USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Bioveta, a.s., se sídlem v Ivanovicích na Hané, Komenského 212/12, identifikační číslo osoby 25304046, zastoupené JUDr. PhDr. Jaromírem Saxlem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalovanému Daniel Buneta – TRANSPORTI BUNETA, autotransport, se sídlem v Duga Resa, Tina Ujeviča 9, Chorvatská republika, identifikační číslo osoby 91514479, zastoupenému JUDr. Danielou Skálovou, advokátkou se sídlem v Brně, Babičkova 96/8, o zaplacení 2 328 682 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36/15 Cm 69/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 2. 2024, č. j. 4 Cmo 15/2024-465, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 21 393 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
1. Žalobkyně se v řízení po žalovaném domáhala náhrady škody vzniklé při mezinárodní přepravě zboží (veterinárních vakcín) v silniční dopravě uskutečněné od 4. 6. 2012 do 6. 6. 2012 z Ivanovic na Hané do Daruvaru v Chorvatsku tím, že žalovaný nezajistil speciální přepravní podmínky spočívající v uchování teploty přepravovaného zboží v rozsahu -20 až -25 °C, v důsledku čehož došlo ke znehodnocení přepravovaných vakcín.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 6. 2023, č. j. 36/15 Cm 69/2013-424, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 262 692 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v částce 65 990 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem II) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 491 349 Kč (výrok pod bodem III).
3. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím odmítl odvolání žalovaného proti výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III (výrok II) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 21 392,80 Kč (výrok III).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný včasným dovoláním (podle obsahu dovolání směřuje toliko do té části výroku II napadeného rozhodnutí, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé). Z obsahu dovolací argumentace lze též usoudit, že žalovaný namítl nesprávné uvedení záznamu z čidel, které byly umístěny v chladicím přepravním voze, odvolacím soudem s odkazem na závěry znaleckého posudku „v bodě zatřetí Rozsudku“. Soudům v dovolání vytýkal též závěr, že „prekluzivní lhůta“ počíná běžet až za tři měsíce od uzavření přepravní smlouvy, což však podle čl. 32 odst. 1 písm. c) „CMR dohody“ (Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě publikované jako vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 27. 11. 1974 pod č. 11/1975 Sb., dále jen „Úmluva CMR“ – poznámka Nejvyššího soudu) platí v ostatních případech přeprav, pokud se nejedná ani o poškození zásilky, ani o její ztrátu. Dále uvedl, že nevznesení výhrady příjemcem dle čl. 30 Úmluvy CMR ve stanovených lhůtách nemá za následek zánik (prekluzi) nároku na náhradu škody způsobené ztrátou zásilky nebo jejím poškozením a že tato výhrada se musí týkat údajů uvedených v mezinárodním nákladním listu, nikoliv údajů obsažených v jiných dokladech, přičemž odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 5628/2026 (jde o rozsudek ze dne 27. 2. 2018, který je veřejnosti dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na https://www.nsoud.cz – poznámka Nejvyššího soudu). Prezentoval názor, že na základě shora uvedeného došlo k promlčení nároku na náhradu škody, neboť promlčecí doba v tomto případě počala běžet dnem převzetí zásilky podle čl. 32 odst. 1 písm. a) Úmluvy CMR a že reklamace z přepravy byla učiněna až 10. 10. 2012, „v důsledku čehož objednatel odmítl vakcíny převzít, a to z důvodu opožděné reklamace z přepravy, a proto došlo k prekluzi, přičemž prekluzivní lhůta je jeden rok a počíná běžet dnem převzetí zásilky ke zjištění stavu zásilky…“ Na základě výše uvedeného se žalovaný domníval, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání.
5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť jej považovala za nepřípustné a napadené rozhodnutí za věcně správné. Napadené rozhodnutí je podle ní v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího důvodu, a nadto žalovaný náležitě nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu (pouhé vymezení dovolacího důvodu) ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, a ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
10. Ve vztahu k dovolací námitce nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce promlčení žalovaného nároku, kterého se měl dopustit odvolací soud tím, že promlčení posoudil podle čl. 32 odst. 1 písm. c) namísto čl. 32 odst. 1 písm. a) Úmluvy CMR (tato námitka je z obsahu dovolání zřejmá, ač žalovaný v dovolání zjevně zaměňuje pojmy „prekluze“ a „promlčení), žalovaný v dovolání nedostál výše uvedeným požadavkům na řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání. Pouze obecně uvedl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by ve vztahu k této námitce odkázal na konkrétní ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí této části dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
11. Pro úplnost lze dodat, že i kdyby snad žalovaný měl za to (ač se to z obsahu dovolání nepodává), že se při řešení otázky promlčení nároku žalobkyně odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 5628/2016, pak ani taková argumentace by nemohla přivodit přípustnost dovolání, neboť v uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud otázkou promlčení nároku na náhradu škody podle Úmluvy CMR vůbec nezabýval. K založení přípustnosti dovolaní podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přitom nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017).
12. Přípustnost dovolání nezaloží odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 5628/2016, od kterého se měl podle žalovaného odvolací soud odchýlit patrně při posouzení otázky důsledků nevznesení výhrady podle čl. 30 odst. 1 Úmluvy CMR (dovolací argumentace žalovaného je v tomto ohledu obtížněji srozumitelná, neboť žalovaný cituje závěry uvedeného rozhodnutí, avšak v závěru dovolání též namítá, že v důsledku opožděné reklamace došlo k prekluzi nároku na náhradu škody). Podle citovaného rozhodnutí přitom nevznesení výhrady podle čl. 30 odst. 1 Úmluvy CMR nemá za následek prekluzi nároku na náhradu škody způsobené ztrátou či poškozením zásilky, ale představuje pouze ztížení důkazního postavení příjemce v následném reklamačním řízení či soudním sporu tím, že konstruuje ve prospěch dopravce vyvratitelnou právní domněnku, že ke škodě během přepravy nedošlo. Odvolací soud se tedy od výše citovaného rozhodnutí neodchýlil, nevycházel-li z názoru, že by v důsledku neuplatnění výhrady již při převzetí zboží došlo k prekluzi nároku na náhradu škody, a měl-li na základě dalšího provedeného dokazování za zjištěné, že ke škodě skutečně došlo již během mezinárodní přepravy.
13. Tvrdil-li žalovaný v dovolání i to, že objednatel odmítl zásilku převzít v důsledku opožděné reklamace přepravy, pak takový skutkový závěr se z obsahu napadeného rozhodnutí nepodává (podle odvolacího soudu musely být vakcíny zlikvidovány pro jejich znehodnocení při žalovaným prováděné přepravě). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
14. Ze stejného důvodu nemůže přípustnost dovolání založit ani námitka žalovaného, že odvolací soud nesprávně uvedl záznam z čidel, které byly umístěny v chladícím přepravním voze, neboť uváděné teploty od -11 do -15 °C, byly teplotami naměřenými až v rámci vnitrostátní přepravy z Daruvaru do Zadaru na území Chorvatska. Touto námitkou žalovaný nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž správnost skutkových zjištění. Nadto žalovaný vytýká zjištění, které odvolací soud neučinil, odkazuje-li v rámci uplatnění této námitky na zjištění „v bodě zatřetí Rozsudku“. Třetí odstavec odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (v němž skutečně byly uvedeny zmíněné hodnoty) totiž obsahoval pouze vyjádření žalobkyně k odvolání žalovaného, nikoliv obsah samotných zjištění odvolacího soudu. Odvolací soud přitom vyšel ze zjištění (srov. poslední větu odstavce 10 napadeného rozhodnutí), že bylo prokázáno znaleckým posudkem, že žalovaný (již) při přepravě z Ivanovic na Hané do Daruvaru nedodržel dohodnutou teplotu (-20 až -25 °C), neboť údaje z čidla T2 za dobu této přepravy byly zjištěny s teplotou trvale vyšší (bez uvedení konkrétních hodnot).
15. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. 2. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu