32 Cdo 5115/2017-230
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně Robert Bosch odbytová s.r.o., se sídlem v Praze 5,
Radlická 350/170d, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 43872247, zastoupené
JUDr. et MUDr. Martinem Kalistou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská
892/1, proti žalovanému P. Š., se sídlem v Kraslicích, zastoupenému Mgr. Petrem
Broďánim, advokátem se sídlem v Sokolově, Karla Havlíčka Borovského 692, o
zaplacení 337 611,59 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově
pod sp. zn. 16 C 75/2016, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu
v Plzni ze dne 27. 3. 2017, č. j. 25 Co 86/2017-190, takto:
Dovolání se odmítá.
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Plzni potvrdil usnesení Okresního
soudu v Sokolově ze dne 14. 2. 2017, č. j. 16 C 75/2016-181, jímž bylo
žalovanému přiznáno osvobození od soudních poplatků z jedné poloviny.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jsou splněny
podmínky pro částečné osvobození žalovaného od soudních poplatků. Žalovaný
doložil, že je uchazečem o zaměstnání, který je veden v evidenci úřadu práce a
kterému již uplynula podpůrčí doba, má vyživovací povinnost k nezletilému
dítěti a žije z nikterak vysokých úspor. Vyžadování úplného zaplacení soudního
poplatku za podané odvolání ve výši 16 881 Kč by za tohoto stavu bylo
nepřiměřeným tvrdým postupem soudu, který by žalovanému v konečném důsledku
mohl znemožnit přístup k soudní ochraně jeho práv. Současně ale odvolací soud
ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvody, pro které by bylo možné
osvobodit žalovaného od placení soudních poplatků zcela a za něž označil
naprosto ojedinělé okolnosti, jako jsou například živelní pohromy, vážný
zdravotní stav účastníka nebo opodstatněná obava závažných následků, které mu
hrozí nastat, pokud by v důsledku nezaplacení soudního poplatku nebyla věc
soudem projednána, případně výjimečná hmotná nouze.
Žalovaný podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost
podle § 237 o. s. ř. (dále též jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že napadené
rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.“ Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel namítá, že odvolací soud nepřihlédl ke všem okolnostem, jako jsou
jeho majetkové poměry, výše soudního poplatku a povaha uplatněného nároku, a
nezabýval se jeho objektivní nemožností splnit předpokládanou poplatkovou
povinnost. V této souvislosti dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 568/2014, a rozsudek ze dne 26. 11. 2014, sp.
zn. 25 Cdo 3076/2014. Dovolatel také namítá, že podaným odvoláním se domáhal
„zvýšení rozsahu osvobození od soudního poplatku“, nikoli osvobození od
soudního poplatku v plném rozsahu, proto netvrdil ani neprokazoval žádné
závažné důvody pro takové osvobození. Dovolatel rovněž označil dovoláním
napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se nevypořádal se
všemi jeho odvolacími námitkami.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony – podle zákona č.?99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení.
Námitka, že odvolací soud při rozhodování o částečném osvobození dovolatele od
soudních poplatků nepřihlédl ke všem okolnostem, které vymezuje ustálená
rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebyla způsobilá založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud takové pochybení odvolacího soudu
neshledal. Naopak, odvolací soud ve svém rozhodnutí v souladu s dovolatelem
citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu uvedl všechny rozhodné skutečnosti, k
nimž při svém rozhodování přihlédl. Ke svému závěru dospěl odvolací soud na
základě posouzení celé řady skutkových okolností a vzal v úvahu konkrétní
majetkové poměry dovolatele.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), přičemž z obsahu dovolání musí být
patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené
rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje
(srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Zamýšlel-li dovolatel svou námitkou, že požadoval osvobození od soudního
poplatku ve větším rozsahu, než v jakém mu bylo přiznáno, formulovat právní
otázku, jež by otevírala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. proto, že
odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, pak v této otázce neoznačil žádné rozhodnutí dovolacího
soudu, od nějž se měl odvolací soud při svém rozhodování odchýlit. Jiný
předpoklad přípustnosti dovolání pro řešení této otázky dovolatel neuvedl. V
této části tedy dovolání trpí vadou.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí,
předkládá námitku procesní vady, jíž měl odvolací soud svým postupem řízení
zatížit. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou
odvolacím soudem však neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř.
(vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem),
přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných
procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32
Cdo 5325/2015). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v
případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že k obsahu dovolatelem vlastnoručně sepsaného
dovolání ze dne 2. 7. 2017 (č. l. 204 an. spisu) nepřihlížel, neboť při sepisu
tohoto podání nebyla splněna podmínka povinného zastoupení dovolatele stanovená
v § 241 o. s. ř. (srov. § 241a odst. 5 o. s. ř.).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti usnesení
odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o
rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř., jakož i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. ledna 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu