USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce, ve věci žalobce L. M., zastoupeného Mgr. Nikolou Koncerem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Jasenice 1253, proti žalované H&B stavreal, s.r.o., se sídlem v Újezdě, č. p. 390, identifikační číslo osoby 27751309, zastoupené Mgr. Leonou Adoltovou, advokátkou se sídlem v Luhačovicích, A. Václavíka 1056, o určení obsahu smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 35/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 12. 10. 2023, č. j. 58 Co 224/2022-199, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 10. 2023, č. j. 58 Co 224/2022-208, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal určení obsahu dvou kupních smluv, na jejichž základě by žalovaná byla povinna na žalobce převést v žalobě označené nemovitosti nacházející se v k. ú. XY. Povinnost žalované uzavřít dané smlouvy totiž podle žalobce vyplývala ze smluv o smlouvě budoucí, které účastníci uzavřeli dne 17. 4. 2015 a dne 17. 6. 2015.
2. Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 8. 2022, č. j. 28 C 35/2022-140, zamítl žalobu o určení obsahu dvou smluv v žalobcem požadovaném znění (výroky I a II) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok III).
3. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II (výrok I napadeného rozsudku), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III co do výše žalované přiznané náhrady nákladů řízení před soudem
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podal žalobce dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
6. Dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Žalobce v dovolání namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 2.2022, sp. zn. 22 Cdo 3606/2020), když vydal pro žalobce překvapivé rozhodnutí, a upozorňuje, že se odvolací soud rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (představované usnesením ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4930/2017) a Ústavního soudu (představované nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02, a ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, a usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2000, sp. zn. I. ÚS 256/99), neboť žalobci byla odňata možnost vyjádřit se k provedeným důkazům.
10. Prostřednictvím uvedených námitek žalobce ve skutečnosti namítá vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, neboť jimi není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pak vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není.
11. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018). Tvrzení žalobce o uvedených procesních pochybeních neobsahuje žádnou konkrétní otázku procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí, a která by tudíž splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř.
12. Pro úplnost lze dodat, že z obsahu spisu se nepodává, že by mezi stranami bylo v průběhu řízení před soudem prvního stupně učiněno nesporným snížení kupní ceny podle obou smluv o smlouvě budoucí, jak tvrdí žalobce v dovolání. Naopak žalovaná v průběhu řízení před soudem prvního stupně opakovaně tvrdila, že k platnému ponížení sjednaných kupních cen nedošlo, neboť výhradně z důvodů na straně žalobce nebyly uzavřeny příslušné dodatky ke smlouvám o smlouvě budoucí, a že tudíž žalobce neuhradil kupní cenu sjednanou ve smlouvách o smlouvě budoucí (srov. její vyjádření na č. l. 59 spisu a naposledy obsah jejího závěrečného návrhu na č. l. 131 spisu). Pokud odvolací soud při posouzení věci přisvědčil této argumentaci žalované, k níž měl žalobce opakovaně možnost se v průběhu řízení vyjádřit (což také činil), nelze napadené rozhodnutí považovat za překvapivé, tj. za rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat.
13. Obsahu spisu neodpovídá ani námitka, že dovolateli bylo znemožněno vyjádřit se k provedenému dokazování a skutkové a právní stránce věci. Ačkoliv odvolací soud na jednání konaném dne 12. 10. 2023 dovolateli skutečně odejmul slovo, učinil tak z důvodu obsáhlosti jeho projevu, přičemž dovolateli bylo nadále umožněno vyjadřovat se k uvedeným skutečnostem prostřednictvím svého právního zástupce. Jelikož dovolatel této možnosti následně opakovaně využil, nelze souhlasit s jeho tvrzením, že mu byla odňata možnost vyjádřit se k provedenému dokazování a skutkové a právní stránce věci.
14. Rozsah dovolání posoudil dovolací soud s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
15. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu