23 Cdo 190/2025

23 Cdo 190/2025-372

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce statutárního města Ostrava – městský obvod Vítkovice, se sídlem městského obvodu v Ostravě, Vítkovice, Mírové náměstí 516/1, identifikační číslo osoby 06215882, zastoupeného Mgr. et Mgr. Adamem Sokolem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 188/119d, proti žalované AHOS CZ, s.r.o., se sídlem ve Vřesině, Osvobození 19, identifikační číslo osoby 26796481, zastoupené JUDr. Irenou Hučkovou, advokátkou se sídlem v Petřvaldě, Ostravská 555, o zaplacení 340 789,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 130 C 33/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2024, č. j. 57 Co 149/2024-343, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 233 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2024, č. j. 130 C 33/2021-309, zastavil řízení co do částky 7 547 Kč (výrok I), dále žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 333 242,60 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a vůči státu (výrok IV).

2. Jednalo se o v pořadí již druhý rozsudek soudu prvního stupně v této věci, neboť jeho první rozsudek ze dne 15. 9. 2020, č. j. 130 C 33/2021-48, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2023, č. j. 57 Co 326/2022-173.

3. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem řízení co do zákonného úroku z prodlení z částky 7 547 Kč za dobu od 30. 9. 2021 do zaplacení zastavil (první výrok), dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a IV potvrdil (druhý výrok), ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil toliko ohledně výše částky představující náhradu nákladů řízení (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).

4. Soudy rozhodovaly o nároku žalobce, který požadoval vrácení části zaplacené ceny díla s tím, že strany mezi sebou uzavřely dne 14. 5. 2020 smlouvu o dílo týkající se údržby zeleně v Ostravě-Vítkovicích pro rok 2020-2022, přičemž plochy, na nichž měla žalovaná údržbu zeleně provádět, byly specifikovány v příloze smlouvy. Žalobce řádně a včas uhradil vystavené faktury za rok 2020, fakturu za rok 2021 vrátil s tím, že rozsah fakticky pokosených ploch neodpovídá účtované ploše. Ačkoli ve smlouvě bylo uvedeno, že údržba zeleně bude prováděna na ploše o výměře 208 370 m2 (plochu cca 210 000 m2 žalobce uváděl i ve výzvě k podání nabídek v zadávacím řízení), žalobce následně zjistil, že pozemky uvedené ve smlouvě nemají výměru odpovídající katastru nemovitostí a některé pozemky nelze kosit, protože se tam nacházejí komunikace, chodníky, parkoviště atd., faktická výměra ploch k údržbě tak podle tvrzení žalobce činila 117 517 m2. Smlouva byla ukončena dohodou stran v roce 2021 a žalobce se domáhal vrácení částky, kterou za údržbu zeleně žalované zaplatil nad rámec údržby fakticky provedené.

5. Soudy obou stupňů zkoumaly, k čemu vedla vůle stran při uzavření smlouvy o dílo, neboť žalobce tvrdil, že jeho úmyslem při uzavření smlouvy bylo pokosení plochy o výměře 117 517 m2, nikoli plochy o výměře 208 370 m2, jak bylo uvedeno ve smlouvě. Odvolací soud dospěl k závěru, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že v řízení nebyl zjištěn společný úmysl stran při uzavření smlouvy, neboť ani sám žalobce při uzavření smlouvy nevěděl, jaká byla skutečná výměra travnatých ploch, proto tato výměra nemohla být jeho úmyslem při uzavření smlouvy, potažmo podkladem pro stanovení ceny díla. Odvolací soud proto provedl objektivní výklad a uvedl, že vzhledem k předcházející praxi stran je třeba vyložit ujednání o konstrukci ceny díla tak, že není navázána toliko na výměry travnatých ploch, ale je navázána na celou lokalitu uvedenou ve smlouvě. Vzhledem k tomu, že autorem smlouvy byl žalobce, jde případná nepřesnost k jeho tíži.

6. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu jeho druhého, třetího a čtvrtého výroku dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně dovolatel formuloval tyto otázky: a) Otázka, zda je pro rozhodnutí ve věci samé relevantní zjištění skutečného rozsahu plnění podle smlouvy o dílo (tzn. zjištění skutečné výměry travnatých ploch na pozemcích uvedených v příloze smlouvy), a pokud ano, zda měl soud ve smyslu § 120 o. s. ř. rozhodnout o provedení důkazů navržených žalobcem v podobě odborného vyjádření, resp. znaleckého posudku. b) Otázka, zda je pro rozhodnutí ve věci samé relevantní zjištění skutečného rozsahu plnění podle smlouvy o dílo, a pokud ano, zda měl soud vyhodnotit část plnění jako plnění nemožné ve smyslu § 580 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a smlouvu tak v části posoudit jako absolutně neplatnou. c) Otázka, zda výklad právního jednání podle úmyslu jednajícího dle § 556 o. z. může směřovat k takovému výkladu, dle něhož je plnění v části nemožné. d) Otázka, zda lze nesprávný údaj o výměře travnatých ploch na pozemcích uvedených v příloze smlouvy o dílo považovat za nevhodný příkaz, na který byl zhotovitel povinen objednatele upozornit podle § 2594 odst. 1 o. z. e) Otázka, zda vědomost objednatele o nevhodnosti příkazu způsobuje neexistenci oznamovací povinnosti zhotovitele ve smyslu § 2594 odst. 1 o. z. f) Otázka, zda jednání žalované spočívající ve vyúčtování ceny díla podle nesprávné výměry travnatých ploch bylo v rozporu se základními zásadami občanského práva, zejména se zásadou pacta sunt servanda, zásadou poctivosti a výkonu práv v souladu s dobrými mravy a zásadou zákazu zneužití práv.

7. Dovolatel u každé z otázek argumentoval, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a závěrem navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu a v odpovídajícím rozsahu rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaná ve vyjádření k dovolání rozporovala argumentaci žalobce a uvedla, že dovolání je zjevně bezdůvodné, a navrhla, aby bylo odmítnuto a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.

10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

13. Dovolání není přípustné.

14. Vzhledem k tomu, že dovolatel výslovně dovoláním napadl i výrok III a IV rozsudku odvolacího soudu, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, je dovolání v rozsahu směřujícím proti těmto výrokům nepřípustné, neboť podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

15. Dovolatelova otázka výše shrnutá pod bodem a) ve své podstatě míří k tomu, zda soudy postupovaly správně, pokud nevyhověly jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem ke zjištění skutečné výměry travnatých ploch. Tato námitka dovolatele nezaloží přípustnost dovolání, neboť jejím prostřednictvím dovolatel zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění soudů, a jeho námitky tak nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení věci, nýbrž proti dokazování jako způsobu vedoucímu ke zjištění skutkového stavu věci. K tomu dovolací soud připomíná, že skutkové závěry nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) jakožto činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

16. V projednávané věci zjišťování skutkového stavu netrpí ani tzv. opomenutým důkazem, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16).

17. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se odvolací soud podrobně zabýval tím, zda v projednávané věci netrpělo zjišťování skutkového stavu opomenutým důkazem (srov. bod 17 odůvodnění napadeného rozsudku) a dospěl k závěru, že skutečnost (tj. zjištění skutečné výměry travnatých ploch), k jejímuž ověření žalobce navrhoval důkazy, které soud prvního stupně neprovedl, neměla relevantní souvislost s předmětem řízení, neboť pro právní posouzení soudů bylo stěžejní, k čemu vedla vůle stran ohledně předmětu smlouvy při jejím uzavření. Z uvedeného shrnutí tak vyplývá, že v projednávané věci zjišťování skutkového stavu netrpělo tzv. opomenutými důkazy, neboť důkazy navržené žalobcem byly pro zjištění skutkového stavu vzhledem k právnímu posouzení věci soudy v projednávané věci nadbytečné.

18. S výše uvedeným souvisela i další dovolatelova otázka výše shrnutá pod bodem b), prostřednictvím které namítal, že soudy měly zjišťovat skutečnou výměru travnatých ploch a na základě tohoto zjištění pak posoudit rozsah plnění nad rámec skutečné výměry jako plnění od počátku nemožné způsobující částečnou absolutní neplatnost smlouvy o dílo. Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí.

19. Jak již bylo uvedeno výše, pro právní posouzení nároku žalobce v nyní projednávané věci nebylo stěžejní, aby soudy dokazováním zjišťovaly skutečnou výměru travnatých ploch na pozemcích, jež byly vymezeny smlouvou o dílo jako pozemky, na nichž má žalovaná provádět údržbu zeleně. V projednávané věci totiž bylo na místě zjistit (což také soudy obou stupňů učinily), k čemu vedla vůle stran ohledně předmětu smlouvy při jejím uzavření. Z tohoto důvodu je proto nevýznamná argumentace dovolatele ohledně částečné nemožnosti plnění, neboť je vystavěna na předpokladu, že pro určení rozsahu sjednaného plnění ve smlouvě o dílo bylo rozhodující zjištění o skutečné výměře travnatých ploch. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) ovšem své závěry vystavěl na tom, že pro právní posouzení bylo stěžejní, co si strany jako předmět smlouvy ujednaly, tj. k čemu vedla jejich vůle, nikoli to, na jaké celkové ploše z pozemků uvedených ve smlouvě se nacházel travnatý porost.

20. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že podle rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

21. Dovolatelova otázka výše shrnutá pod bodem c) týkající se výkladu právního jednání odvolacím soudem rovněž nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při výkladu právního jednání neodchýlil od požadavků formulovaných v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, jimiž se při výkladu právního jednání soudy mají řídit.

22. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014).

23. Požadavkům na výklad právního jednání stanoveným v § 556 o. z. tak, jak tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud, odvolací soud dostál. Soudy obou stupňů zjišťovaly, k čemu vedla vůle stran při uzavření smlouvy o dílo (přičemž obsah společné vůle stran tvrzený žalobcem nebyl v řízení zjištěn), rovněž hodnotily, co uzavření smlouvy předcházelo (průběh kontraktačního procesu), přihlédly k předcházející zavedené praxi mezi stranami a rovněž se zabývaly následným chováním stran po uzavření smlouvy. Z uvedeného plyne, že postup, který odvolací soud při výkladu právního jednání zvolil, se neodchyluje od požadavků judikatury (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2019, či jeho rozsudek ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018) a úvaha odvolacího soudu není ani zatížena chybou v logice, přičemž v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí nepřísluší dovolacímu soudu přezkum samotného závěru odvolacího soudu o obsahu právního jednání (resp. výsledku, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání).

24. Nad rámec výše uvedeného lze v souvislosti s argumentací dovolatele k otázce pod bodem b) o nesprávnosti výkladu obsahu předmětné smlouvy o dílo odvolacím soudem pro (částečnou) neplatnost takto vyloženého právního jednání uvést, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) výklad právního jednání, který by vedl k jeho (částečné) neplatnosti pro nemožnost plnění, neprovedl, dospěl-li k závěru, že cena díla byla podle ujednání stran navázána na celou předmětnou lokalitu bez ohledu na konkrétní výměru travnatých ploch (k tomu srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2890/2020, a ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1537/2021).

25. Ani otázky výše shrnuté pod body d) a e) týkající se povinnosti zhotovitele upozornit na nevhodnost příkazu objednatele podle § 2594 odst. 1 o. z. nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nezávisí. Pozemky uvedené v příloze smlouvy o dílo a jejich výměry představovaly dle výsledku provedeného výkladu obsahu této smlouvy součást ujednání stran o předmětu díla a o jeho rozsahu a nejednalo se tak o nevhodný příkaz objednatele k provedení tohoto díla. Soudy proto otázky týkající se oznamovací povinnosti zhotovitele v případě objednatelova nevhodného příkazu k provedení díla v projednávané věci neřešily (řešit nemusely).

26. Nejvyšší soud opět odkazuje na to, že podle rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

27. Otázka pod bodem f) vztahující se k tomu, zda žalovaná porušila základní zásady občanského práva, rovněž nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatel svoji argumentaci k této otázce vystavěl na vlastních (v řízení neprokázaných) skutkových tvrzeních o tom, že žalovaná věděla, že údaj o travnatých plochách uvedený ve smlouvě je nesprávný a tuto skutečnost žalobci zamlčela. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jimiž je dovolací soud vázán a nenáleží mu jejich přezkum, ovšem takové skutečnosti nevyplývají.

28. Dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů a že mu nenáleží přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. S tím souvisí i závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).

29. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

30. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. 10. 2025

JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu