U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D. v právní věci žalobkyně CPI Reality, a.s., se sídlem v Praze 1, Václavské
náměstí 1601/47, identifikační číslo osoby 28183436, zastoupené JUDr. Tomášem
Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí, 1601/47, proti
žalovaným 1) GORDION, s.r.o., se sídlem v Praze 9, Vysočany, Kolmá 6/682,
identifikační číslo osoby 26147921, a 2) JUNION Letňany, s.r.o., se sídlem
Praha 9 - Vysočany, Kolmá 6/682, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby
28363094, obou zastoupených Mgr. Vlastislavem Andršem, advokátem, se sídlem v
Praze 2, Španělská 2, o zaplacení 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 98/2006, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2013, č.j. 11 Cmo 60/2013-421,
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 58 806 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám Mgr. Vlastislava Andrše, advokáta, se sídlem v Praze 2, Španělská 2.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. října 2013, č.j. 11 Cmo 60/2013-421,
výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2013, č.
j. 19 Cm 98/2006-379, ve znění opravného usnesení ze dne 6. března 2013, č. j.
19 Cm 98/2006-389, v zamítavém výroku III. o vzájemném návrhu žalované 2) vůči
žalobkyni a též ve výroku V. ohledně nákladů řízení, který změnil jen co do
výše náhrady nákladů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) týkající se
vzájemného návrhu; Vrchní soud v Praze, jako odvolací soud, další částí výroku
I. změnil napadený vyhovující výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze, jako
soudu prvního stupně, tak, že žalobu s návrhem, aby žalovaná 1) byla povinna
zaplatit žalobkyni 10 000 000 Kč s příslušenstvím zamítl; výrokem II. a III.
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1) a výrokem IV. o
náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2).
Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání žalované 1)
je důvodné, proto vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ve věci
samé změnil na zamítavé rozhodnutí, zatímco odvolání žalované 2) opodstatněné
neshledal a pro věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém
výroku III. o vzájemném návrhu žalované 2) potvrdil.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že před soudem prvního stupně byla prokázána
skutečnost o schválení projektu přeměny odštěpením a sloučením rozdělované
společnosti GORDION, s.r.o. a nástupnické společnosti JUNION Letňany, s.r.o.,
čímž podle § 250 odst. 1 písm. i) zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách
obchodních společností a družstev, přešla na nástupnickou společnost všechna
práva a závazky vyplývající ze zaniklých smluv, které uzavřel právní předchůdce
žalobkyně s žalovanou 1), včetně práv a povinností vyplývajících pro účastníky
z tohoto sporu, a to s účinností ode dne zápisu přeměny do obchodního
rejstříku, tj. dnem 11. 7. 2011. Tímto dnem se podle závěru odvolacího soudu ve
vztahu k žalobkyni, jako věřitelce, stala dlužníkem žalovaná 2), jež je pasivně
legitimována ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud
konstatoval, že žalobkyně nereagovala na změnu skutkových zjištění [převod
části obchodního jmění žalované 1)] přiměřeným procesním způsobem, nezměnila
žalobní petit ani tak, aby odpovídal plnění ze zákonného ručení ve vztahu k
dlužníkovi a k pohledávce zjištěné ručením. Pokud se týče nároku ze vzájemné
žaloby žalované 2) na plnění z titulu smluvní pokuty, odvolací soud se
ztotožnil se soudem prvního stupně, který posoudil tento nárok jako
neopodstatněný, a to s ohledem na právní závěry přijaté Nejvyšším soudem České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v předešlém rozhodnutí o věci, v němž
Nejvyšší soud dospěl k závěru že sjednaná smluvní pokuta je neplatná. Odvolací
soud proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemné žaloby
žalované 2).
Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, směřujícím proti
výroku II., III. a části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn
vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba s návrhem, aby
žalovaná 1) byla povinna zaplatit žalobkyni 10 000 000 Kč s příslušenstvím byla
zamítnuta. Dovolatelka má za to, že dovolání je přípustné podle § 237
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázek procesního práva, z nichž jedna nebyla dosud
dovolacím soudem řešena v případě dvou otázek se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. nepřihlédl k dříve vydaným
rozhodnutím vydaným v obdobné věci.
Podle dovolatelky nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena
otázka, zda měl odvolací soud provádět přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně
pouze v rozsahu napadeném odvoláním žalované 1) a žalované 2) nebo zda neměl
přezkoumávat všechny výroky prvostupňového rozhodnutí ve smyslu § 212 písm. c)
nebo a) o. s. ř.
Druhou otázku procesního práva podle dovolatelky představuje způsob rozhodnutí
odvolacího soudu o rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy nepřistoupil k jeho
kasaci, ač k tomu byly podle mínění dovolatelky splněny zákonné podmínky podle
§ 212a odst. 5 o. s. ř., a naopak nebyla dána možnost k potvrzení, resp. změně
prvostupňového rozhodnutí. Dovolatelka přitom poukazuje na závěry rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, upozorňující na
nutnost kasace při naplnění podmínek § 212a odst. 5, věty druhé o. s. ř.
Skutečnost, že se jedná o závažnou procesní vadu podle dovolatelky potvrzuje
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1377/2010.
Třetí otázku, která měla být řešena odvolacím soudem v rozporu s dosavadní
judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo
4646/2008), je postup odvolacího soudu v rozporu s § 213b o. s. ř., tj.
nesplnění poučovací povinnosti odvolacího soudu o možnosti jiného právního
posouzení věci. Podle dovolatelky je tak rozhodnutí odvolacího soudu
nepředvídatelné a tato vada řízení mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, jak dovodil Nejvyšší soud i v rozhodnutí ze dne 14. 12. 2010, sp. zn.
22 Cdo 373/2009.
Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení v tom, že odvolací soud
ignoroval závažné procesní vady řízení před soudem prvního stupně a vady
nenapravil. Vadu řízení spatřuje v tom, že soud prvního stupně usnesením
připustil, aby do řízení přistoupila žalovaná 2) k žalované 1) podle § 92 odst.
1 o. s. ř. namísto toho, aby soud rozhodl o procesním nástupnictví podle § 107a
o. s. ř. Na tom podle dovolatelky nemění nic ani skutečnost, že o přistoupení
dalšího účastníka rozhodl soud na základě jejího návrhu, neboť právně měl tuto
situaci posoudit tak, že návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení měl
zamítnout. Dovolatelka poukazuje na to, že se nemohla proti rozhodnutí soudu
prvního stupně odvolat, jestliže bylo jejímu návrhu vyhověno, byť pouze ve
vztahu k žalované 1). Aby mohlo být v odvolacím řízení reálně určeno, která z
žalovaných je povinna žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení, je podle
dovolatelky nutné, aby se přezkum odvolacího soudu týkal obou žalovaných, tzn.
i odvoláním nenapadnutých výroků, neboť výrok II. rozsudku soudu prvního stupně
je závislým výrokem na výroku I. rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud změnil navrhovaným způsobem
rozhodnutí odvolacího soudu, případně zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v
napadené části a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení odvolacímu soudu,
případně zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně v odpovídající části.
K dovolání žalobkyně podaly obě žalované, zastoupené stejným právním zástupcem,
vyjádření. Dovolání považují za nepřípustné a nedůvodné. Poukazují na to, že
základním pravidlem občanskoprávního řízení je, že „pánem sporu“ je žalobce a
je plně odpovědný za to, zda se svých nároků domáhá vůči tomu žalovanému, který
je ve věci pasivně legitimován. Argumentují tím, že žalobkyně návrh na
rozhodnutí o procesním nástupnictví žalované 2) ve věci samé podle 107a o. s.
ř. nepodala [na rozdíl od žalované 1), která tak učinila s ohledem na podanou
vzájemnou žalobu] a za této situace nemohl soud o procesním nástupnictví bez
návrhu žalobkyně rozhodnout. Žalované jsou též přesvědčeny, že soud nepochybil,
jestliže vyhověl oběma návrhům účastníků, a to žalobkyni návrhu na přistoupení
žalované 2) vedle žalované 1) podle § 92 odst. 1 o. s. ř. a žalované 1) návrhu
na záměnu účastníků podle § 107a o. s. ř. ve věci vzájemné žaloby. Žalobkyně se
podle žalovaných mýlí, považuje-li výroky I. a II. prvostupňového rozsudku za
výroky závislé. Mají za to, že pokud se žalobkyně domnívá, že soud prvního
stupně neměl žalobě vůči žalované 1) vyhovět, přestože to sama navrhovala, měla
se podle žalovaných proti rakovému rozhodnutí odvolat.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejprve se dovolací soud zabýval námitkou dovolatelky, podle níž nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena otázka, zda měl odvolací soud
provádět přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně pouze v rozsahu napadeném
odvoláním žalovaných 1) a 2) nebo zda neměl přezkoumávat všechny výroky
prvostupňového rozhodnutí ve smyslu § 212 písm. c) nebo a) o. s. ř.
Podle § 212 o. s. ř. odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se
odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Tímto rozsahem není vázán
a) v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který
odvoláním nebyl dotčen,
b) v případech, kde jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se
rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné
straně, a kde platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (§ 91 odst. 2), třebaže
odvolání podal jen některý z účastníků,
c) jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi
účastníky.
Dovolatelce nelze přisvědčit, že tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud
řešena. Nejvyšší soud se otázkou kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti
odvolacího soudu zabýval např. v rozhodnutí ze dne 30. 1. 2012, pod sp. zn. 33
Cdo 708/2010, kdy dospěl k závěru, že za odvolacího řízení nelze přezkoumat
výroky rozhodnutí soudu prvního stupně, na něž nedopadaly suspenzívní účinky
odvolání a které tedy nabyly samostatně právní moci. V dané věci nelze
přisvědčit žalobkyni, že by na danou věc dopadal některý z případů uvedených v
§ 212 písm. a), c) o. s. ř. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 23. 7. 1994,
publikovaném v časopise Právo a podnikání č. 7/1995, str. 29, dovodil, že pokud
žalobce podá z opatrnosti žalobu vůči dvěma žalovaným, z nichž však může být
pasivně legitimován pouze jeden, jde na straně žalovaných o samostatné procesní
společenství a v řízení jedná každý z nich sám za sebe. Proto výroky rozsudku,
které se týkají jednoho žalovaného, nabývají právní moci bez ohledu na výroky,
týkající se druhého žalovaného; nejde tedy o případ, kdy na rozhodnutí o
napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl výslovně dotčen (§ 206
odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud nemá důvod na tomto závěru nic měnit. V dané
věci nebyl výrok II. rozsudku soudu prvního stupně závislým na výroku I. tohoto
rozsudku a nejednalo se ani o případ, že by měl z právního předpisu vyplývat
pro řešení dané věci určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, jak namítá
žalobkyně s odkazem na zákon o přeměnách obchodních společností. Odvolací soud
proto nepochybil, jestliže se nezabýval přezkoumáním výroku rozsudku soudu
prvního stupně, který nabyl právní moci, resp. který nebyl napaden odvoláním.
Pokud se týká dovolatelkou uvedených otázek 2 a 3, je třeba konstatovat, že
podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
tedy otázky právní. Případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. Námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu
postupu soudu a k nepředvídatelnosti napadeného rozhodnutí, jimiž namítá vady
řízení, proto nemohou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.
Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a
proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu