23 Cdo 2053/2023-816
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobců a) M. Č., b) K. Č., a c) Rezidence Černošice, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Troja, Hnězdenská 767/4a, identifikační číslo osoby 06509673, zastoupených Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalované La Casa Černošice s.r.o., se sídlem v Černošicích, Foglarova 2354, identifikační číslo osoby 08080194, zastoupené JUDr. Jiřím Gajdarusem, advokátem se sídlem v Praze 6, Synkovská 1327/6, o odpůrčí žalobě, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 38 C 9/2022, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023, č. j. 24 Co 239/2022-590,
Dovolání se odmítá.
1. Okresní soud Praha-západ jako soud prvního stupně usnesením ze dne 14. 7. 2022, č. j. 38 C 9/2022-284, rozhodl, že v řízení bude namísto dosavadní žalobkyně ad c) Z. S. pokračováno s dosavadní žalobkyní ad d) Rezidence Černošice, s.r.o., na kterou byla po zahájení řízení postoupena splatná pohledávka ve výši 120 000 Kč s příslušenstvím a která se svým vstupem do řízení souhlasila.
2. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
3. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
4. Žalobci se k podanému dovolání nevyjádřili.
5. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Otázka žalované, „zda v případě, kdy jsou dány důvodné pochybnosti o tom, že důvodem postoupení pohledávky není obchodní záměr prodat pohledávku, ale pouze účelový převod pohledávky na nemajetnou společnost s ručením omezeným, která neplní ani základní povinnosti dané zákonem o obchodních korporacích (zveřejnění ročních výkazů ve sbírce listin), a to ve snaze vyhnout se budoucí povinnosti hradit škodu způsobenou předběžným opatřením, musí obecné soudy postupovat bez dalšího dle ustanovení § 107a o. s. ř. a rozhodnout o procesním nástupnictví i přesto, že zde hrozí, že žalovaný, jenž byl omezen předběžným opatřením, se nebude moci v budoucnu úspěšně domoci náhrady škody způsobené předběžným opatřením na subjektu, na který byla pohledávka postoupena a který se stal procesním nástupcem původního žalobce“, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
9. Je tomu tak z důvodu, že uvedenou otázkou žalovaná ve skutečnost zpochybňuje správnost skutkových závěrů učiněných v řízení před soudy nižších stupňů. Dovolací přezkum je však ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp.
zn. 29 Cdo 4097/2014). Nutno též připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
10. V projednávané věci nevycházely soudy nižších stupňů ze skutkových okolností, které v předložené právní otázce předestírá dovolacímu soudu žalovaná, tj. že „jsou dány důvodné pochybnosti o tom, že důvodem postoupení pohledávky není obchodní záměr prodat pohledávku“, ani že jde „pouze účelový převod pohledávky na nemajetnou společnost s ručením omezeným, která neplní ani základní povinnosti dané zákonem o obchodních korporacích (zveřejnění ročních výkazů ve sbírce listin)“, a z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává ani skutkový závěr předestřený žalovanou, že k postoupení pohledávky došlo „ve snaze vyhnout se budoucí povinnosti hradit škodu způsobenou předběžným opatřením“.
11. Odvolací soud vyšel naopak z toho, že žalovaná v řízení netvrdila ani neprokazovala žádné konkrétní skutkové okolnosti, jež by vedly k závěru o zneužití procesního práva ze strany jednoho ze žalobců. Podle odvolacího soudu pak důvodem pro zamítnutí návrhu na vstup singulárního právního nástupce do řízení na místo původního žalobce podle § 107a o. s. ř. nemohou být jen neurčité „obavy“, že postoupením pohledávky ve prospěch snad „prázdné společnosti“ může dojít ke zhoršení jeho právního postavení v souvislosti s uplatňováním potenciálního nároku na náhradu škody způsobené vydaným předběžným opatřením, které však dosud trvá a nebylo zrušeno. Je tedy patrné, že žalovaná ve svém dovolání na podporu své právní argumentace formuluje skutkové závěry, k nimž soudy nižších stupňů v řízení vůbec nedospěly. Takový postup žalované však přípustnost jejího dovolání není způsobilý založit.
12. Pro úplnost odvolací soud doplňuje, že jeho judikatura je ustálena v závěrech, podle kterých nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí návrhu žalobce dle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. (podle kterého v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno).
Takový postup by byl namístě např. tehdy, jestliže podle toho, co v řízení vyšlo najevo, lze s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje (nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 32 3399/2015, ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1826/2022, nebo ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2703/2022)].
13. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu výše popsaný postup soudu (odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v § 107a odst. 2 o. s. ř.) přichází v úvahu pouze v případech zcela zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován restriktivně. Aby mohl takto postupovat, musí soud rozhodující o procesním nástupnictví návrh na vydání rozhodnutí dle § 107a o. s. ř. bez rozumných pochybností považovat za prostředek ke zneužití procesní úpravy (srov. kromě již citovaného rozhodnutí R 46/2012 také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1655/2023, či ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 29 Cdo 2820/2023).
14. O tom, že v poměrech dané věci nebyly splněny předpoklady zcela zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví, pro které by bylo možné bez rozumných pochybností (s ohledem na dosavadní průběh řízení a výše popsané skutkové okolnosti věci) považovat návrh na vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. za prostředek směřující ke zneužití procesní úpravy, kterému nelze podle § 2 o. s. ř. vyhovět, je ve shodě s odvolacím soudem přesvědčen i Nejvyšší soud.
15. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v konečném rozhodnutí ve věci (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu