USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce: Ivo Šídlo, se sídlem v Praze, Šmeralova 359/17, identifikační číslo osoby 61842613, zastoupeného JUDr. Zbyňkem Kašpárkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Pod Štěpem 707/5, proti žalované: Lindner Hotels Česká republika s. r. o., se sídlem v Praze, Strahovská 128/20, identifikační číslo osoby 24292834, zastoupené Larsem Magnusem Klettem, advokátem se sídlem v Praze, Voctářova 2449/5, o zaplacení částky 336.881 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 14/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2024, č. j. 14 Co 345/2024-110, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.388,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 1. 7. 2024, č. j. 30 C 14/2022-96, rozhodl, že žalobci se nepromíjí zmeškání lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení, která marně uplynula dne 12. 4. 2024.
2. K odvolání žalobce odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné, a mělo by tedy být odmítnuto.
5. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
6. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části (srov. například usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
10. Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2117/2024, či ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 666/2025).
11. Dovolatel předkládá jako „otázku zásadního právního významu“ otázku, zda „mohla být vůbec lhůta zmeškána, pokud soud nepoučil účastníky o tom, že není-li návrh na pokračování v řízení podán do 1 roku, soud řízení zastaví“, přičemž namítá, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena“, dále pak dovolatel „poukazuje na nejednotnost rozhodování Nejvyššího soudu v předmětné věci“ a zároveň uvádí, že „není přesvědčen i o tom, že o takové procesní otázce bylo dosud rozhodnuto“.
12. Dovolatel tak výše uvedeným požadavkům ve vztahu k jím předestřené otázce nedostál, když z obsahu dovolání není zřejmé, který ze vzájemně protichůdných předpokladů přípustnosti dovolání, jež dovolatel uvádí, se k dané otázce vztahuje.
13. Nad rámec uvedeného pak dovolací soud poukazuje na to, že ani v případě řádného vymezení by tato otázka nemohla založit přípustnost dovolání. Dovolatel je toho názoru, že jeho přípis ze dne 4. 4. 2024 nemůže být opožděný, jelikož soud prvního stupně v usnesení o přerušení řízení účastníky nepoučil o tom, že pokud nebude návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku, soud řízení zastaví, a lhůta jednoho roku je tak i nadále zachována.
14. V usnesení ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 33 Cdo 845/2020, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda poučení účastníků o následcích marného uplynutí lhůty jednoho roku podle § 111 odst. 4 o. s. ř. je podmínkou, bez níž nelze řízení zastavit, přičemž uzavřel, že za situace, kdy z ustanovení § 110 či § 111 o. s. ř. žádná konkrétní poučovací povinnost soudu nevyplývá, nemá na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, který řízení přerušil, absence poučení účastníků, resp. jejich zástupců - advokátů o režimu § 111 odst. 3 o. s. ř. (nyní jde o ust. § 111 odst. 4 o. s. ř.) žádný vliv (srov. též usnesení ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3587/2022, ve kterém dovolací soud rovněž shrnul, že absence poučení účastníků o režimu § 111 odst. 4 o. s. ř. nebrání zastavení řízení po marném uplynutí lhůty k podání návrhu na jeho pokračování). S těmito závěry je přitom rozhodnutí odvolacího soudu, jenž (s odkazem na výše uvedené usnesení sp. zn. 33 Cdo 845/2020) konstatoval, že nedostatek poučení o zastavení řízení ve smyslu § 111 odst. 4 o. s. ř. nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně o přerušení řízení a že lhůta pro podání návrhu na pokračování v řízení marně uplynula, v souladu.
15. Dovolatel dále brojí proti závěru odvolacího soudu, že podání žalobce ze dne 4. 4. 2024 nelze považovat za návrh na pokračování v přerušeném řízení. Dle dovolatele z jazykového i logického výkladu je zřejmý úmysl žalobce v řízení pokračovat. V této souvislosti odkazuje na závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015) vztahující se k posuzování procesních úkonů. Uvedená argumentace však přípustnost dovolání nezakládá.
16. Dovolatel totiž přehlíží, že odvolací soud uvedl jednak, že podání žalobce ze dne 4. 4. 2024, doručené soudu prvního stupně 3 dny po uplynutí jednoleté lhůty (tj. dne 15. 4. 2024), nelze považovat za návrh na pokračování v řízení, a jednak, že žalobce neuvedl žádný konkrétní omluvitelný důvod, pro který mu bylo znemožněno návrh na pokračování v řízení podat v zákonem stanovené lhůtě. Jeho návrhu na prominutí zmeškání lhůty tak dle odvolacího soudu nelze vyhovět. Dovolatel však se závěrem odvolacího soudu o neuvedení omluvitelného důvodu polemizuje pouze v obecné rovině, kdy uvádí, že „nelze přijmout závěry obou stupňů, že ... žádost nebyla odůvodněna“, aniž by uvedl konkrétní otázku a předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí nemůže přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 600/2023, ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3694/2023, nebo ze dne 28. 6. 2024, sen. zn. 29 NSCR 1/2024).
17. K namítaným nedostatkům odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí pak dovolací soud uvádí, že jde o námitku vady řízení. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
18. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 9. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu