23 Cdo 2144/2023

23 Cdo 2144/2023-381

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce Libereckého kraje, IČO 70891508, se sídlem v Liberci, U Jezu 642/2a, proti žalované AWG invest a. s., IČO 27319792, se sídlem v Liberci, tř. Dr. Milady Horákové 413/9, zastoupené Mgr. Michalem Žibřidem, DiS., advokátem se sídlem v Táboře, Údolní 2997, o zaplacení částky 1 087 420,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 27 C 164/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 4. 2023, č. j. 30 Co 271/2022-345, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 4. 2023, č. j. 30 Co 271/2022-345, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 1 087 420,38 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 19. 1. 2016 do zaplacení jako ušlého zisku z titulu kupní smlouvy ze dne 15. 9. 2015, kterou se žalovaná zavázala žalobci dodat do 30. 11. 2015 nábytek a žalobce se zavázal zaplatit jí kupní cenu, jež měla být financována z dotace, o čemž byla žalovaná v kupní smlouvě informována. Podmínkou poskytnutí dotace bylo dodání zboží do 30. 11. 2015. Vzhledem k tomu, že žalovaná zboží řádně a včas nedodala, nemohl žalobce dotaci získat a kupní cenu musel uhradit ze svých prostředků, čímž mu vznikla škoda v podobě ušlého zisku. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že navrhla její zamítnutí s tím, že svůj závazek ze smlouvy splnila řádně a včas včetně odstranění vad a pokud došlo k nějakému prodlení, způsobil je žalobce nedostatkem součinnosti a vágní specifikací zboží v kupní smlouvě. Navíc žalovaná namítala, že zaměstnanci žalobce nezvládli administraci dotačního programu a výzvu k dodání zboží nechal žalobce na poslední chvíli; neexistuje tedy příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody. Rovněž žalovaná zdůraznila, že neznala nastavení dotačního programu, a hrozící škoda tak pro ni byla nepředvídatelná.

2. Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 9. 2021, č. j. 27 C 164/2018-266, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 087 420,38 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 19. 1. 2016 do zaplacení (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 57 371,50 Kč (výrok II).

3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 15. 9. 2015 uzavřel žalobce jako kupující s žalovanou jako prodávající na základě výběrového řízení kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo dodání zboží (vnitřního vybavení) specifikovaného v článku II kupní smlouvy, resp. příloze č. 1 tvořící nedílnou součást smlouvy, včetně jeho instalace a montáže, odzkoušení a ověření funkce a dodání veškerého příslušenství a dokumentů včetně návodů k obsluze. Ve smlouvě je uvedeno, že plnění dle smlouvy je financováno z projektu Transformace pobytového zařízení – Domov pro osoby se zdravotním postižením Mařenice.

Žalovaná se zavázala dodat zboží nejpozději do dvou týdnů od doručení písemných výzev žalobce s tím, že každá výzva bude doručena nejdříve po uplynutí čtyř týdnů od podpisu kupní smlouvy a nejpozději 10 týdnů po podpisu kupní smlouvy. Pro každé místo plnění měla být výzva vyhotovena zvlášť; celkem tedy měl žalobce zaslat tři samostatné výzvy. Tyto výzvy žalobce vyhotovil a žalované doručil dne 16. 11. 2015, a to na žádost žalované, byť žalobce byl připraven je poslat již 10. 11. 2015. Zboží začalo být dováženo 30.

11. 2015 večer a dne 1. 12. 2015 se na místě setkali zástupci stran a zboží prohlédli a zjistily jeho nedostatky a vady. Dne 2. a 3. 12. 2015 žalobce vytkl vady plnění žalované a požadoval jejich odstranění. Až do konce roku 2015 (o skutečném předání zboží byl sepsán protokol ze dne 18. 12. 2015, ten však neobsahuje podpisy stran) byly vady postupně odstraňovány, některé věci byly měněny a u některých se strany dohodly jen na úpravě místo dodání nových (např. barevné sladění místo dodání věci z objednaného druhu dřeva).

Dne 8. 12. 2015 Centrum pro regionální rozvoj České republiky doporučilo žalobci výzvu, aby vzhledem k neakceptování dodání vybavení pro velké množství vad a nedostatků náklady na ně vyňal z výdajů projektu a financoval je z vlastních zdrojů, neboť v opačném případě se vystaví při kontrole čerpání dotace riziku korekce výdajů, což žalobce učinil. Dle vyjádření Centra pro regionální rozvoj České republiky a Ministerstva práce a sociálních věcí by pro proplacení dotace musel daňový doklad ohledně dodání zboží obsahovat datum vystavení a zdanitelného plnění včetně podpisu předávacího protokolu do 30.

11. 2015, jinak by už nemohla být dotace proplacena s tím, že k žádosti o prodloužení realizace projektu po 30. 11. 2015 by nebylo přihlíženo.

4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“), a uzavřel, že předmět smlouvy byl stranám znám ještě před uzavřením kupní smlouvy, která byla podepsána na základě výběrového řízení, neboť bez toho by jej žalovaná nemohla nacenit. Navíc bylo na rozhodnutí žalované jako odborné firmy, zda se výběrového řízení zúčastní. Námitku žalované, že specifikace zboží byla zmatená, nedostatečná a nejasná, tedy soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou.

S ohledem na ujednání ohledně termínu dodání v kupní smlouvě žalovaná věděla, kolik času na splnění svého závazku má. Žalobce pak výzvy k dodání zboží doručil až ke konci sjednané lhůty dne 16. 11. 2015, čímž měla žalovaná fakticky více času ke splnění smlouvy, než pokud by je žalobce doručil na počátku sjednané doby, neboť lhůta k dodání zboží do dvou týdnů od doručení výzev byla stejná bez ohledu na to, v jakém okamžiku rozmezí čtyř až deseti týdnů by k předání výzev došlo. Soud prvního stupně tedy považoval za irelevantní, zda žalovaná věděla či ne, co její prodlení způsobí, zda je plnění vázáno na poskytnutí nějaké dotace apod., zdůraznil však, že v kupní smlouvě byla skutečnost o financování z dotačního projektu akcentována.

Nadto soud prvního stupně zdůraznil, že plnění po 30. 11. 2015 by mělo na poskytnutí dotace negativní vliv (dotace na vybavení by poskytnuta nebyla a nebyla vyloučena ani možnost přezkoumání čerpání dotace celé). Žalovaná uzavřenou kupní smlouvu porušila, neboť jí dodané zboží mělo vady, které byly postupně odstraňovány až do 18. 12. 2015, nedodržela tak sjednaný termín, o čemž věděla, neboť v dopise, který zaslala žalobci dne 8. 2. 2016, akceptovala vyúčtování smluvní pokuty ve výši 50 574,78 Kč; tento dopis pak byl čten ve věci vedené pod sp. zn. 59 C 58/2016, kde byli účastníci v opačném procesním postavení a nynější žalobce tam svůj nárok na náhradu škody použil v rámci procesní obrany proti pohledávce nynější žalované a odvolací soud uzavřel, že započtení ve výši přesahující nárok na smluvní pokutu nebylo platné, neboť k oznámení o uplatnění nároku na náhradu škody a započtení došlo najednou, pohledávka na náhradu škody tak ještě nebyla splatná.

Tento nedostatek však již odpadl a pokud tedy žalobce listinou ze dne 15. 1. 2016, doručenou žalované dne 18. 1. 2016, uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 1 087 420,38 Kč, byl po tomto datu tento nárok již splatný. Pokud jde o samotnou výši újmy na jmění, ta byla dle soudu prvního stupně dána tím, že žalobce nemohl čerpat z dotace finanční prostředky na zaplacení faktur, které mu žalovaná vystavila za pozdní dodávku zboží a které jí nakonec vyjma částky odpovídající smluvní pokutě uhradil s tím, že žalovaná měla plnit řádně a včas bez ohledu na to, zda věděla, jaké následky může její prodlení mít.

Protože tak žalovaná nečinila a nemožnost čerpat dotaci byla způsobena jejím prodlením dodat zboží bez vad, je nárok žalobce na náhradu škody oprávněný s tím, že do prodlení s náhradou škody se žalovaná dostala den následující po doručení výzvy, tedy dne 19. 1. 2016. Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě zcela vyhověl.

5. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 4. 2023, č. j. 30 Co 271/2022-345, k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 1 087 420,38 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 208 061,44 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a na účet odvolacího soudu soudní poplatek za odvolání ve výši 27 185,75 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale nesouhlasil s jeho právním posouzením. Odvolací soud dále částečně zopakoval dokazování, a to kupní smlouvou a sdělením Centra pro regionální rozvoj České republiky, a uzavřel, že předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti jsou (1) porušení povinnosti ujednané ve smlouvě, (2) vznik škody a (3) příčinná souvislost mezi nimi, které musí být splněny kumulativně. Dále uvedl, že škodou může být ušlý zisk představovaný ztrátou dotace, jestliže žadatel ji neobdržel, ačkoliv by ji získal, pokud by nezasáhlo do pravidelného běhu věci protiprávní jednání škůdce.

O vztah příčinné souvislosti pak jde, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, to je však vyloučeno, pokud je následek neočekávatelný či nepředvídatelný, což je třeba posuzovat objektivně (zda je újma předvídatelná pro každou řádně se chovající osobu, která by se nacházela na místě škůdce) k době uzavření smlouvy. Ve vztahu k posuzované věci pak odvolací soud zdůraznil, že kupní smlouva postrádá jakýkoliv údaj o tom, že plnění poskytnuté žalovanou po 30. 11. 2015 může mít negativní dopad do majetkové sféry žalobce v podobě ztráty dotace, z níž měla být hrazena kupní cena, žalovaná tudíž nemohla vznik takové škody v případě prodlení s dodáním zboží, resp. jeho (řádným) dodáním, po 30.

11. 2015 předvídat, a toto neplyne ani z informace o financování díla z projektu Transformace pobytového zařízení – Domov pro osoby se zdravotním postižením Mařenice, ani z povinnosti žalované postupovat při plnění smlouvy v souladu s platnou metodikou Integrovaného operačního programu pro oblast intervence a předem konzultovat případné nedostatky zakotvené v článku VI. odst. 4. kupní smlouvy, ani z nabídky zakázky, v níž bylo uvedeno, že zadavatel si vyhrazuje právo zrušit výběrové řízení v případě nejistoty zajištění financování z dotačního programu.

Za podstatné považoval odvolací soud to, že žalovaná nebyla žalobcem v době uzavření kupní smlouvy dne 15. 9. 2015 upozorněna na to, že získání finančních prostředků na úhradu kupní ceny z dotačního programu je vázáno na konkrétní termín dodání předmětu koupě (k určení data 30. 11. 2015 jako posledního dne pro plnění, aby mohla být získána dotace, došlo až 12. 10. 2015). Navíc sjednaná doba plnění umožňovala žalobci vyzvat žalovanou k dodání předmětu koupě až v době, kdy by i při řádném (včas a bez vad) plnění dotace nemohla být poskytnuta.

Navíc byla v kupní smlouvě rovněž ujednána lhůta 5 pracovních dnů ode dne předání zboží, v níž se žalobce zavázal provést prohlídku předaného zboží a závazek žalované odstranit vady zboží nejpozději do 15 dnů ode dne doručení písemného oznámení kupujícího o vadách zboží, což dle odvolacího soudu rovněž svědčí o tom, že v době uzavření kupní smlouvy nemohla žalovaná vznik škody ztrátou dotace předvídat. Bylo na žalobci, který kupní smlouvu formuloval, aby si vyhodnotil, kdy žalovanou k plnění dle kupní smlouvy vyzve (a zda případně přistoupí na její požadavek, aby výzva byla učiněna později).

Ve vztahu k posouzení existence příčinné souvislosti pak odvolací soud považoval za podstatné i to, že žalobce se o získání dotace ani nepokusil a požádal o vynětí nákladů na úhradu kupní ceny dle kupní smlouvy ze dne 15. 9. 2015 z dotačního projektu, ačkoliv ze sdělení Centra pro regionální rozvoj České republiky ze dne 29. 4. 2020 odvolací soud zjistil, že pokud by byl vystaven předávací protokol s datem 30. 11. 2015 a k odstranění vad by došlo následně až 18. 12.2015 (přičemž dokument o odstranění vad by byl přiložen k závěrečné monitorovací zprávě), žalobce by dotaci na standardní vnitřní vybavení (tj. na úhradu kupní ceny) obdržel.

Důvod nezískání majetkového prospěchu (úhrady kupní ceny z dotačního programu) tak leží dle odvolacího soudu na straně žalobce s tím, že jeho pohnutky nejsou v tomto směru relevantní. Odvolací soud tudíž uzavřel, že v daném případě nejsou naplněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu dle § 2913 o. z., neboť jednak žalovaná v době uzavření kupní smlouvy nemohla předvídat vznik škody na straně žalobce a jednak zde není příčinná souvislost mezi porušením smluvní povinnosti (pozdním dodáním předmětu koupě) a vznikem újmy.

Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které směřovalo do všech jeho výroků.

8. V dovolání žalobce vymezil dvě otázky hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od v dovolání vymezené judikatury dovolacího soudu.

9. V první řadě žalobce nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že důvodem vzniku škody bylo jednání žalobce, jenž se o získání dotace ani nepokusil a požádal o vynětí sporných nákladů z dotačního projektu, a položil dovolacímu soudu první otázku, jaká byla v daném případě právně relevantní příčina vzniku škody a zda došlo k přerušení příčinné souvislosti v důsledku nové okolnosti, která působila jako výlučná a samostatná příčina, jež vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost, tedy zda škoda v podobě ztráty možnosti čerpat dotaci na dodávané zboží vznikla již porušením povinnosti žalované dodat zboží řádně a včas (v důsledku čehož nebylo možné splnit podmínky pro čerpání dotace) nebo tím, že žalobce následně požádal poskytovatele dotace o vynětí této části plnění z projektu. V této souvislosti žalobce zdůraznil, že pokud by tak neučinil, hrozila by mu ztráta nejen části, ale celé dotace a rovněž poukázal na doporučení Centra pro regionální rozvoj České republiky ohledně vynětí této části z dotace a na to, že soud prvního stupně uzavřel, že dle nepodepsaného protokolu došlo ke skutečnému předání zboží až 18. 12. 2015 (v tomto směru žalobce namítal, že odvolací soud sice uvedl, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně převzal, nicméně jej rekapituloval poněkud odlišně, poněvadž vycházel z toho, že na přelomu listopadu a prosince 2015 došlo k převzetí zboží s výhradami a 18. 12. 2015 došlo jen k odstranění vytknutých vad, a to aniž uvedl, že by v této otázce činil jiná skutková zjištění a provedl k tomu vlastní dokazování). Výše uvedeným závěrem se pak odvolací soud dle žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž nelze neučinění formálních kroků k získání dotace či jiného plnění v situaci, kdy by tyto kroky nemohly být úspěšné, považovat za okolnost přerušující příčinnou souvislost (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1945/2016, ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 996/2021, nebo ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2692/2021, jež jsou stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupné na http://www.nsoud.cz). V této souvislosti pak žalobce zdůraznil, že nepolemizuje se skutkovými zjištěními soudů, ale s právní konstrukcí, kterou odvolací soud v jejich kontextu vytvořil a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, podle nějž je taková formulace právní otázky ve vztahu k posouzení příčinné souvislosti přípustná.

10. Dále žalobce nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že vznik škody v podobě ztráty dotace byl pro žalovanou nepředvídatelný a zformuloval druhou otázku, zda lze za situace, kdy žalovaná obecně věděla, že plnění dle smlouvy je financováno z dotace, dovodit, že vznik škody v podobě ztráty dotace v důsledku vadného/pozdního plnění byl pro ni nepředvídatelný, takže za škodu neodpovídá. Dle ustálené praxe dovolacího i Ústavního soudu totiž pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího (škůdce) konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce či zcela zjevně nepravděpodobný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, který je stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupný na http://www.nalus.usoud.cz, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1788/2021, a ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1061/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2011). Pro předvídatelnost škody tedy dle žalobce bylo dostačující, že žalovaná věděla o financování koupě zboží z dotace, neboť i kdyby optimální pozorovatel nemohl při uzavření smlouvy dovodit, že podstatné datum je 30. 11. 2015, mohl vyvodit, že ať už poslední den plnění vyjde na jakýkoliv den, ten je pro zajištění financování důležitý, a že tedy v ten den bude muset dodat zboží v takovém stavu, aby ho kupující mohl akceptovat. Žalobce rovněž namítl, že odvolací soud založil své rozhodnutí na výsledku zkoumání, zda byl vznik určité škody konkrétně předvídatelný právě žalovanou, jejíž perspektivu v praxi ztotožnil s perspektivou optimálního pozorovatele, což za nepřípustné označil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1788/2021. V souvislosti s teorií adekvátní příčinné souvislosti a předvídatelnosti škody odkázal žalobce rovněž na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2209/2020, a ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 59/2022.

11. Ve vztahu k posuzování příčinné souvislosti žalobce rovněž poukázal (byť na takových závěrech odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a žalobce tudíž tuto argumentaci nepovažoval za nezbytnou pro přípustnost dovolání) na teorii ochranného účelu smlouvy formulovanou v již odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, a zdůraznil, že účelem dané kupní smlouvy bylo jednak získat pro handicapované uživatelky vybavení a jednak zajistit jeho financování z dotace a pokud žalované nebyl tento účel zcela jasný, měla se na to u žalobce dotázat; žalovaná by tudíž za ztrátu dotace měla dle žalobce odpovídat i podle teorie ochranného účelu smlouvy.

12. Závěrem žalobce navrhl napadený rozsudek odvolacího soudu změnit tak, že bude rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, příp. jej zrušit a věc vrátit odvolacího soudu k dalšímu řízení.

13. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění

16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

18. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobce proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu není dle § 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení a o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek. Toto však v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání dovolacímu soudu, aby zrušil i tyto výroky jako výroky závislé na výroku o věci samé.

19. Z hlediska hmotného práva záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení otázky existence příčinné souvislosti mezi porušením smluvní povinnosti žalovanou a vznikem tvrzené škody na straně žalobce. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, nebo ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015), což žalobce v rámci dovolání zpochybnil, neboť obě žalobcem vymezené právní otázky se posouzení existence příčinné souvislosti a toho, co ji může vyloučit, týkají. Ohledně otázky posouzení existence příčinné souvislosti je tedy dovolání přípustné, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání

20. Dovolání je důvodné.

21. Podle § 2913 odst. 1 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.

22. Otázkou příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou se Nejvyšší soud i Ústavní soud zabývaly v řadě rozhodnutí a dospěly k závěru, že vztah příčinné souvislosti je naplněn, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy jsou-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Odpovědnost však nelze neomezeně činit závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu a ve společenských poměrech neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.

8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015). Je-li tu více příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku, tedy aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost.

Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, nebo ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013). Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost).

Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, nebo ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012). Tato tzv. teorie adekvátnosti kausálního nexu vychází z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak.

Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 83/2019).

23. Podstatu teorie adekvátnosti kauzálního nexu pak ozřejmil Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, v němž uzavřel, že vztah právně relevantní příčiny a následku je nezbytné posuzovat též prostřednictvím teorie adekvátnosti kauzálního nexu, která vychází z toho, že musí být v lidských silách možné předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou škodu. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku. Pro odpovědnost za škodu však není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro výše uvedeného optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný. Tyto závěry se pak uplatní i v režimu náhrady škody podle § 2913 o. z. (srov. například rozsudek ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018, nebo ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1788/2021).

24. Z výše uvedeného vyplývá, že při zkoumání existence příčinné souvislosti je nezbytné, aby ji soud zkoumal nejprve prostřednictvím teorie podmínky (conditio sine qua non) a teprve následně skrze teorii adekvátnosti kauzálního nexu.

25. Odvolací soud založil svůj úsudek o nedůvodnosti žaloby na dvou samostatných závěrech, a to že důvodem vzniku škody nebylo porušení smluvní povinnosti žalované, ale rozhodnutí žalobce vyjmout sporné náklady na úhradu kupní ceny z dotačního projektu (tento závěr žalobce napadl otázkou 1), a že vznik škody spočívající ve ztrátě nároku na dotaci nebyl pro žalovanou, která nebyla při uzavření kupní smlouvy informována o konkrétním termínu, v němž je pro získání dotace nezbytné projekt dokončit (zboží dodat), předvídatelný (tento závěr žalobce napadl otázkou 2).

26. Jde-li o první v dovolání vymezenou právní otázku, tedy že příčinou vzniku škody bylo rozhodnutí žalobce o vynětí sporných nákladů z dotačního projektu, tak v souladu s teorií podmínky (conditio sine qua non) by bylo možné takový závěr učinit jen tehdy, jestliže by při odmyšlení takové příčiny následek v podobě ztráty nároku na dotaci nenastal. Skutečnost, že zde byla i jiná (právně relevantní) příčina, totiž není a z důvodu řetězení velkého množství příčin ani nemůže být dostatečným důvodem, proč soud shledá posuzovanou příčinu (porušení smluvní povinnosti žalovanou) z hlediska teorie podmínky jako irrelevantní.

27. Zcela v souladu s těmito závěry judikatury je pak i žalobcem zmiňovaná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1945/2016, ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 996/2021, nebo ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2692/2021), která z teorie podmínky rovněž vychází a podle níž nepodání žádosti či žaloby, jež by za daných okolností neměla naději na úspěch, nelze považovat za okolnost přerušující příčinnou souvislost, neboť neučinění takového úkonu bylo samo o sobě pouze následkem prvotní příčiny.

28. V posuzované věci tudíž odvolací soud pochybil, jestliže ztrátu nároku na vyplacení sporné části dotace představující ušlý zisk žalobce spojil výlučně s tím, že žalobce požádal (po datu 30. 11. 2015) o vynětí těchto nákladů z dotačního programu a důvody, proč tak, učinil považoval za irelevantní, neboť ve světle výše uvedené judikatury je třeba vypořádat se s tím, zda by žalobce v případě trvání na vyplacení sporné části dotace se svým požadavkem skutečně uspěl a zda tedy rozhodnutí žalobce vyjmout tyto náklady z dotačního projektu nebylo jen následkem porušení smluvní povinnosti ze strany žalované. V tomto směru je tudíž právní posouzení odvolacího soudu nesprávné.

29. Právní posouzení odvolacího soudu pak neobstojí ani v rovině posouzení adekvátnosti příčiny vzniku škody, tedy zda lze daný škodní následek považovat za předvídatelný.

30. Jak vyplývá z výše uvedené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, není pro odpovědnost za škodu nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího (škůdce) konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostačující, že pro optimálního pozorovatele, jakožto myšlenou (ideální) osobu zahrnující veškerou zkušenost a znalosti své doby, není vznik škody vysoce nepravděpodobný. Odvolací soud však v rozporu s tím založil své rozhodnutí mimo jiné právě na výsledku zkoumání, zda byl vznik určité škody konkrétně předvídatelný, a to žalovanou (viz odstavce 19 a 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V poměrech posuzované věci je proto třeba si klást otázku, zda je vysoce nepravděpodobné, a pro optimálního pozorovatele (nikoliv pro žalovanou) nepředvídatelné, že při porušení povinnosti dodat zboží, jehož kupní cena má být financována z dotace, ve sjednaném termínu může dojít ke ztrátě nároku na takovou dotaci. V této souvislosti je mylná úvaha odvolacího soudu, že žalovaná nemohla v době uzavření kupní smlouvy tušit, že právě den 30. 11. 2015 je pro získání dotace rozhodný, a předvídat tak škodní následek v podobě ztráty dotace. Adekvátnost totiž odpovídá na otázku, zdali je vůbec „v lidských silách“ (kritérium optimálního pozorovatele) možné předvídat, že na základě daného jednání může nastat daný škodní následek. Předvídat lze přitom to, co není vysoce nepravděpodobné. I v tomto směru je tudíž právní posouzení odvolacího soudu rovněž nesprávné.

31. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však žalobce v dovolání nenamítal a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu.

32. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadeném výroku I, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, a dále v závislých

33. Při novém projednání věci odvolací soud nárok žalobce nově posoudí, případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování, a to v souladu s výše uvedenými závěry Nejvyššího soudu, a řádně se vypořádá nejen s otázkou existence příčinné souvislosti, ale neopomene ani provést řádný výklad rozhodných ujednání kupní smlouvy dle pravidel stanovených v § 556 o. z. a konkretizovaných judikaturou dovolacího soudu (srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod č. 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018, uveřejněný pod č. 5/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť teprve na základě výkladu rozhodných ujednání bude možné učinit závěr o tom, zda a jakým způsobem tato ujednání žalovaná porušila. Při zkoumání existence příčinné souvislosti se pak odvolací soud rovněž neopomene (kromě výše uvedených kritérií) zabývat i ochranným účelem uzavřené kupní smlouvy, jak to dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, neboť žalovaná může odpovídat jen za porušení těch zájmů, jejichž ochrana byla účelem uzavřené kupní smlouvy.

34. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 17. 4. 2024

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu