23 Cdo 2159/2015-355
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně Palírna u Zeleného stromu a.s. (dříve GRANETTE & STAROREŽNÁ
Distilleries a.s.), se sídlem v Ústí nad Labem, Krásné Březno, Drážďanská
14/84, PSČ 400 07, IČO 27336760, zastoupené Mgr. Tomášem Chlebounem, advokátem,
se sídlem v Praze 2, Vinohradská 343/6, PSČ 120 00, proti žalované Milan
Metelka a.s., se sídlem v Drnovicích č. p. 723, PSČ 683 04, IČO 29182867,
zastoupené JUDr. Jiřím Ponížilem, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 2006/26,
PSČ 602 00, o ochranu práv majitele ochranné známky a ochranu před nekalou
soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 69/2011, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2014, č. j.
3 Cmo 92/2014-287, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2014, č. j. 3 Cmo
92/2014-287, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2013, č. j.
21 Cm 69/2011-247, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. prosince 2013, č. j. 21 Cm
69/2011-247, jako svým druhým rozsudkem ve věci poté, co jeho předchozí
rozhodnutí bylo zrušeno odvolacím soudem, zamítl žalobu, aby žalované byla
uložena povinnost zdržet se při výrobě, uvádění na trh, distribuci a propagaci
alkoholických výrobků užívání označení
a označení obsahující slovo „hajný“ ve všech pádech množného i jednotného čísla
(výrok pod bodem I). Zamítl i žalobu, aby žalované byla uložena povinnost
omluvit se žalobkyni za nekalosoutěžní jednání a porušování práv k jejím
ochranným známkám a aby jí byla uložena povinnost zaplatit 100 000 Kč (výrok
pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je vlastníkem ochranných známek
„chránících vesměs výrobky třídy 33, tj. alkoholické nápoje s výjimkou piva“,
zapsaných pod čísly 21278 (ÚPV), 9067621 (OHIM), 469623 (ÚPV) a 480218 (ÚPV)
následujícího vyobrazení:
a že je též vlastníkem slovní ochranné známky MYSLIVEC zapsané pod číslem
325308 (ÚPV). Žalobkyně vyrábí alkoholický nápoj Stará myslivecká od roku 1847. Žalovaná v srpnu 2011 uvedla na trh destilát s etiketou
a dne 4. prosince 2013 Úřad průmyslového vlastnictví zapsal toto označení jako
ochrannou známku s právem přednosti k 16. květnu 2011, mj. též pro výrobky ve
třídě 33. Ve svém prvním rozsudku soud prvního stupně žalobu zamítl, když měl za to, že
etiketa žalované není zaměnitelná s ochrannými známkami žalobkyně a slovo hajný
nepovažoval za zaměnitelné se žalobcovou slovní ochrannou známkou Myslivec. Odvolací soud tento rozsudek zrušil a uložil soudu prvního stupně, aby doplnil
dokazování a zabýval se věcí i z hlediska dobrého jména ochranné známky a též z
hlediska nekalé soutěže. Soud prvního stupně konstatoval, že došlo k posunu ve skutkovém stavu, neboť
sporné označení bylo zapsáno jako ochranná známka. Soud proto dospěl k závěru,
že žalobě nelze z hlediska známkoprávního vyhovět. Přesto zkoumal otázku
dobrého jména ochranných známek žalobkyně. Vzal za prokázané, že žalobkyně poměrně intenzivně propaguje své výrobky
označené ochrannými známkami, podstatná část veřejnosti v České republice
výrobek žalobkyně zná, zná název Stará myslivecká i etiketu, která je shodná s
obrazovou ochrannou známkou č. 9067621 v barevném provedení. Rozhodné
dominantní prvky sdílí všechny obrazové ochranné známky. Soud dospěl k závěru,
že tyto známky mají dobré jméno. Ohledně slovní ochranné známky „Myslivec“ vzal
za prokázané, že spotřebitelé běžně užívají tuto zkratku pro označení výrobků
žalobkyně, není však využívána při propagaci. Soud nezohlednil znalecké posudky
týkající se zaměnitelnosti slov „hajný“ a „myslivec“, neboť otázku
zaměnitelnosti musí posoudit soud. Nezohlednil ani průzkumy týkající se
zaměnitelnosti, které nadto obsahovaly spekulativní otázky. Z hlediska nekalé soutěže srovnával soud dojem, který činí výrobky žalobkyně a
žalované. Dospěl k závěru, že dojem je zcela odlišný. Výtvarný styl žalované se
nedovolává letité tradice, její etiketa obsahuje označení obchodní firmy
žalované METELKA. Upozornil na to, že průměrný spotřebitel je jistě gramotný a
tudíž schopný přečíst, zda kupuje Starou mysliveckou či Zlatého hajného. Názvy
jsou vyvedeny jiným typem písma, v jiné barvě a na jiné části etikety. Fonetickou a vizuální podobnost shledat nelze. Sémantickou podobnost slov
myslivec a hajný žalobkyně podle soudu prvního stupně přeceňuje a vytrhává z
kontextu pouhou část slovního prvku užitého žalovanou. Soud dále odkázal na
právní závěry Úřadu průmyslového vlastnictví, kterými se vypořádal s námitkami
žalobkyně proti zápisu sporné ochranné známky žalované a ztotožnil se s nimi. Žalovaná udělala vše, aby svůj výrobek odlišila od výrobku žalobkyně.
Výrobek žalobkyně „Stará myslivecká Premium“ v dvoubarevném zlatohnědém
provedení není na trhu dostatečně dlouho, jeho etiketa není v myslích
spotřebitelů spojena s výrobky žalobkyně stejně jako etiketa barevná. Žalobkyni
a jejím výrobkům nelze poskytovat takovou ochranu, která by vylučovala z trhu
jiné výrobce jen proto, že jsou jejich výrobky označované lesními a loveckými
motivy. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. listopadu 2014, č. j. 3 Cmo 92/2014-287, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
právní závěry soudu prvního stupně považoval za správné, včetně závěru o tom,
že poté, co byla zapsána ochranná známka žalované, nelze za takto změněné
situace žalobě vyhovět z titulu ochrany práv majitele ochranné známky. Námitku
žalobkyně, že ji soud nepoučil, že jednání žalované nemůže být nadále
považováno za porušování práv k ochranným známkám žalobkyně, považoval za
nedůvodnou a účelovou, neboť jednak žalobkyně věděla, že se původně nezapsané
označení žalované stalo formálně chráněným označením, jednak nešlo o případ
jiného posouzení, než podle účastníkova právního názoru. Nebyly proto splněny
podmínky § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“). Z hlediska nekalosoutěžního posouzení odvolací soud zdůraznil
správnost posuzování zaměnitelnosti soudem prvního stupně z hlediska celkového
dojmu, ve kterém nepřeváží jistá podobnost slovních prvků „myslivec“ a „hajný“
natolik, aby byla dána pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti, včetně
pravděpodobnosti asociace. Jednotlivé prvky kombinovaných ochranných známek
nelze podle odvolacího soudu vytrhávat z kontextu jejich celkové kompozice a
pouze tyto prvky pak vzájemně porovnávat. Jestliže označení užívané žalovanou
není zaměnitelné s ochrannými známkami (a označením užívaným žalobkyní na
jejích výrobcích), nelze uvažovat o naplnění skutkové podstaty vyvolání
nebezpečí záměny ve smyslu § 47 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“), resp. § 2981 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „o. z.“) ani o naplnění znaků generální klauzule nekalé
soutěže podle § 44 obch. zák., resp. § 2976 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a důvodnost o § 241a o. s. ř.
Konkrétně má dovolatelka za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení
otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny „a které
mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“.
Dovolatelka formulovala následující právní otázky:
1. Vztahuje se zákaz „NIKDO nesmí v obchodním styku bez souhlasu
vlastníka ochranné známky užívat označení, které je stanoveno v § 8 odst. 2
zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále také ‚OchrZ‘), na všechny
osoby užívající toto označení, nebo se tato povinnost nevztahuje na osobu,
která toto označení užívá jako později zapsanou ochrannou známku?“
2. „Jsou podmínky pro posouzení, zda je užívání označení jednáním
porušujícím práva z průmyslového vlastnictví shodné jako podmínky pro
posouzení, zda je užívání označení jednáním porušujícím práva z průmyslového
vlastnictví?“
3. Je část názvu výrobku, případně část etikety výrobku, případně část
etikety výrobku označením ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o
ochranných známkách?
4. Vztahuje se pojem „vyvolání nebezpečí záměny“ uvedený v ustanovení §
47 obch. zák. na cizí výrobky či jejich obaly jako celky nebo též na jejich
jednotlivé prvky, které jsou samy o sobě způsobilé vyvolat nebezpečí záměny
nebo klamnou představu o spojení s podnikem, firmou, zvláštním označením nebo
výrobky jiného soutěžitele?
5. Vztahuje se pojem „parazitování na pověsti“ uvedený v ustanovení § 48
obch. zák. na část názvu výrobku, případně část etikety výrobku, která využívá
pověsti podniku, výrobků nebo služeb jiného soutěžitele s cílem získat pro
uživatele prospěch, jehož by jinak nedosáhl?
6. Je ustanovení § 8 odst. 2 OchrZ shodné s ustanovením článku 9 odst. 1
nařízení rady (ES) č. 207/2009, o ochranné známce Společenství (dále jen
„Nařízení“), a pokud nikoli, nemá obecný soud aplikovat v řízení o ochranu před
jednáním porušujícím práva z ochranné známky Společenství uvedené nařízení a
nikoli zákon o ochranných známkách?
7. Existuje pravděpodobnost záměny mezi ochrannou známkou, která je
běžným slovem slovní zásoby (zapsanou pro výrobky běžně s tímto slovem
nespojené), a běžným slovem slovní zásoby, které je synonymem slovní ochranné
známky, a existuje pravděpodobnost záměny mezi běžným grafickým vyobrazením
běžného slova slovní zásoby a tímto slovem, které je zapsáno jako slovní
ochranná známka?
8. Je vyvoláním nebezpečí záměny nebo parazitováním na pověsti výrobku
užití synonyma názvu výrobku jiného soutěžitele nebo grafického ztvárnění
označení příznačného pro jiného soutěžitele?
9. Může za důkaz ve smyslu ustanovení § 125 o. s. ř. sloužit odůvodnění
správního rozhodnutí?
10. Je soud prvního stupně před vydáním rozhodnutí povinen poučit
účastníky, že věc bude posuzovat po právní stránce jinak než účastníci,
respektive je soud prvního stupně povinen účastníky upozornit, že dle jeho
názoru užívání zapsané ochranné známky nemůže porušovat práva ze starší
ochranné známky, pokud tento názor nezaujímá žádný z účastníků, tak aby bylo
zabráněno vydání rozhodnutí překvapivého pro všechny účastníky?
K otázce č. 1 dovolatelka srovnala text § 8 odst. 2 OchrZ a článku 9 odst. 1
Nařízení a poukázala na jejich totožnost. Dovolatelka upozornila, že soud
prvního stupně i soud odvolací vycházely ze starší judikatury, např. z
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 1998, sp. zn. 3 Cmo 109/96,
avšak právní závěr z ní vyplývající je nesprávný a v rozporu s aktuální
judikaturou, např. s rozsudkem Soudního dvora (Evropské unie) – dále jen
„Soudní dvůr“ ze dne 21. února 2013, ve věci C-561/11. Podle dovolatelky ze znění § 8 OchrZ i z článku 9 Nařízení a z obecné
systematiky těchto předpisů vyplývá, že majitel ochranné známky musí mít
možnost zakázat majiteli pozdější ochranné známky její užívání. Dovolatelka tento závěr opírá také o to, že i v oblasti ochranných známek
existuje nebezpečí, že dojde k zápisu ochranné známky, jež porušuje výlučné
právo přiznané majiteli jiné ochranné známky, jež byla zapsána dříve. Námitkové
řízení při zápisu ochranné známky je ovládáno jinými principy než řízení soudní. Tyto závěry přijal i Soudní dvůr v rozsudku ze dne 21. února 2013, ve věci
C-561/11, podle kterého je článek 9 odst. 1 Nařízení třeba vykládat v tom
smyslu, že se výlučné právo majitele ochranné známky Společenství zakázat všem
třetím stranám užívat v obchodním styku označení totožná nebo podobná s jeho
ochrannou známkou vztahuje na třetí stranu, jež je majitelem pozdější ochranné
známky Společenství, aniž je nutné, aby tato pozdější ochranná známka byla
nejdříve prohlášena za neplatnou. Zároveň platí, že pro obsahově obdobné právní
instituty českého vnitrostátního práva je použitelná i judikatura Soudního
dvora týkající se ochranné známky Společenství, která představuje rozumný a
přesvědčivý výklad známkoprávní problematiky (např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 7 As 56/2008). Při správné aplikaci § 8 OchrZ a článku 9 Nařízení by soudy musely dospět k
závěru, že existuje pravděpodobnost záměny, respektive asociace, mezi označením
užívaným žalovanou a ochrannými známkami (resp. výrobky) žalobkyně a zároveň
označení užívané žalovanou nepoctivě těží z rozlišovací způsobilosti a dobrého
jména ochranných známek žalobkyně. Žalobkyně dále namítá, že soudy obou stupňů nepřihlédly k některým jí
navrhovaným důkazům. K otázce č. 2 dovolatelka citovala ustanovení § 8 odst. 2 písm. b) a c) OchrZ,
§ 47 písm. b) a c) a § 48 obch. zák., resp. § 2981 a § 2982 o. z. Má za to, že
otázka zaměnitelnosti je základní jen pro aplikaci § 8 odst. 2 písm. b) OchrZ
[ne však již pro aplikaci § 8 odst. 2 písm.c) OchrZ, a zcela jistě ne pro
aplikaci § 47 a § 48 obch. zák.]. Ustanovení § 47 obch. zák. totiž dopadá i na situace, kdy je jednání rušitele
způsobilé vyvolat klamnou představu o spojení s podnikem, firmou, zvláštním
označením nebo výrobky anebo výkony žalobce. Soudy obou stupňů se proto neměly omezit pouze na posuzování zaměnitelnosti
výrobků a etiket, ale také na posuzování označení příznačného pro žalobkyni a
jeho užití žalovanou způsobilé vyvolat klamnou představu o spojení s podnikem,
firmou, zvláštním označením nebo výrobky anebo výkony žalobkyně.
V této
souvislosti dovolatelka opět vytýká, že soudy nepřihlédly k některým jí
navrhovaným důkazům. Pro aplikaci § 48 obch. zák. pak není posouzení zaměnitelnosti určující vůbec. Pověst ve smyslu § 48 obch. zák. představuje soubor určitých aspektů, které ve
sféře podnikání vytváří celkový dojem, jakým ten který soutěžitel, jeho výrobky
a služby působí navenek. Žalovaná tím, že zvolila jako dominantní slovo názvu
svého výrobku označení „hajný“, a tím, že pro etiketu svého výrobku zvolila
dominantním prvkem grafické ztvárnění mužské postavy v lesnickém oděvu (které
průměrný spotřebitel bude nebo by mohl vnímat jako grafické ztvárnění myslivce)
a dominantním slovním prvkem slovo „hajný“, které je významově podobné slovnímu
prvku „myslivec“, vzbudila u průměrného spotřebitele alkoholických nápojů i
širší veřejnosti dojem organizačního, kapitálového, obchodního či jiného
spojení s žalobkyní jako soutěžitelem s určitou vybudovanou pověstí. K otázce č. 3 dovolatelka uvedla, že pojem „označení“ uvedený v § 8 odst. 2
OchrZ se nevztahuje na celkové označení užívané žalovanou (celou etiketu jejího
výrobku), ale též na jeho jednotlivé prvky, které vyvolávají pravděpodobnost
asociace se zapsanou ochrannou známkou nebo těží z její rozlišovací
způsobilosti nebo dobrého jména. Tento názor odůvodňuje tím, že zákon o
ochranných známkách ani obchodní zákoník nestanoví, že by se tento pojem
vztahoval na etiketu jako celek. Proto se domnívá, že je oprávněna požadovat
uložení povinnosti zdržet se užívání označení „hajný“. Právě užitím tohoto
označení (nejen ve spojení s ostatními prvky etikety výrobků žalobkyně, ale i
jen užitím tohoto samotného označení na uvedené etiketě) se žalovaná dopouští
jednání porušujícího práva žalobkyně k ochranným známkám a jednání vůči
žalobkyni nekalosoutěžního. Dále dovolatelka upozorňuje, že pokud by průměrný
spotřebitel mohl název výrobku „Zlatý hajný“ zjednodušit na „Myslivec“, zcela
jistě by to v něm mohlo vyvolat domněnku spojení mezi výrobky o názvu „Zlatý
hajný“ a „Stará myslivecká“. K otázce č. 4 dovolatelka předkládá názor, že „zvláštní označení podniku,
zvláštní označení či úprava výrobku a napodobení cizích výrobků a jejich obalů“
uvedené v ustanovení § 47 obch. zák., se nevztahují jen na celkové označení
užívané žalovanou, ale též na jeho jednotlivé prvky. K otázce č. 5 obdobně argumentuje tak, že pojem „využívání pověsti podniku,
výrobků nebo služeb jiného soutěžitele“ uvedený v § 48 obch. zák. se nevztahuje
na jen na celkové označení užívané žalovanou, ale též na jeho jednotlivé prvky. K otázce č. 6 dovolatelka opět odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 7 As 56/2008, a obsahově na závěry rozsudku
Soudního dvora ze dne 21. února 2013, ve věci C-561/11. K otázce č. 7 dovolatelka uvedla, že soudy obou stupňů neposuzovaly podle § 8
odst. 2 písm. b) a c) OchrZ označení žalované ve vztahu k ochranné známce
žalobkyně „Myslivec“ a ve vztahu ke kombinovaným ochranným známkám obsahujícím
slovo „Myslivec“.
Podle žalobkyně je třeba zaměnitelnost označení se slovní ochrannou známkou
posuzovat jinak, než zaměnitelnost označení s kombinovanou ochrannou známkou. Slovní ochranná známka „Myslivec“ je zaměnitelně podobná s jakýmkoli synonymem
tohoto slova (průměrným spotřebitelem jako synonymum vnímaným) užívaným pro
alkoholické nápoje a zároveň také s jakýmkoli běžným grafickým vyobrazením
myslivce, pokud je takové vyobrazení užíváno pro alkoholické nápoje. U slovní
ochranné známky tvořené slovem běžné slovní zásoby (zapsané pro výrobky a
služby, které s tím slovem běžně nesouvisí) může spotřebitel vnímat
zaměnitelnost ochranné známky s jiným označením z hlediska sémantického i u
označení tvořeného synonymem ochranné známky a stejně tak může vnímat
zaměnitelnost u označení tvořeného grafickým zobrazením běžného slova slovní
zásoby zapsaného jako ochranná známka. Dovolatelka dále napadá skutkové zjištění soudu prvního stupně o běžnosti
motivu mužů v lesnických uniformách a dalších lesních motivů pro označování
alkoholických nápojů. Žalovaná nic takového netvrdila, pouze poukázala na
existenci některých ochranných známek, které podle dovolatelky nemohou vést k
takovému skutkovému zjištění. Podle dovolatelky bylo prokázáno, že kombinované ochranné známky i slovní
ochranná známka žalobkyně „Myslivec“ mají dobré jméno ve smyslu Nařízení i
zákona o ochranných známkách. Slovní ochranná známka s dobrým jménem, která je
tvořena slovem běžné slovní zásoby, by měla být schopna zabránit užívání
označení, které je grafickým ztvárněním takového slova, a označení, které je
jejím synonymem. K otázce č. 8 dovolatelka tvrdí, že soudy obou stupňů neposuzovaly, zda užití
synonyma názvu výrobku žalobkyně nebo grafického ztvárnění pro ni příznačného
je jednáním podle § 47 a § 48 obch. zák. – nezabývaly se názvem výrobku
žalobkyně běžně používaným spotřebiteli (Myslivec), a tedy i označením pro ni
příznačným. I v rámci úpravy nekalé soutěže podle dovolatelky platí, že
označení, které je tvořeno slovem běžné slovní zásoby, by mělo být schopno
zabránit užívání označení, které je grafickým ztvárněním takového slova, a
označení, které je jeho synonymem. K otázce č. 9 dovolatelka poukázala na to, že skutkové zjištění o ochranných
známkách s prvkem „METELKA“ učinil soud z odůvodnění rozhodnutí Úřadu
průmyslového vlastnictví, a že není jasné, jaký vliv měla mít tato skutková
zjištění na posouzení věci. Řízení mělo být dle dovolatelky vedeno tendenčně. Rovněž napadla nesprávné zhodnocení důkazů předložených žalobkyní. K otázce č. 10 dovolatelka uvedla, že nebyla upozorněna na to, že jednání
žalované nemohlo být porušováním práv k ochranným známkám žalované, a to ani ve
stručném ústním odůvodnění rozsudku. Tento postup je dle názoru dovolatelky v
rozporu s § 118a odst. 2 o. s. ř. Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítla, že dovolatelka řádně nevymezila, v
čem spočívá přípustnost dovolání, a to zejména z toho důvodu, že z dovolání
nelze určit, na které ze zákonem definovaných situací přípustnosti dovolání je
přípustnost dovolání žalobkyně stavěna. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo
odmítnuto. V doplněních vyjádření k dovolání pak žalovaná namítla, že přihlášku k zápisu
své ochranné známky podala dne 16. května 2011 a v řízení o námitkách žalobkyně
proti zápisu této ochranné známky byly veškeré námitky zamítnuty a Městským
soudem v Praze byla rozsudkem ze dne 22. února 2017, č. j. 9A 8/2014-94,
zamítnuta žaloba žalobkyně proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového
vlastnictví. Žalovaná namítla, že žalobkyně se domáhá jiného vyhodnocení
důkazů. Základem veškerých námitek a tvrzení žalobkyně je její představa, že
posouzení zaměnitelnosti označení a ochranných známek se má dít jinak než v
duchu posouzení celkového dojmu obou posuzovaných označení nebo ochranných
známek (oproti tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2013,
sp. zn. 23 Cdo 1757/2012, nebo rozsudek ze dne 30. května 2013, sp. zn. 23 Cdo
971/2011). Žalobkyně neustále přehlíží fakt, že hledisko průměrného
spotřebitele vychází z toho, že jde o spotřebitele, který má dostatek informací
a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a
jazykové faktory – tj. je implicite gramotný a dokáže si alespoň přečíst název
vyobrazeného prvku. Žalovaná dále odůvodňovala, že slovní ochranná známka
„Myslivec“ není pro žalobkyni příznačná. Podle žalované soud též učinil
správný závěr ohledně žalobkyní tvrzeného vyvolání nebezpečí záměny a
parazitování na pověsti. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu
pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud po zjištění, že žalovaná podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou
řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4
o. s. ř.), nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení první otázky
formulované dovolatelkou. Tuto otázku řešil odvolací soud v rozporu s výkladem
podaným v rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále opět jen „Soudní dvůr“)
ze dne 21.
února 2013, ve věci C-561/11, a s ustálenou rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu, jež byla vyjádřena v rozsudku ze dne 29. června 2015, sp. zn. 23 Cdo 7/2013. Podle článku 9 odst. 1 Nařízení z ochranné známky Společenství vzniká jejímu
majiteli výlučné právo. Majitel je oprávněn zakázat všem třetím stranám užívat
bez jeho souhlasu v obchodním styku:
a) označení totožné s ochrannou známkou Společenství pro výrobky nebo služby,
které jsou totožné s těmi, pro které je ochranná známka Společenství zapsána,
b) označení, u něhož z důvodu jeho totožnosti nebo podobnosti s ochrannou
známkou Společenství a totožnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb
označených ochrannou známkou Společenství a označením existuje nebezpečí záměny
u veřejnosti včetně nebezpečí asociace mezi označením a ochrannou známkou,
c) označení totožné s ochrannou známkou Společenství nebo jí podobné pro
výrobky nebo služby, které nejsou podobné těm, pro které je ochranná známka
Společenství zapsána, pokud jde o ochrannou známku, která má v rámci
Společenství dobré jméno a pokud by užívání tohoto označení bez řádného důvodu
neprávem těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky
Společenství nebo jim bylo na újmu. Podle § 8 odst. 2 OchrZ, nestanoví-li tento zákon jinak (§ 10 a 11), nikdo
nesmí v obchodním styku bez souhlasu vlastníka ochranné známky užívat
a) označení shodné s ochrannou známkou pro výrobky nebo služby, které jsou
shodné s těmi, pro které je ochranná známka zapsána,
b) označení, u něhož z důvodu jeho shodnosti nebo podobnosti s ochrannou
známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb označených ochrannou
známkou a označením existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti,
včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou,
c) označení shodné s ochrannou známkou nebo jí podobné pro výrobky nebo služby,
které sice nejsou podobné těm, pro které je ochranná známka zapsána, avšak jde
o ochrannou známku, která má dobré jméno v České republice, a jeho užívání by
nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky
nebo jim bylo na újmu. Podle článku 5 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES, kterou
se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (dále jen
„Směrnice“), platí, že ze zapsané ochranné známky vyplývají pro jejího majitele
výlučná práva. Majitel je oprávněn zakázat všem třetím osobám, které nemají
jeho souhlas, aby v obchodním styku užívaly
a) označení totožné s ochrannou známkou pro výrobky nebo služby, které jsou
totožné s těmi, pro něž je známka zapsána,
b) označení, u něhož z důvodu jeho totožnosti nebo podobnosti s ochrannou
známkou a totožnosti či podobnosti výrobků nebo služeb označovaných ochrannou
známkou a označením existuje nebezpečí záměny u veřejnosti, včetně nebezpečí
asociace označení s ochrannou známkou.
Podle odstavce 2 téhož článku každý členský stát může rovněž stanovit, že
majitel je oprávněn zakázat všem třetím osobám, které nemají jeho souhlas, aby
užívaly v obchodním styku označení totožné s ochrannou známkou nebo jí podobné
pro výrobky nebo služby, které nejsou podobné těm, pro něž byla ochranná známka
zapsána, jestliže tato ochranná známka získala v členském státě dobré jméno a
užívání takového označení bez řádného důvodu by neoprávněně těžilo z
rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky nebo jim působilo
újmu. V rozsudku ze dne 21. února 2013, ve věci C-561/11, dospěl Soudní dvůr k
závěru, že článek 9 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února
2009 o ochranné známce Společenství (dále opět jen „Nařízení“) je třeba
vykládat v tom smyslu, že se výlučné právo majitele ochranné známky
Společenství zakázat všem třetím stranám užívat v obchodním styku označení
totožná nebo podobná s jeho ochrannou známkou vztahuje na třetí stranu, jež je
majitelem pozdější ochranné známky Společenství, aniž je nutné, aby tato
pozdější ochranná známka byla nejdříve prohlášena za neplatnou. Co se týče ochranných známek Společenství, lze se bez dalšího plně ztotožnit s
citovaným právním závěrem. Jak je patrné z výše citovaných předpisů, znění článku 9 odst. 1 Nařízení
obsahově odpovídá znění článku 5 odst. 1 a 2 Směrnice, který je do českého
práva transponován ustanovením § 8 odst. 2 OchrZ. Vzhledem k povinnosti
eurokonformního výkladu (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 13. listopadu
1990, Marleasing SA v. La Comercial Internacional de Alimentacion SA.,
C-106/89) je proto i § 8 odst. 2 OchrZ třeba vykládat ve stejném duchu. Ostatně
stejný závěr vyplývá i ze samotné české národní úpravy. Podle ustanovení § 12
odst. 1 OchrZ oprávnění vlastníka starší ochranné známky bránit užívání
pozdější ochranné známky zaniká teprve poté, co strpěl její užívání po dobu 5
let ode dne, kdy se o tomto užívání dozvěděl. Nadto vlastník starší ochranné
známky není pětiletou lhůtou omezen v případě, že přihláška pozdější ochranné
známky nebyla podána v dobré víře. Jinými slovy, z ustanovení § 12 odst. 1
OchrZ vyplývá, že skutečnost, že je nějaké označení – v daném případě vzhled
obalu žalované – zapsáno jako ochranná známka, neznamená, že vlastník starší
ochranné známky nemůže zakázat užívání pozdější ochranné známky, která je
shodná či podobná se starší ochrannou známkou. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 29. června 2015,
sp. zn. 23 Cdo 7/2013, když dovodil, že z ustanovení § 12 odst. 1 OchrZ
vyplývá, že oprávnění vlastníka starší ochranné známky bránit užívání pozdější
ochranné známky zaniká teprve poté, co strpěl její užívání po dobu 5 let ode
dne, kdy se o tomto užívání dozvěděl. Nadto vlastník starší ochranné známky
není pětiletou lhůtou omezen v případě, že přihláška pozdější ochranné známky
nebyla podána v dobré víře.
Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uzavřel, že
skutečnost, že je nějaké označení zapsáno jako ochranná známka, neznamená, že
vlastník starší ochranné známky nemůže zakázat užívání pozdější ochranné
známky, která je shodná či podobná se starší ochrannou známkou. Nejvyšší soud však zároveň upozorňuje, že ustanovení § 12 odst. 1 OchrZ
nestanoví žádné další zvláštní oprávnění vlastníka starší ochranné známky
zakázat užívání podobné či shodné ochranné známky, nýbrž pouze limituje
oprávnění, které vlastníku ochranné známky svěřuje ustanovení § 8 OchrZ. Proto i co se týče národní ochranné známky, platí, že práva majitele ochranné
známky podle § 8 OchrZ se vztahují na třetí stranu, jež je majitelem pozdější
ochranné známky, aniž je nutné, aby tato pozdější ochranná známka byla nejdříve
prohlášena za neplatnou. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v části týkající se nároků z ochranných
známek nesprávné. V dalším řízení proto soud věc posoudí z hlediska
známkoprávních nároků, neopomene přitom zohlednit ustanovení § 8 odst. 2 písm. c) OchrZ a ve vztahu k ochranným známkám Společenství aplikovat Nařízení. Co se týče námitek neprovedení důkazů týkajících se prokázání známosti a
dobrého jména ochranných známek žalobkyně, jsou tyto námitky irelevantní, neboť
soud prvního stupně, přestože se nezabýval známkoprávním nárokem, dospěl na
základě skutkových zjištění k závěru, že obrazové ochranné známky jsou známé a
požívají dobrého jména. Soud prvního stupně rovněž odůvodnil, proč některé
důkazy neprovedl (strany 8 - 9 rozsudku soudu prvního stupně). Řízení tímto
nebylo zatíženo vadou podle § 242 odst. 3 o. s. ř. Samotná otázka pravděpodobnosti záměny, nepoctivého těžení z rozlišovací
způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky nebo působení újmy vůči nim,
jsou otázky právní, proto námitky dovolatelky týkající se neprovedení důkazů
nemohou řešení těchto otázek ovlivnit. Namítá-li dovolatelka nesprávnost skutkových zjištění, pak dovolací soud
připomíná, že je vázán skutkovými zjištěními, které v řízení učiní soud prvního
stupně či soud odvolací, a že nesprávnost skutkových zjištění není dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. ani vadou řízení podle § 242 odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání však nezakládá otázka č. 2. Přes poněkud matoucí znění této otázky je z obsahu dovolání zjevné, že
argumentace dovolatelky směřuje ke zpochybnění závěrů odvolacího soudu, potažmo
soudu prvního stupně, které se týkají nekalosoutěžní stránky věci. Podle dovolatelky není zaměnitelnost důležitá pro aplikaci § 47 a 48 obch. zák., přičemž oběma soudům vytýká, že se spokojily s konstatováním její
absence a nezkoumaly alternativní znaky skutkové podstaty podle § 47 a vůbec
nezkoumaly znaky skutkové podstaty podle § 48 obch. zák. Podle žalobkyně bylo
jednání žalované nekalosoutěžní, neboť tyto znaky naplňovalo. Podle § 44 odst. 1 obch. zák. (generální klauzule) je nekalou soutěží jednání v
hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými
mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům
nebo dalším zákazníkům. Nekalá soutěž se zakazuje. Podle § 47 obch. zák.
vyvolání nebezpečí záměny je:
a) užití firmy nebo názvu osoby nebo zvláštního označení podniku užívaného již
po právu jiným soutěžitelem,
b) užití zvláštních označení podniku nebo zvláštních označení či úpravy
výrobků, výkonů anebo obchodních materiálů podniku, které v zákaznických
kruzích platí pro určitý podnik nebo závod za příznačné (např. i označení
obalů, tiskopisů, katalogů, reklamních prostředků),
c) napodobení cizích výrobků, jejich obalů nebo výkonů, ledaže by šlo o
napodobení v prvcích, které jsou již z povahy výrobku funkčně, technicky nebo
esteticky předurčeny, a napodobitel učinil veškerá opatření, která od něho lze
požadovat, aby nebezpečí záměny vyloučil nebo alespoň podstatně omezil,
pokud jsou tato jednání způsobilá vyvolat nebezpečí záměny nebo klamnou
představu o spojení s podnikem, firmou, zvláštním označením nebo výrobky anebo
výkony jiného soutěžitele. Podle § 48 obch. zák. parazitováním je využívání pověsti podniku, výrobků nebo
služeb jiného soutěžitele s cílem získat pro výsledky vlastního nebo cizího
podnikání prospěch, jehož by soutěžitel jinak nedosáhl. Pro závěr o nekalosoutěžní povaze jednání soutěžitele je především nutné, aby
toto jednání naplňovalo znaky generální klazule nekalé soutěže. V posuzované
věci je nepochybné, že žalovaná jednala v hospodářské soutěži a její jednání,
jakožto jednání přímého konkurenta žalobkyně, bylo způsobilé přivodit žalobkyni
újmu. Zbývá tedy posoudit, zda jednání žalované bylo v rozporu s dobrými mravy
soutěže. V případě dobrých mravů soutěže jde o zvláštní kategorii odlišnou od dobrých
mravů jako takových a spjatou s principy poctivého hospodářského a obchodního
styku. Soutěžení na trhu připouští určitou míru agresivity, avšak ani zde se
nelze dopouštět jednání, které je ve vztahu k ostatním soutěžitelům zákeřné,
podvodné či parazitující nebo předstupuje před potřebitele a zákazníky s
klamavými reklamami či balením a značením výrobků. Vodítkem pro shledání rozporu jednání s dobrými mravy soutěže mohou být (mimo
jiné) jednotlivé zákonné skutkové podstaty, přesto ne vždy jejich naplnění
znamená i splnění všech znaků generální klauzule. O rozpor s dobrými mravy soutěže (a vůbec o nekalou soutěž) se bude jednat
tehdy, když budou narušeny principy výkonové soutěže, tj. takové soutěže, v níž
se náskok oproti konkurentům získává kvalitnějšími výrobky, lepšími službami,
nižšími cenami, nápaditější reklamou. (Večerková, E. in Hušek, J. Marek, K. Večerková, E. a kol. Obchodní zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer a. s.,
2009, 1996 s. ISBN 978-80-7357-491-8). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že porovnávaná označení vyvolávají zcela
odlišný dojem a nelze dovozovat asociace mezi těmito označeními. Neposuzoval
tedy pouze zaměnitelnost, jak v dovolání argumentuje žalobkyně, tedy nejen její
předpoklad (míru podobnosti), ale i předpoklad klamného spojení či parazitování
(asociaci s výrobky a označením žalobkyně). Odvolací soud se s takovým
posouzením ztotožnil. Nejvyšší soud se s takovým posouzením rovněž ztotožňuje.
Lze shrnout, že
obrazová označení a kombinované označení (ochranné známky, jak jsou žalobkyní
používány) žalobkyně se liší od označení žalované téměř ve všem kromě použití
postavy odpovídající představám o vzhledu myslivce (či hajného). Samotné
postavy jsou ztvárněny zcela odlišným způsobem, rozdíl je i v použitých
barvách. Odlišně je vyveden i dominantní nápis, když na etiketě žalované je
umístěn v horní části, je červený a imituje „středověký“ typ písma, zatímco
nápis na etiketě žalované je umístěn v dolní části a používá běžnější typ
písma, na etiketách v barvě tmavé zelené či bílé. Rovněž při přečtení tohoto
nápisu je sluchový vjem zcela odlišný. Míra podobnosti mezi barevnými obrazovými označeními stran sporu je tedy
zanedbatelná a nemůže vyvolat vzájemnou asociaci. Etiketa žalobkyně ve zlatohnědém provedení je na trhu nová, žalobkyně ji nijak
zvláště nepropagovala a v mysli průměrného spotřebitele není toto označení,
resp. tato nová vlastnost – zlatohnědá barva – spojována se statky žalobkyně. Žalovaná proto zvolením zlatohnědé barvy mohla stěží vyvolat asociaci s
označením žalobkyně. Jestliže označení žalované nevyvolává ani asociaci s označeními žalobkyně,
stěží může vyvolávat klamnou představu o spojení se statky jiného soutěžitele
(či, při mírném odchýlení od textu § 47 obch. zák., přímo s tímto
soutěžitelem). Pro naplnění skutkové podstaty parazitování na pověsti je pak
třeba zkoumat, zda žalovaná využila pověsti produktu žalobkyně. Byť označení
žalované vyvolává zcela odlišný dojem, než označení žalobkyně, případně jsou
podobné pouze ve zlatohnědé barvě, která není v mysli průměrného spotřebitele s
dovolatelkou spjata, stále se jedná o označení bylinného alkoholického likéru,
který pro svou propagaci využívá prvků spojených s lesem a lovem. Tyto prvky
jsou však natolik obecné, že je nelze monopolizovat pro jednoho soutěžitele. V
řízení nebylo prokázáno a žalobkyně ani netvrdila, že by na těchto „lesnických“
prvcích založila aktuální reklamní kampaň, která by časově pokrývala období,
kdy žalovaná začala na trh uvádět výrobky označené sporným označením. Z
uvedeného je zřejmé, že jednání žalované nenarušilo principy výkonové soutěže,
když se na trhu snažila prosadit vlastními silami. Nelze proto uvažovat ani o
případném parazitickém jednání žalované podřaditelném pod generální klauzuli
(např. „free-riding“). Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně této otázky je v
souladu i se závěry vyjádřenými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 29. října
2013, sp. zn. 23 Cdo 2662/2012. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně při svém posuzování vycházel z
hlediska průměrného spotřebitele, což odpovídá ustálené rozhodovací praxi
dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 26. března 2013, sp. zn. 23 Cdo
1757/2012, rozsudek ze dne 10. ledna 2011 sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, či usnesení
ze dne19. srpna 2014, sp. zn. 23 Cdo 2817/2012). Odvolací soud též postupoval
podle zásad vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2013, sp. zn.
23 Cdo 1757/2012, podle nichž při posuzování konkrétních jednání jako
jednání nekalé soutěže je vždy nutné dodržovat stanovený postup – v první řadě
se soud musí detailně zabývat otázkou naplnění základních podmínek nekalé
soutěže (podle generální klauzule - § 44 odst. 1 ObchZ), až následně, lze-li
určité jednání považovat podle generální kauzule za nekalosoutěžní, zkoumáním
podmínek zvláštní skutkové podstaty nekalé soutěže (pojmenované skutkové
podstaty upravené v § 45 až 52 ObchZ). Ostatně dovolatelka ani nevymezuje, s jakou ustálenou rozhodovací praxí by mělo
být v této části rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Nemůže jít tudíž ani o
otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Co se týče námitek žalované vůči hodnocení důkazů, Nejvyšší soud připomíná, že
zjištěným skutkovým stavem je vázán. Nesprávnost skutkových zjištění není
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. ani vadou řízení podle § 242
odst. 3 o. s. ř. K argumentaci k otázkám č. 3, 4 a 5:
Podle názoru dovolatelky se pojem označení užitý v § 8 odst. 2 OchrZ nevztahuje
jen na celkové označení užívané žalovanou, ale též na jeho jednotlivé prvky,
které dle dovolatelky vyvolávají pravděpodobnost asociace se zapsanou ochrannou
známkou nebo těží z její rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména. Z obsahu
podání vyplývá, že tímto závadným prvkem má být slovo „hajný“. V obecné rovině lze souhlasit s dovolatelkou, že označením ve smyslu § 8 odst. 2 OchrZ jsou i jednotlivé prvky celkového označení – pokud jsou tyto prvky
schopny samostatně plnit funkce označení. Odvolací soud se nezabýval známkoprávními nároky žalobkyně ani obecně, proto se
logicky nemohl zabývat ani tím, zda se pojem označení užitý v § 8 odst. 2 OchrZ
nevztahuje jen na celkové označení užívané žalovanou, ale též na jeho
jednotlivé prvky. V dalším řízení proto soud toto posouzení doplní. Obdobnou otázku však dovolatelka vznáší pod č. 4 a 5 i ve vztahu k § 47 a § 48
obch. zák. I zde lze v obecné rovině souhlasit s tím, že zvláštním označením
podniku nebo zvláštním označením či úpravy výrobků, výkonů anebo obchodních
materiálů podniku, případně označením, pomocí něhož lze parazitovat na pověsti,
jsou i jednotlivé prvky celkového označení – pokud jsou tyto prvky schopny
samostatně plnit funkce označení. Funkce označení lze odvozovat z funkcí ochranné známky, která je také
označením. Funkcím ochranné známky se ve své judikatuře věnoval i Soudní dvůr
(resp. Evropský soudní dvůr, dále opět jen „Soudní dvůr“), např. rozsudek
Soudního dvora ze dne 18. června 2009, L’Oréal, C-487/07, rozsudek Soudního
dvora ze dne 23. března 2010, ve spojených věcech Google a Google France,
C-236/08 až C-238/08. Podle judikatury Soudního dvora je hlavní funkcí ochranné
známky (a tedy i označení obecně) zaručit spotřebitelům původ výrobků nebo
služeb (funkce rozlišovací či identifikační).
Byť se vymezení dalších funkcí označení (ochranných známek) v odborné
literatuře v detailech liší, lze shrnout, že dále lze rozeznávat funkci
propagační (reklamní), ochrannou (či garanční, která navazuje na funkci
identifikační v tom smyslu, že poté, co zákazník určí původ produktu, si může
být jist, že jde právě o ten produkt, který takto bývá označován a zároveň si
spojí označený produkt s určitými vlastnostmi), případně i funkci stimulační
(resp. funkci zpětné vazby – odezva označení na trhu umožňuje jeho majiteli
zvážit další postup na trhu). K tomu srov. Lochmannová, L. Ochranné známky II. Právo a podnikání. 1994, roč. 3, č. 9, s. 22. ISSN 1211-1120; Čada, K., Hajn,
P., Horáček, R. Práva k průmyslovému vlastnictví. Praha: C. H. Beck, 2005, 424
s. ISBN 80-7179-879-7; ze zahraniční literatury např. Cohen Jehoram, T., Van
Nispen, C., Huydecoper, T. European trademark law: Comunnity trademark law and
harmonized national trademark law. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law
International, 2010, 688 s. ISBN 978-90-411-3157-7. Vzhledem k tomu, že slovo „hajný“ je způsobilé odlišit označený produkt od
produktů jiných, případně i plnit další funkce ochranné známky, a vzhledem k
tomu, že je k plnění těchto funkcí přímo určeno (umístěno jako část dominantní
nápisu na etiketě), nelze než konstatovat, že je označením samo o sobě. Skutečnost, že je prvek celkového označení rovněž označením však neznamená, že
lze rezignovat na hodnocení souvislostí, v jakých je označení užíváno. Za účelem posouzení podobnosti mezi označeními je konkrétně třeba určit stupeň
jejich vzhledové, sluchové, jakož i pojmové podobnosti a případně zhodnotit
význam, který je třeba přisoudit těmto jednotlivým prvků s přihlédnutím k
dotčeným výrobkům nebo službám a podmínkám, za kterých jsou tyto výrobky nebo
služby uváděny na trh (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 12. června 2007,
OHIM v. Shaker, C-334/05 P, ze dne 24. března 2011, Ferrero v. OHIM, C-522/09
P, ze dne 17. října 2013, C – 597/12 Isdin SA v. OHIM). Relevantní okolnosti případu (zde v podobě podmínek, za kterých jsou výrobky
nebo služby uváděny na trh) je tedy třeba zohlednit nejen při posuzování
zaměnitelnosti (k posuzování zaměnitelnosti srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 23 Cdo 971/2011), ale zejména při
určování míry podobnosti, která je předpokladem nejen nebezpečí
(pravděpodobnosti) záměny, ale i toho, zda označení parazituje na označení
jiného (těží z rozlišovací způsobilosti či dobrého jména nebo jim je na újmu). Pravděpodobnost záměny a „parazitování“ na označení (či ochranné známce) jiného
lze chápat jako pojmenování míry podobnosti (a jejího využití), kterou
zákonodárce považuje za škodlivou v určitých případech. Je pravdou, že žalovaná označení „hajný“ neužívala samostatně a takové
samostatné užívání ani nehrozilo, nicméně závadné může být i užívání takového
označení v celku s jinými grafickými prvky.
Jestliže je však označení užíváno
pouze v celku s jinými grafickými prvky, nelze samostatně hodnotit jeho
zaměnitelnost nebo to, zda takové označení těží z rozlišovací způsobilosti či
dobrého jména nebo jim je na újmu, neboť tyto vlastnosti označení mohou být
znásobeny či naopak potlačeny oněmi jinými grafickými prvky. Tyto jiné grafické
prvky, se kterými je napadené označení užíváno na etiketě, tvoří relevantní
okolnosti případu, které je třeba zohlednit. Z toho vyplývá, že posouzení
žaloby na zdržení se užívání samotného označení „hajný“ by nemělo být rozdílné
od posouzení etikety jako celku, neboť právě etiketa jako celek působí v
posuzované věci na vnímání spotřebitele. Ze stejných důvodů nelze užívání označení tvořící část celku hodnotit bez
ohledu na tento celek ani v rámci nekalosoutěžního posouzení. Nadto, jak bylo
uvedeno výše, slovo „hajný“ je zcela odlišné vzhledově a sluchově, významově je
podobné pouze částečně (tedy i při samostatném hodnocení je možno shledat pouze
zcela nevýznamnou míru podobnosti). Vzhledem k závěrům učiněným ve vztahu k otázce č. 2, nelze ze shora uvedených
důvodů tedy ani v tomto rozsahu dovodit, že by otázky č. 4 a 5 mohly založit
přípustnost dovolání. K argumentaci k otázce č. 6:
Lze zcela souhlasit s dovolatelkou, že nařízení (myšleno nařízení unijního
původu, nikoliv vládní nařízení) má aplikační přednost před zákonem. Ve zbytku
pak Nejvyšší soud odkazuje na své posouzení k argumentaci k otázce č. 1. K argumentaci k otázkám č. 7 a 8:
Žalobkyně se domnívá, že slovní ochranná známka „Myslivec“ zapsaná pro
alkoholické nápoje je zaměnitelně podobná s jakýmkoli synonymem tohoto slova
(či slovem jako synonymum vnímaným) užívaným pro alkoholické nápoje a zároveň s
jakýmkoli běžným grafickým vyobrazením myslivce, pokud je takové vyobrazení
užíváno pro alkoholické nápoje. S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že slovo běžné slovní zásoby, užívané jako
označení (ochranná známka) pro výrobky či služby, které významově nesouvisí s
tímto slovem, může mít vysokou rozlišovací způsobilost pro tyto výrobky či
služby. Vzhledem k přezkumné povaze dovolacího řízení se dovolací soud nemůže
vyjadřovat k právnímu posouzení, které odvolací soud (potažmo soud prvního
stupně) neučinil, nýbrž může toliko konstatovat, že jeho právní posouzení je
neúplné, a proto nesprávné. Odvolací soud se nezabýval známkoprávními nároky
žalobkyně ani obecně, proto se logicky nemohl zabývat ani tím, zda dochází k
narušení známkoprávní ochrany slovní ochranné známky „myslivec“. V dalším
řízení proto soud toto posouzení doplní. Soudy obou stupňů se však zabývaly posouzením věci z hlediska nekalosoutěžního. I z hlediska nekalosoutěžního platí, že slovo běžné slovní zásoby, užívané jako
označení pro výrobky či služby, které významově nesouvisí s tímto slovem, může
mít vysokou rozlišovací způsobilost pro tyto výrobky či služby (může být
příznačné pro soutěžitele či jeho podnik, může být nositelem jeho pověsti). Tak
je tomu i v posuzované věci.
Dovolatelce však nelze přisvědčit ohledně názoru, že skutečnost, že jako
majitelka označení (ochranné známky) „Myslivec“, může bránit všem ostatním
producentům alkoholických nápojů, aby na svých výrobcích užívali obrazová
označení, která lze slovně pojmenovat jako myslivce (tedy postavu lovce v
lesnickém oděvu). Slovo myslivec neurčuje žádný konkrétní obrys, barvu ani
žádný jiný detail, který by byl přičitatelný pouze dovolatelce. Z toho vyplývá,
že podléhá-li slovo „myslivec“ ochraně označení (zde přitom dovolací soud
hodnotí ochranu neformální, tedy ochranu dostupnou majiteli označení bez ohledu
na to, že značení je zároveň zapsanou ochrannou známkou), je chráněno toto
označení v podobě tohoto slova, neboť nevyjadřuje žádný konkrétní graficky
zobrazitelný prvek. Nelze souhlasit ani s tím, že užívání slova hajný žalovanou je jednání
nekalosoutěžní, jakožto užívání synonyma slova „myslivec“. Jednak žalovaná
slovo „hajný“ neužívá samostatně, nýbrž spolu s přídavným jménem „zlatý“, a to
v rámci celkového kombinovaného označení, které je odlišné od obrazových
označení a kombinovaného označení žalobkyně, jednak toto slovo není synonymem
slova myslivec (liší se co do významu) a liší se i po stránce vizuální a
fonetické. Ze stejných důvodů jako u otázky č. 2, nemohou ani otázky č. 7 a 8
založit přípustnost dovolání z hlediska nekalé soutěže. Otázka č. 9 nemůže založit přípustnost dovolání, neboť směřuje do skutkových
zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně. Nesprávnost skutkových
zjištění však přípustnost dovolání založit nemůže
K argumentaci k otázce č. 10:
Vzhledem k tomu, že dovolací soud zrušil rozsudky soudu obou stupňů z důvodu
nesprávného právního posouzení věci, kterého se mělo týkat porušení poučovací
povinnosti podle § 118a odst. 2 o. s. ř. namítané dovolatelkou, nezabýval se
zdejší soud z důvodu procesní ekonomie touto námitkou. Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ze shora uvedených důvodů zrušil
rozsudek odvolacího soudu. Učinil tak v plném rozsahu, i když z hlediska
dovolatelkou vymezených otázek nelze dovodit, že by dovolání bylo přípustné z
hlediska řešení otázek nekalé soutěže. Nicméně vzhledem k nesprávnému posouzení
nároku žalobkyně o ochranu proti neoprávněnému zásahu do práv k ochranným
známkám a vzhledem k tomu, že tento nárok bude soudem opětovně posuzován, nelze
vyloučit, že toto posouzení ovlivní i posouzení nároku z nekalé soutěže. Vzhledem k tomu, že důvod nesprávnosti se vztahuje i na rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 234g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 26. září 2017
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu