32 Cdo 5325/2015-
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobce MUDr. J. T., se sídlem v Hradci Králové, K Rybníku 120/31,
identifikační číslo osoby 10471812, zastoupeného Mgr. Marianem Pavlovem,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, proti žalovanému
MUDr. J. P., se sídlem v Lánově, Prostřední Lánov 383, identifikační číslo
osoby 60153075, zastoupenému JUDr. Jiřím Srbou, advokátem se sídlem v Praze 10,
Dětská 2436/55, o zaplacení 473 347 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 7/2007, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015, č. j. 3 Cmo 282/2014-403,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12 729 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho
zástupce Mgr. Mariana Pavlova.
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v
Praze potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 15. 5. 2014, č. j. 43 Cm 7/2007-369, ve výrocích, jimiž bylo
žalovanému uloženo zaplatit žalobci 297 227 Kč s příslušenstvím a 176 120 Kč s
příslušenstvím a České republice částku 6 702 Kč na doplatku znalečného, a
změnil ho ve výroku o nákladech řízení (první odstavec výroku), a dále rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý odstavec výroku).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Dovolání trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro
obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v jakém rozsahu
rozhodnutí napadá, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání
(srov. ustanovení § 237 o. s. ř.), přičemž ani nevymezil dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s.
ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak,
že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že
vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá
rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí odvolacího
soudu napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího
soudu. Dovolatel v rámci svého dispozitivního oprávnění stanoví pro soud
závazným způsobem meze, v jejichž rámci požaduje přezkoumání rozhodnutí
odvolacího soudu, především tím, že označí jeden nebo některé z více výroků v
rozhodnutí obsažených. Není-li proto v dovolání uvedeno, v jakém rozsahu se
rozhodnutí odvolacího soudu napadá, nebyl v takovém případě vymezen obsah
přezkumné činnosti odvolacího soudu po stránce kvantitativní.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li
být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí –
veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání
patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené
rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje
(srov. shodně například usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatel nedostál.
Dovolatel má sice v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání podle § 237 o.
s. ř. za to, že soudy zjistily nedostatečně skutkový stav věci, že byl jejich
nesprávným procesním postupem krácen na svém právu na spravedlivý proces, že
neprovedly řádné dokazování, jestliže zamítly jeho návrhy na provedení důkazů
rozhodných pro řádné posouzení věci, a že napadený rozsudek je v rozporu s
dobrými mravy, neboť žalovanou částku již žalobci zaplatil, nicméně
prostřednictvím těchto námitek žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení
napadené rozhodnutí závisí a jež by dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena (nebo
na kterou se vztahují další kritéria přípustnosti dovolání vymezená ustanovením
§ 237 o. s. ř.), neformuluje a taková otázka nevyplývá ani z obsahu dovolání.
Pokud dovolatel naznačuje možné vady řízení (zejména neprovedení důkazu), jsou
tyto jeho námitky irelevantní, protože podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o procesních pochybeních
soudu nezahrnují žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady
vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit
nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil
(srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn.
32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9.
2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo
1145/2015). Zpochybňuje-li dovolatel správnost a úplnost zjištěného skutkového
stavu věci (předložených smluv, výkazů a výpovědí účastníků), patrně přehlédl,
že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout
dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem
1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je
ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
4097/2014).
Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích (srov. například již
usnesení ze dne 18. června 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod číslem
21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že dovolání, které nebylo v
propadné lhůtě určené v § 241b odst. 3 o. s. ř. doplněno o údaj o tom, v jakém
rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, bude dovolacím soudem
odmítnuto. Od tohoto závěru, který se uplatní i na absenci vymezení
přípustnosti dovolání, nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané
věci. Z dovolání se podává, že dovolatel v něm nevymezil rozsah, ve kterém
rozhodnutí odvolacího soudu napadá; rozsah, v němž dovolatel napadl rozsudek
odvolacího soudu, nebylo možné dovodit ani z dalšího obsahu dovolání včetně
dovolacího návrhu. Dovolatel přitom nedostál ani své povinnosti na vymezení
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., ani nevyložil, v čem spočívá
nesprávnost právního posouzení ze strany odvolacího soudu.
Za situace, kdy zákonná dvouměsíční lhůta stanovená v § 241b odst. 3 o. s. ř. k
případnému doplnění dovolání dovolateli uplynula, staly se tímto marným
uplynutím lhůty vady dovolání neodstranitelnými a dovolání žalovaného trpí
vadami, které brání dalšímu pokračování dovolacího řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 2. 5. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu