USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně VAPES CE s.r.o., se sídlem v Horní Suché, Stonavská 51/6, identifikační číslo osoby 25888595, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované S-Profit Opava s.r.o., se sídlem v Jindřichově, Jindřichov 88, identifikační číslo osoby 61943649, zastoupené JUDr. Václavem Stříbným, advokátem se sídlem v Opavě, Ostrožná 233/40, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 208 C 52/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2023, č. j. 15 Co 120/2023-360, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 891 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
2. Jednalo se o v pořadí již druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci. Jeho první rozsudek ze dne 9. 4. 2019, č. j. 208 C 52/2017-131, potvrdil Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 15 Co 241/2019-176. Tento rozsudek následně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2021, č. j. 23 Cdo 3203/2020-194, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu k dalšímu řízení. Ten následně zrušil první rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a IV a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, nechť soud prvního stupně věc projedná v intencích změny žaloby učiněné žalobkyní v rámci jednání před soudem prvního stupně dne 2. 4. 2019 s tím, že se má zabývat nárokem žalobkyně na vydání 141 t sladovnického ječmene, in eventum nárokem na zaplacení jeho hodnoty v částce 719 200 Kč.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2023, č. j. 15 Co 120/2023-360, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně dovolatelka vznesla tyto námitky: a) Zda v případě kupní smlouvy, u níž se nevyžaduje písemná forma, lze jinými důkazními prostředky prokázat, že osoba označená v písemné smlouvě jako prodávající smlouvu uzavřela jménem jiné osoby jako její zástupce, byť to v písemné formě kupní smlouvy není nijak vyjádřeno, a že tedy účastníkem smluvního vztahu není osoba uvedená v písemné kupní smlouvě, nýbrž subjekt, za který tato osoba (s vědomím druhé smluvní strany) jako její zmocněnec jejím jménem smlouvu uzavřela. b) Nesprávnost závěru odvolacího soudu, že žalovaná vlastnické právo k dodanému ječmeni nabyla na základě dobré víry dle § 1109 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále také jen „o. z.“). Konkrétně dovolatelka namítala, zda následné chování stran (v poměrech projednávané věci dopis jednatele žalované adresovaný jednateli žalobkyně ze dne 15.9.2015 a následující dopis bez data) je relevantní pro posouzení dobré víry nabyvatele dříve dodaného zboží. c) Porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces a na předvídatelnost rozsudku, pokud v rámci odvolacího řízení nepředestřel odvolací soud svůj právní názor (odlišný od soudu prvního stupně) o tom, že nebyla zpochybněna dobrá víra žalované v to, že ječmen nabývá od prodávajícího S. S. jako vlastníka ječmene.
5. K otázce pod bodem a) dovolatelka uvedla, že v případě, kdy není vyžadována písemná forma smlouvy, se z hlediska výkladu právního jednání nelze omezit pouze na text písemné smlouvy, ale je třeba zkoumat vůli stran nejen ve vztahu ke sjednaným právům a povinnostem, ale také ve vztahu k tomu, zda osoba uvedená ve smlouvě jako účastník jednala při jejím uzavření vlastním jménem nebo zda jednala jako zmocněnec třetí osoby.
6. Dovolatelka rovněž považovala za nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná nabyla vlastnické právo k ječmeni na základě své dobré víry. Ohledně tohoto závěru pak namítala i překvapivost napadeného rozsudku [viz shrnutí pod bodem c)], neboť odvolací soud nijak nepředestřel, že věc po právní stránce hodnotí jinak než soud prvního stupně, a žalobkyně tak nemohla před
odvolacím soudem na nové právní posouzení reagovat. Dovolatelka měla za to, že odvolací soud tímto postupem porušil její právo na spravedlivý proces a na předvídatelnost rozsudku, pokud nedal žalobkyni možnost polemizovat s jeho právním názorem, že dobrá víra žalované nebyla zpochybněna, a případně navrhnout důkazy ke zpochybnění dobré víry žalované. Současně uvedla, že závěr odvolacího soudu o dobrověrném nabytí vlastnického práva neobstojí ani na základě současného stavu dokazování.
7. Odvolací soud podle dovolatelky rovněž pochybil při posuzování skutečností rozhodných pro úvahu o naplnění dobré víry žalované [viz výše otázka pod bodem b)]. Namítala, že nevzal v potaz následné chování účastníků v podobě jejich osobních jednání a dopisů zaslaných jednatelem žalované jednateli žalobkyně a že nepostupoval při výkladu právních jednání podle pravidel § 555 a násl. o. z. Dovolatelka popsala konkrétní skutečnosti, které musí vést k závěru, že žalovaná nebyla dobrověrnou nabyvatelkou od nevlastníka podle § 1109 písm. b) o. z., protože pro její dobrou víru nic nesvědčilo.
8. Dovolatelka závěrem navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil také rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť ani na jedné z dovolacích otázek napadené rozhodnutí nezávisí. Žalovaná se vyjádřila k argumentaci dovolatelky ke každé z otázek a závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, příp. zamítl, a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
11. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání není přípustné.
14. První otázka dovolatelky [výše shrnutá pod bodem a)] nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Podstata dovolatelčiny otázky tkvěla v tom, zda lze v řízení prokazovat, že smlouvu uzavřela (s vědomím druhé strany) osoba uvedená v (písemné) smlouvě nikoli svým jménem, ale jako zmocněnec třetí osoby. Řešení takové otázky by bylo pro projednávanou věc relevantní v případě, pokud by odvolací soud vyšel z předpokladu, že osoba uzavírající smlouvu nemůže (nikdy) jednat jako zástupce jiného, a tudíž by v řízení (bez dalšího) nepřihlížel k tvrzení žalobkyně, že S. S. vystupoval při uzavírání (podpisu) předmětné smlouvy jako zmocněnec žalobkyně, resp. by odepřel dovolatelce možnost toto tvrzení v řízení prokazovat. To však není případ nyní projednávané věci. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že z konkrétního způsobu jednání S. S. při uzavírání předmětné kupní smlouvy nebylo zřejmé, že by jednal za jiného, neboť při jednání nevystupoval jako zmocněnec žalobkyně, a tudíž podle § 436 odst. 1 věta druhá o. z. platí, že jednal vlastním jménem. Dovolatelčina otázka za takto zjištěného skutkového stavu (kdy navíc odvolací soud neučinil ani dovolatelkou předestřené zjištění, že si žalovaná byla zastoupení žalobkyně vědoma), jehož přezkum dovolacímu soudu nenáleží a je jím vázán (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tak není pro řešenou věc relevantní.
15. Dovolací soud připomíná, že ve svém rozhodování opakovaně uvedl, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
16. Ani druhá dovolatelčina otázka týkající se závěru odvolacího soudu ohledně dobré víry žalované [výše shrnutá pod bodem b)] nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatelka argumentaci k této námitce postavila na vlastních (a v řízení neprokázaných) skutkových tvrzeních, když z korespondence mezi jednateli žalobkyně a žalované a z dalších okolností dovolatelka vyvozovala (v rozporu se skutkovými závěry soudů obou stupňů), že jimi byla prokazána absence dobré víry žalované.
17. K tomu dovolací soud připomíná, že mu nenáleží přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. S tím souvisí i závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého předestírá-li dovolatelka vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).
18. Pro úplnost lze uvést, že skutkové závěry soudů o okolnostech jednání S. S. při uzavírání předmětné smlouvy a o skutečnostech zakládajících dobrou víru žalované při nabytí předmětu koupě v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
19. Dovolatelka proto svými námitkami, jejímž prostřednictvím ve skutečnosti vytýká soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
20. Poslední námitka dovolatelky [výše shrnutá pod bodem c)] týkající se překvapivosti rozsudku odvolacího soudu představuje námitku vady řízení, která sama o sobě nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolací soud se v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. vadami řízení zabývá pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
21. Navíc podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je za překvapivé považováno takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). V řešené věci nemohl být napadený rozsudek pro žalobkyni překvapivý, neboť jak uvedl ve svém odůvodnění odvolací soud (srov. bod 30 napadeného rozsudku), otázku dobré víry žalované řešil již soud prvního stupně.
22. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek nemohl být pro žalobkyni překvapivý, pozbývá smyslu dále se zabývat její námitkou porušení práva na spravedlivý proces, kterou dovolatelka provázala právě s námitkou překvapivosti napadeného rozsudku. Ani v tomto případě tak dovolatelka neformulovala žádnou relevantní otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, ani nevymezila tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
23. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D., předseda senátu