USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně AKEA, s.r.o., se sídlem v Rajhradu u Brna, Ostrůvek 370, identifikační číslo osoby 60730242, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem se sídlem v Brně, Marešova 304/12, proti žalované SPECIÁLNÍ RECYKLACE, s.r.o., se sídlem v Nové Včelnici, B. Smetany 54, identifikační číslo osoby 28137116, zastoupené JUDr. Michalem Stachem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Na Hradbách 56, o zaplacení 1.115.766 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 12 C 299/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 10. 2024, č. j. 7 Co 297/2024-733,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též „odvolací soud“) rozsudkem označeným v záhlaví rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka dále navrhla odložení právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
4. Žalovaná se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř. postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.).
6. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
7. Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria vymezená v tomto ustanovení. Dovolání je přípustné tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn přípustnost posuzovat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014). 11. Dovolatelka ve svém prvním podání ze dne 3. 12. 2024 přípustnost dovolání vymezuje tak, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jedná se též částečně o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena“. V podání ze dne 10. 1. 2025 pak přípustnost vymezuje tak, že „dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak“. Dovolání dále obsahuje polemiku se závěry odvolacího soudu, nevymezuje však žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Již z tohoto důvodu dovolání požadavkům na vymezení přípustnosti nevyhovuje. 12. Kromě toho z povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). Z obsahu dovolání není patrné, které z označených kritérií přípustnosti má být dle názoru dovolatelky u konkrétních námitek splněno. 13. Ani v rámci jednotlivých kritérií přípustnosti dovolatelka požadavky na vymezení přípustnosti dovolání nesplnila. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky „která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena“, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, má- li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto požadavkům dovolání nevyhovuje. Dovolatelka sice v závěru svého prvního podání uvádí seznam desítek spisových značek rozhodnutí dovolacího soudu. K tomu však uvádí pouze to, že „[v] dovolání úspěšné opravdu ty strany, jak zde je po stránce právní viz zrušená rozhodnutí odvolacího soudu, které mají právo a podporu zákona a zrušení ještě častěji zrušení protiprávního rozhodnutí, které se velmi často zrušuje v nákladovém výroku“. Z této formulace ani z dalšího obsahu dovolání není patrné, zda a v jakém konkrétním aspektu se od uvedených rozhodnutí dle názoru dovolatelky odvolací soud odchýlil, popřípadě zda a jaké konkrétní dříve vyřešené otázky by měl dovolací soud nově posoudit jinak. 14. Dovolání dále obsahuje rozsáhlou polemiku s odvolacím soudem ohledně skutkových závěrů. Námitkami, jež se týkají správnosti skutkových zjištění, však přípustnost dovolání nelze založit, neboť důvodem podání dovolání může být pouze nesprávný právní názor odvolacího soudu, na němž spočívá jeho rozhodnutí (§ 241a odst. 1 o. s. ř.); skutkový stav, z něhož rozhodnutí vychází, přezkumu dovolacího soudu nepodléhá. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, pak s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) není způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav, ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 9036, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015). 15. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky týkající se vad řízení. K případným vadám řízení, pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4496/2016, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1701/2019, ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3151/2020, a ze dne 30. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 915/2021). 16. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle § 243c odst. 1 o. s. ř. 17. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 18. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. a/ a b/ o. s. ř.), jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu