USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ECOKAMEN s. r. o., se sídlem v Praze 10, Saturnova 1230/42, identifikační číslo osoby 29456002, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Lukášem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sarajevská 1614/7, proti žalované K. K., narozené XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Petrem Kociánem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Revoluční 1047/14, o zaplacení částky 5 904,97 EUR, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 14 C 357/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2022, č. j. 8 Co 232/2021-129, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 809 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 24. 5. 2021, č. j. 14 C 357/2019-92, kterým Okresní soud ve Frýdku-Místku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 904,97 EUR a náhradu nákladů řízení (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu všech jeho výroků) napadla žalovaná včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázky, která dosud v rozhodování dovolacího soudu
nebyla vyřešena. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla zrušení napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí. Souhlasila se závěry, k nimž dospěl odvolací soud v napadeném rozhodnutí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz).
Dovolání není přípustné pro posouzení otázky (podle žalované v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené), zda „je možné rozšiřovat smluvní povinnost uloženou nepojmenovanou smlouvou, a to v konkrétním případě smluvně převzatou povinnost zpracovávat přiznání k dani z přidané hodnoty za příslušné daňové období, i na další úkony (konkrétně zpracování a žádost o vrácení DPH ze zemí EU podle ust. § 82 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), které se netýkají zpracování přiznání k dani z přidané hodnoty za příslušné daňové období a nejsou ani imanentní součástí přiznání k dani z přidané hodnoty“, neboť takovou otázku odvolací soud neřešil a napadené rozhodnutí na jejím řešení nezáviselo.
Při formulaci této otázky žalovaná vychází z vlastního výkladu obsahu smlouvy uzavřené mezi účastníky (založeného výlučně na doslovném textu), podle nějž byla ve smlouvě v rámci povinnosti žalované zpracovávat daňovou agendu sjednána ve vztahu k dani z přidané hodnoty pouze její povinnost zpracovat daňová přiznání za příslušná daňová období. Odvolací soud však na základě výkladu smlouvy, při kterém nevycházel pouze ze samotného textu smlouvy, ale přihlížel i k vůli účastníků smlouvy zjištěné z výsledku dokazování (mimo jiné přihlédl i k následnému chování stran), dospěl k odlišnému závěru o obsahu smluvního ujednání ohledně rozsahu práv a povinností žalované ve vztahu ke zpracování daňové agendy týkající se daně z přidané hodnoty.
Jinak řečeno odvolací soud „nerozšiřoval smluvní povinnost uloženou nepojmenovanou smlouvou“, jak se při formulaci uvedené otázky mylně domnívá žalobkyně, nýbrž zjistil jiný obsah smlouvy (významu jejího textu), než jaký prezentovala žalovaná v dovolání.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá námitka, že závěr odvolacího soudu o smluvní povinnosti žalované zpracovat a podat žádost o vrácení daně z přidané hodnoty z obchodů, které uzavřela žalobkyně na Slovensku, je projevem jeho libovůle, čímž mělo být porušeno právo žalované na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny (žalovaná odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09). Oproti přesvědčení žalované se odvolací soud při formulaci uvedeného závěru nedopustil libovůle.
Odvolací soud vysvětlil (i formou odkazu na podrobné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil), na podkladě jakých úvah dospěl k uvedenému závěru, přičemž z odůvodnění rozhodnutí se podává, že jej (stejně jako soud prvního stupně) založil na výše zmíněném výkladu smluvního ujednání. Opačná tvrzení žalovaná v řízení neprokázala (nepředložila k nim žádné relevantní důkazy) a nadto je odvolací soud považoval za vzájemně rozporuplná. Odkaz žalované na příslušný nález Ústavního soudu je proto zcela nepřiléhavý.
Naopak odvolací soud postupoval v souladu se závěry vyslovenými v nálezech Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 770/11, a ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, podle kterých je text smlouvy toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, při které žalovaná tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3552/2009, a ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 78/2021, pokud „zcela rezignoval na posouzení věci tak, že z odůvodnění jeho rozhodnutí nelze postihnout právně kvalifikační zhodnocení zjištěného skutkového stavu předmětné kauzy“. Oproti přesvědčení žalované se odvolací soud od uvedeného závěru neodchýlil, neboť z jeho odůvodnění je jasně patrné právně kvalifikační zhodnocení zjištěného skutkového stavu.
Odvolací soud přisvědčil právnímu posouzení soudu prvního stupně a zhodnotil, že žalovaná porušila smluvní povinnost, žalobkyni v příčinné souvislosti s tímto porušením vznikla škoda ve výši žalované částky a žalobkyni proto podle § 2918 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), svědčí nárok na náhradu škody v žalobou požadované výši. K závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže vést ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.
3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1671/2006, podle kterého je pro právní vztahy z tzv. inominátních smluv rozhodující obsah vlastního smluvního ujednání (lex contractus), tedy to, jak jsou jím vymezena vzájemná práva a povinnosti. Žalovaná i při formulaci této námitky vychází ze závěru o jiném zjištěném obsahu práv a povinností sjednaných ve smlouvě založeném pouze na textu smlouvy. Pokud odvolací soud na základě výkladu smlouvy zjistil, že obsahem smluvního ujednání byla i povinnost žalované zpracovat a podat žádost o vrácení daně z přidané hodnoty (tedy že takto byla ve smlouvě vymezena její povinnost), od závěrů výše citovaného rozhodnutí se neodchýlil.
Pro úplnost lze dodat, že žalovaná svými námitkami zpochybňuje výsledek výkladu smlouvy provedeného odvolacím soudem a jeho právní posouzení věci, a to na základě vlastního skutkového stavu věci o tom, jaký význam strany přikládaly smluvnímu ujednání o obsahu a rozsahu jejích povinností (založeného výlučně na samotném textu smlouvy bez zohlednění dalších důkazů o jeho významu, na jejichž základě učinil svůj závěr o skutkovém stavu odvolací soud). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu obou jeho výroků, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 6. 6. 2023
Mgr. Jiří Němec předseda senátu