23 Cdo 21/2023-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně INESTA, s.r.o., se sídlem v Brně, U Dubu 797/29, identifikační číslo osoby 25334646, zastoupené Mgr. Vítem Dubovým, advokátem se sídlem v Brně, Purkyňova 2476/102a, proti žalované N. T., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3, o vyklizení nemovitosti, o žalobě pro zmatečnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2020, č. j. 18 Co 165/2020-115, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Co 165/2020, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2022, č. j. 4 Co 26/2022-283, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 11. 2. 2022, č. j. 18 Co 165/2020-250, kterým Krajský soud v Brně zamítl žalobu pro zmatečnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2020, č. j. 18 Co 165/2020-115, podanou žalovanou a kterým uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 5 400 Kč (výrok I), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 800 Kč (výrok II).
Usnesení odvolacího soudu, v rozsahu všech jeho výroků, napadla žalovaná
včasným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná spatřovala přípustnost dovolání v tom, že otázka procesního práva, „zda má při posuzování úkonu účastníka řízení přednost jeho označení nebo obsah“, je „dovolacím soudem rozhodována rozdílně“.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je „dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a ve kterých rozhodnutích Nejvyššího soudu (minimálně dvou) byla tatáž právní otázka rozhodnuta (vzájemně) rozdílně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3703/2014, či ze dne 23.
8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Jinak řečeno tento předpoklad přípustnosti dovolání míří na situace, kdy existuje vzájemně rozporná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k téže právní otázce. V dovolání taková vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu vymezena nebyla. Z dalšího obsahu dovolání je však zřejmé, že vyjádřením o „rozdílném rozhodování“ žalovaná ve skutečnosti namítala rozpor právního posouzení odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně s usnesením ze dne 27.
11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněným pod č. 11/2006 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 11/2006“, usnesením ze dne 31. 3. 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2009, uveřejněným pod č. 109/2011 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 109/2011“, usneseními ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, a ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3657/2007, a rozsudkem ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněným pod č. 38/2009 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 38/2009“), tedy že fakticky namítala, že se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud posoudil obsah listiny označené jako „Opětovné vyrozumění o ukončení právního zastoupení žalované“ zaslané Městskému soudu v Brně ke sp. zn. 218 C 14/2019 podle takového označení listiny, které upřednostnil před jejím dalším obsahem, z nějž vyplývalo, že se týkalo (také) jiné právní věci, která byla u dotčeného soudu projednávána, neboť v něm bylo uvedeno, že „v zevně označené právní věci si tímto dovoluji nadepsanému soudu v reakci na obdržení usnesení ze dne 29.
7. 2020, č. j. 218 C 14/2019-96, opětovně sdělit, že právní zastoupení žalované bylo ukončeno … žalovaná není z mé strany v současné době zastupována v této ani v jiné právní věci.“
Tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, která je ustálena v závěru, že soud posuzuje procesní úkony podle jejich obsahu, není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl, resp. aby "domýšlel" obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají.
Každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv (srov. například žalovanou zmíněně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, R 11/2006, R 38/2009, nebo R 109/2011). I náležitosti stanovené v § 42 odst. 4 o.
s. ř. (tj. i údaje, kterému soudu je podání určeno a které věci se týká) je třeba v podání uvést takovým způsobem, aby z obsahu podání jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností dovodit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3262/2012).
Od těchto závěrů se odvolací soud neodchýlil, pokud posuzoval výše uvedený úkon žalované (její tehdejší advokátky) podle jeho obsahu a nevycházel pouze z jeho označení, a jestliže dovodil, že z jeho obsahu je zcela jednoznačné, že bylo adresováno Městskému soudu v Brně a týkalo se (jen) věci vedené mezi týmiž účastníky pod sp. zn. 218 C 14/2019 o zaplacení 425 000 Kč, nikoliv též věci o vyklizení nemovitosti vedené u téhož soudu pod sp. zn. 19 C 244/2018, v níž proto tímto způsobem nedošlo k oznámení o ukončení zastoupení žalované.
Odvolací soud přitom zdůraznil, že obsahovou náležitostí každého podání podle § 42 odst. 4 o. s. ř. je též údaj, kterému soudu je podání určeno a které věci se týká. V rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu pak odvolací soud nepostupoval, ani pokud uzavřel, že z podání současně nelze dovodit, že by v něm bylo žádáno, aby informace o ukončení zastupování žalované byla předána také do nějaké jiné věci vedené souběžně u Městského soudu v Brně, bylo-li v něm uvedeno, že advokátka nebude žalovanou zastupovat ani v jiných věcech, aniž by bylo uvedeno cokoliv dalšího, např. u kterých soudů, v jakých věcech, kdo jsou jejich účastníci, co je jejich předmětem a pod jakými spisovými značkami jsou vedeny.
Jinak řečeno, odvolací soud se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že z obsahu podání nebylo možné dovodit, že by oznámení advokátky bylo určeno Městskému soudu v Brně kromě věci vedené pod sp. zn. 218 C 14/2019 též ve vztahu k jiné další konkrétní věci.
Žalovaná napadla usnesení odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2023
Mgr. Jiří Němec předseda senátu