USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce P. N., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, o zaplacení 650 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 156/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2025, č. j. 8 Co 84/2024-764, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se v řízení po žalované (původně po I. J., která v průběhu řízení zemřela – dále jen „původní žalovaná“) domáhal zaplacení částky 650 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že mezi ním a původní žalovanou byla dne 20. 2. 1996 uzavřena kupní smlouva, kterou původní žalovaná prodala žalobci tam specifikované nemovitosti, za což měla od žalobce převzít kupní cenu ve výši 650 000 Kč. Předmětná kupní smlouva byla následně shledána neplatnou (z důvodu nedostatku vážnosti projevu vůle na straně původní žalované a pro rozpor s dobrými mravy) rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. 62 C 38/96, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 8 Co 1166/2001, avšak původní žalovaná kupní cenu žalobci nevrátila.
2. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 4. 2018, č. j. 54 C 156/2005-564 (již třetím v pořadí vydaným poté, co jeho předchozí rozsudek a též předchozí rozsudek odvolacího soudu zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, č. j. 28 Cdo 5630/2015-532, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 650 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a nahradit žalobci náklady řízení.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím (svým již čtvrtým v pořadí, vydaným poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 27. 5. 2019 č. j. 8 Co 264/2018-633, zrušen usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2024, č. j. 80 C 406/2019-261, na základě žaloby pro zmatečnost podané žalobcem) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 650 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně a náklady odvolacího řízení (výroky II a III) a o povinnosti žalobce zaplatit České republice soudní poplatek za odvolání (výrok IV).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním (výslovně v celém jeho rozsahu), v němž navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuálně otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a to zda „mezi stranami neplatné kupní smlouvy, přičemž důvodem neplatnosti je tzv. „propadná zástava“, vzniká synallagmatický vztah, u nějž jsou si strany povinny vrátit vše, co si poskytly i při vědomí toho, že kupní smlouvou byl plněn závazek ze smlouvy o půjčce, tj. že prodávající je dle takové kupní smlouvy povinen vrátit v intencích ust.
§ 107 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“ – poznámka Nejvyššího soudu), pohledávku vzniklou ze smlouvy o půjčce, která měla být uhrazena převodem nemovitostí (tedy cestou tzv. propadné zástavy)“, resp. (pouze jinak formulované) otázky: „Pokud byla mezi věřitelem a dlužníkem sjednána kupní smlouva ve formě tzv. propadné zástavy, pak z jakého titulu se má či může věřitel domáhat vrácení poskytnutého plnění, tj. půjčky. Může se vrácení poskytnutého plnění domáhat jen formou žaloby o zaplacení (vrácení půjčky), nebo se může vrácení poskytnutého plnění domáhat i cestou nároku z neplatné kupní smlouvy (propadné zástavy) se všemi konsekvencemi s tím souvisejícími, tj. mimo jiné i s tím, že jde o synallagmatický právní vztah, na který dopadá ust.
§ 107 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.“ Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 872/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5630/2015, vydaný v této věci (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na https://www.nsoud.cz).
5. Žalobce vytkl odvolacímu soudu nesprávnost závěru, že plnění (peněžní prostředky), které žalobce poskytl původní žalované, mu nelze přiznat z titulu neplatnosti kupní smlouvy, tj. povinnosti stran vrátit si na základě neplatné smlouvy vše, co si poskytly. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4378/2009, zdůrazňuje podstatu tzv. propadné zástavy a též připomněl závěry judikatury týkající se vypořádání nároků z neplatné smlouvy (rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný pod číslem 32/2011 Sb. rozh. obč – dále jen „R 32/2011“ a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 191/2011). Z toho dovozoval, že i v případě propadné zástavy, tedy v případě, kdy je kupní smlouvou „umořována“ pohledávka z titulu půjčky, se uplatní závěr, že důsledkem absolutně neplatné kupní smlouvy je vznik synallagmatického závazku ve smyslu § 457 obč. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru žalobce představuje rovněž zásah do jeho práva na spravedlivý proces spočívající v tom, že odvolací soud svým excesivně technicistním přístupem žalobci upřel nárok na vrácení reálně poskytnutých finančních prostředků.
6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Rozsudek odvolacího soudu považovala za správný a dovolání žalobce za nepřípustné s tím, že žalobce nepředkládá dovolacím soudu k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, na které by záviselo napadené rozhodnutí.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
8. Ačkoliv v úvodu dovolání žalobce avizoval, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobce s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)
a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim v něm není obsažena žádná argumentace, a žalobce se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Nejvyšší soud zdůrazňuje (ostatně, jak již uvedl v usnesení ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4327/2019, kterým odmítl dovolání žalobce proti předchozímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2019 č. j. 8 Co 264/2018-633, později zrušenému v řízení o žalobě pro zmatečnost), že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
11. Dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezáviselo na řešení žalobcem předkládané otázky. Žalobce totiž při její formulaci a též v rámci své dovolací argumentace vychází z předpokladu, že původní žalované při uzavření kupní smlouvy poskytl plnění odpovídající kupní ceně, jinak řečeno slovy žalobce, že „kupní smlouvou byl plněn závazek ze smlouvy o půjčce“. Přehlíží však, že podle skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem (odlišně od skutkového stavu, který byl zjištěn v předchozím průběhu řízení a ze kterého vycházel též Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku sp. zn. 28 Cdo 5630/2015) žalobce původní žalované na základě neplatné kupní smlouvy ze dne 20. 2. 1996 ničeho (vůbec) neplnil. Jediné plnění skutečně poskytnuté původní žalované bylo poskytnutí finančních prostředků z titulu půjčky. Kupní smlouva měla zajišťovat dluh původní žalované z půjčky (mělo být na jejím základě zapsáno vlastnické právo žalobce k nemovitosti původní žalované až v budoucnu, nebude-li uhrazena půjčka původní žalovanou v termínu splatnosti. tj. i po uzavření kupní smlouvy dluh původní žalované ze smlouvy o půjčce stále existoval). Odvolací soud tedy v napadeném rozhodnutí nevyšel ze skutkového zjištění, jak jej prezentoval žalobce v dovolání, že při uzavření kupní smlouvy byl plněn existující dluh původní žalované z půjčky (tj. nešlo o situaci, kdyby při uzavření kupní smlouvy došlo k započtení pohledávky žalobce na vrácení půjčky s pohledávkou na zaplacení kupní ceny, jak tomu bylo ve věci řešené Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 191/2011, na který žalobce v dovolání také odkazoval), nýbrž ze skutkových zjištění odlišných, podle kterých na základě kupní smlouvy žalobce žádné plnění původní žalované neposkytl. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
12. Při takto odlišně zjištěném skutkovém stavu (precizovaném v napadeném rozhodnutí na základě částečně zopakovaného dokazování odvolacím soudem) se pak odvolací soud nemohl odchýlit od závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 5630/2015, v němž Nejvyšší soud vycházel z jiného (tehdy zjištěného) skutkového stavu věci, podle kterého žalobce poskytl při uzavření kupní smlouvy původní žalované plnění odpovídající kupní ceně a tím kupní cenu zaplatil.
13. Oproti přesvědčení žalobce se odvolací soud neodchýlil ani od závěrů R 32/2011. Odvolací soud totiž neměl za to, že v případě uzavření takové neplatné kupní smlouvy stranám nevzniká synallagmatický závazek vrátit poskytnutá plnění ve smyslu § 457 obč. zák., nýbrž neexistenci povinnosti žalované spatřoval na základě zjištěného skutkového stavu věci v tom, že původní žalované podle neplatné kupní smlouvy nebylo žalobcem poskytnuto žádné plnění, které by mu tak měla vracet v souladu se závěry vyslovenými v R 32/2011.
14. Přípustnost dovolání nemůže založit rovněž tvrzení žalobce o porušení jeho práva na spravedlivý proces odvolacím soudem. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Námitka žalobce týkající se porušení jeho ústavně zaručeného práva ze strany odvolacího soudu nadto neobsahuje řádné vymezení, v čem žalobce spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (blíže k problematice přípustnosti dovolání založené na námitce porušení ústavně zaručených práv v řízení před obecnými soudy srovnej bod 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).
15. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 10. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu