily si možnost projednat případný spor v rozhodčím řízení zvoleným rozhodcem ad hoc.
Povinnost smluvních stran zaplatit za rozhodčí řízení poplatek má oporu v obsahu rozhodčí doložky, přičemž z hlediska jejího vzniku a existence není významné, jakým způsobem bylo rozhodčí řízení posléze skončeno. Jestliže žalobkyně podáním žaloby rozhodčí řízení u žalovaného zahájila, vznikla jí povinnost zaplatit poplatek za rozhodčí řízení ve sjednané výši, a to bez ohledu na skutečnost, že v rozhodčím řízení nebylo meritorně rozhodnuto a řízení bylo následně zastaveno. Názor žalobkyně, že poplatek za rozhodčí řízení je odměnou rozhodce za vydání vykonatelného rozhodčího nálezu, nemá v daném případě v ujednání smluvních stran obsažených v rozhodčí doložce žádnou oporu.
Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že odpověď na otázku důvodnosti požadavku žalobkyně na vrácení zaplaceného poplatku za rozhodčí řízení nelze hledat v právní úpravě obsažené v zákoně o soudních poplatcích, neboť jeho přímá aplikace v rozhodčím řízení možná není; odvolací soud odkázal na text § 30 zákona o rozhodčím řízení a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2847/2014. Odvolací soud připustil, že není vyloučeno, aby si strany v rozhodčí smlouvě možnost vrácení poplatku za rozhodčí řízení v režimu zákona o soudních poplatcích sjednaly.
V nyní posuzovaném případě tak však strany nepostupovaly, neboť z rozhodčí doložky je patrné, že žádná možnost vrácení poplatku za rozhodčí řízení smluvními stranami sjednána nebyla, a pokud je v rozhodčí doložce sjednána přiměřená aplikace příslušných obecně závazných předpisů, pak pouze ve vztahu ke stanovení výše nákladů rozhodčího řízení tvořených mimo jiné také rozhodčím poplatkem. Ačkoliv žalovaný v usnesení ze dne 21. 3. 2017, kterým žalobkyni vyzval k zaplacení poplatku za rozhodčí řízení, uvedl odkaz na zákon o soudních poplatcích, učinil tak pouze v souvislosti se stanovením výše poplatku, a navíc nadbytečně, když výše poplatku byla v rozhodčí doložce sjednána konkrétním způsobem.
Extenzivní výklad vedoucí k závěru, že tímto odkazem žalovaný založil svou povinnost předmětný zákon aplikovat i v případě zastavení rozhodčího řízení, nemůže již s ohledem na obsah rozhodčí doložky obstát, a nemohl založit ani odpovídající legitimní očekávání žalobkyně, že jí bude poplatek za rozhodčí řízení postupem podle tohoto zákona v budoucnu vrácen. Nelze mít ani za to, že by žalovaný nevrácením poplatku za rozhodčí řízení postupoval v rozporu se zásadou předvídatelnosti ve smyslu § 6 o. s.
ř. ve spojení s § 30 zákona o rozhodčím řízení. Naopak to byla žalobkyně, která vědomě přikročila k zahájení rozhodčího řízení v průběhu insolvenčního řízení proti svému dlužníku, přičemž při znalosti obsahu sjednané rozhodčí doložky musela počítat s možností, že v případě prohlášení úpadku dlužníka bude rozhodčí řízení pro absenci podmínek řízení zastaveno, a to aniž bude ve věci vydán rozhodčí nález, a aniž žalovanému současně vznikne povinnost jí poplatek za rozhodčí řízení vrátit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým jej napadla v rozsahu výroků pod body I a II. Přípustnost dovolání spatřuje žalobkyně ve vyřešení 4 otázek hmotného nebo procesního práva, které dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly vyřešeny a v jedné otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Jako dosud Nejvyšším soudem neřešené předkládá dovolatelka následující otázky: a) Mohou se ve vztahu mezi rozhodcem a stranou rozhodčího řízení uplatnit pravidla o bezdůvodném obohacení? b) Pokud rozhodčí doložka neobsahuje ujednání o tom, za jakých okolností se vrací poplatek za rozhodčí řízení (či jeho část), znamená to bez dalšího, že rozhodčí poplatek je nevratný? c) Pokud rozhodčí doložka neupravuje splatnost rozhodčího poplatku, je takový poplatek bez dalšího splatný už podáním žaloby? d) Lze v rozhodčím řízení postupovat také podle pravidel nesjednaných v rozhodčí doložce, tj. nad rámec obsahu rozhodčí doložky a případně odkázat na úpravu, která pravidla obsahuje a tím vzájemný vztah upravit? Otázkou, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil podle názoru dovolatele od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je, zda může odvolací soud změnit právní hodnocení věci na základě skutkových zjištění odlišných od těch, ke kterým dospěl soud prvního stupně, aniž by odvolací soud znovu provedl dokazování.
Podle žalobkyně odvolací soud, který hodnotil odkaz žalovaného na zákon o soudních poplatcích v usnesení ze dne 21. 3. 2017 jako bez významu, hodnotil tento důkaz jiným způsobem než soud prvního stupně a došel tak k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, který naopak považoval předmětný odkaz za významný. Odvolací soud tak učinil, aniž by zopakoval dokazování, tím se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 981/2019, ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3019/2010, ze dne 4.
5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, a ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2102/2014, a dále se odchýlil od judikatury Ústavního soudu, reprezentované nálezy ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3432/15, ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06, a ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 3725/10. Dovolatelka v této souvislosti odkázala rovněž na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020 Tempel vs. České republika. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o.
s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. První dovolatelkou formulovaná právní otázka není způsobilá založit přípustnost jejího dovolání, neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí.
Odvolací soud se nezabýval otázkou, zda (obecně) lze či nelze ve vztahu mezi rozhodcem a stranou rozhodčího řízení uplatnit pravidla o bezdůvodném obohacením (což je otázka, kterou žalobkyně Nejvyššímu soudu předkládala), nýbrž dospěl k závěru, že v nyní posuzovaném případě nedošlo k bezdůvodnému obohacení ze strany žalovaného na úkor žalobkyně pro plnění bez právního důvodu, neboť povinnost žalobkyně (její právní předchůdkyně) zaplatit za rozhodčí řízení předmětný poplatek nacházela oporu v rozhodčí doložce.
Ze stejného důvodu nemůže přípustnost dovolání založit ani třetí dovolatelkou formulovaná otázka, neboť na posouzení otázky splatnosti rozhodčího poplatku napadené rozhodnutí rovněž nezávisí; odvolací soud se touto otázkou nezabýval. Odvolací soud „pouze“ v reakci na námitku žalobkyně o bezdůvodném obohacení vyslovil závěr o tom, že zahájila-li žalobkyně podáním žaloby u žalované rozhodčí řízení, vznikla jí povinnost za toto rozhodčí řízení zaplatit poplatek ve sjednané výši a následně posuzoval pro rozhodnutí ve věci stěžejní otázku, zda měla či neměla žalobkyně právo na vrácení zaplaceného rozhodčího poplatku.
Přitom je pro úplnost třeba zdůraznit, že otázka vzniku povinnosti zaplatit poplatek není to stejné, co otázka splatnosti poplatku. Přípustnost dovolání nemůže založit ani poslední v dovolání formulovaná otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe. Podle dovolatelky hodnotil odvolací soud důkaz (usnesení žalovaného ze dne 21. 3.
2017) jiným způsobem než soud prvního stupně a došel tak k jiným skutkovým zjištěním, aniž by však sám zopakoval dokazování, čímž se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Závěr odvolacího soudu o tom, zda odkaz žalovaného na zákon o soudních poplatcích při stanovení výše rozhodčího poplatku mohl či nemohl založit povinnost tento zákon aplikovat i v případě zastavení rozhodčího řízení (což je závěr, s nímž žalobkyně nesouhlasí), je závěr právní, nikoli skutkový, tudíž argumentace žalobkyně týkající se této otázky spolu s jí citovanou judikaturou je zcela nepřiléhavá a tato otázka tak není způsobilá přípustnost jejího dovolání založit.
Přípustnost dovolání však zakládá otázka, zda skutečnost, že rozhodčí doložka neobsahuje ujednání o tom, za jakých okolností se vrací poplatek za rozhodčí řízení (či jeho část), znamená bez dalšího, že je rozhodčí poplatek nevratný, neboť se jedná o otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešenou. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že si smluvní strany v rozhodčí doložce neujednaly možnost vrácení poplatku za rozhodčí řízení ani možnost aplikace ujednání obsažených v zákoně o soudních poplatcích.
Současně s odkazem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2847/2014, vyložil, že přímá aplikace tohoto zákona v rozhodčím řízení není možná, neboť zákon o rozhodčím řízení v § 30 připouští pouze přiměřené použití ustanovení občanského soudního řádu na řízení před rozhodci, nikoli však použití zákona o soudních poplatcích. Se závěry vyslovenými ve shora citovaném rozsudku se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a nemá důvod na nich cokoliv měnit. Možnost přiměřeného použití úpravy obsažené v občanském soudním řádu obsažená v § 30 zákona o rozhodčím řízení automaticky nepřipouští možnost přímé aplikace ustanovení zákona o soudních poplatcích.
To ovšem neznamená, že si strany rozhodčí smlouvy, resp. rozhodčí doložky nemohou ujednat přiměřené použití této úpravy v případném rozhodčím řízení. Není ovšem ani vyloučeno, aby sám rozhodce stanovil pro pravidla, jimiž bude rozhodčí řízení ovládáno, přiměřené použití zákona o soudních poplatcích, pokud je k takovému stanovení pravidel v rozhodčí doložce oprávněn. Podle § 19 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení platí, že se strany mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení. Otázky řízení mohou být rozhodnuty předsedajícím rozhodcem, jestliže k tomu byl zmocněn stranami nebo všemi rozhodci.
Podle odst. 2 není-li uzavřena dohoda podle odstavce 1 nebo není určen postup podle odstavce 4, postupují rozhodci v řízení způsobem, který považují za vhodný. Vedou rozhodčí řízení tak, aby bez zbytečných formalit a při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu. Podle komentářové literatury výše citované ustanovení inkorporuje zásadu autonomie vůle stran, která nejenže umožňuje vyloučit obecné soudy z rozhodování (založením pravomoci rozhodců), ale také připouští, aby se strany dohodly, jak mají rozhodci vést řízení.
Dohody o postupu v řízení mohou být velmi podrobné, strany si mohou v rámci níže popsaných limitů do nejmenšího detailu vymezit, jak budou řešeny procesní otázky, které v průběhu řízení vyvstanou či by mohly vyvstat (Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN isbn:978-80-7478-714-0. Dostupné v ASPI). V nyní posuzovaném případě jen smluvní strany rozhodčí doložky určovaly, co bude jejím obsahem, bylo pouze na jejich vůli, jak a za jakých podmínek má být předmětné rozhodčí řízení vedeno vybraným rozhodcem.
Žalobkyně spolu se společností Stavby Technologic s.r.o. však nevyužily možností, které jim zákonná úprava nabízí, když v podstatě rezignovaly na úpravu konkrétních podmínek, za nichž mělo být v rozhodčím řízení postupováno, neupravily práva a povinnosti rozhodce ani stran sporu, jejich přístup ke stanovení podmínek rozhodčího řízení byl velmi minimalistický. Smluvní strany se pouze dohodly na tom, že řízení bude vedeno písemně, určily postup při výpočtu rozhodčího poplatku a ujednaly si, že o nákladech řízení rozhoduje rozhodce.
Z rozhodčí doložky nevyplývalo, že by měl rozhodčí poplatek (nebo jeho část) v případě jiného než meritorního rozhodnutí vracet, naopak se z ní podává, že o nákladech rozhodčího řízení rozhoduje rozhodce. Vzhledem k autonomii vůle stran uzavírajících rozhodčí doložku (a tedy k tomu, že stranám nic nebránilo upravit si otázku možnosti / povinnosti vrácení rozhodčího poplatku ve vybraných případech, přičemž tohoto oprávnění nevyužily) a k tomu, že žalovaný jakožto rozhodce dobrovolně přijal funkci rozhodce v daném sporu za předem stanovených pravidel, která otázku povinnosti vrácení (části) rozhodčího poplatku neřešila, nelze právnímu posouzení odvolacího soudu, podle nějž žalobkyně nemá právo na vrácení rozhodčího poplatku, ničeho vytknout.
Namítá-li žalobkyně, že v soukromoprávním vztahu mezi žalobcem a žalovaným nelze připustit, aby si o ponechání poplatku mohl žalovaný rozhodnout sám, a že má žalovaný obecně povinnost vrátit odměnu za to, co nevykonal, Nejvyšší soud námitky nepovažuje za důvodné. Předně v rozhodčí doložce bylo výslovně upraveno, že o nákladech rozhodčího řízení rozhoduje rozhodce. Současně argument žalobkyně o tom, že žalovaný má obecně povinnost vrátit odměnu za to, co nevykonal, je lichý. Jednak ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že žalovaný v rozhodčím řízení provedl určité úkony (např. vydal usnesení ze dne 21.
3. 2017 a řízení přerušil) a rozhodčí řízení dovedl do konce (aniž by však meritorně rozhodl), současně se ze skutkových zjištění nepodává, že by si strany rozhodčí doložky ujednaly, že rozhodčí poplatek představuje odměnu rozhodce pouze v případě meritorního rozhodnutí. Argumentace žalobkyně principem zákazu překročení pravomoci nadřízeným subjektem je zcela nepřiléhavá, neboť žalovaný jakožto rozhodce ad hoc není nadřízeným subjektem žalobkyně a ani nepřekročil jemu stanovené pravomoci.
Argumenty dovolatelky týkající se vyhodnocení vztahu žalobkyně a žalovaného jako vztahu veřejnoprávního jsou rovněž nedůvodné, neboť jejich vztah je vztahem soukromoprávním. Dovolání žalobkyně v souvislosti s touto otázkou tedy není důvodné. Shora vyložené lze částečně vztáhnout též na v dovolání čtvrtou formulovanou právní otázku, zda lze v rozhodčím řízení postupovat také podle pravidel nesjednaných v rozhodčí doložce, tj. nad rámec obsahu rozhodčí doložky a případně odkázat na úpravu, která pravidla obsahuje a vzájemně tím vztah upravit.
Vzhledem k neformálnosti rozhodčího řízení je přípustné se na pravidlech, za nichž bude řízení vedeno, domlouvat též v průběhu řízení, shodnou-li se na takovém pravidle jak účastníci řízení, tak rozhodce. Tento názor sdílí též odborná literatura, podle níž „stranám však nic nebrání v tom, aby dohodu o postupu řízení přijaly jiným způsobem, např. tak, že po uzavření rozhodčí smlouvy vztahující se na existující nebo potenciální spory s určitým předmětem ("spory související s touto smlouvou") uzavřou dohodu o postupu v konkrétním sporu.
Stranám obecně nic nebrání ani v tom, aby si konkrétní procesní pravidla dohodly až v průběhu rozhodčího řízení; strany se však v tomto směru mohou omezit“ (Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN isbn:978-80-7478-714-0. Dostupné v ASPI). Taková situace však v nyní přezkoumávané věci nenastala. Přípustný je rovněž postup, podle něhož jsou nová pravidla stanovena v souladu s oprávněním rozhodce obsaženým v rozhodčí doložce (tj. pravidla stanovená v mezích oprávnění stanovených rozhodčí doložkou), případně zákonem o rozhodčím řízení (§ 19 odst. 2).
Žalobkyně shora formulovanou otázkou především napadala závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný odkazem na zákon o soudních poplatcích nezaložil aplikovatelnost tohoto zákona též na další související otázky, zejména otázku vrácení rozhodčího poplatku. Ze skutkových zjištění soudů se podává, že v usnesení, kterým žalovaný vyzval žalobkyni k úhradě rozhodčího poplatku, žalovaný uvedl, že „rozhodčí poplatek je stanoven v souladu s § 30 zákona č. 216/1994 Sb., ve spojení se zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jako 4 % z hodnoty předmětu řízení + 21 % DPH, nejméně však 4 000 Kč, v souladu s rozhodčí doložkou obsaženou v obchodních podmínkách ze dne 3.
7. 2012 ke smlouvě o dílo“. Nejvyšší soud se shoduje se závěrem odvolacího soudu v názoru, že výše uvedenou formulaci nelze interpretovat tak, že by jí žalovaný založil působnost zákona o soudních poplatcích též na další otázky případně vyvstalé v rozhodčím řízení (konkrétně spornou otázku vrácení rozhodčího poplatku), neboť je zřetelné, že citované zákony zmínil pouze v souvislosti se stanovením výše rozhodčího poplatku, jak byl ostatně v souladu s obsahem rozhodčí doložky oprávněn. Nejedná se tedy o shora popsanou situaci, v níž by v průběhu rozhodčího řízení rozhodce v souladu s oprávněním obsaženým v rozhodčí doložce upravil pravidla rozhodčího řízení.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.
s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 7 700 Kč § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), po přičtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 680 Kč (srov. § 137 odst. 3 o.
s. ř., § 37 zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tedy celkem ve výši 9 680 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.