USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a
soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně VAPES
CE s.r.o., se sídlem v Horní Suché, Stonavská 51/6, identifikační číslo osoby
25888595, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě,
Poštovní 39/2, proti žalované S-Profit Opava s.r.o., se sídlem v Jindřichově,
Jindřichov 88, identifikační číslo osoby 61943649, zastoupené JUDr. Václavem
Stříbným, advokátem se sídlem v Opavě, Ostrožná 233/40, o vydání věci, vedené u
Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 208 C 52/2017, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2023, č. j. 15 Co
120/2023-360, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 13 891 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalované.
2. Jednalo se o v pořadí již druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v
této věci. Jeho první rozsudek ze dne 9. 4. 2019, č. j. 208 C 52/2017-131,
potvrdil Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 15 Co
241/2019-176. Tento rozsudek následně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 11.
2021, č. j. 23 Cdo 3203/2020-194, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu k dalšímu
řízení. Ten následně zrušil první rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III
a IV a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, nechť soud prvního stupně věc
projedná v intencích změny žaloby učiněné žalobkyní v rámci jednání před soudem
prvního stupně dne 2. 4. 2019 s tím, že se má zabývat nárokem žalobkyně na
vydání 141 t sladovnického ječmene, in eventum nárokem na zaplacení jeho
hodnoty v částce 719 200 Kč.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2023, č. j. 15 Co 120/2023-360, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním,
jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí
závisí na řešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně dovolatelka vznesla tyto námitky:
a) Zda v případě kupní smlouvy, u níž se nevyžaduje písemná forma, lze
jinými důkazními prostředky prokázat, že osoba označená v písemné smlouvě jako
prodávající smlouvu uzavřela jménem jiné osoby jako její zástupce, byť to v
písemné formě kupní smlouvy není nijak vyjádřeno, a že tedy účastníkem
smluvního vztahu není osoba uvedená v písemné kupní smlouvě, nýbrž subjekt, za
který tato osoba (s vědomím druhé smluvní strany) jako její zmocněnec jejím
jménem smlouvu uzavřela.
b) Nesprávnost závěru odvolacího soudu, že žalovaná vlastnické právo k
dodanému ječmeni nabyla na základě dobré víry dle § 1109 písm. b) zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále také jen „o. z.“). Konkrétně
dovolatelka namítala, zda následné chování stran (v poměrech projednávané věci
dopis jednatele žalované adresovaný jednateli žalobkyně ze dne 15.9.2015 a
následující dopis bez data) je relevantní pro posouzení dobré víry nabyvatele
dříve dodaného zboží.
c) Porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces a na předvídatelnost
rozsudku, pokud v rámci odvolacího řízení nepředestřel odvolací soud svůj
právní názor (odlišný od soudu prvního stupně) o tom, že nebyla zpochybněna
dobrá víra žalované v to, že ječmen nabývá od prodávajícího S. S. jako
vlastníka ječmene.
5. K otázce pod bodem a) dovolatelka uvedla, že v případě, kdy není
vyžadována písemná forma smlouvy, se z hlediska výkladu právního jednání nelze
omezit pouze na text písemné smlouvy, ale je třeba zkoumat vůli stran nejen ve
vztahu ke sjednaným právům a povinnostem, ale také ve vztahu k tomu, zda osoba
uvedená ve smlouvě jako účastník jednala při jejím uzavření vlastním jménem
nebo zda jednala jako zmocněnec třetí osoby.
6. Dovolatelka rovněž považovala za nesprávný závěr odvolacího soudu o
tom, že žalovaná nabyla vlastnické právo k ječmeni na základě své dobré víry.
Ohledně tohoto závěru pak namítala i překvapivost napadeného rozsudku [viz
shrnutí pod bodem c)], neboť odvolací soud nijak nepředestřel, že věc po právní
stránce hodnotí jinak než soud prvního stupně, a žalobkyně tak nemohla před
odvolacím soudem na nové právní posouzení reagovat. Dovolatelka měla za to, že
odvolací soud tímto postupem porušil její právo na spravedlivý proces a na
předvídatelnost rozsudku, pokud nedal žalobkyni možnost polemizovat s jeho
právním názorem, že dobrá víra žalované nebyla zpochybněna, a případně
navrhnout důkazy ke zpochybnění dobré víry žalované. Současně uvedla, že závěr
odvolacího soudu o dobrověrném nabytí vlastnického práva neobstojí ani na
základě současného stavu dokazování.
7. Odvolací soud podle dovolatelky rovněž pochybil při posuzování
skutečností rozhodných pro úvahu o naplnění dobré víry žalované [viz výše
otázka pod bodem b)]. Namítala, že nevzal v potaz následné chování účastníků v
podobě jejich osobních jednání a dopisů zaslaných jednatelem žalované jednateli
žalobkyně a že nepostupoval při výkladu právních jednání podle pravidel § 555 a
násl. o. z. Dovolatelka popsala konkrétní skutečnosti, které musí vést k
závěru, že žalovaná nebyla dobrověrnou nabyvatelkou od nevlastníka podle § 1109
písm. b) o. z., protože pro její dobrou víru nic nesvědčilo.
8. Dovolatelka závěrem navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil také
rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
9. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné,
neboť ani na jedné z dovolacích otázek napadené rozhodnutí nezávisí. Žalovaná
se vyjádřila k argumentaci dovolatelky ke každé z otázek a závěrem navrhla, aby
dovolací soud dovolání odmítl, příp. zamítl, a uložil žalobkyni povinnost k
náhradě nákladů dovolacího řízení.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§
240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem
stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
11. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání není přípustné.
14. První otázka dovolatelky [výše shrnutá pod bodem a)] nezaloží
přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá.
Podstata dovolatelčiny otázky tkvěla v tom, zda lze v řízení prokazovat, že
smlouvu uzavřela (s vědomím druhé strany) osoba uvedená v (písemné) smlouvě
nikoli svým jménem, ale jako zmocněnec třetí osoby. Řešení takové otázky by
bylo pro projednávanou věc relevantní v případě, pokud by odvolací soud vyšel z
předpokladu, že osoba uzavírající smlouvu nemůže (nikdy) jednat jako zástupce
jiného, a tudíž by v řízení (bez dalšího) nepřihlížel k tvrzení žalobkyně, že
S. S. vystupoval při uzavírání (podpisu) předmětné smlouvy jako zmocněnec
žalobkyně, resp. by odepřel dovolatelce možnost toto tvrzení v řízení
prokazovat. To však není případ nyní projednávané věci. Z odůvodnění napadeného
rozsudku vyplývá, že odvolací soud na základě provedeného dokazování dospěl k
závěru, že z konkrétního způsobu jednání S. S. při uzavírání předmětné kupní
smlouvy nebylo zřejmé, že by jednal za jiného, neboť při jednání nevystupoval
jako zmocněnec žalobkyně, a tudíž podle § 436 odst. 1 věta druhá o. z. platí,
že jednal vlastním jménem. Dovolatelčina otázka za takto zjištěného skutkového
stavu (kdy navíc odvolací soud neučinil ani dovolatelkou předestřené zjištění,
že si žalovaná byla zastoupení žalobkyně vědoma), jehož přezkum dovolacímu
soudu nenáleží a je jím vázán (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tak není pro řešenou
věc relevantní.
15. Dovolací soud připomíná, že ve svém rozhodování opakovaně uvedl, že
dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod
jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
16. Ani druhá dovolatelčina otázka týkající se závěru odvolacího soudu
ohledně dobré víry žalované [výše shrnutá pod bodem b)] nezaloží přípustnost
dovolání, neboť dovolatelka argumentaci k této námitce postavila na vlastních
(a v řízení neprokázaných) skutkových tvrzeních, když z korespondence mezi
jednateli žalobkyně a žalované a z dalších okolností dovolatelka vyvozovala (v
rozporu se skutkovými závěry soudů obou stupňů), že jimi byla prokazána absence
dobré víry žalované.
17. K tomu dovolací soud připomíná, že mu nenáleží přezkum napadeného
rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. S tím souvisí i
závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého předestírá-li
dovolatelka vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od
odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze
dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo
3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).
18. Pro úplnost lze uvést, že skutkové závěry soudů o okolnostech
jednání S. S. při uzavírání předmětné smlouvy a o skutečnostech zakládajících
dobrou víru žalované při nabytí předmětu koupě v sobě neobsahují ani žádný
extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani
mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť
právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku
hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně
popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli
dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo
dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
19. Dovolatelka proto svými námitkami, jejímž prostřednictvím ve
skutečnosti vytýká soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci,
neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k
ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud
odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného
zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu
§ 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím
nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní
roviny.
20. Poslední námitka dovolatelky [výše shrnutá pod bodem c)] týkající se
překvapivosti rozsudku odvolacího soudu představuje námitku vady řízení, která
sama o sobě nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolací soud se v souladu s §
242 odst. 3 o. s. ř. vadami řízení zabývá pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
21. Navíc podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je za překvapivé
považováno takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného
skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení
účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního
stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či
nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo
1019/2009). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím
je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o
rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují
rozhodovanou věc (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp.
zn. 28 Cdo 5378/2007). V řešené věci nemohl být napadený rozsudek pro žalobkyni
překvapivý, neboť jak uvedl ve svém odůvodnění odvolací soud (srov. bod 30
napadeného rozsudku), otázku dobré víry žalované řešil již soud prvního stupně.
22. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek nemohl být pro žalobkyni
překvapivý, pozbývá smyslu dále se zabývat její námitkou porušení práva na
spravedlivý proces, kterou dovolatelka provázala právě s námitkou překvapivosti
napadeného rozsudku. Ani v tomto případě tak dovolatelka neformulovala žádnou
relevantní otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně
základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od
ustálené judikatury Ústavního soudu, ani nevymezila tzv. kvalifikovanou vadu
řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
23. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti
dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov.
ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.,
předseda senátu