USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně LITTLE BIG s. r. o., se sídlem v Plzni, Zbrojnická 115/4, identifikační číslo osoby 27974511, zastoupené JUDr. Petrem Bauerem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 593/10, proti žalované DAJBYCH, s. r. o., se sídlem v Praze, Weberova 1234/1a, identifikační číslo osoby 62622099, zastoupené JUDr. Zdeňkem Knaizlem, advokátem se sídlem v Plzni, Harantova 511/14, o zaplacení částky 211.016 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 224/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2024, č. j. 64 Co 177/2024-167,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.470,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 11. 12. 2023, č. j. 14 C 224/2022-133, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 1. 2024, č. j. 14 C 224/2022-140, zamítl žalobu o zaplacení 211.016 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že dovoláním napadené rozhodnutí považuje za správné a navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto či zamítnuto. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o.
s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v obou jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2876/2022, týkajících se způsobení škody škůdcem i poškozeným. Dle dovolatelky odvolací soud zcela pominul, že poslední jízdu s vozidlem prováděla žalovaná, a tato jízda musela mít taktéž příčinnou souvislost se vznikem škody. Dovolatelka dále nesouhlasí s tím, že dodání vozidla s vadami není porušením smluvní povinnosti a že tyto vady (vada čidla oleje a vada spočívající ve vyšší spotřebě oleje) nebyly v příčinné souvislosti se vznikem škody. V nyní projednávané věci se soudy zabývaly jak dovolatelkou namítanými vadami spočívajícími v nefunkčním čidlu hladiny oleje a ve zvýšené spotřebě oleje, tak zkušební jízdou provedenou žalovanou.
Jako příčinu vzniku škody na vozidle přitom soudy na základě provedeného dokazování shledaly velký kilometrový nájezd (přejetí doporučeného intervalu) na první olejovou náplň, které způsobilo snížení kvality oleje, tím i jeho mazacích schopností, čímž postupně došlo k vydření ložiska turbodmychadla, což způsobilo poškození jeho lopatek. Odvolací soud konstatoval, že to byla žalobkyně jako provozovatel vozidla, kdo měl dbát na dodržování servisních prohlídek tak, aby došlo ke včasné výměně oleje.
Pokud by žalobkyně objednala servisní prohlídku tak, jak jí servisní smlouva a harmonogram servisních prací ukládaly, k poškození turbodmychadla by nedošlo. Odvolací soud uzavřel, že hlavní a zásadní příčinou vzniku škody zde bylo jednání samotné žalobkyně. Odkaz dovolatelky na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2876/2022, týkající se otázky spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě tak přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatelka pomíjí, že v nyní projednávané věci se o případ takové spoluúčasti nejedná, když odvolací soud dospěl k závěru, že příčinou vzniku škody bylo jednání žalobkyně a že žalobkyni se nepodařilo prokázat ani porušení smluvní či zákonné povinnosti ze strany žalované, ani příčinnou souvislost mezi tímto porušením povinnosti a vznikem škody.
Dovolací soud pak k námitkám dovolatelky stran prokázání příčinné souvislosti připomíná, že obecně platí, že otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2943/2021). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Dovolatelka však v dovolání neformuluje žádnou otázku týkající se právního posouzení příčinné souvislosti, její námitky směřují výlučně proti závěru o skutkovém stavu, z něhož napadené rozhodnutí vychází. Jestliže dovolatelka v dovolání předestírá vlastní náhled na to, co bylo dle jejího názoru rozhodující příčinou vzniku škody, namítá porušení povinností ze strany žalované a brojí proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, pak přehlíží, že přípustnost dovolání nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových zjištění a na kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017). Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 10. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu