23 Cdo 915/2021-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně POWER EXCHANGE CENTRAL EUROPE, a.s., se sídlem v Praze 1, Rybná
682/14, identifikační číslo osoby 27865444, zastoupené JUDr. Robertem Němcem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti žalované PROSPEKSA, a.s.,
se sídlem v Praze 5, Ringhofferova 115/1, Třebonice, identifikační číslo osoby
26421542, zastoupené Mgr. Jaroslavem Borovičkou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Na Florenci 2116/15, o ochranu proti nekalé soutěži a ochranu pověsti právnické
osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 8/2017, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 3 Cmo
116/2019-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení
13 068 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce
žalované, Mgr. Jaroslava Borovičky, advokáta.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 12. 3. 2019, č. j. 21 Cm 8/2017-85, jímž soud prvního
stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované omluvit se žalobkyni
specifikovaným způsobem a zaplatit jí zadostiučinění ve výši 500 000 Kč, a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala odčinění nemajetkové újmy, jež
jí měla vzniknout tím, že žalovaná dne 7. 3. 2016 zaslala starostovi města
Černošice dopis reagující na rozhodnutí města nakupovat plyn a elektrickou
energii prostřednictvím burzy provozované žalobkyní. Žalobkyně tvrdila, že
dopis obsahuje nepravdivé či zavádějící informace o okolnostech této zakázky,
čímž se žalovaná dopustila nekalé soutěže v podobě klamavé reklamy či
zlehčování, popř. tím žalovaná nedovoleně zasáhla do pověsti žalobkyně. Žalovaná na svoji obranu uvedla, že dopis byl pouze reakcí na tiskovou zprávu
města Černošice ze dne 4. 1. 2016 a neobsahoval žádné nepravdivé či zavádějící
informace, které by žalobkyni způsobily újmu. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v
odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých žalobkyně provozuje komoditní
burzu pod (zkráceným) označením PXE, žalovaná působí jako dohodce na komoditní
burze pod (zkráceným) označením ČMKBK. Žalovaná zaslala starostovi města
Černošice dopis ze dne 7. 3. 2016, jenž byl dán na vědomí rovněž starostům
několika dalších obcí. V tomto dopise žalovaná reagovala na tiskovou zprávu
města ze dne 4. 1. 2016 zveřejněnou na jeho webových stránkách a rovněž v
Parlamentních listech dne 7. 1. 2016 a rozesílanou žalobkyní v dopisech
klientům žalované. Tato tisková zpráva se týkala problematiky výhodnosti
rozhodnutí města nakupovat plyn a elektrickou energii nikoli prostřednictvím
žalované, jako tomu bylo dosud, nýbrž na burze provozované žalobkyní. Žalovaná
v dopise městu uvedla (stručně shrnuto) důvody, pro které by nákup energií
prostřednictvím žalované byl býval pro město cenově výhodnější, a vyjádřila
kritiku okolností zadání veřejné zakázky ze strany města. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
podle kterého není významné, zda výpočty žalované o vzájemné výhodnosti
jednotlivých nabídek byly pravdivé, neboť srovnání cen při burzovních obchodech
je výsledkem střetu nabídky a poptávky a nedotýká se tak bezprostředně
žalobkyně jako provozovatelky burzy. Navíc bylo-li by pravdivé tvrzení
žalobkyně, že žádné konkrétní srovnání obchodů s komoditami na burzách není
možné, pak sama žalobkyně ve svých marketingových postupech takové srovnávání
činila. Podstatou dopisu žalované bylo upozornit starostu města na nevhodnost
šíření předmětných informací o žalované, a to i vzhledem k možnosti jejich
použití konkurencí, a na možnost dosažení ještě vyšších úspor města (a to i
prostřednictvím nabídky žalobkyně), a to se zjevným sarkasmem, který však
nepřekročil hranice slušnosti a z něhož nevyplývá snaha vyvíjet na starostu
tlak. Žalovaná se tudíž nevymezila vůči žalobkyni, nýbrž vůči subjektu, který
obchod pro město připravoval.
Informace v předmětném dopise žalované proto
nebyly způsobilé přivodit žalobkyni újmu a zasáhnout do pověsti žalobkyně. Proto jednání žalované nelze dle odvolacího soudu považovat ani za nekalou
soutěž podle § 2976 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen
„o. z.“), kdy by navíc jednání žalované bylo možno považovat za oprávněnou
obranu vůči jednání žalobkyně podle § 2984 odst. 2 o. z., ani za nedovolený
zásah do pověsti žalobkyně podle § 135 odst. 2 o. z. Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním, jež
považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále též jen „o. s. ř.“), pro posouzení jí vymezených otázek hmotného a
procesního práva. Žalobkyně formulovala ve svém dovolání následující otázky, které označila jako
otázky procesního práva. Zda lze v odůvodnění rozsudku neuvést, jakými úvahami se soud v rámci hodnocení
důkazů řídil, zda je přípustné, aby soud neprovedl navržené důkazy a
neprovedení navržených důkazů nijak neodůvodnil, zda je v souladu s právem,
když odvolací soudu v případě, že se zamýšlí odchýlit od právního názoru soudu
prvního stupně, nepoučí o takovém úmyslu některou ze stran a tím jim upře
možnost na takovou změnu adekvátně reagovat a zda je přípustné, aby soud dospěl
k názoru, že tvrzení obsažená v předmětném dopise žalované nejsou zásahem do
dobré pověsti žalobkyně, aniž by se soud zabýval tím, co bylo primárním cílem
jednání žalované. Při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil dle
žalobkyně od jí citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a
Ústavního soudu. Dále se žalobkyně táže, zda se lze v rámci žaloby na ochranu
proti nekalé soutěži a na ochranu dobré pověsti právnické osoby při zamítnutí
celé žaloby vypořádat pouze s odůvodněním toho, že se nejednalo o nekalou
soutěž, aniž by se soud dále zabýval odůvodněním toho, zda došlo či nedošlo k
zásahu do dobré pověsti právnické osoby, když se dle žalobkyně jedná o otázku,
jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Žalobkyně dále shledává své dovolání přípustné pro následující otázky hmotného
práva. Zda lze v rámci oprávněné obrany podle § 2984 odst. 2 o. z. reagovat na jednání
subjektu, který nejednal nekalosoutěžně, a zda je přípustné aplikovat institut
oprávněné obrany v situaci, kdy se soud nezabývá otázkou, která skutková
podstata nekalé soutěže byla naplněna, resp. není prováděno dokazování k
otázce, zda došlo ke zlehčování. Dle žalobkyně nebyly tyto otázky dosud v
rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Dále má žalobkyně za to, že se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky,
zda je v souladu se zákonem, aby soud jednání osoby pohybující se v hospodářské
soutěži neposoudil jako nekalosoutěžní, případně jako zásah do dobré pověsti,
jestliže tato osoba písemně oslovila klienta žalobkyně a další potenciální
klienty a uvedla jednoznačně lživé informace v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věcí (§ 241a
odst. 1 o. s.
ř.) a navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a přiznal žalobkyni
náhradu nákladů řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že dovolání považuje za
nedůvodné, a navrhla, aby dovolací soudu dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Dovolání není přípustné. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého
není způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění
právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého
vyšel při posouzení věci odvolací soud. Tím spíše nemůže taková námitka založit
přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného práva, zda lze
posoudit jednání žalované jako nekalosoutěžní či jako zásah do pověsti
žalobkyně, pokud žalovaná „písemně oslovila klienta žalobkyně a další
potenciální klienty a uvedla jednoznačně lživé informace v rozporu s dobrými
mravy“. Odvolací soud však skutkové zjištění o nepravdivosti (lživosti) informací v
předmětném dopise žalované neučinil.
Ve shodě se soudem prvního stupně založil
odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že předmětný dopis vzhledem k povaze
obsažených tvrzení, jeho celkovému kontextu a okolnostem, za kterých byl napsán
a komu byl adresován, nebyl způsobilý přivodit žalobkyni újmu ani zasáhnout do
její pověsti, neboť žalovaná nesdělovala informace o žalobkyni, když žalobkyně
jako provozovatel burzy nemá na cenu burzovního obchodu žádný vliv a žalobkyně
se na přípravě kritizované zakázky pro město Černošice nepodílela. Proto soudy
dokazování ke zjištění pravdivosti tvrzení obsažených v předmětném dopisu
žalované neprováděly. Dovolatelka tudíž svojí otázkou o naplnění podmínek nekalé soutěže či
neoprávněného zásahu do své pověsti zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím
soudem na základě jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení
věci odvolací soud. Dovolací soud dále ve svém rozhodování dospěl k závěru, podle kterého založí-li
odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou či více
na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí,
nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvody ostatní. To
platí i tehdy, nemohl-li být některý z těchto důvodů podroben dovolacímu
přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen, nebo proto, že otázka týkající se
tohoto důvodu nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013,
či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4722/2017). Proto obstojí-li jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil
a pro nějž odvolací soud nároku dovolatele nevyhověl, nemůže žádný další
dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.,
neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se
nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve
zbylém rozsahu nepřípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož dovoláním žalobkyně nebyl (úspěšně) zpochybněn závěr odvolacího soudu,
že vytýkané jednání žalované nebylo způsobilé přivodit žalobkyni újmu ani
zasáhnout do její pověsti, nemohou žalobkyní formulované otázky hmotného práva
týkající se podmínek uplatnění oprávněné obrany v nekalé soutěži ve smyslu §
2984 odst. 2 o. z. přípustnost dovolání založit. Svými námitkami, jež dovolatelka označuje jako otázky procesního práva,
dovolatelka ve skutečnosti vytýká soudům jednak nedostatky ve zjišťování
skutkového stavu, jednak existenci vad řízení. Způsob ani výsledek provádění a hodnocení důkazů promítající se do skutkových
zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, však nelze zpochybnit
dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. K případným vadám řízení,
pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v
případě, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s.
ř.), což v
projednávané věci není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4496/2016, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017,
ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1701/2019, a ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23
Cdo 3151/2020). Proto ani tyto námitky žalobkyně nemohou přípustnost jejího
dovolání založit. Závěr odvolacího soudu o tom, že jednání žalované nebylo způsobilé přivodit
žalobkyni újmu ani zasáhnout do její pověsti, v sobě neobsahuje žádný extrémní
nesoulad mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními,
neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v této otázce odvíjí od
výsledku hodnocení provedených důkazů a nejedná se tak o projev svévole či
excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno
právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a
svobod. Stejně tak dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu
ve svém souhrnu představovalo neakceptovatelnou „libovůli“, spočívající buď v
nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a
neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi
respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu)
chápání právních institutů deliktu nekalé soutěže a neoprávněného zásahu do
pověsti právnické osoby. Proto dovolací soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobkyní
tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil s
přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že
proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje,
neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě
toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může se oprávněný domáhat jeho výkonu.